01.04.2021 [15:00], ambra, Povídky jednorázové, komentováno 10×, zobrazeno 13131×

Začalo to špatně. Pokračovalo to ještě hůř. A mohlo to skončit úplnou katastrofou…

(zítra Edward)

Bella

Ten den neměl být Ten den. Tohle onačení jsem si v deníku vyhradila pro opravdu výjimečné dny.

Když jsem dostala první Barbie. (Táta do dárkové krabice přibalil troje vlastnoručně ušité šaty – záviděla mi celá holčičí část forkské základky a minimálně deset kluků).

Když jsem dostala Rickyho. (Máma strašně dlouho odolávala, ale nakonec ho naprosto nekriticky milovala).

Když mi naši řekli, že se rozvedou, protože táta miluje Sama, mého učitele tělocviku. (V době, kdy mi to řekli, jsem to už tři roky věděla. Z předstíraného smutku jsem tehdy vytěžila nové kolo, za což jsem se nikdy úplně nepřestala stydět).

Když se táta se Samem vzali. (Tehdy poprvé mě napadlo, že svatba může být něco víc než jen mejdan pro kámoše).

Když jsem to dostala. (K tomu nechci nic dodávat. Stalo se to na letním táboře a máma mi s sebou pro tenhle případ samozřejmě vůbec nic nedala).

Když jsem dostala první pusu. (Mike Newton. Slíbila jsem si, že se to nikdy nebude opakovat).

Když jsem si poprvé uvědomila, že jsem zamilovaná. (Mike Newton. Slíbila jsem si, že se to nikdy nebude opakovat).

Když jsem měla poprvé sex. (Mike Newton. Slíbila jsem si, že se to nikdy nebude opakovat).

Když jsem poprvé dostala kopačky. (Mike Newton. Slíbila jsem si, že se to nikdy nebude opakovat).

Když mě vzali na vysokou. (Ani v tomto případě jsem neplánovala opakování. Na rozdíl od všech situací s Mikem Newtonem jsem tohle předsevzetí dodržela).

Když si máma vzala Phila. (Tehdy jsem si dost jasně uvědomila, že svatba nemusí být nic víc než mejdan pro kámoše).

Když umřel Ricky. (A já musela utěšovat mámu, i když to rozhodně mělo být naopak).

A pak…

Když jsem potkala Jacoba.

Když mi řekl, že mě miluje.

Když mě požádal o ruku a já řekla ano.

Když…

Zkrátím to. Měla následovat řada dalších dnů s označením Ten.

Naše svatba. Stěhování do nového domu. Těhotenský test se dvěma čárkami.

Na nic z toho už ale nedojde, protože jsem naprosto nečekaně přijala hovor z neznámého čísla. A to opravdu nikdy nedělám. Jenže jsem šla pozdě na poslední zkoušku svatebních šatů, do toho mi neustále psala Jessica, že přijde ještě později než já, a Jared mi raději nepřetržitě volal, aby mě stresoval výkřiky o tom, že nakonec přijdu pozdě i na vlastní svatbu.

Do jeho hovorů se vmáčklo to neznámé číslo.

A já ho, v podstatě omylem, neodmítla.

A tak se ze dne, kdy se nemělo stát vůbec nic mimořádného (šaty už byly hotové, ta zkouška se konala jen kvůli Jaredovi, aby mohl udělat další zbytečné fotky do mého předsvatebního alba), stal Ten den. Nejhorší v mém životě.

Vyhýbat se Blackovým se mi dařilo skoro celé tři dny.

Samozřejmě jsme si volali. Poprvé jen pár minut potom, co k nim zašli dva policisté.

Mohli se to dozvědět ode mě, ale nedokázala jsem to. Poprosila jsem tu hodnou policejní psycholožku, aby jim to raději řekli oni.

Protože jak chcete rodičům svého snoubence říct Váš jediný syn je mrtvý?

Po dvou dnech už ale nebylo vyhnutí. Táta se Samem přijeli ještě v závěru Toho dne (máma měla samozřejmě pět tisíc důvodů, proč přijet nemůže), udrželi mě při životě – minimálně fyzicky - a v den, kdy jsem se měla sejít s Blackovými a domluvit nějaké věci kolem pohřbu, se postarali, abych se udržela na nohou.

