Sekce

Galerie

/gallery/druhé setkání.jpg

Tak fajn. Edward sice zachránil na parkovišti Bellin život, ale její všetečné otázky Cullenovy vyděsily a donutily vypařit se.

Uběhlo pár let.

Navzdory všemu ale Edward a Bella prostě patří k sobě. Tak jim trochu pomůžeme;).

Nečekejte žádné veledílo, obávám se, že tohle je trochu falešně zazpívaná labutí píseň, ale můžu slíbit, že zítra bude zbytek:).

 

 

 

Nikdy mě nenapadlo, že jméno toho bezvýznamného a příliš zeleného městečka pro mě bude mít tak hořkou příchuť.

Přesto jsem se od něj nedokázala úplně odstřihnout.

I když tátu týden po mé promoci definitivně zradilo jeho velké a dobré srdce, i když Jacob jen měsíc po mém odjezdu do Chicaga potkal svou pravou lásku a vypustil mě ze svého života tak lehce, jako bych tam celou dobu jen zahřívala místo pro tu druhou.

Jacobovi a koneckonců i tátovi jsem dávno odpustila. Přesto jsem si nedokázala představit, že už bych se nikdy nenadechla toho deštěm, oceánem a lesem prosyceného vzduchu. Jako záminka mi teď sloužil dům a jeho nutná údržba. A tak jsem si dvakrát ročně vyprosila v nakladatelství pár dnů volna, sbalila do tašky pár kousků pracovního oblečení a dobrovolně se změnila v uklízečku, natěračku a zahradnici, která si může dovolit nechat své myšlenky volně plynout.

Po čase jsem si všimla, že intervaly mých návštěv dokonale ladí s mými vztahy. Můj rok získal zvláštní rytmus: Začátek nového vztahu – krátké období naděje, že tentokrát by to možná mohlo vyjít - zděšení z toho, co všechno ke vztahu patří – těžko pochopitelný rozchod – útěk do Forks.

S Tomem to vypadalo vážně dobře. Vídali jsme se od června a zdálo se, že jeho pochopení pro moje podivínství nezná hranic. V polovině října mě pozval, abych s ním na Den díkůvzdání jela k jeho rodině. O týden později jsem se s ním rozešla. V  restauraci. Takže svou reakci musel omezit na ukřivděný pohled a tiché proč.

Zbýval měsíc do toho pitomého krocaního svátku. Vypadalo příjemně jednoduše zajet do Forks v době, kdy nebudu muset žebrat o dovolenou. Jenže máma zase jednou projevila svůj skrytý talent a přesně v okamžiku, kdy jsem se chystala zabukovat si letenku, spustil telefon nemožnou odrhovačku od Erasure. Speciální vyzvánění, které mě mělo připravit na ještě speciálnější hovor.

„Tentokrát se neptám, Bello. S přítelem nebo bez přítele. Vánoce ignoruješ od vysoké, chci tě vidět aspoň u jednoho svátečního stolu.“

„Ale mami, ty přece…“

„A nepokoušej se mi vykládat o tom, že budeš muset uvařit ty. Mám za sebou kurz přípravy svátečních jídel a nutně si to potřebuju procvičit.“ Bože, mám být obětí další máminy dočasné posedlosti?

„Mami, chtěla jsem jet do Forks.“ Tohle někdy zabíralo. Máma se nezbavila výčitek svědomí, které v ní vyvolávala každá zmínka o Charliem. A představa forkského hřbitova, schovaného pod vrstvou spadaného listí, ji dokázala spolehlivě vykolejit.

„Tentokrát ne, Bello. Táta by si určitě přál, abys trávila svátky s živými příbuznými,“ trvala překvapivě na svém. Očividně se na mě tentokrát připravila.

Po dalších deseti minutách konstruktivní ano – ne debaty jsem jí to slíbila.

 


xxx

 


Přes okno taxíku jsem pozorovala poslední zimomřivé listy na nespočetných chicagských dubech. Nerada jsem připouštěla, že se na Floridu začínám těšit. Příjemně lehká taška nadskakovala na sedadle vedle mě. Žádné tlusté svetry, žádné ponožky a žádný deštník. Užiju si sluníčka a na pár měsíců budu mít mámu ve svém imaginárním diáři na stránce Splněno.

Už jsem přešlapovala ve frontě před bezpečnostním rámem, když mi kapsu rozvibrovali Erasure.

„Mami?“

Mezi vzlyky se mi pokoušela vysvětlit, že je na cestě do nemocnice. Phil, trénink, otevřená zlomenina, komplikovaná operace. Krocan z lednice hned tak nevyletí. Soustředila jsem se na to, abych ji uklidnila, takže mě překvapilo, že ve chvíli, kdy jsem zaklapla telefon, se na mě usmívala slečna u přepážky Vnitrostátní lety.

Přebukovat letenku mi trvalo dvě minuty. V letadle do Seattlu, které startovalo za půl hodiny, jsem chytila poslední volné místo. Před svátky bylo všechno vyprodáno.


xxx


Sám sobě jsem byl protivný. V Jasperově hlavě jsem jasně viděl, že tentokrát je na mě naštvaný doopravdy. A tím pádem opravdu poctivě dodržoval zákaz uplatňovat na mě cokoliv ze své kouzelné krabičky nálad. Měsíce jsem se vztekal, že už nedokážu rozeznat, co doopravdy cítím a ať mě vynechá ze svého programu na ochranu upírů. Až mě překvapivě poslechl.

Teď už jsem to věděl.

Doopravdy jsem cítil prázdnotu. Absolutní a bezbřehou. Jako bych sto let pracoval na extrémně náročném projektu, pak přišla nějaká blíže neurčená katastrofa a rozmetala mé dílo pár minut před tím, než jsem ho mohl někomu ukázat.

Chápal jsem lidi, kteří propadnou drogám. Zoufale jsem postrádal Jasperovu podporu a zároveň jsem si nedokázal představit, že ho požádám, aby mi dopřál iluzi, že můj život není tak ubohý, jak mi připadá.

Podzimní Aljaška se k mému stavu hodila dokonale. Na severních úbočích kopců a na mýtinách ukrytých v hloubi lesa se už udržel sníh. Hledal jsem ty ledové ostrovy, položil se do sněhu a představoval si, že tam prostě vrostu, přimrznu, a že se mé vědomí vytratí někam mimo to zbytečné a strašidelné tělo.

A samozřejmě – ona se mnou byla pořád. Už od mého prvního útěku do Denali jsem přeci věděl, že její oči se mnou budou navždy. Až příliš brzy se ukázalo, že navždy se mnou může zůstat jen vzpomínka na její oči. K té pitomé nehodě mělo dojít později. Ne, lépe – nemělo k ní dojít vůbec. Nechoval bych se jako idiot, neprozradil nás, ona by se v tom nezačala vrtat a my mohli zůstat.

mohl zůstat. V její blízkosti, v oblaku její vůně a v zajetí její nečitelné mysli…

Upíří city měly být neměnné. Tak proč mi tak zoufale chyběla? Proč jsem po ní toužil čím dál víc? Proč jsem ji miloval tisíckrát silněji než ve chvíli, kdy jsem s pokrčením ramen přijal rozhodnutí rodiny o tom, že z Forks raději zmizíme?

Vnímal jsem Aliciny tázavé pohledy. I ona ode mě dostala zákaz. Zákaz sledovat Bellu. Jako bych nevěděl, že některým vizím prostě nedokáže zabránit. Že se jí vetřou a ochromí její mysl dřív, než stihne couvnout. Dokud Bella chodila s Blackem, vídával jsem ji v Alicině mysli zřídka. Důvod byl zřejmý. Ulevilo se mi, když ji opustil, ale jen do chvíle, než mi došlo, co to znamená. Stal jsem se nechtěným svědkem skoro každé její schůzky, každého důležitějšího okamžiku v jejím životě. Alice si myslela, že to nějak souvisí se mnou, že asi i Bellu nějak pronásleduje vzpomínka na mě, ale v to jsem nedoufal.

Zakázal jsem si doufat. Zákazy jsem opravdu nešetřil.

Uběhlo sedm let od našeho odchodu z Forks. Nejvyšší čas přestěhovat se. Volba po delší době padla na Evropu. Z rodiny sálalo nadšení, které jsem jim nemohl pokazit ani já.

Rozhodli se oslavu Dne díkůvzdání spojit s rozloučením. Denalijští se za těch posledních sedm let stali našimi skutečnými příbuznými. A naše do detailu propracovaná hra na lidi obnášela i dobré vychování. Slušelo se dát sbohem se vší parádou, kterou Alicina hlava dokázala vymyslet.

Vracel jsem se ze své ledové vycházky a už zdálky vnímal změť slov i myšlenek. Vyděsilo mě, když jsem zachytil ty Tanyiny. Před půl rokem mi navrhla, ať zůstanu. U nich. S ní. Snažila se chovat chladně a pragmaticky, ale jako vždycky neuhlídala svou hlavu. Její lovecká vášeň byla bezbřehá, palčivá a… otravná. Myslel jsem, že moje lhostejné odmítnutí definitivně vyřeší to nekonečné napětí mezi námi. Teď na mě zdálky křičelo její odhodlání udržet mě tu.

Potřeboval jsem vypadnout. Okamžitě. Chovat se chvíli přirozeně.

Když jsem své přirozenosti popustil uzdu, ocitl jsem se překvapivě rychle na letišti v Anchorage. Dívka u přepážky zrůžověla potlačovaným nadšením, když mi oznamovala, že v letadle do Seattlu jsem chytil poslední místo.

„Normálně je to v pohodě, pane, ale to víte, je před svátky.“


xxx


Než jsem našla na parkovišti u půjčovny svoje auto, mohla jsem si rovnou vlézt do sušičky. Neovládla jsem hysterické uchichtnutí. Taška s floridským obsahem teď byla až nepříjemně lehká. Rozhodla jsem se, že se rovnou stavím v Newtonovic obchodě. Dokoupím si bundu a pár flanelových košil. Zvednu jim tržbu a jako bonus obdržím nejčerstvější novinky. Ne že bych o ně nějak zvlášť stála.

Vytáhla jsem z kabelky cédéčko namíchané speciálně pro divnou náladu, vsunula ho do přehrávače a po chvíli už si jen užívala známé tóny a teplo, které mě snad zachrání před pořádným nachlazením.

Vzpomínky mě dostihly dřív, než jsem chtěla. Věděla jsem, že přijdou, koneckonců, kvůli nim jsem se do Forks vracela. Ale teď mě přepadly nepřipravenou. Zranitelnou. Sekvenci se zničeným Jacobem, který se se mnou rozcházel po telefonu – Bello, věř mi, přijel bych ti to vysvětlit, takhle jsem to nechtěl, ale já od ní nemůžu odjet na tak dlouho – jsem si odbyla, co nejrychleji to šlo. I tak jsem musela vydolovat balíček papírových kapesníků.

S tátou to bylo v pohodě. Ta bolest sice byla nezměřitelná, ale bylo tu tolik momentů, ke kterým jsem se mohla utéct a které mě uchránily před zoufalstvím… Nikdy nebudu dost vděčná za to, že jsem si tehdy prosadila přestěhování k němu. Měla jsem příležitost poznat ho. Užít si ho, dokud to šlo. Jenže myšlenka na přestěhování do Forks vždycky spolehlivě předcházela vzpomínce na můj nástup do místní školy. Na ty nepřátelské oči v učebně biologie. Na dny, kdy jsem je pak marně vyhlížela. Na den, kdy jsem měla zemřít, ale nezemřela, protože ty černé oči najednou roztály a byly vedle mě včas…

Dobu, kdy jsem si vyčítala své dotěrné otázky, jsem měla za sebou. Po letech jsem své pocity dokázala přesně definovat. Po tom klukovi, který se jen mihnul mým životem, mi někde blízko srdce zůstalo prázdné a bolavé místo. Jako by bylo připravené pro něj. Jako by ho měl popsat. Jenže on se rozhodl zmizet dřív, než jsem mu stihla podat tužku…

Může bolet ztráta něčeho, co vám nikdy ani vzdáleně nepatřilo?

Teď už jsem věděla, že ano.

A někde před Port Angeles jsem si poprvé jasně uvědomila, že ten důvod, proč se vracívám do Forks, má jméno.

Nemoderní, přesto krásné.

Edward Cullen.

 

 

Ta správná chvíle 2/2

 

 

povídky od ambry

 


Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

kajka

34)  kajka (16.10.2017 17:49)

Jak ty to jenom děláš?
Pokaždé je rozdělíš nějakým jiným způsobem a je to zase kouzelné, pravděpodobné a velmi působivé.
Pobavil mě Bellin rituál - konec vztahu = útěk do Forks a údržba domu. Taky mám takový, ale na rozdíl od ní mi dlouho trvalo, než jsem na to přišla, nový chlap = diametrálně odlišný účes. Manžel si už pár desítek let stěžuje, že se zakoukal do dlouhovlasé hnědovlásky a má doma krátkovlasou bloncku. Doufám, že nám to vydrží, tahle frizúra mi totiž sluší.

kajka

33)  kajka (14.03.2016 08:35)

Tak mi zas jednou došla slova.
Ty jsi prostě zázračná písmenková čarodějka.

32)  Bellunka (11.12.2011 17:36)

super senza bomba

AMO

31)  AMO (05.12.2011 16:03)

Mám depresivní a destruktivní náladu... ale u takových povídek vždycky roztaju a stává se ze mne malý ukňouraný uzlíček, čekající na pohlazení.
Jo, zase a znovu trošku jiná Bella a naprosto dokonalý Edward.
ambřeno milovaná... letím se těšit dál :D :D

monikola

30)  monikola (14.11.2011 08:57)

jeeeeeeeeeej to je paráááááda moc krásne teším sa na ich stretnutie

Twilly

29)  Twilly (13.11.2011 23:07)

První dávka vypálená, jdu si po další, bejby

Janeba

28)  Janeba (13.11.2011 09:46)

Uáááááá, Amřičko , přistihla jsem se, jak se culím na monitor a chci JĚŠTĚĚĚĚ!!!
Děkuji!!!

gucci

27)  gucci (12.11.2011 23:54)

..jen dva díly..chjo...:'-( ..ale ty víš jak

eMuska

26)  eMuska (12.11.2011 23:00)

mohol by to byť akýkoľvek námet, ale tvoje bonbónky tomu vždy dajú neuveriteľnú noblesu.

Carlie

25)  Carlie (12.11.2011 21:10)

Tahle mistrovská hra s osudem! Dostalas mě!
Dramatický styl vyprávění, vymazlenosti typu "program na ochranu upírů", to, že oba stihli v letadle poslední místo...
Ambruško, já před Tebou nepřestanu padat na zadek a užívat si Tvou skvostnou fantazii!!!
A teď jsem zvědavá, jak osudové setkání jim připravíš

Tralala

24)  Tralala (12.11.2011 21:09)

Tesim sa na pokracovanie aby som mohla zhodnotit celu poviedku, ale krasne, velmi vydarene.

S pozdravom Tralala :)

ambra

23)  ambra (12.11.2011 20:48)

Jdu na korekturu, tak za půl hoďky to sem hňápnu .

sakraprace

22)  sakraprace (12.11.2011 20:32)

Kásnéééééé, potřebuju další díl. Proč je jen jeden??? Chjo

HMR

21)  HMR (12.11.2011 20:15)

Je už "zítra"? Není už "zítra"? Hm, sliby chyby má drahá, netrpělivě očekávám další písmenka

ambra

20)  ambra (12.11.2011 20:07)

Prej ambruše . Ještě smolím, dnes opět hektika a nějak jsem to neodhadla, takže to bude delší než první část.
Díky, berunky .

Ree

19)  Ree (12.11.2011 19:35)

No tak, ambruše, co to děláš? Kde je to pokračování, co? Protože tohle byla po dlouhé době povídka o Edwardově odchodu, která byla úúúúúplně jiná než ostatní. Takže za to smekám klobouk

Paja

18)  Paja (12.11.2011 18:20)

chjo, že to dobře dopadne :(

SarkaS

17)  SarkaS (12.11.2011 16:36)

Nějak nemůžu objevit ten správný přívlastek, který by to vystihnul. Asi se budu muset smířit s otřepanou klasikou a jen ti říct, že je to krásné a já netrpělivě čekám na pokračování, tak jako zbytek

KalamityJane

16)  KalamityJane (12.11.2011 12:27)

nádherné

Marvi

15)  Marvi (12.11.2011 09:58)

Nádhera, těším se na pokráčko

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek