Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robert%20klav%C3%ADr%20tmav%C3%BD.jpg

Předposlední. Tak se mi ten závěr hezky logicky rozpadl na dvě části, čehož jsem nemohla nevyužít :)

Dnes je to kratší, ale co už se mnou.

 

„Máš tady nahrávací studio? Děláš si srandu, že jo,“ zalapala jsem po dechu.

Ne, nedělal si srandu. Snesl mě do sklepa, kde se ten zázrak nacházel, stejně lehce, jako mě nosil do koupelny. Jenže do sklepa vedlo nemožně prudké a dlouhé schodiště. Prostě jsem se musela držet opravdu pevně…

A tak jsme jen tak mimochodem – někde mezi tou první, skoro nehmotnou pusou a vším, co pak následovalo – stihli natočit moje dvě nejlepší a zároveň nejoblíbenější písničky. Jen tak, abych zažila ten pocit.

 

 

„Mami, jsem v pořádku, pozdravujte babičku. Znáš mě, utopila jsem mobil ve dřezu. Jo, Jessica mi půjčila svůj starý. Ne, není mi smutno, nejsem malá. Mami! Už musím končit, potřebuju ještě dodělat pár úkolů, chci to mít hotové dneska.“

 

 

Pokaždé se odtáhl příliš rychle. Zároveň ne dost rychle, což souviselo s těžko vysvětlitelným a přesto nepopiratelným jevem – mou až děsivě rychlou fyzickou reakcí na každý jeho dotek. Jeho rty byly ještě milimetry od mých a já už lapala po dechu. Stačilo, aby mi zajel prsty do vlasů a já už sténala. Špička jeho jazyka na mém krku a moje tělo se měnilo v oblouk, jehož vrchol směřoval zcela jednoznačným směrem.

Nemohlo mě nenapadnout, že s Jacobem jsem se takhle nikdy necítila. Jenže to byla taky první a poslední myšlenka na Jacoba.

„Musíme si promluvit,“ zachraptěl Edward někdy na začátku třetí hodiny toho drásavě sladkého mučení.

Okamžitě jsem zrudla. Ne, promiň, neberu antikoncepci. Ne, promiň, i kdybych brala, tak musím trvat na tom, abys použil… To slovo na K jsem nedokázala vyslovit ani v duchu. Proboha! A to jsem se – ani v duchu – ještě nedostala k tomu slovu na P. Hele, nechci tě děsit, ale jsem panna. Uf…

Jenže Edward nechtěl mluvit o antikoncepci, mém panenství a použití té věci na K.

Chtěl mluvit o děsivém neumírání, chladných srdcích a neutuchající chuti na krev.

 

 

„A co teď?“

„No popravdě jsem předpokládal, že v téhle chvíli už budeš utíkat domů. Nebo spíš pajdat,“ pousmál se tak smutně, až se mi sevřelo srdce.

Polkla jsem tak, že to bylo slyšet. „Měla bych šanci utéct ti, i kdybych byla řekněme… nejrychlejší člověk na planetě?“

Beze slova – a bez zaváhání - zavrtěl hlavou.

Chvíli jsme na sebe zírali. Nakonec jsem se trochu hystericky zasmála. „Vlastně tak nějak počítám s tím, že mi stejně nakonec vymažeš paměť. Muži v černém, znáš to?“

„Jsem upír, Bello, ne ignorant. A ne, paměť ti nevymažu. Většina z našich používá jednodušší metodu, jak zajistit, aby o nás lidi nevěděli.“

„Mám se bát?“ Další hlasité polknutí. A buchot srdce, který jsem slyšela i .

„Měla bys. Tvoje instinkty jsou naprosto nemožné. Celé dlouhé roky tu spoléháme na to, že se k domu nikdo ani nepřiblíží. A ty jsi sem napochodovala rovnou dvakrát. K tomu ta tvoje vůně… Uvědomuješ si, jak špatně to v obou případech mohlo skončit?“

Pokrčila jsem rameny. V tom, co říkal, jsem se překvapivě soustředila na zdánlivě nepodstatnou informaci. Nepodstatnou, protože o upíří dlouhověkosti se mi zmínil hned na začátku našeho šíleného rozhovoru.

„Vracíte se do Forks už nějakou dobu?“ začala jsem opatrně.

„Dá se to tak říct.“ Další lehce ironické ušklíbnutí.

„Traduje se tu taková historka…“ Najednou jsem měla nutkavou potřebu aspoň trochu se od něj odtáhnout. Ovládla jsem ji, ale nervozita se projevila jinak. Najednou jsem mluvila příliš rychle. Nepřiměřeně jsem gestikulovala a nedokázala se mu podívat do očí, které mě jinak přitahovaly jako dva jantarové magnety.