K Blackovým – do jednoho z deseti největších a nejdražších domů v Seattlu – jsem nechodila moc ráda ani dřív. Ten dům mi příliš připomínal, že jsem v podstatě z jiné planety. Jacobovi rodiče byli vlastně moc fajn – tak fajn, jak umí být jen opravdu bohatí lidi, kterým připadá trapné svoje peníze okatě předvádět, jenže to nestačilo, abych si v jejich přítomnosti nepřipadala naprosto mimo.

Nesouviselo to jen s mou trvalou neschopností uvolnit se u jejich vyhlášených velkých večeří. Potíž byla v tom, že i oni ze mě byli nervózní. Ze mě a z mých blízkých. Vzpomínku na seznamovací oběd s mou rodinou (táta, máma, Phil a Sam) jsem se už pár měsíců neúspěšně snažila potlačit.

A teď tohle…

Billy podpíral Rachel, která očividně dostala něco na uklidnění. Mně nezbývalo, než jí to něco naprosto nevhodně závidět (i když já měla dvě opory– z jedné strany tátu, z druhé Sama). Vše ohledně pohřbu nám vysvětlovala Billyho hlavní asistentka Suzan. Téměř jsem ji nevnímala. Přesto mi i v téhle situaci blesklo hlavou, že jejich zaměstnankyně se ve svém drahém kostýmku a se svými jemně cinkajícími zlatými náramky hodí na tohle místo víc než já.

Po půlhodině bolestně praktických instrukcí (Tohle se přece nemůže týkat Jacoba! Tohle se přece nemůže týkat mě! Tohle se přece nemůže týkat nás dvou!) se Suzan naklonila nad drahý konferenční stolek a zvedla připravenou obálku.

„Bello, Blackovi se rozhodli, že dům, který pro tebe Jacob připravoval jako svatební dar, ti nechají. Tady jsou všechny klíče. Potřebné doklady připraví k podpisu naše právní oddělení. Pokud by s jeho dokončením byly spojené nějaké další náklady, i ty uhradí Blackovi.“

Po dvou minutách tíživého ticha (a Samově důrazném dloubnutí) mi došlo, že bych měla něco říct.

Náš dům… Teď můj dům.

Neviděla jsem ho. Znala jsem adresu, ale odolávala jsem pokušení. Mělo to být překvapení. A Jacob mi slíbil, že když se mi v našem domě cokoliv nebude líbit, můžu to nechat předělat.

„Ale on se ti bude líbit, věř mi,“ ukončil vždycky naši debatu o tom, proč bych se do jeho zařizování neměla plést.

Popravdě mi celá tahle domovní záležitost připadala poněkud neskutečná. Mnohem neskutečnější než blížící se svatba se třemi stovkami hostů. Nikdy jsem nežila v ničem, co by mělo víc než pět místností včetně koupelny.

„To nemůžu přijmout.“ Můj hlas zněl ochraptěle a cize. „Nechci tam být bez něj. Bez Jacka,“ dodala jsem po odhodlaném nádechu. Vyslovit jeho jméno bolelo víc než všechno ostatní.

V očích Billyho Blacka, které se těm Jacobovým až děsivě podobaly, se neobjevil ani náznak překvapení. Jako by s mou odmítavou reakcí počítal a dopředu si promyslel odpověď. Úspěšný obchodník až do morku kostí.

„Teď možná ne, Bello, ale časem… Až přejde nejhorší bolest… Možná bude hezké žít na místě, které plánoval pro vás dva. Pro tebe…“ Překvapilo mě, kolik toho dokázal říct, než se mu zlomil hlas.

„Nemusíte se rozhodnout hned teď,“ dodala s profesionální zdvořilostí Suzan.

Tentokrát do mě strčil táta. Přikývla jsem. „Dobře. Dám vám vědět.“

Po druhém kole křečovitých uslzených objetí jsme se konečně ocitli zpátky v Samově vybledlém Mondeu.

Zhruba v polovině cesty jsem otevřela obálku. Lístek s adresou, kterou jsem znala. Dva svazky klíčů. Věděla jsem, že tam Jacob spal noc před nehodou. V posledních týdnech to dělával. Říkal, že si tam musí postupně zvyknout. Svůj studentský byt miloval. Tohle neměla být velká změna jen pro mě.

Poslední místo, kde spal. Poslední místo, kde na jeho pevná, široká ramena padala horká voda ze sprchy. Poslední místo, kde si udělal svůj nezbytný ranní hrnek kávy.

„Můžeme se tam prosím stavit?“ natáhla jsem se k tátovi s adresou v ruce.

„Jasně, holčičko,“ usmál se na mě a rychle vyťukal do předpotopní navigace nové údaje.

Nebylo to daleko. Po svatbě jsme měli zůstat na nejlepší adrese, jakou Seattle nabízel.

Zůstali v autě. Chápali, že tam chci jít sama. U zeleně natřených dveří z masivního dřeva jsem znovu zaváhala. Vydržím další nápor bolesti? Ale nějaká ujetá naděje, že uvnitř možná zachytím závan Jacobovy vůně, mě nakonec postrčila dovnitř.

Prostorná a světlá vstupní hala. V rohu jen několik krabic. Možná poslední kusy nábytku, možná zbývající zařízení do kuchyně.

Přijímací pokoj. Obrovská jídelna. Kolem stolu jsem napočítala čtrnáct židlí. Kuchyně, kterou by mohli okamžitě vyfotit do některého z těch lesklých časopisů o bytovém designu. Čisté linie narušovaly jen dva hrnky od kávy.

A dvě skleničky od vína.

Bodání v žaludku se zhoršovalo a nějakým děsivým způsobem se změnilo.

Vyšla jsem schody do patra. Přestala jsem vnímat jednotlivé místnosti, dokud jsem nenašla tu důležitou.

Později jsem si uvědomovala, že to celé nemohlo trvat víc než pár minut. Ale mně se v tu chvíli čas podivně natáhl. Ztěžkl. Zhoustl. Málem mě zadusil.

Rozházené povlečení. Na polštářích šmouhy od rtěnky. Další skleničky od vína. Velké balení kondomů na nočním stolku. Spousta prázdných obalů. Dlouhé blond vlasy na černém mramoru v koupelně. Dvě použité osušky.

A ano, vůně. Spousta různých vůní.

Tátu nějak napadlo, že by mě měl jít zkontrolovat. Přišel právě včas, aby mi podržel vlasy, když jsem klečela nad záchodem.

Pak mi pomohl vstát a v podstatě mě odvlekl do auta. Na Samovo povytažené obočí zareagoval jen zavrtěním hlavy.

Doma mi pomohli do postele, nalili do mě trochu vývaru a o trochu víc čaje. Konečně jsem i já dostala něco, co mi mělo pomoct vyspat se. S povděkem jsem vnímala, jak moje zpanikařené srdce zpomaluje a jak mi těžknou víčka.

Než jsem se definitivně propadla do tmy, zaslechla jsem z vedlejšího pokoje Samovo zavrčení.

„Kdyby už nebyl mrtvej, musel bych ho zabít.“

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

10)  Iwka (21.06.2022 13:42)

ambro, když už jsem si musela vzpomenout na heslo a přihlásit se, tak teď už to pokračovaní musíš přidat

Moc milé překvapení od tebe tady

9)  Lenka (30.05.2021 13:06)

Prosím, prosím. Smutně koukám.

7)  ambra (11.04.2021 11:57)

Děcka, já su strašná, po Covidu mi nějak odumřel mozek, jinak bych nemohla zapomenout na to, že se uzavírá čtvrtletí . Ale maraton písemek a zkoušení je za mnou, tak jestli mě ta dnešní kachna k obědu úplně neumrtví, zkusím toho Edwarda dotlouct . A děkuju!!!

6)  Evelyn (11.04.2021 07:04)

Ambro, prosím, zítra bylo už před pár dny Rozsviť nám den pokračováním

4)  Marcelle (07.04.2021 18:18)

Milá, už je zítra?

1)  Nebraska (01.04.2021 15:22)

Teda vlastně
Ale stejně, kdo by chtěla Jacoba, žejo

Dííík
(Zapomněla jsem, kdo je Jarred. Musím donutit děti, aby se se mnou aspoˇm podívaly na filmy! )

1