07.06.2010 [22:15], ambra, ze série Všechno, co snesu, komentováno 24×, zobrazeno 5159×

Začíná to

 

Běžel jsem tak rychle, že dusný vlhký vzduch brazilského léta kolem mého těla téměř měnil hustotu. Zhruba dvě stě kilometrů z vnitrozemí k pobřeží leželo za mnou, přede mnou širý oceán a plavba na lodi k ostrovu, která mi po tomhle bude připadat nekonečná a zdlouhavá. Mohl jsem samozřejmě tam i zpět přeplavat, ale pamatoval jsem si její výraz, když jsem se zmínil o Carlisleově prvním přesunu z Anglie do Francie. Bylo v tom však i něco jiného – vedle ní mi připadalo tak přirozené a snadné chovat se v mnoha situacích lidsky, paradoxně tím snadnější, čím víc se blížila doba její přeměny.

Nedočkavostí jsem se skoro třásl. Teď, po lovu, jsem doufal, že moje opatrnost ztratí něco ze své křečovitosti, že moje sebeovládání nebude působit jako studená sprcha ve chvílích, kdy ona v mé náruči hoří.

Z útesu, pod kterým jsem nechal na malé mělčině loď, jsem skočil bez toho, že bych byť jen nepatrně zpomalil.

Telefon zazvonil těsně před tím, než se mé nohy dotkly písku.

„Alice?“ Musí nenávidět, jak se děsíme jejího jména na displeji.

Už jsem znal tón, kterým se snažila zakrýt alespoň část svých emocí. Dávno se ale odnaučila kličkovat.

„Bella zmizela. Nevidím ji. Ale ani žádnou událost, která by to zmizení způsobila. Bylo to – jako by se to ustřihlo… Procházíš domem a ona nikde není. Ale nevidím, kam se vydáš. Musíš tam, zpět, a rozhodnout se.“

Bolest a prázdnotu už jsem znal. Tentokrát jim ale chyběl důležitý partner v hlavní roli - mé vědomí, že ona žije a daří se jí dobře. Až teď jsem docenil důležitost této jistoty pro mou existenci. Jakmile zmizela, ty dvě stvůry využily svou šanci – zaplnily každý milimetr ve mně -  a jejich omračující síla mě zalkla. Trvalo mi celou vteřinu, než jsem skoro fyzicky od sebe odtlačil první vlnu hrůzy a dospěl k další vteřině, ve které jsem váhal, co dál. Bella zřejmě na ostrově není (nová vlna mě málem srazila na kolena), ale brazilské pobřeží měří přes sedm tisíc kilometrů a i když k prohledání připadal v  úvahu mnohem kratší úsek, logika velela začít na ostrově. A navzdory mým instinktům, které mi radily vrhnout se do vln, abych se tam dostal co nejrychleji, jsem s vidinou zraněné Belly, Belly, která potřebuje bezpečně dopravit k doktorovi na pevninu, nastartoval loď a tím i více než půlhodinové mučení vlastními myšlenkami...

Protože jestli tam někde je a je jen zraněná, tak proč ji Alice nevidí?

Nečinnost během cesty mi podle očekávání poskytla příliš mnoho prostoru k úvahám. Ne, mé trýznivé sebeobviňování jí určitě nepomůže, ale nijak jsem nedokázal zabránit tomu, aby mou hlavu okamžitě nezaplnila myšlenka, která ještě před pár měsíci – dokonce jen pár desítek kilometrů odsud – byla mou mantrou.

Kéž bych se jí nikdy nepřipletl do života…

Ve chvíli, kdy jsem přivazoval loď k molu, svítalo. Příliš krátký záblesk nepříjemného, ale možná známého pachu… Ty další jej však rychle překryly. Tři. Volturiovi. Felix a Jane. Ale nejsilněji Bella. Zdálo se mi, že její vůně je nějak jiná, možná poznamenaná prožitým strachem.

