Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robstenllll.jpg

Já je miluju <3

 

Edward

 

Probudil jsem se s příšernou kocovinou. Z kuchyně ke mně doléhala série důvěrně známých zvuků – pobublávání kávovaru, tlumené dovírání lednice, cinkání talířů a příborů, spěšné kroky. Iluze (Bella připravuje snídani) by byla skoro dokonalá, kdyby vše nepřehlušoval Arův zvučný tenor. Se zápalem, který jsem ve svém stavu nemohl neobdivovat, zpíval Verdiho Brindisi. V New Yorku jsem strávil sotva pár měsíců, ale La Traviatu jsem tam se svým otcem viděl třikrát. Vysvětlil mi, že jeho láska k opeře je jedním z důvodů, proč si neumí představit život mimo město.

Přetáhl jsem si přes hlavu polštář. Naše opilecké plány mi teď, v ostrém ranním světle, připadaly směšné. Za dva dny je soud, pak se musíme vrátit do práce. Co bych mohl za tři dny změnit? Představil jsem si Bellin výraz z předchozího večera. Zklamání. Hořkost. Únava. Kdyby se na mě aspoň doopravdy vztekala. Jenže tuhle fázi už měla zřejmě za sebou. Copak jsem jí po všem, co mezi námi bylo, nestál ani za to, aby mě vyslechla?

Najednou jsem se nemohl nadechnout. Odhodil jsem polštář a prudce se posadil. Co když je tohle náš problém? Co když to, co mezi námi bylo, vnímáme každý jinak? Moje zklamání bylo v době našeho setkání už tak trochu vyčpělé. Některé dny jsem se přistihl, že se k němu vracím a oprašuju ho jako stará panna, která opečovává jedinou vzpomínku na dávný polibek. Protože co by mi zbylo, kdybych se přestal zlobit na Rose a na Emmetta?

Jenže Bellin příběh, to byla jiná. Black ji nezradil jednou – zrazoval ji každý den znovu a znovu, každou fackou, každou urážkou. A to dítě… I v tomhle byla podobnost mezi námi jen zdánlivá. Oba jsme přišli o část sebe sama, ale zatímco já ztratil jen kus končetiny, Bella ztratila část svého srdce a své duše. Části, které nikdy žádná protéza nemůže nahradit.

Do Forks tehdy přijela, protože potřebovala čas. Čas k zahojení jizev tak hlubokých, že ty moje vedle nich vypadaly jen jako neškodné škrábance. Jenže se sotva stihla nadechnout a už jsem na ní visel. Vlastně jsme na ní viseli dva. Kromě mě i Jasper. Jak bolestné pro ni muselo být objímat ho, když se sotva pár měsíců předtím chystala na objetí vlastního dítěte? Co když mě ve svém stavu prostě nebyla schopná milovat tak, jako já miloval ji?

Ještě nikdy jsem si nenasadil protézu tak rychle.

„Co když už mě prostě nemiluje?“ vrazil jsem do kuchyně. Aro, zády ke mně, si právě doléval kávu. Viditelně nadskočil, přesto se z leknutí okamžitě přepnul do večerního módu moudrého muže. Pomalu se otočil, zatímco lehce potřásal opařenou rukou.

„Edwarde, ty ses zamyslel, nemám pravdu?“ Pravý koutek pusy mu pobaveně zacukal. No tak hlavně že se aspoň někdo dobře baví.

„Co je na tom špatnýho? Když teda pominu, že bych měl veškerou duševní aktivitu soustředit na pondělí a na Jaspera.“

Aro se i s kávou přesunul ke stolu a pohodlně se usadil. Pil černou a silnou, jak jinak. „Edwarde, zkus si na chvíli vygumovat hlavu a soustředit se jen na to, jaký jsi měl včera večer z Belly pocit. A teď nemyslím tamto. Teda že má údajně nějaký větší…“ zamával si rukou před hrudníkem.

Proboha. Řekl jsem mu i tohle? „Uf,“ dosedl jsem ztěžka na druhou židli.

„Pocit?“

„No říkal jsi, že jsi jí pomohl na nohy a pak jsi ji ještě chvíli držel. Vzpírala se? Bylo jí to protivné? Snažila se odtáhnout?“

Zamyslel jsem se. Tentokrát tak, jak mi to radil Aro. Bylo to překvapivě snadné. Okamžitě jsem si vybavil tíhu jejího těla. Jak se o mě i potom, co už bezpečně stála, opírala. Nakláněla se ke mně, i když si to pravděpodobně neuvědomovala.

Prohrábl jsem si vlasy. „No… myslím, že úplně odpornej jí nejsem.“

Otec luskl prsty. „Myslel jsem si to. Jane je děsně vybíravá. Když po tobě jela i ona…“

„Tati!“ zavyl jsem. Máma byla nezvykle moderní rodič, ale Arova otevřenost mě občas děsila.

„No co,“ ohradil se. „Jsi moje krev. Bral bych si to osobně, kdyby na tebe nějaká holka dokázala za pár měsíců zapomenout. Takže – co ten náš plán?“

 

Navzdory tátovu přehnanému optimismu jsem si na celou sobotu vyžádal oddychový čas. Zbaběle jsem to svedl na Jaspera a svou potřebu utřídit si před pondělním soudem myšlenky.

Vypadlo to tak, že jsem si dopoledne léčil kocovinu u televize (a zhruba každých třicet vteřin si vyvolával vzpomínku na Bellu, jak se ke mně mimoděk naklání); odpoledne jsem zalezl do garáže. Zpod hromady krámů a prachu jsem vydoloval svoje staré kolo. Nedalo se srovnat se zázrakem, který mi v NY koupil Aro, ale kombinace nostalgie a reálné potřeby fyzicky se vybít způsobila, že jsem ho za pár hodin zprovoznil.

Aro naštěstí trávil většinu dne prvním nástřelem seznamu na máminu výstavu, takže do mě ryl jen u jídla. Když jsem se ale u večeře odhodlával říct mu, že se chystám na projížďku, překvapivě se zdržel dvojsmyslných komentářů.

„Přituhlo tam. Nejspíš to bude klouzat. Vezmi si mobil a buď opatrný.“ Chtěl jsem mu vysvětlit, že kdyby měly děti ve Forks s jízdou na kole čekat, až bude teplo a hlavně sucho, nejspíš by dřív zestárly, ale nakonec jsem mu věnoval jen vděčný úsměv. Konec konců, já už dítě nejsem. Snad.

 

Nemělo cenu něco si nalhávat. Za slabou půlhodinu už jsem zastavoval ve stínu stromů před Belliným domem. Pot ze mě jen lil, ale cítil jsem se dobře. Už v New Yorku jsem si rychle a rád vzpomněl na to, proč jsem tolik miloval sport. Nejlepší způsob, jak se sjet, říkával trenér Hollis a měl naprostou pravdu. Zrovna v tuhle chvíli mi čerstvá dávka euforigenů dopřála pocit, že vlastně stačí docela málo, aby se všechno v mém životě pohnulo správným směrem. V pondělí bude Tanya svědčit v můj prospěch a taky Jasper konečně dostane možnost vyjádřit se k tomu, s kým chce žít. A já teď prostě půjdu, zazvoním na ty pěkné tmavě zelené dveře a přiměju Bellu, aby mě vyslechla. A ona to udělá, protože dovolila, abych ji držel o pár vteřin dýl, než bylo nutný a taky se ke mně nakláněla. Pravděpodobně.

Jenže jak jsem tam stál a na těle mi chladnul pot, zdálo se to čím dál míň pravděpodobné. Bolestně jsem si uvědomoval, jak jsme se s Bellou odcizili. A Jasper… Carlisle je doktor a má spoustu známých dětských doktorů. Bez mrknutí oka i tentokrát předá soudci potvrzení o tom, že Jasper leží doma s angínou a není schopný zúčastnit se jednání.

Jak dlouho jsem tam mrznul? Když se ty krásné zelené dveře pootevřely a nad nimi se rozsvítilo automatické světlo, nadskočil jsem podobně jako Aro ráno v kuchyni. Bellina hlava – rozcuchaná stejně neodolatelně jako minulý večer – se objevila jen na okamžik. Několikrát se rozhlédla po ulici v obou směrech, jako by se bála, že by ji mohl někdo sledovat. Ha ha. Kdo by tě asi tak sledoval, lásko? Máš na mysli nějakýho konkrétního magora? Potichu jsem se schoval hlouběji do stínu. Zmizela, ale než jsem se stihl zhroutit pod tíhou zklamání, objevila se znovu. Jako by od včerejšího večera neuplynul žádný čas. Měla na sobě kabát, který jsem si pamatoval už z minulé zimy (byl jí tehdy taky tak těsný?), na pohled nemožné boty a nejspíš i to divné pyžamo, protože zpod kabátu jí trčela jen prokazatelně nahá kolena. Zavolala něco do domu (koho tam má?) a s doširoka rozpaženýma rukama se přesunula k autu. Tentokrát to zvládla bez pádu. Rychle jsem došel k závěru, že v tuhle hodinu a takhle oblečená může jet jen do jednoho ze dvou místních marketů. A určitě si vybere ten bližší. Nejspíš jí došla zubní pasta.

Rozhodl jsem se, že to risknu. Ještě než nastartovala, vyrazil jsem do boční uličky. Vjel jsem do protisměru. Pro ni nemožná trasa, pro mě zkratka. Pokud mi ještě úplně nevychladly svaly, budu tam zároveň s ní.

 

 

Bella

 

Jen před pár hodinami jsem si myslela, že už nikdy nevyjdu ven. Prostě se tu zavřu, nechám si vozit jídlo a pleny pro malou a zůstanu schovaná, dokud se všichni Edwardové i se svými Tanyami někam nevypaří.

Jenže to bych si nesměla pustit do života monstrum jménem Alice.

„Hele, v poho, jen si to potřebuju ujasnit. Když jsi celý týdny hučela do Edwarda, že není úplně košer, jak nechává Jaspera žít Mauglí stylem, myslela jsi to vážně? Protože mně z toho vychází, že tadyhle Koťátko plánuješ zavřít ještě důkladněji než Cullen svýho bráchu. A nezapomeň, že Jasper mohl aspoň na strom, kdežto Koťátko nejspíš zavřeš do sklepa, kde může leda tak stavět myší autodráhu. A když tak mě oprav, ale to všechno jen kvůli tomu, že si Tanya včera vyčesala culík fakt vysoko?“

Napadlo mě, že házení polštářů by v jejím případě mohlo fungovat, jen pokud je vycpu kamením.

nikdy nebudu takový cvok, abych svoje dítě zavírala doma. A samozřejmě ani sebe. Řekla jsem to jen proto, že jsem měla fakt velký vztek. Což, jak uznáš, je v daný situaci vhodná emoce.“

„Takže zajedeš pro mlíko? A pokud chceš, abych malou občas pohlídala i ráno, uvítala bych zásobu skořicových Cheerios. A tenhle chleba nemám ráda, pro mě prosím normální bílej, ty svoje zdravý blivajzy si klidně můžeš nechat.“

Z domu jsem v podstatě utekla.

Než jsem ujela pár bloků k marketu, začalo sněžit. Zpomalila jsem a fascinovaně sledovala, jak se obrovské vločky lepí na přední sklo. Jednu zimu už jsem ve Forks zažila, ale ke zmenšení mého úžasu to nestačilo. Skoro bolestně – a naprosto nesmyslně – jsem zatoužila, aby sníh vydržel do Vánoc. Opatrně jsem vystoupila z auta; provizorně vyčištěný kabát mi po včerejší katastrofě sotva doschl.

Když mi vešel do cesty, moje dočasné omámení zimní idylou se rychle rozplynulo. Vypadal naprosto absurdně, jak tam stál ve sportovním oblečení, jednou rukou si přidržoval u boku kolo a v čím dál hustším sněžení mhouřil oči.

Zašátrala jsem rukou po dveřích auta a opřela se. Už nikdy se před ním nebudu válet v blátě.

„Co tady děláš, Edwarde? Nemáš být v New Yorku?“

„Jsem tu jen na pár dnů, kvůli soudu. Doufám, že tentokrát Jaspera dostanu.“

Nemohla jsem ovlivnit bodnutí v hrudi. Takže brzo zase odjede. Toužila jsem zeptat se, kdy přesně, ale jak bych mu svůj náhlý zájem vysvětlila? A tak jsem se zeptala na to, co mě zajímalo jenom o trochu míň.

„Jak se má? Viděl jsi ho za tu dobu? Strašně mi chybí.“

Edward sklonil hlavu. „Neviděl. K minulýmu soudu ani nepřišel. Carlisle si sehnal potvrzení o tom, že je nemocnej.“

„To mě moc mrzí, ale přece to nemůže dělat věčně, ne?“

„Taky doufám.“ Nervózně zvedl nohu a špičkou boty nakreslil do čerstvého sněhu dvě krátké čáry. „ ti nechybím, Bello?“ zeptal se tak tiše, že jsem ho sotva slyšela.

Nemělo cenu zapírat. Jenže co on a Tanya? Proč bych měla přiznávat, jak každou noc brečím do polštáře? A to byla ta nejmíň podstatná informace, kterou jsem si hodlala nechat pro sebe.

„Na tom ale přece nezáleží, Edwarde.“

Prudce zvedl hlavu. Najednou vypadal rozhořčeně i odhodlaně. A taky naštvaně a netrpělivě. „Kruci, Bello, nezáleží na ničem jiným.“

Polkla jsem tak, že to bylo slyšet, ale neměla jsem jinou možnost, jak se zbavit knedlíku, který mi rychle rostl v krku. Všechna ta křivda, ať už skutečná, nebo domnělá, mi vháněla slzy do očí. A taky ty pitomý hormony, jak jinak.

„To je pitomost, Edwarde. Já to pochopila. Poprvý v životě jsi vytáhl paty z domu. A i když byl ten prvotní důvod hroznej, rychle jsi zjistil, že je to skvělý pocit. New York, páni! A Tanya…“

Když kolo dopadlo na beton parkoviště, byla to taková rána, až jsem leknutím vyjekla. Možná proto, že ho nenechal spadnout. Spíš ho odhodil.

Několika dlouhými a neuvěřitelně jistými kroky zrušil vzdálenost mezi námi. Popadl mě za ramena a krátce se mnou zatřásl, aby mě přinutil zvednout k němu pohled. Odehrálo se to děsivě rychle. Nedal mi čas přemýšlet o tom, jak na mě jeho blízkost a jeho dotyky působí.

Byla jsem si jistá jen jedním – zuřil.

„Vážně mi tu chceš vykládat něco o tom, jak jsem se cítil? Dobře, můžeš začít s tím, jak jsem se cítil, když jsem za tebou běžel po schodech v tý pitomý nemocnici, spadl jsem, pořídil si pár zlomenin a definitivně si odrovnal svý zbývající koleno. Pak můžeš pokračovat s mýma pocitama v momentě, kdy jsem tam týdny ležel jako bezmocná troska a Carlisle mi přijel vykládat o tom, že Jaspera už nikdy neuvidím. A na závěr, jen pro zpestření, mi můžeš povědět, jak jsem se kurva asi cítil, když Tanya málem umřela, protože dala kus jater svý umírající sestře, a tys mi ani tehdy nepřestala předhazovat, že s ní něco mám, přestože to jediný, co k ní celý ty roky cítím, je lítost. Nezapomněl jsem na nic? Já bych řekl, že je to zhruba všechno, ale můžu se plíst, odborník na pocity druhých jsi tu přece ty.“

Ještě jednou se mnou zatřásl, pak mě pustil a stejně dlouhými, i když teď možná trochu míň jistými kroky se vracel ke svému kolu. Každá jeho stopa ve sněhu vypadala jako černý vykřičník.

Zvládla jsem vstřebat sotva desetinu z toho, co mi právě řekl, ale nějaká část mého mozku a celé moje srdce na mě zpanikařeně ječely, že jsem udělala strašlivou chybu. A že to bude ještě mnohem mnohem horší, když ho teď nechám odjet. Protože navzdory tomu, že sněžení zhoustlo na hranici vánice, Edward právě zběžně kontroloval kolo a očividně se na něm chystal odjet.

Odlepila jsem se od auta a nejistě se k němu vydala. Že brečím, jsem si uvědomila, až když jsem promluvila. „Takže tohle je konec? Sledoval jsi mě na kole ve sněhový bouři, abys mi řekl, jak hrozně jsem se k tobě zachovala?“

Pomalu a zhluboka se nadechl. Stál ke mně zády a jeho ramena se díky tomu nádechu zdála ještě o něco širší. Moje tělo si v tu chvíli naprosto nečekaně, nevhodně a absurdně vzpomnělo, jaký je to pocit – dotýkat se té horké kůže, pod níž se s každým pravidelným pohybem přeskupují svaly a šlachy, zarývat do ní nehty, slíbávat z ní čerstvý pot, tlumit v ní vlastní steny. Zvedla jsem ruku a zkusila ho pohladit tak, aby to přes bundu necítil.

Zachytil moje prsty dřív, než jsem se stihla odtáhnout.

„Proč si takhle ubližujeme?“

Vmáčkl do čtyř slov nekonečný proud otázek, jež jsem si kladla poslední měsíce. Měl pravdu – bylo to takhle jednoduché. Kéž by tak snadná byla i odpověď.

„Možná jsme se… báli?“ zkusila jsem to. „Já nevím… že se zase zklameme. Že patříme k těm zoufalcům, co prostě nemůžou být šťastní.“

Konečně se otočil. Trochu mě děsilo, jak je jeho tvář bez vousů čitelná. Vztek zmizel. Ale nebyla jsem si jistá, jestli je smutek, který ho vystřídal, lepší.

„Jenže já s tebou byl šťastný, Bello,“ vydechl rezignovaně. „Neřekl jsem to tehdy nahlas? Nebo dost zřetelně? Pořád na to myslím. Říkám si, ty idiote, myslel sis, že to ví, ale ona neumí číst myšlenky. Takže se to podělalo jen kvůli tomu, že jsi nevěděla, co pro mě znamenáš?“

Sevřela jsem ruku do pěsti a přitiskla si ji na ústa. Slzy jsou jedna věc, ale vzlyky? Zavrtěla jsem hlavou. Řekl to, jasně že jo. Říkal to. Každý den, kdy jsme byli spolu. Problém nebyl v něm, byl ve mně. To já odmítala připustit, že by mě mohl někdo takhle milovat.

„Zase mě odstrčíš, když se tě pokusím obejmout?“ zvedl nerozhodně ruku.

Skočila jsem na něj tak prudce, až zavrávoral. Když dopadlo kolo na zem tentokrát, sotva jsem to postřehla.

„Nesněžilo,“ zamumlal o něco později, v jednom z okamžiků, kdy jsme si dopřáli krátký nádech.

„Cože?“ Nedávalo to smysl. Právě v tu chvíli jsme pod sněhem prakticky mizeli.

„Říkala jsi, že jsem za tebou jel ve vánici. Ale když jsem vyjížděl, tak nesněžilo. Nejsem úplnej magor.“

Rozesmála jsem se. Nahlas a napůl šíleně. „A jak se chceš dostat domů?“

Objal mě pevněji. Z pocitu, že má teď pro mě obě ruce, se pode mnou podlamovala kolena. „Nechci jet domů. Chci jet k tobě, dát si s tebou horkou sprchu a udělat ti všechno, co jsem ti poslední měsíce chtěl a nemohl udělat.“

Ztuhla jsem a věděla, že to vnímá. Pomalu, neochotně mě pustil.

„Já k tobě nemůžu, Bello, že ne. Ty už nejsi sama.“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



 

 

 

 

 

 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

kajka

25)  kajka (04.10.2017 17:00)


Hurá!!! Konečně na sebe nebubákují! Konečně ho nechala mluvit. Konečně pochopila, že ji miloval... miluje. Ách...
A teď začne to důležitý. Doufám, že to zase nějak nepo...
Alice je boží!
Aro je skvělej!
Tuhle kapitolu jsem si fakt užila.

AMO

24)  AMO (14.09.2017 12:45)

Ano, dočetla jsem se až sem.
Stala se ze mně zase ubrečená troska, s nudlí u nosu - pro zábavu přihlížejících.
Tolik strastí a bolesti!
Ten dopis od Rose mne uzemnil. Další ranou na moji psyché byla původní sociální pracovnice! Ne, sviňa je to !
Carlisle mě překvapil svojí uťápností a pak se předvedl. Chlapák
Děsila jsem se, co bude dál. Ale nazvat miminko koťátkem
No bylo toho moc... Zase jsi dokázala, že umíš!
Už se těším na pokračování

Lenka

23)  Lenka (03.09.2017 10:17)

Moc krásné.

Anna43474

22)  Anna43474 (01.09.2017 01:13)

Oh come on!

21)  betuška (26.08.2017 21:21)

Skoré uzdravenie Ambruška

20)  Lucka (26.08.2017 19:59)

skvělé Doufám, že Bella nezpanikaří a neřekne něco velmi hloupého. Držím jim palce ať si to všechno v klidu vyřeší. Moc se těším na další díl

P.S.: Co nejdříve se uzdrav

19)  rettiska (26.08.2017 17:36)

Nazdar,se ví,že první kdo se dozví jméno Koťátka,by měl být tatínek.
Neznám přesně podmínky pro počet kapitol,ale i tak prosím,zastav se přinejmenším u šedesáté.Tvoje dialogy jsou skvělé,s pointou a nečekaně zajímavým vhledem do mužské duše.Náleżitě oceňuji.
Jinak hodně zdaru v boji s ledvinovým zánětem.To je nepříjemné,přímo hnusné.
Na dálku alespoň slovo,které potěší
Díííííííííííky a pro jistotu třikrát,Zdravím Rettiska

ambra

18)  ambra (26.08.2017 13:15)

Berunky moje, moc děkuju . Jsem ráda, že se líbilo, neskutečně si užívám, jak jsem se po pauze do příběhu zase ponořila (vstávám lehám s myšlenkou na ty dva pitomečky ). Bohužel teď spíš lehám, trochu jsem ty letní večery přecenila a sejmul mě hnusný zánět ledvin, což je naprosto nepraktická choroba, páč než odezní největší bolest, nedá se najít žádná dost vhodná pozice pro psaní . Nicméně to možná bude ku prospěchu - piluju si do poznámek každý dialog. Krom toho se omlouvám, do 30 kapitol se asi nevejdu, ale o moc nepřetáhnu . A ještě "maličkost" - jste naprosto skvělé a úžasné, protože jste správně pochopily, že jméno našeho Koťátka tajím schválně (je tu někdo, kdo by se ho měl dozvědět dřív než vy, nemyslíte? ).

Fanny

17)  Fanny (25.08.2017 21:51)

To byla dávka takhle najednou! Musela jsem se na moment vrátit k 26., ale stačila chvilka a byla jsem tam s nimi.
Ta neuvěřitelně originální postava Ara je úžasná! Bavím se s každou scénou s ním. Ale rozhodně zůstává svůj, dokonale perfektní není a o to se mi líbí víc. :D :D
Bella s Edwardem... Tak tam je to drásání nervů... Setkání, pronásledování ve vichřici, no ale teď snad konečně!
Nenechá ho utéct, že ne? Chytne ho a vysvětlí mu, že už "nejsou sami"? Asi to bude trošku šok, ale už přežil horší, takže mu fandím!
Děkuji Ambři!

16)  Kolda (25.08.2017 07:21)

No woooow! Já je taky miluju! :D Už není sama, ale stejně k ní domů může. Měl by. Musí! :D Pozná Koťátko, jehož jméno by mě opravdu zajímalo. Ale říkám si, jestli se nebude jmenovat Esmé... Hlavně ať to Edward nepochopí jinak a neodejde s tím, že má Bella jinýho chlapa. Jsem moc ráda, že se tak nějak dali dohromady a jsem moc zvědavá, jak to bude pokračovat!

Jalle

15)  Jalle (24.08.2017 20:47)

pánabeka, znovu si nás vychutnávaš, čo?
Bella ešte prechladne v tej nočnej košeli
Bolo to krásne!
Rýchlo ďalšiu!

Marcelle

14)  Marcelle (24.08.2017 18:56)

Bože ty tvoje konce kapitol mě zabíjí a tenhle nejvíc, koukej psát :D Děkuju

13)  martisek (24.08.2017 13:12)

Jako vážně jsi to musela ukončit v tuhle chvilku? božínku, naproto dokonalá kapitola. Oba jsou hrozně sladcí. Doufám, že všechno se vysvětlí a bude zase dobře

12)  Dommy1 (23.08.2017 23:01)

To bolo neskutočné konečne si niečo vysvetlili teším sa na ďalšiu kapitolku dúfam, že nás nenecháš dlho v napätí

11)  BabčaS (23.08.2017 22:44)

wuzinka

10)  wuzinka (23.08.2017 22:35)

9)  evelsten (23.08.2017 22:23)

No KONEČNE Som veľmi rada, že aspoň Edward začal so svojim priznaním jeho citov k Belle a konečne pochopili, že majú byť spolu. Len ma trošku zamrzelo, že začal hovoriť o svojich problémoch a ako to všetko znášal. Nech ale nezabúda, že svojimi slovami a hlavne hlúpymi obvineniami dosť ublížil Belle Ale nakoniec sa všetko na dobré obrátilo, dúfam, že keď sa dozvie, nebude zas ukrivdene a nevhodne reagovať... Lebo ho Ináč z Ara bude úžasný dedko. Som zvedavá aj na ten súd a hlavne či nasledujúca kapitola bude posledná
Ďakujem veľmi krásne Ambrička za prekrásnu kapitolu, ktorá mi konečne vyčarila úsmev na tvári
Ďakujem a teším sa na pokračovanie

leelee

8)  leelee (23.08.2017 22:00)

Konečně si všimli že je nedorozumění na obou stranách a třeba začnou vysvětlovat, ikdyž sou oba paličáci.
Oba měli vlastní problémy a účelovou slepotu k problémům druhýho.
Teď, minimálně podle poslední věty, bude zájem o osvětu, na kterou mají od pár dnů po věčnost.

Q

GinaB

7)  GinaB (23.08.2017 21:37)

Ty mě zabiješ! :D Mám chuť tě přitáhnout ke klávesnici a nepustit tě dřív, než napíšeš další kapitolu... :D
Bylo to úžasné. Konečně si ti dva truhlíci něco vysvětlili. Strašně se těším na Edwardovu reakci, až zjistí, koho to Bella doma a kdo je to "koťátko".
Miluju Alici a Ara.

6)  Iva (23.08.2017 21:22)

Takto to skončilo?
Neskutočné a neskutočne úžasné
Ďakujem

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still