Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/druh%C3%A9%20setk%C3%A1n%C3%AD.jpg

Druhá (a závěrečná) část příběhu o tom, co by se stalo, kdyby se vlastně nic nestalo:).

Vynechte cukr do kafe, ať to trochu dorovnáte:).

Díky, dívky ♥

Ta správná chvíle 1/2


A někde před Port Angeles jsem si poprvé jasně uvědomila, že ten důvod, proč se vracívám do Forks, má jméno.

Nemoderní, přesto krásné.

Edward Cullen.



Překvapeně jsem zamrkala. Ale jen o pár vteřin později jsem si byla naprosto jistá, že to poznání vlastně není úplně nové. Že jsem se ho jen celé ty roky marně snažila potlačit. Protože k čemu by mi bylo? Nemůžu přeci žít ze vzpomínek na nějaké letmé středoškolské pobláznění.

Pobláznění? Znovu jsem sama sebe přistihla při lži. Rozhodně to bylo mnohem víc. Bylo to… nejvíc.

To, co ve mně vyvolávala pouhá vzpomínka na Edwarda Cullena, na jeho tvář, na ten jediný vynucený fyzický kontakt mezi námi, stokrát předčilo všechny pocity a zkušenosti, které následovaly potom.

Proto jsem Jacobovi odpustila jeho zradu tak rychle. Proto jsem později s nikým nevydržela dýl než pár týdnů. Proto jsem ještě v pětadvaceti pořád… panna. Zrudla jsem jen při té myšlence. Několikrát jsem si plánovala, že to prostě udělám – jen tak, bez jistoty, že chci s dotyčným člověkem strávit zbytek života. Jenže ty záhadné bariéry, které mi znemožňovaly opravdu se zamilovat a s někým prostě zůstat, mi samozřejmě dokonale blokovaly i odhodlání s někým na to jen tak skočit.

Dohrála poslední písnička a já automaticky zmáčkla opakované přehrávání. Ze Seattlu už čtvrté. Potřebovala jsem přemýšlet a známá hudba mi to umožňovala. Neuzurpovala si mou pozornost. Venku se dávno setmělo, i když ještě nebylo sedm. Hvězdy na obloze to v dosahu městských světel pomalu vzdávaly. Najednou jsem potřebovala vzduch. A lidi. Vědomí, že jsem se neztratila v nějakém čtvrtém rozměru, kde jsme on a já spolu a máme budoucnost.

Chvíli jsem projížděla ulicemi Port Angeles a nakonec zastavila před obchodem se sportovním oblečením. Newtonovi už budou mít určitě zavřeno a zítra začínají svátky. Karen rozhodně nevytáhne paty z domu. Nacpané papírové tašky s obrázkem krocana v outdoorové bundě s kapucí jsem hodila na zadní sedadlo a rovnou zamířila do knihkupectví jen o pár metrů dál. K mámě jsem si knížky nebrala, několikrát ročně jsem jí poslala obří balík vzorků od jiných nakladatelů, takže by to bylo nošení dříví do lesa. Jenže mé plány se nečekaně změnily a já budu na příštích pár dnů nutně potřebovat rozptýlení. Protože kromě mých plánů se změnilo ještě něco. Něco v mé hlavě.

Ušklíbla jsem se, abych zahnala rostoucí smutek. Voňavý balíček jsem opatrně položila na sedadlo spolujezdce.

Sáhla jsem do kapsy pro klíče, ale pak jsem zaváhala. Představa studené kuchyně a trvanlivých potravin mě zrovna nelákala. Rozhodla jsem se, že se najím v nějaké malé restauraci a nechám si zabalit něco na zítra.

Bezmyšlenkovitě jsem procházela ulicemi plnými lidí, kteří se na poslední chvíli snažili nakoupit na následující sváteční dny. Podvědomě jsem zamířila do klidnější části města. Stačilo znovu se poddat myšlenkám a až příliš rychle jsem se ocitla v tmavé zastrčené uličce. Nedokázala jsem odhadnout, jestli cihlové budovy po levé straně ukrývají luxusní lofty, nebo je to blok starých kanceláří. Garáže a opuštěné sklady na opačné straně ukazovaly spíš na druhou možnost. Došlo mi, že tady už na žádnou restauraci nebo kavárnu nenarazím. Otočila jsem se na patě a chystala se vrátit do centra. Na rohu nejbližšího bloku stál opřený muž. Upřeně mě pozoroval. Ale víc mě vyděsili dva další, kteří se od něj odpojili a pomalu se vydali ke mně. Možná, že kdyby něco řekli, nebyla by ta scéna tak děsivá. Takhle jsem měla pocit, že se tou tichou a nečekanou hrůzou zalknu.