Stopy v písku byly už nezřetelné, ale v hustém porostu se ani nesnažili dávat si pozor. Dotýkali se všeho. Dveře do domu zůstaly dokořán. Nevěděl jsem pořádně, co hledám. Jistě, tady se jí určitě nic nestalo, ani náznak krve ve vzduchu. Přesto mě hrůza znovu ovládla a nově také nepříčetný vztek. V ložnici jsem se na chvíli zdržel. Janein pach ulpěl na všem. Znesvěcení. To slovo mě pálilo a zbavovalo mě schopnosti plně se soustředit.

Kontrola koupelny se zdála zbytečná, ale z toho místa jsem vnímal Bellinu vůni neznečištěnou pachem cizích zrůd a přitáhla mě jako magnet. Musela tu být těsně před odchodem. To zrcadlo ještě vidělo její tvář… Opřel jsem se o pult a zhluboka se nadechl. Nemohl jsem se nabažit známého a očekávaného výbuchu ve svém hrdle. Pak jsem uviděl její smutný pokus o vzkaz. Zbytečný samozřejmě, ale byl to důkaz, že ještě nedávno byla v pořádku.

Sbalit nejnutnější věci, peníze a doklady, mi zabralo půl minuty. Za dalších dvacet vteřin jsem byl u lodi.

Tentokrát mi cesta utekla rychleji. Celou dobu jsem se hlasitě hádal s několika úředníky na letišti v Riu, když jsem se snažil dostat z nich informace o letech, které odbavili v posledních deseti hodinách. Bylo to beznadějné. Kdybych měl čas a šanci dostat se do jejich počítače, ale letmé nahlédnutí do seznamu cestujících, které bych možná dokázal zařídit u přepážky s nějakou slečnou, mi při kapacitě takového kolosu nebude k ničemu.

Ale stejně jako v případě návratu na ostrov – nebyla jiná možnost. Slunce se mi opíralo do zad, když jsem – s kapucí staženou hluboko do čela a velkými černými brýlemi na očích – mávl na první taxi. Schoulený v předklonu, s rukama složenýma na prsou a dlaněmi zastrčenými v podpaždí jsem zřejmě vypadal jako feťák se začínajícími abstinenčními příznaky. Po hodině, během níž jsem prošel téměř všechny veřejné prostory letiště, jsem definitivně pochopil, že Jane to vymyslela dokonale. A nebyla na to sama. U jednoho s gateů jsem poznal další pach.

S povzdechem jsem se postavil do krátké řady u pultu, kde svítící nápis ohlašoval prodej letenek do Evropy.

Překvapivě mě to skoro uklidnilo – vědomí, že už padlo rozhodnutí, že se někam pohnu, i když téměř jistě špatným směrem. Proč by se jinak Jane namáhala s tou maskovací akcí…

Věděl jsem, že dělám přesně to, co očekávají. Jenže Alice nevolala. Což znamenalo jediné. Stále nic neví. A já v tuto chvíli nemám na vybranou.

Právě, když jsem se chystal platit, přišla mi textovka. Sejdeme se v Londýně. Jasper.

xxx

La Push, o několik dnů dříve

Nakupovat pro ně pro všechny jídlo a běžné oblečení představovalo práci na plný úvazek. V kabelce jsem nosila pevný seznam – potraviny, které se kupovaly vždy – a k němu tabulku velikostí. U každého jména velikost džínů, trika a bot. Víc stejně nepotřebovali. Nevadilo mi to. Ne, to není přesné – bavilo mě to. Přitom jsem nikdy neměla přehnané mateřské sklony. V době, kdy si většina mých kamarádek špitala o prvních láskách a plánovaném počtu dětí, jsem působila asi trochu nevrle a opožděně. Kluci a jejich svět mi připadali… no prostě divní a nepochopitelní. A možná i tahle dvě slova jsou příliš. Já o nich vlastně ani nepřemýšlela…

Zřejmě to tak mělo být - všechno v mém životě směřovalo k tomu okamžiku, kdy jsem se s ním poprvé setkala.

Sam změnil všechno. Když se stala ta věc, a on se chtěl zabít, naplno jsem si uvědomila, že i kdyby mě skutečně rozsápal a já bych mohla zemřít v jeho objetí, měl by mé odpuštění navždy. Teď, když jsem se mimoděk jizvy na své tváři dotkla, neubránila jsem se úsměvu. Nosím svůj cejch lásky a oddanosti, nepotřebuju vytetované srdce se jménem.

Obchod v rezervaci nebyl špatný, ale na větší zásobovací výpravy jsme vyráželi do některého ze supermarketů v Port Angeles. Vždy jel se mnou aspoň jeden z kluků, přeci jen se necítím zrovna jako vzpěrač, ale dnes to prostě nevyšlo. Kombinace opravných testů ve škole a vlčích povinností byla proti mně. Jacoba jsem si odvykla brát v těch týdnech, kdy zmizel do Kanady, a od Belliny svatby z něj byl tak nepříjemný společník, že bych se raději strhla, než sledovat ten jeho zničený výraz. A Sam… Toho jsem raději pod pohrůžkou oddělené ložnice přinutila se pár hodin prospat. Nabulíkovala jsem mu, že tentokrát jedu jen pro pár drobností.

Vlastně jsem si to skvěle užila. Ve staré dodávce mi na maximum vyřvávalo výběrové cédéčko strašlivých cajdáků a já s vervou halekala z plných plic, že evryfing aj dů, aj dů it fór jů.

Dojmout sama sebe, a pak se tomu zasmát – v tom jsem vážně dobrá.

Poslední taška na mě skoro padala z korby, ale zásobovací mise se vydařila. Přesto mi během vteřiny dobrá nálada někam utekla. Už skoro vylidněné zešeřelé parkoviště před Walmartem mi najednou připadalo prázdné a tiché až příliš. Podivný pocit v zátylku mě přiměl rozhlédnout se důkladněji. Nikde nikdo. Jen o pár míst dál usměvavý růžolící chlapík vykládal nákup do černého Mercedesu. Páni, mít tohle fáro a ještě řidiče, který mi zajede nakoupit… Zachytil můj pohled a usmál se od ucha k uchu. Překvapilo mě to, ale úsměv jsem mu vrátila.

Změnil se v křečovitou masku ve chvíli, kdy vykročil mým směrem a zároveň mě kdosi tvrdě zezadu objal kolem pasu.

„Ahoj kočičko, vsadím se, že v takový káře sis tu svou prdelku ještě nevezla.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

24)  kajka (23.12.2017 09:56)

Změněný pach?! Že by Bella byla těhotná... ty potvory italský si to uměly načasovat!
A jsou to pěkně vynalézavý bestie, oslepit Alici!
Já věděla, že to Sam nedělá dobrovolně.
Ambři, ti Volturiovci jsou tak prohnaní! No aby ne, když je píšeš tak, že vycházejí jako superchytří, všehoschopní a pekelně děsiví manipulátoři.
Jsem napnutá!

22)  ambra (07.01.2011 10:25)

Katuško, Ty mě zabiješ, ale tahle povídka je už delší dobu tak nějak - u ledu . Jisté osoby dokonce uzavíraly sázky, jestli ji dopíšu (já sázela proti sobě ). Jéjda, že bych se zapřela? Se zaťatými zuby jsem ještě nepsala

20)  DenyFish (23.08.2010 16:22)

Dneska mě lovíš trošičku víc, než je v pracovní době vhodné . nejvíc mě dostal vztah Emily k té jizvě. Nikdy sem nepochopila, jak se s tím mohla tak snadno smířit.. Tohle je tak krásné vysvětlení, že mi šel mráz po zádech a jdu si to přečíst znovu. No jsem zase lapena ve Tvých sítích... snad si zvládnu nechat pár dílů na zítra

19)  Evelyn (03.08.2010 22:42)

Edwardův pocit, že přítomnost Jane na ostrově Esmé je jako znesvědcení, mi způsobil zamrazení v zádech. Vyjádřila jsi to naprosto dokonale a já čím dál více nechápu, jak někdo tak živelný a energický (protože přesně tak jsi na mě působila), může skrz text vyvolávat pocit takové tísně a až možná ochromení...

18)  Amisha (16.07.2010 08:57)

He? já jdu dál... Vím komu už chci strááášně ublížit! Volturiovi třeste se!!!

17)  Lioness (26.06.2010 11:19)

Och můj ty bože (jsem atheistka, klid!). To si děláš srandu?! (Jo, já vím, jak neslušně to zní, ale já si prostě nemůžu pomoct.)
Ten Edwardův pocit marnosti, když se snažil něco podniknout, mě pohltil. Nic neví. Nic nemůže. A zajmou ho! A Bella... se vypařila. Je pryč. Jestli mám věřit svému instinktu, podle malé poznámky o jejím pachu... už je těhotná. Sakra.
Emily... Sam. Alice prohrála. Vymyšlené to měli opravdu dokonale, lepší štít si nemohli pořídit. Jen tě úpěnlivě prosím, ať to přežije!
Sejdeme se o další kapitolce... V Londýně.

16)  Nebraska (25.06.2010 06:31)

Já prostě miluju, když písmena plynou tak hladce, že mi neruší ten film, který se mi hned odjvíjí před očima! Edward v taxíku byl tak opravdovej, jen jsem překvapená finální destinací - těším se, co bude v Londýně.
A Emily, samozřejmě, tohle je sakra dobrej důvod pro to, aby Sam dělal štít proti Alici! Mizerové studený italský!!

15)  Jodie (19.06.2010 19:55)

úúúžasně smutná kapitola......chudák Emily, co se jí stane..

14)  ambra (15.06.2010 15:11)

Zřejmě jsem zůstala tak vytřeštěná z toho, že mi na tohle po lčp někdo skočí, že jsem Vám zapomněla poděkovat za komentáře, ve kterých jste na mě opět neuvěřitelně hodné. Milé dámy a slečny - opět s láskou a úctou jen a jen Vaše ambra.

13)  Ewik (15.06.2010 10:21)

Já jsem věděla, že to Sam nedělá dobrovolně
Skvělé

12)  Pehy (12.06.2010 10:00)

OMG! ..zase to OMG... Jak mě ten pocit z tvých povídek chyběl!

10)  Quappa (08.06.2010 07:29)

Fantastické , úchvatné , prekvapujúce , napínavé , živé , no proste dokonalé . Gratulujem! Ďakujem za spríjemnenie rána Am.

9)  Evelyn (08.06.2010 06:03)

Úžasné! Nečeká už Bella Renesmé? Opět jsi mě nadchla a uchvátila

8)  sakraprace (08.06.2010 05:50)

Sakra práce, tohle je děsný Jsem nervní jak sáňky vlétě. Jakto, že Alice nic neviděla,kvůli Samovi? A kde je Edward zavřený a proč Bella jinak voní? Oni unesli i Emily? Mám víc otázek než odpovědí. Strhující a krásné, strašně se těším na další

7)  ivv (08.06.2010 02:13)

Pustiť sa do príbehu, kde je už láska vyjasnená(tým myslím FF), to môže len autor ktorý vie čo robí, a má nám čo ponúknuť. Javí sa mi to ako prisľub dobrodružstva, ktoré nás čaká.
Vyzerá to tak, že si sa rozhodla netrhať nás zvnútra na kusy ako v LČP, ale dopraješ nám si ten ohňostroj vychutnať akčne a dobrodružne. Myslim...

Oj bohu dušu, ani nevieš, jak sa ja teším na pokračovanie.

6)  Silvaren (08.06.2010 00:04)

Nejsem schopna souvislé myšlenky, tak aspoň takhle:

Edward je zlatíčko

Janina maskovací akce? Ani jedna ze dvou mozkových buněk to nepobrala

uááá poslední věta!!! Co mi to děláš?!!!

5)  Hanetka (07.06.2010 23:09)

Jejinkatej, co to, kam to... hernajs, to to pokračuje! A Bellin změněný pach? Není... těhotná? A Sama donutili přes Emily? Hele, počkat, tys nic nevysvětlila, a otázek se vrší čím dál víc! Tak tedy, nedočkavě budu vyhlížet novou kapitolu a za moje okousané nehty můžeš ty!

1 2   »