„Asi je to pitomost. Vlastně ani nevím, jestli se to doopravdy stalo. Navíc to muselo být děsně dávno. Ztracená dívka. Kus odsud. Říkáme tomu Mrtvej plac, Empéčko. Ale fakt si nemyslím, že…“

„Mrtvý… kvůli ní? Takže ne ztracená, ale mrtvá?“ Najednou žádné ironické poloúsměvy, jen tvář bez jakéhokoliv výrazu.

„Asi jo,“ přisvědčila jsem, i když se mi do toho vůbec nechtělo.

Edward se zahleděl někam za moje rameno.

„Není mrtvá,“ řekl tiše. „Jen jí už nějakých šedesát let netluče srdce.“

A pak mi o ní vyprávěl. O zlatovlasé Rosalii Haleové, která se zamilovala nad své poměry.

O Royce Kingovi, bohatém floutkovi z Port Angeles, toho věděla tak málo! Přesto neváhala a scházela se s ním na místech, kde ji nikdo nemohl ochránit. Royce měl své peníze. Měl hbitý jazyk a jemné ruce. A měl velmi, velmi zvláštní potřeby.

Těma svýma jemnýma rukama toužil dělat velmi, velmi hrubé věci.

„Tehdy jsme tu byli všichni. Slyšeli jsme jediný výkřik. Věř mi, umíme být rychlí, ale tu noc to nestačilo. Naše rodina – to jsme tehdy byli jen můj otec, Esme, jeho družka, a já – tenkrát mnohem osamělejší a zoufalejší, než teď. Lhal bych, kdybych nevěděl, co její přeměnou otec sledoval, ale naše instinkty jsou neomylné – věděl jsem, že tu dívku nikdy nedokážu milovat. Ale zachoval jsem se jako zbabělec, nedokázal jsem mu v tom zabránit. A tak mám teď sestru, která šedesát let usiluje o to, aby se stala mou družkou. Tohle je důvod, proč občas uteču do Forks. Potřebuju si odpočinout od toho nepřetržitého tlaku. Neumíš si představit, jak vytrvalí dokážou být upíři, když mají aspoň malou šanci, že svou věčnost nestráví jako opuštěná, věčně hladová zvířata.“

Místnost naplnilo ticho. Tak hutné a tíživé, že jsem cítila skoro fyzickou potřebu nějak ho od sebe odtlačit. Ale dlouho jsem vůbec nedokázala promluvit.

Nakonec to udělal on. „Nic od tebe nechci, Bello. Ani nečekám. Nemám právo. Vlastně jsem se jen znovu zachoval jako sobec, když jsem si dovolil…“ Pomalu zvedl ruku a tentokrát promnul mezi prsty jen konečky mých vlasů. Přesto se mi okamžitě zrychlil tep. „Když jsem si dovolil ty dva měsíce na tebe myslet. Snít o tobě,“ dodal tak tiše, že jsem ho sotva zaslechla.

Pocit opuštěnosti, na který jsem za poslední tři dny málem zapomněla, se vrátil s bolestnou prudkostí. Zabolelo mě na plicích.

„Takže je po všem dřív, než něco začalo? Bože, já jsem tak blbá,“ zavrtěla jsem hlavou. „Zase jsem se zapomněla držet zpátky,“ snažila jsem se polknout slzy a zároveň se aspoň trochu důstojně vyhrabat na nohy. Ani jsem nestihla mrknout a už stál přede mnou a objímal mě. Neuvěřitelně něžně s ohledem na konzistenci jeho těla, o níž mě předtím poučil. Znovu jsem cítila jeho rty na krku a ruce ve vlasech a na zádech.

Jenže mlčel. Nevymlouval mi to, co jsem právě řekla.

Pokusila jsem se ho odstrčit. „Edwarde… Tohle je… Já to nezvládnu. Každá minuta navíc znamená týdny bolesti navíc. Já už si nechci ubližovat.“

Zůstal stát přede mnou a se sklopenou hlavou se díval na svoje ruce, jako by najednou nevěděl, co si má počít s jejich prázdnotou.

V následujícím okamžiku jako by se probral ze zlého snu. Podíval se na mě a já v jeho očích uviděla to, co mě spalovalo několik posledních hodin. Usmál se. Něžně ale taky odhodlaně. Znovu ke mně vztáhl ruce.

„Bello, ty jsi… Ty netušíš, jak dlouho… Já už takhle nechci žít, už nemůžu…“

Naděje se o mě stihla sotva otřít.

V tu chvíli mu začal zvonit telefon. Naléhavé vyzvánění se mi propalovalo až do mozku.

Necítila jsem to tak jen já.

Na okamžik zavřel oči. „Promiň. Tohle je číslo jen pro případ nejvyšší nouze. Musím to vzít. Máme svoje pravidla.“ Natáhl se pro přístroj. „Alice? Je všechno v pořádku?“

 

 

Něco nebylo v pořádku. Její jméno viselo mezi námi, i když jsme ho už nevyslovili. Ona nebude nikdy v pořádku. Ona má věčnost na to, aby nebyla v pořádku. Co proti tomu bude mých ubohých pár desetiletí?

Cestou domů se mi omluvil nejmíň tisíckrát.

Za věci, které nemůže ovlivnit. Za to, že mi nemůže říct, co ho odvádí z Forks.

Navždy, jak jsme oba tušili.

 

 

Před naším domem mě vzal znovu do náruče, i když jsme oba věděli, že těch několik kroků už bych zvládla.

Objala jsem ho tak pevně, jak jsem jenom mohla.

Jako by mě odnášel do nejhlubšího ze všech sklepů. Do sklepa, v němž je jen zima a tma.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Jalle

16)  Jalle (28.05.2018 00:02)

15)  betuška (12.05.2018 22:08)

:p :'-( chýbaš nám ambruška

14)  adriana (05.05.2018 23:40)

13)  Lucka (13.04.2018 21:45)

ach naprosto úžasné Už se těším na pokráčko

12)  Claire (13.04.2018 20:47)

Je to krása! Moc se těším na další díl. Miluju tvoje povídky, píšeš nádherným stylem. :)

AMO

11)  AMO (13.04.2018 20:28)

Zase...
Zase jsi to usekla a já tady přemýšlím, vrátí se, najde něco lepšího, zbudou vzpomínky....ach jo. Kdybys aspoň psala ošklivě

GinaB

10)  GinaB (13.04.2018 00:34)

Ach, ach, kam tohle povede.... jsem zvědavá.

9)  betuška (12.04.2018 19:53)

ach!!! a ešte aááááááááááách
tak to si ešte užijeme úplne súhlasím s kajkou, velmi ,velmi autentické...to ked počúvam nejaké dialogy v našich súčasných filmoch a seriáloch je mi špatne...mali by sa učiť od teba...milujem tvoje texty...všetky

Marcelle

8)  Marcelle (12.04.2018 18:47)

ambro, ty nikdy nezklameš, děkuju

petronela

7)  petronela (12.04.2018 08:28)

No tohle !!! Nestačím zírat nad tím, jak dokonalá ta kapitola byla - dokonce zírám tak, že zapomínám i dýchat. Četla jsem to celé jedním dechem a byla jsem naproto okouzlena. Bylo to vážně úchvatné. Už se moc a moc těším na závěr. Doufám, že přece jenom budou spolu. Docela by mě totiž zajímalo, proč Alice volala - že by zahlédla něco ve svých vizích?

6)  Iva (11.04.2018 22:48)

Takto to ukončiť

ambra

5)  ambra (11.04.2018 22:14)

Vy moje

kajka

4)  kajka (11.04.2018 16:09)

Paráda, to se nám to rozjíždí!

A hned to zase utneš, ty jedna fikaná. Takhle napínat! ;)
Mám zásadní postřeh. Tahle tvoje povídka je taková moderní. Celé to působí úplně normálně a civilně. Jako bych poslouchala konverzaci lidí v autobuse, je to tak přirozený.
Teda když si odmyslím téma rozhovoru, že ona na něj bouřlivě reaguje ještě než se jí dotkne, a že to není mladej kluk, nýbrž upír.
Prostě je to tak, že z tvého psaní na mě přesně doléhá atmosféra malého zapadákova někde v lesích, kde není do čeho píchnout, omladina se fláká a holduje lehčím drogám. Je to autentický. Mám pocit, že se mi v hlavě přetáčí nějakej nezávislej film.
A už vůbec se nedivím jedný nejistý holce, která si celou dobu připadá neukotveně a lehce mimo, že se zblázní do hezkýho kluka, co žije na samotě a je děsně tajemnej.
Líbí se mi to a těším se, co na ně chystáš.
A nechci ti do toho kecat, ale jsi si jistá, že ti na závěr bude stačit jedna kapitola? ;)

3)  Agness (11.04.2018 13:00)

Ambři, naprosto boží

wuzinka

2)  wuzinka (11.04.2018 12:46)

krasa, jako vzdy netrpelive vyhlizim dalsi dil

leelee

1)  leelee (10.04.2018 23:51)

nahoře jsem si přečetla, že to neni všechno,
takže budu trpělivě čekat co by se mohlo přihodit dál a co všechno na ně vymyslíš, bude to stát za to
Q
věř mi, budu čekat protože vím, že tvůrčí činnost vyžaduje čas a správnou náladu (spratek ve mě si to sice nemyslí a chce všechno hned ale...) mám to podobně

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek