Sekce

Galerie

/gallery/Zrzka.png

Poslední kapitola Hide Your Soul. Poslední kapitola TW povídky vůbec.

Díky, že jste vydrželi. Jste nejlepší!

Stoupala jsem po dřevěných schodech a bosýma nohama o každý druhý zakopla. Neměla jsem svázané ruce a nikdo mě nedržel, přesto jsem šla dál, nehledě na to, že schody i celé pódium hořelo. Stoupala jsem krok za krokem a nechala si plameny olizovat chodidla, stehna i lýtka. Teprve až jsem vystoupala nahoru, uviděla jsem tři kůly a ke každému z nich přivázaného člověka. Plameny stoupaly až do výšky jejich hlav, takže jsem neměla možnost poznat, kdo to je.

Udělala jsem krok dopředu a plameny se přede mnou snižovaly. Spalovala mě ukrutná bolest a chtěla jsem utéct, ale tělo mě neposlouchalo. Zastavila jsem se na úrovni prvního kůlu a podívala se té osobě do tváře.

Esmé měla prázdný výraz, i když jí plameny olizovaly celé tělo. Nevydala ani hlásku, nevnímala, že před ní stojím, nic…

Podívala jsem se na osobu vedle ní a poznala profil Carlisleovy tváře. I on vypadal, že mu oheň nedělá problémy.

Nemusela jsem vidět, kdo stojí u třetího sloupu, aby mi to došlo, přesto jsem se k němu pomalu vydala.

Pálilo mě celé tělo. Každá miniaturní částečka, kterou jsem v těle měla, křičela, abych z téhle hranice odešla. Abych se dostala mimo oheň, abych se zachránila. Ale v momentě, kdy jsem uviděla Edwarda, všechno ztichlo. Trpěla jsem bolestí, ale při pohledu na něj mi byla všechna bolest ukradena.

„Edwarde,“ zašeptala jsem a dotkla se jeho tváře. Tam, kde byla dříve studená kůže, mě nyní dotek pálil. Nebo to možná bylo plameny všude kolem nás. „Edwarde,“ vzlykla jsem, ale nereagoval. Ani jeden z nich nereagoval. Jako by byli mrtví. Ne upírsky mrtví, ale doopravdy mrtví. „Edwarde, prosím, podívej se na mě.“

Málem jsem vydechla úlevou, kdyby oči, které ke mně stočil, najednou nezrudly. Kousla jsem se do rtu, ale ruku jsem nestáhla. Otevřel pusu a periferním viděním jsem zahlédla Carlisleho udělat totéž.

Potom začali křičet. Křičeli jako jeden. Z plných plic, v agónii, kterou nejspíš cítili. Vyděšeně jsem udělala pár kroků dozadu a přikryla jsem si uši. Nestačilo to. Všichni tři do světa vyřvávali svou bolest a já jim nemohla pomoct. Nemohla jsem je zabít, nemohla jsem jim ulevit, nemohla jsem ani zastavit jejich řev, který nepolevoval, ani když jsem si zacpala uši.

Každou chvíli jejich křik přerušila sekunda potřebná k nádechu, ale nevypadali, že by se doopravdy nadechli. Udělala jsem dalších pár kroků dozadu a nechala plameny, aby zachvátily jejich tváře. Zastavila jsem se, až když pata narazila na kraj hranice. Otočila jsem se a chtěla jsem utéct. Nenáviděla jsem se za to, ale nemohla jsem jim nijak pomoct.

Zarazila jsem se, když na mě zíralo několik párů rudých očí. Volturiovi stáli kolem pódia a usmívali se na mě. Aro se svým rádoby přátelským úsměvem, Marcus s úsměvem sériového vraha, Caius znuděně. Nehýbali se, nemluvili, jen na mě zírali.

Teprve při pohledu na Felixe a Demetriho mi začalo docházet, co se děje, co předcházelo těmhle událostem, a najednou mi celá situace nepřišla správná. Plameny mě upalovaly zaživa, ale jinak mi to připadalo jako sen.

To byla myšlenka, která mě z něj probrala.

Už jsem neviděla rudé zorničky Volturiových, neviděla jsem plameny a nebyla jsem na zapálené hranici. Křik, který jsem slyšela, nebyl Edwarda, Esmé ani Carlisleho. Byl můj. To já ječela, lapala po dechu a znovu ječela. Protože ten oheň nezmizel. Jen už nebyl zvenčí mého těla. Byl uvnitř něj. V každé buňce mého těla, jako by plápolal oheň o tisících stupních a jedinou úlevou byl křik.

Tak jsem křičela.

Křičela jsem a snažila jsem se počítat sekundy, ale ta bolest byla tak intenzivní, že na ničem jiném v tu chvíli nezáleželo.

Bylo to bolestivější, než v těch dvou případech, kdy jsem doopravdy stála na hranici. A tak jsem se soustředila na únik ze svého těla. Intenzita plamenů kolísala, jako by mi dával šanci se nadechnout a já každou takovou příležitost využila k nasměrování všech mých sil do té špetky moci, která mi zbyla.

Nádech. Přenes se! Přenes se! Bolest.

Nádech. Přenes se! Přenes se! Bolest.

Nádech. Přenes se! Přenes se! Bolest.

Nádech. Přenes se! Přenes se!

Slyšela jsem zběsilé bušení a pálilo mě v krku od křiku. Držela jsem něčí dlaň, která mě příjemně hřála. Někdo křičel, ale už jsem to nebyla já. Úlevou mi poklesla ramena, dokud mi pohled nepadl na toho, kdo vydával ty příšerné zvuky.

Bylo to moje tělo. Mirandino tělo. Vyděšeně jsem vyletěla ze židle, na které jsem seděla, a za celou dobu jsem z Mirandy nespustila své oči.

„Edwarde?“ ozval se Carlislův hlas. Edward! Rychle jsem se rozhlédla, abych ho uviděla, ale jediný další v místnosti byl právě Carlisle. Díval se přímo na mě a trvalo mi ukrutně dlouho, než mi došel důvod. „Jsi v pořádku?“

Byla jsem v Edwardově těle. Chtěla jsem se přenést a povedlo se mi to, ale skočila jsem do Edwardova těla. Což znamenalo, že ten, kdo křičel, byl on. V Mirandině těle. A se vší tou skutečností mi došla i další.

Edward a Carlisle jsou naživu, což znamenalo, že Felixe a Demetriho museli zabít. Ale ne před tím, než mě Felix kousnul.

Mirandino tělo se měnilo v upíra a já tu bolest uvrhla na Edwarda jen proto, že jsem se jí snažila uniknout. Mohla jsem utéct. Mohla jsem vzít nohy na ramena, nechat všechny za sebou a utéct. Místo toho jsem se donutila odpovědět, že jsem v pořádku, postavit židli a znovu si na ni sednout. Chytila jsem Mirandinu ruku do své – do Edwardovy –, zhluboka jsem se nadechla a všechnu svou sílu jsem nahrnula do své moci.

Nevěděla jsem, jak dlouho mi trvalo přenést se do Edwarda, ale byla jsem si jistá, že zpátky to netrvalo tak dlouho. Stačil mi jeden nádech a najednou jsem zase nemohla dýchat. Najednou mě zase sužoval oheň uvnitř žil. Ale to bylo v pořádku.

Už dvakrát jsem měla upíří tělo. Bylo načase, abych konečně prošla proměnou…

 

Začala jsem znovu cítit konečky prstů. Dlaně, chodidla, paže… Oheň se stahoval, a když bolest začala ustupovat, dokázala jsem slyšet zběsilé bušení svého srdce. Přeměna se blížila ke konci.

Buchbuchbuchbuchbuchbuch… Ticho.

Teď, v tomhle okamžiku, jsem se po dlouhé době cítila správně. Všechny smysly jsem měla citlivější a pálení v krku mi najednou nevadilo tolik, jako celý můj upírský život. Užívala jsem si ho.

Potom jsem se nadechla a otevřela jsem oči.

Vnímala jsem částečky prachu ve vzduchu i vzdálenou vůni krve. Měla jsem hlad. Měla jsem tak děsný hlad, že bych okamžitě vyskočila na nohy a našla zdroj té krve, ale do zorného pole se mi dostaly zlaté duhovky a najednou byl hlad po krvi pryč.

Teprve teď mi došlo, jak špatný je lidský zrak. Nikdy jsem lidskýma očima nemohla vidět tu samou krásu, kterou jsem viděla těma upíříma.

Chtěla jsem ho obejmout, chtěla jsem ho políbit, chtěla jsem se zeptat na tolik věcí – Jak zabili Felixe a Demetriho? Jsou Carlisle i Esmé doopravdy naživu? Co teď budeme dělat, protože Volturiovi se pomstí a zabijou všechny, které máme rádi? –, místo toho jsem ze sebe dostala: „Omlouvám se.“ Můj hlas zněl cize. Krásně, ale cize.

Edward se usmál. „Alice je na tebe naštvaná.“ Nasucho jsem polkla a sklonila jsem pohled. Samozřejmě, že na mě byla naštvaná. Všichni na mě měli být naštvaní. Nedivila bych se tomu. „Vzala jsi jí schopnost vidět mou budoucnost,“ dodal.

„Oh,“ udělala jsem, protože mě v tu chvíli jiná odpověď nenapadla.

„Jak se cítíš?“

„Jako bych měla zpátky své tělo.“ Až na to, že jsem neměla. Až na to, že z toho, co jsem věděla, mohlo být Mirandino tělo nemotorné, i když bylo upírské. „Co se stalo?“ A kde najdu trochu krve?! Ale první otázka byla v tuhle chvíli důležitější.

Edward odvrátil na pár sekund tvář, ale když začal mluvit, díval se mi do očí.

„Alice měla vizi, jak Carlisle proletěl oknem. Okamžitě přijeli a pomohli nám. Emmett roztrhal Felixe na kusy, ale bohužel se k němu nedostal dřív, než tě stihnul kousnout.“

„Volturiovi se vám pomstí.“ Nedokázala jsem si představit, jak bychom tuhle zradu mohli přežít.

„Volturiovi se pomstí nám všem.“ Na poslední slova dal důraz, abych pochopila, že v tom jsme dohromady. Po staletích, kdy jsem bojovala jen za sebe, kdy jsem se nemohla na nikoho jiného spolehnout, to byla zvláštní změna.

„Ale pomstí se kvůli mně.“ Protože já byla důvod, proč sem přišli. A já byla důvod, proč zaútočili.

„Slíbil jsem, že tě ochráním-“

„Ne!“ zarazila jsem ho ihned, „kvůli Mirandě jsem objevila svědomí, tak mi to teď neber.“ Zasmál se, ale jen na chvilku, než zase zvážněl.

Jasper a Alice vzali zbytky jejich těl a odvezli je daleko odsud, kde je spálili. Esmé a Rose odjely do Forks. Připravit dům, abychom se tam mohli nastěhovat. Chápu…“ Odmlčel se a chvíli uvažoval. „Pochopím, když nebudeš chtít jet s námi. Pár měsíců budeš potřebovat dozor, než se naučíš ovládat, ale nikdo tě nebude nutit odjet. Pokud bys chtěla, budeš ve Forks vítána. Ale pokud se rozhodneš pro Forks, budeš se muset živit zvířecí krví.“ Dal mi možnost odmítnout. Odmítnout společnost, odmítnout jeho, odmítnout stát se vegetariánem, kterými jsme všichni ve Volteře opovrhovali. Nechtěla jsem.

Proboha, nevěděla jsem, jestli to svědomí, které mi Miranda dala, byla dobrá nebo špatná věc. Ale za těch posledních pár měsíců, kdy jsem žila jako člověk, se mé myšlení naprosto změnilo. Nechtěla jsem být sama, nechtěla jsem zabíjet. A rozhodně jsem nechtěla opustit Edwarda.

Uchechtla jsem se a Edward se na mě překvapeně podíval.

„Když jsem tě potkala, nesnášela jsem tě,“ vysvětlila jsem.

„Já vím,“ pousmál se a chytil mě za ruku. Před další větou jsem si povzdechla. City, které jsem od Mirandy chytila, se mi rozhodně nelíbily!

„Nechci… Nechci zůstat sama.“ Ušklíbla jsem se, když jsem si uvědomila, co přesně jsem řekla. „Ne sama,“ opravila jsem se. „Nechci zůstat někde jinde než ty. Bez tebe. Nechci zůstat bez tebe.“ Páni, ani upírství Mirandě nepomůže s jejím vyjadřováním.

Čekal, zatímco jsem sváděla svou vnitřní bitvu.

„Jestli jedeš do Forks, chci odjet s tebou. S vámi. Všemi. Jestli doopravdy můžu.“ Edward se snažil kontrolovat svůj smích, ale někomu v domě se to nepovedlo. Byla jsem si jistá, že je to Emmett. Zamračila jsem se na dveře. „Krom toho musím udělat Emmettovi ze života peklo, a to na dálku nejde.“ Tentokrát se Edward rozesmál a Emmett se sekundu na to objevil ve dveřích s velkým úsměvem.

„Tu výzvu přijímám!“ Plivl si do dlaně a chtěl si se mnou potřást rukou.

„Myslím, že to oželím,“ odpověděla jsem znechuceně. Nic si z toho nedělal a zase zmizel.

„Jsi si jistá?“ ujišťoval se Edward a ta nejistota v jeho tváři byla celkem roztomilá.

Přikývla jsem. „Někdo ti musí chránit zadek. Tvůj boj s Demetrim byl žalostný.“ Dům se znovu otřásl Emmettovým smíchem. Edward jen pobaveně protočil oči.

„Myslel jsem, že máš být na mé straně,“ stěžoval si. A než jsem stihla něco odpovědět, předstihnul mě Emmett. Začala jsem litovat, že tady zůstal zrovna on.

„Rose taky nikdy není na mé straně. Zvykej si!“ Tentokrát jsem to byla já, kdo si povzdechnul. Zadívala jsem se do stropu a přemýšlela o svém rozhodnutí. Doopravdy chci s touhle rodinou strávit věčnost?

Na tváři jsem ucítila Edwardovu ruku, a když jsem se mu podívala do očí, odpověď jsem znala.

„Možná by sis měla zajít na lov,“ navrhnul a připomněl mi tak bolest v mém krku. Slyšela jsem o tom, jak je pro novorozené těžké zvládnout jejich hlad, a částečně jsem chápala proč, ale já neměla tak velký problém se sebeovládáním. Možná proto, že jsem se jej naučila během staletí, kdy jsem upírem byla. Teď byla jenom jedna věc, po které jsem toužila více.

„Fajn,“ souhlasila jsem, „ale nejdříve…“ Chytila jsem mu tváře do dlaní a políbila ho.

Jop, rozhodně miluju upíří smysly…

 

Do Salemu jsem se vrátila po pěti letech.

Žila jsem ve strachu z Volturiových a nehodlala jsem se sem nikdy vrátit, kdybych na ně náhodou narazila. Jenže se ukázalo, že Volturiovi vůbec nevěděli o přesném pohybu jejich nejlepších gardistů.

Bratři vyslali pár svých upírů v čele s Jane a Alecem, aby vyslechli všechny upíry v Severní Americe. Když se k nám ta informace dostala, předpokládala jsem, že budu první upír, který omdlí. Nakonec se k nám nikdy nedostali. Narazili na nomády, kteří se k zabití nejsilnějších gardistů přiznali. Pro slávu, z hlouposti, nevím… Co vím je, že Arovo vyšetřování tím skončilo. A my byli v bezpečí.

Přesto jsem čekala dva roky, než jsem se sem vrátila. Protože Miranda měla city. A já si na ně za ty roky nějak zvykla. A byla jedna osoba, která mi nesmírně scházela.

Když jsem stála před knihkupectvím, přísahala bych, že se mi nervozitou rozbušilo srdce, přestože to nebylo možné. Bylo otevřeno… Stále. Naposledy jsem se pořádně nadechla, protože v tak malém knihkupectví budu zvládat dýchat jen mělce, a vešla jsem dovnitř.

Nezměnilo se nic. Naprosto nic. Jen za pultem stál někdo jiný než já.

Rozhlédla jsem se kolem, ale Iana jsem nikde neviděla. Když jsem před pěti lety opouštěla město, nemohla jsem se s ním rozloučit. Možná jsem měla lepší sebeovládání, než většina novorozených, ale nehodlala jsem ho zkoušet právě na něm. Místo toho jsem mu zatelefonovala a řekla mu, že jsem onemocněla. Vážněji onemocněla. A kvůli léčbě jsem musela opustit město. Omluvila jsem se mu a ke konci hovoru jsem zmučený hlas ani nemusela předstírat, protože jsem si uvědomila, že moje srdce může být mrtvé, ale pořád se mohlo zlomit jen pouhým pomyšlením, že ho už nikdy neuvidím. Přísahala bych, že Ian brečel, a to mě ničilo ještě více.

Teď jsem mu hodlala přihodit lehčí šok. Pokud mu to tady teda ještě pořád patřilo…

„Dobrý den,“ pozdravila jsem slečnu za pultem, a ta ke mně zvedla otrávený pohled.

„Co?“ odvětila. No… jestli to tady Ianovi ještě patřilo, rozhodně se mu zamlouvalo pracovat s těžkými případy.

„Je tady Ian?“ Chvíli na mě civěla a s otevřenou pusou žvýkala. Potom pootočila hlavu a zařvala tak nahlas, že jedna ze zákaznic upustila knihy, které držela v ruce. „Šéfe! Návštěva.“

Dobře… teprve teď se mi nervozitou málem rozbušilo srdce.

Zpoza závěsu vykoukla střapatá hlava a Ianův pohled se zabodl přímo do mě. Němě otevřel pusu a jen na mě hleděl.

„Ahoj?“ zkusila jsem.

„Bello?“ ujišťoval se. Usmála jsem se na něj a zatočila se dokola. Zamračil se. „Ty nejsi Bella. Ta se nesměje.“ Protočila jsem oči. Otravný byl stále.

Potom se ke mně konečně rozešel, a když mě sevřel v objetí, připadala jsem si zase jako malá holka. Neskutečně jsem vyměkla.

„Chyběla jsi mi!“ připustil a tentokrát jsem si byla jistá, že brečí.

„Samozřejmě, že jsem ti chyběla! Ještě aby ne.“ Zasmál se mi do ramene.

„To je moje Isabella. Nezměnila ses,“ prohlásil a odtáhnul se. Sjel mě pohledem. „Teda až na tu bledost.“ Dost jsem se snažila, abych vypadala jako člověk. Abych vypadala tak, jak bych mohla vypadat po pěti letech, co mě neviděl. Měla jsem svázané vlasy, nosila jsem čočky, které mě neskutečně škrábaly v očích, měla jsem na sobě mikinu, aby nepoznal chlad mého těla… Ale nedokázala jsem zakrýt upírskou bledost.

Pokrčila jsem rameny. „Docela dlouho jsem marodila,“ vysvětlila jsem. Starostlivě mě sjel pohledem. „Už jsem ale v pořádku,“ ujistila jsem ho.

„To vidím,“ zasmál se a zvedl mou levačku, na které se blyštily dva prstýnky.

„Víc než v pořádku?“ zkusila jsem. Rozesmál se a pak mě naoko vyhuboval.

„Nebyl jsem pozvaný na svatbu! Jak to, že jsem nebyl pozvaný na svatbu?!“

„Pfff! To ani já ne,“ podotkla jsem a zvedla jeho levačku. Tentokrát se trochu začervenal. „Řekni, že je to matka toho kluka z informačního,“ prosila jsem. Zášť vůči němu ve mně naštěstí stále zůstala.

„Nicole,“ opravil mě. „A nebyla jsi pozvaná, protože jsem na tebe neměl kontakt. Ty jsi na mě kontakt měla!“

„Promiň?“ zkusila jsem.

„Záleží…“ nadhodil. Věděla jsem, co přijde, ještě než se to stalo. „Jak se teď jmenuješ?“ Zeptal se s takovým nadšením, že i prodavačka, která nám do teď nevěnovala pozornost, zvedla hlavu.

„Uh!“ dostala jsem ze sebe a zaklonila jsem hlavu. No dobře, jdeme na to. „Isabella…“ S velkým úsměvem přikývl, abych pokračovala. A když jsem dodala příjmení, uculovala jsem se stejně jako on. Byla ze mě emocionální troska a bylo mi to fuk. „Cullenová.“

Vypískl tak, že jsem málem ohluchla. Zákaznice znovu leknutím upustila všechny knížky a naštvaně si odfrkla.

„Pan Cullen je očividně krotitel divoké zvěře!“ Propálila jsem ho pohledem. „Myslíš, že bys měl nějakého známého, kdo by dokázal zkrotit tady Clare?“ ukázal na prodavačku. Taky ho propálila pohledem.

„Však on už se někdo najde,“ odpověděla jsem. Tentokrát vrhla dýky v očích na mě. Ale byla jsem upír, nemohla mě zabít.

„Vidíš, Clare? Pořád máš šanci!“

„Nechám si ji ujít,“ zabručela.

„To říkala i tady Isabella. Cullenová.“ Rozesmál se. „Cullenová. To mě podrž!“

Nevěděla jsem, jestli ho v tu chvíli jen omráčit, nebo rovnou zabít. Ale byla jsem ráda, že ho mám. Ať už si ze mě utahoval sebevíc.

„Cullenová,“ uchechtl se znovu, vzal mě za ruku a odvedl mě do místnosti vzadu. Nechala jsem si nalít vodu, kterou mi nabídl, ale za celou dobu návštěvy jsem se jí nedotkla. Vyprávěl mi o tom, co se za pět let stalo. Jméno Nicole vyslovil každé dvě minuty a pokaždé se uculoval jako zamilovaný puberťák.

Potom mě donutil vyprávět mu o mém životě v posledních pěti letech. Upravila jsem si pravdu, párkrát okrajově zmínila nemoc, občas Edwarda. Očividně jsem se uculovala podobně jako on při zmínce o Nicole, protože se mi nepokrytě smál.

Nenáviděla jsem ho.

Milovala jsem ho.

Až po odchodu jsem si dovolila vpustit do hlavy myšlenku, že jednou… jednou už ho nebudu moct navštívit.

Stárnul. Já ne.

Byl smrtelný. Já ne.

Věděla jsem o upírství. On ne.

Měla jsem zatraceně málo času. Ale slíbila jsem si, že ho využiju co nejlépe.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Ree

4)  Ree (18.10.2018 15:26)

ada1987: Rozhodně nebudu psát TW povídky. Možná se mi podaří pokračovat na Bez-hranic, ale tady je to poslední povídka.

3)  ada1987 (17.10.2018 22:04)

skoda, ze je uz koniec. planujes pisat aj nadalej?

2)  *worship* (12.10.2018 21:49)

1)  betuška (12.10.2018 19:52)

začiatkom si ma dostala do infarktového stavu, našťastie pre mňa, si to mala skvele vymyslené a nakoniec som si užila aj happy end;)
Teraz si to dám celé ešte raz , aby som si to užila od začiatku
Teším sa až napíšeš zasa niečo nové

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still - Proposal scene