xxx


Na půl cesty ze Seattlu už jsem si nebyl úplně jistý, co tady vlastně dělám. Co si od toho slibuju. Otevřeně si přiznat, že toužím zahlédnout její sedm let starý stín, zachytit náznak její dávno vyvanulé vůně – ne, k tomu jsem ještě nedospěl.

O čtyřicet mil později – těsně před Port Angeles – už jsem to dokázal. Zároveň mě dusil strach z toho, že na těch starých místech ve Forks už nic z toho nenajdu. Že Bella Swanová už pro mě navždy bude existovat jen jako soubor vzpomínek a krátkých záblesků z Aliciny hlavy. Nic konkrétního. Nic hmatatelného.

Potřeboval jsem se na to připravit. Oddálit to, co přijde. Ať už to bude cokoliv.

Projížděl jsem hlavní třídou a napadlo mě, že bych si ženskou část rodiny mohl po svém návratu udobřit nějakým dárkem. Protože jsem je svým zmizením naštval. Samozřejmě. Aliciny zprávy byly naprosto jednoznačné. Zaparkoval jsem před knihkupectvím. Vybrat něco pro Esme může být docela zábavné.

Otevřel jsem dveře auta. Nadechl jsem se chladného vzduchu. Toužil jsem zmírnit pálení způsobené dvěma hodinami v těsném prostoru, jenž si pamatoval každého člověka, který jím kdy prošel. Nevýhoda auta z půjčovny.

Místo úlevy se dostavil šok. Na nekonečně dlouho jsem vrostl do sedadla.


xxx


Uvědomovala jsem si tři věci:

Nemám ani pitomý pepřák.

Je to horší, než ve  strašidelných snech. V těch sice utíkám ztěžka, ale utíkám. Teď se skoro nedokážu pohnout, natož abych někam běžela.

Ve skutečnosti mě ale naprosto ovládala třetí myšlenka:

Umřu, aniž bych ho ještě viděla. Aniž bych mu stihla říct, že je mi jedno, jak se ke mně na tom pitomém parkovišti dostal tak rychle a jak dokázal rukou odstrčit auto. Umřu s vědomím, že můj život byl hrozně hloupý a zbytečný, protože jsem propásla šanci říct mu, že někdy stačí k získání jistoty jediná minuta.

Ten první chlap došel až ke mně. Díval se na mě a jeho oči byly úplně prázdné. Beze slova zvedl pravou ruku. Ozvalo se tiché lupnutí a z jeho sevřené pěsti vystřelila štíhlá čepel. Pak ke mně natáhl druhou ruku, ze strany mi ji položil na krk a palcem mi lehce přejel přes hrtan.

Další nepatrný pohyb. Tichý a zdánlivě nekonečný zvuk rozepínaného zipu – zipu na mé bundě - mě probral. Nedokázala jsem to ovládnout. Prostě jsem o krok couvla. On se nepohnul. Jen třikrát varovně mlasknul a spojenými prsty na mě zakýval. Mezitím se vedle něj postavili jeho kumpáni. Jejich oči byly jiné. Jasně čitelné. Bavili se a těšili se na to, co přijde.


xxx


Z transu mě probralo vytrvalé zvonění telefonu.

„Alice?“

„Na nic se neptej a padej za ní. Rychle, Edwarde!“ Tenhle tón jsem znal. Na další otázky nebyl čas.

Pár spěchajících lidí se zamračeně ohlédlo přes rameno, když se kolem nich přehnal prudký a nečekaný poryv větru. Bellina vůně se ve vzduchu přede mnou třepetala jako jasně červená stuha.

V ústí té zastrčené uličky jsem se ocitl do tří minut. A pak jsem znovu strnul.

Viděl jsem je, všechny.

Velká dramatická scéna těsně před tragickým vyvrcholením. Bohužel jsem je neviděl ostře. Halil je rudý opar. Táhl se ulicí jako kouřový efekt v laciném baru, plazil se mi kolem kotníků a neomylně stoupal k mé hlavě. K mému hrdlu. Žhavý výbuch ve zlomku vteřiny rozmetal můj krk i můj zdravý rozum.

Věděl jsem přesně, co udělám. Rozmáčknu ty tři a uvolním si cestu ke zdroji té bolesti. Jediný synchronizovaný pohyb mých čelistí a bolest se změní v slast.

Ve chvíli, kdy jsem měl svůj plán hotový, se staly tři věci najednou.

Znovu se rozječel můj mobil; chlap, který stál naproti ní, zvedl ruku s nožem, a Bella tiše vzlykla.

Změnil jsem se v nemyslící stroj.

Zadržel jsem dech a vyrazil tak rychle, že molekuly tmavě modrého vzduchu jako by na okamžik splynuly s mým tělem.


xxx

 


V jednom okamžiku stáli přede mnou. Ten uprostřed zvedl ruku s nožem, aby mě potrestal za to, že jsem k němu nedošla dost rychle. A pak… Prostě zmizeli. Zaregistrovala jsem několik křečovitých pohybů jejich těl, nad kterými očividně ztratili kontrolu, ale neviděla jsem důvod té bizarní podívané. Zdroj energie, která je změnila v kvílející zakrvácenou hromadu, válející se na chodníku patnáct metrů ode mě.

„Ahoj Bello.“

Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Ovládl mě pocit, že jsem mimo svoje tělo a z odstupu pozoruju nějakou neuvěřitelnou a nepochopitelnou situaci.

Není tady. On tady prostě nemůže být. Jen jsi na něj dnes myslela víc, než obvykle. Bude to dobrý. Dýchej. Dýchej!

Ještě jeden hluboký nádech. Otevřela jsem oči.

Nikam nezmizel. Stál dva metry ode mě a tvářil se ustaraně.


xxx


Vypadala… neskutečně. Všechno, co mě k ní tehdy vábilo, získalo na síle a intenzitě. Její oči zůstávaly nejisté, ale vyzařovaly dospělou vážnost a trvale přítomný smutek. Důlek v bradě už téměř zmizel, zato z tváří, které ztratily zbytky dětské oblosti, vystupovaly výrazněji lícní kosti. Byla o dva centimetry vyšší než tehdy; samozřejmě jsem bral v úvahu podrážky jejích tehdejších a nynějších bot. Vlasy měla stažené ve stejném volném ohonu, který jsem si pamatoval ze školy. Nepatrně zeštíhlela, ale její ženské proporce tím neutrpěly. Spíš naopak.

A její vůně. Samozřejmě. Od chvíle, kdy jsem se vrhnul na ty chlapy, jsem se nenadechl. Analyzoval jsem ten jediný nádech v ústí uličky. Drásavě sladká krása. Plná nových tónů. Jako by nádhernou, ale trochu chaotickou jarní kytici někdo s rozvahou doplnil o speciálně vyšlechtěné orchideje. Výsledek byl omračující.

Na chvíli zavřela oči. Zhluboka dýchala. Záviděl jsem jí. Toužil jsem udělat totéž, ale ani čerstvá vůně krve těch zmetků mi nedávala jistotu, že to zvládnu.

Pak se na mě znovu podívala. A vyslovit její jméno najednou stálo za to riziko:

„Ahoj Bello.“


xxx


Následující hodina mi utkvěla jen v útržcích.

Jeho ruka na mém zápěstí – kontroloval mi tep.

Jedna jeho paže kolem mého pasu, druhá podpírající můj loket. Prakticky mě nesl.

Restaurace, která při našem příchodu na pár vteřin úplně ztichla.

Jeho sako na mých ramenou a zvláštní jiskření jeho kůže pod křišťálovým lustrem.

V jednu chvíli jsem si říkala, že se vůbec nezměnil. Vzápětí jsem s povzdechem usoudila, že mě to vůbec nepřekvapuje.

Překvapilo mě jen to, že se dnes večer ani trochu nesnažil skrývat přede mnou svou… mimořádnost.

„Takže jsi od dokončení školy pořád v jednom nakladatelství?“ ptal se zrovna a znovu se jakoby náhodou dotkl mé ruky.

„Jo a jsem moc spokojená. Teda pokud zrovna nepracuju na šesti knížkách najednou. To je potom tak trochu k zbláznění.“

„Jsi spokojená,“ zopakoval zamyšleně a uhnul pohledem. Zároveň odtáhl ruku do vzdálenosti, ze které se mu náhodný dotek nemohl podařit ani náhodou.

„Jsem spokojená,“ vyhrkla jsem zbrkle. „V práci. Jinak to stojí celkem za pendrek.“ Rozbušilo se mi srdce. Příliš rychle jsme se dostali k vyjasňování něčeho, co se snad ani vyjasnit nedalo.

„Co zahrnuje ono jinak?“ usmál se, ale v jeho výrazu zůstalo napětí. Chystala jsem se mu říct nějakou banální frázi, která by možná mohla něco naznačit, ale zarazila jsem se. Ten pocit z uličky byl zpět. Tam, tváří v tvář smrti, jsem si byla bolestně vědomá toho, že jsem kdysi propásla svou jedinou šanci. A teď jsem – naprosto nečekaně – dostala ještě jednu. Nemám co ztratit. Leda jeho. Může se prostě zvednout, zaplatit večeři, vyprovodit mě k autu a zmizet navždy.

Zhluboka jsem se nadechla.

„Chodíš s někým, Edwarde?“ Ve tváři se mu nepohnul ani sval, dokonce přestal mrkat, ale ta přílišná strnulost mi prozradila, že jsem ho zaskočila.

Zavrtěl hlavou. „Ne,“ řekl tiše. „Ani po našem odjezdu z Forks jsem s nikým nechodil. Vlastně jsem nikdy s nikým nechodil,“ zadíval se mi do očí, jako bych teď já byla na řadě s šokovaným výrazem. Nehnula jsem brvou.

„Já to zkoušela. Jacob Black a po něm pár dalších. Ale nikdy nic vážného. Nešlo to. Nejsem totiž volná. A nikdy nebudu.“

Natáhla jsem se přes stůl a tu jeho couvající ruku pevně stiskla.


xxx


Připadal jsem si jako čmelák, který se právě rozhodl zemřít tím nejlepším možným způsobem. Moje tělo ztěžklé Bellinou vůní jako by se chystalo spadnout do hlubin květu, ze kterého se už nikdy nedokážu vyškrábat ven. Večer se nade mnou zavřou okvětní lístky a ta voňavá hebkost bude nad mé síly.

Držela mě za ruku, dívala se mi zpříma do očí a čekala, co odpovím. Její mysl mi zůstávala nepřístupná, ale v tom okamžiku mi její pohled sděloval všechno podstatné.

Tehdy jsem před ní utekl. Před sebou. Věděl jsem, že znovu to nedokážu. Ne když už vím, že na mě nikdy nezapomněla. Kývl jsem na servírku a rychle zaplatil. Bella mě beze slova pozorovala. Postavil jsem se k ní a tentokrát ji vzal za ruku já. Pevně. Nekompromisně. Venku jsem ji objal kolem ramen, i když už nepotřebovala oporu.

Ležel jsem uvnitř nejkrásnější kytky na světě a s úsměvem se díval, jak nade mnou mizí poslední kousek tmavnoucího nebe.


xxx


Do Forks jsme jeli jeho autem. Ukázalo se, že jsme v Port Angeles zaparkovali jen pár metrů od sebe, takže přenést mé věci trvalo sotva minutu. Asi by bylo rozumné vzít obě auta, ale ani jeden z nás si neuměl představit, že bychom se teď na celou hodinu od sebe odloučili.

Celou dobu mě držel za ruku. Pustil mě jen tehdy, když se ke mně obrátil a letmo se dotkl mých vlasů nebo – o něco později – mé tváře.

„Nemůžu tomu uvěřit,“ zavrtěl hlavou a usmál se. „Ještě včera…“ Nedopověděl.

„Ještě včera jsem si myslela, že už tě nikdy neuvidím. Že se budu dalších padesát let vracet do Forks jako můra, která prostě musí za světlem,“ dořekla jsem za něj.

„Jsem šťastný, že jsem tě nepotkal až za těch padesát let.“ Překvapilo mě, že u téhle věty zvážněl. Představa dvou staroušků přece byla docela úsměvná.

„Všechno ti vysvětlím, slibuju.“ Znělo to jako přísaha.

„Zvládneš to za čtyři dny?“ snažila jsem se trochu odlehčit atmosféru.

„Mám jenom čtyři dny?“ Konečně úsměv. I když jen opatrný.

„Pokud budeš chtít, máš celou věčnost,“ zachraptěla jsem po příliš dlouhé pauze. Odvaha, kterou jsem překypovala v restauraci, mě pomalu opouštěla.

„S věčností pomalu, Bello. Nikdy nevíš, co slibuješ.“


xxx


Odlétala v neděli odpoledne.

Zařídit prodej svého chicagského bytu a dát výpověď v nakladatelství. Nabídl jsem jí, že si může zařídit vlastní. Bude jen její. Já zůstanu tichý společník.

„Doufám, že nebudeš tichý úplně pořád,“ zašeptala a po tisící za ty čtyři dny našla moje rty.

Z Forks už jsem neodjel. Rodina se smířila s tím, že se rozloučíme jen po telefonu. I kdybychom se neviděli třeba rok. V našich životech znamená rok tak málo…

Zůstal jsem, abych probudil k životu náš starý dům uprostřed lesů. Bella z něj byla nadšená. O našem prvním společném domově bylo rozhodnuto.

„Mrzí mě, že jsme propásli tolik let,“ vzdychla si cestou na letiště. „A to raději nezmiňuju fakt, o kolik jsem starší,“ nakrčila trochu nešťastně nos.

„Vynahradím ti to, slibuju. Mám zvláštní pocit, že to čekání mělo nějaký smysl. Že prostě teď nastala ta správná chvíle. “ Položil jsem jí ruku na tvář. Ještě pořád horkou. Užíval jsem si, že se jí můžu bez rozpaků dotýkat. Vzala mě za zápěstí a přitiskla se ke mně pevněji.

„O tamtom aspoň přemýšlej, ano?“ Jako by chodila po tenkém ledu. Její možná přeměna pro mě byla příliš čerstvé téma. Nechtělo se mi o tom ani mluvit, ani přemýšlet.

„Zkusila jsem žít normální život. Moc to nefungovalo,“ pokrčila rameny. „Teď to dává smysl. Chyběl jsi v něm ty.“

„Nemusíme to rozhodnout hned. Počkáme pár měsíců. Začínám věřit, že všechno má svůj čas. Kdo ví, třeba i pro tohle má přijít nějaká správná chvíle.“

Usmála se, jako by o tom ani na chvíli nepochybovala.

„Stihneme se na letišti zastavit v bistru?

Mám šílenou chuť na vajíčka.“


 


 

KONEC


 

povídky od ambry

 


Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2 3   »

kajka

50)  kajka (Dnes 12:15)

I na potřetí je to neskutečně krásný.
A za předpokladu, že nevybuchne slunce nebo nás nevyzmizíkuje zlotřilá mimozemská civilizace mě tu máš za chvilku zas.
Tentokrát jsem skoro obrečela část, kdy Edward Bellu v uličce analyzuje, pozná každou drobnou změnu. Jasně, že vím, co všechno zvládnou upíří smysly ,jenže mi to přišlo děsivě pravdivý, ten smlouvavej tok času a jeho působení na nás obyčejný lidský bytosti.
Jo, i kdybys napsala jen tři věty, stejně v nich bude něco, co mě emocionálně úplně rozloží, mocná písmenková kouzelnice!

kajka

49)  kajka (14.03.2016 11:05)

Tak jen dodám, že i na podruhé je tvoje povídka stejně nádherná jako poprvé. Bravo!
Moc děkuji.

kajka

48)  kajka (30.07.2014 22:11)

Ááách.....už jsem zase zapomněla dýchat.
A cítím se trochu rozpolceně. Na jednu stranu se zlobím, že tenhle skvost nemáš na shrnutí , na druhou stranu jsem ráda, že jsem tvou povídku našla až teď (přes tvůj nick - moje chyba), protože číst ji poprvé je prostě jako všechno poprvé.... zvláštní, nádherný a neopakovatelný.
Mám ráda, když svoje hrdiny trošku "ošoupeš" životem.
Mám ráda tvoje krátký a neuvěřitelně výstižný věty.
Mám ráda, jak mě to vždycky vcucne, nepustí a na konci vyplivne úplně mimózní.
Mám ráda tvoje happyendy.
Prostě mám ráda spisovatelku Ambru.;)

47)  danje (15.11.2013 00:53)

Jalle

46)  Jalle (03.08.2013 21:43)

wau, tieto posledné vety sú najlepšími vetami na konci poviedky aké som kedy čítala Túto dvojkapitolovku zbožňujem!

SestraTwilly

45)  SestraTwilly (08.06.2013 20:59)

Veľmi pekný príbeh. A záver,rozhovor o premene - "třeba i pro tohle musí přijít správna chvíle"
a potom Belina chuť na vajíčka,nemal chybu.Ambra krásne.

nikaok

44)  nikaok (11.12.2011 00:24)

Krááásna poviedka...a ten konie... no dokonalý...

ambra

43)  ambra (05.12.2011 16:46)

AMO, moc děkuju!!! A díky Tvému připomenutí i všem, které jsem tu tak trošku přehlídla ;)

AMO

42)  AMO (05.12.2011 16:40)

Kdo si počká, ten se dočká... a taky dočkej času...
U tebe čmeláčku, všechno platí dvojnásob.
Dalo by se říct, že všechno jest v pořádku. Miluji tvoje narážky a přirovnání.
Není nutné vypichování krásných a důležitých věcí... ostatní to udělaly za mne. Jen pochválení a poděkování je nutnoostí.

Silvaren

41)  Silvaren (28.11.2011 09:58)

ano, ano, ano!!! Přesně tohle jsem teď potřebovala. Uvěřit, že oni jsou pro sebe prostě stvoření, i když se okolnosti změní. Díky, Ambro, užila jsem si to! Nádhera.

Yasmini

40)  Yasmini (15.11.2011 23:47)

Nádherné to bylo, krásné načasování, Edward byl kouzelný a Bella těhotná ideální :)

Dennniii

39)  Dennniii (15.11.2011 21:21)

Nádhera, nádhera a ještě jednou nádhera

Úplně totálně jsi mě dostala, skoro tady bulím štěstím, tak nádherná povídka a skvělý nápad co kdyby...

A vajíčka... ... jasně chápu, vajíčka přece znamenají jedinou věc

ambra

38)  ambra (15.11.2011 12:32)

Díky, dívky!

Amisha

37)  Amisha (15.11.2011 12:13)

To je tak krásný! (Štve mě jak si nevěříš! )
Cukr je potřeba, občas a od tebe je to spíš karamel. Ne neslepí nám hubu , ale zahřeje a potěší. Děkuju, že jsi a píšeš.

leelee

36)  leelee (15.11.2011 00:13)

o ničen nepřemýšlet, nic neřešit u tebe se to stává málokdy, ale stojí to za to
krásný

sfinga

35)  sfinga (14.11.2011 18:58)

Říká se, že osudu neujdeš. A v tvé nádherné povídce to paltí dvojnásob. Moc se mi líbila, až jsme se bála, že mi zvýší cukr v krvi, ale dobře to dopadlo. Díky, Ambro

monikola

34)  monikola (14.11.2011 09:11)

:D chvalabohu, že sú tu tí smailíci, pretože som nevedela nájsť tie správne slová

ambra

33)  ambra (14.11.2011 08:30)

Kamci, Twilly, Fanny, moc děkuju.
A jinak: opět do vystihla Bye. Vypsaná fixa. Do toho řeším nějaké zásadní věci ve firmě, takže fakt není vhodná konstelace.

Twilly

32)  Twilly (13.11.2011 23:41)

Tak jo... tohle byl zásek přímo do kosti. Nevíš, drahoušku, proč má já právě takhle sadistické asociace u tvých děl? Je to zvláštní, ale působíš na mě strašně silně. Dojmy, touhy, city, pocity.. to všechno "od tebe" má grády jako máloco. Vyvážená chuť i vůně téhle povídky je přímo gurmánským požitkem. A nezáleží na tom, jestli je ten písmenomil TW nadšenec nebo JENOM milovník kvalitního psaní. Děkuju, Maruško, za tuhle rozkoš. Četlo se to samo věrný služebníček a čtenář

Fanny

31)  Fanny (13.11.2011 21:15)

Nádhera a... prostě ty vajíčka:D

1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek