Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robert%20klav%C3%ADr%20tmav%C3%BD.jpg

Konečně závěr téhle malé upířiny.

Psaní jsem si po delší době moc užila, tak snad u toho nezhynete nudou :)

Krásné prázdniny a dovolenky, milé moje.

 

„Nechcete ji přece jenom vidět?“ Sestra se kousla do spodního rtu. Okamžitě si uvědomila, že udělala chybu. Ve všech mých papírech byla jediná podmínka – nechci o tom nic vědět. A teď už vím, že je to děvče. Tolik tichých návštěv u lékaře, a pak stačí jedna užvaněná sestra a…

„Omluvám se,“ popotáhla. „Prosím, nestěžujte si na mě. Jsem ještě ve zkušební době a za tohle bych určitě letěla.“

„Nebudu si stěžovat.“ Můj hlas zněl podivně ochraptěle. „Je… je v pořádku? Myslím, jestli je zdravá. Žádnou další podrobnost,“ zvedla jsem prudce ruku, když jsem viděla, jak se sestře po první části mé otázky rozzářily oči. „Chci jen jedno slovo. Ano nebo ne,“ dokončila jsem důrazně.

Pomalu se nadechla. „Ano,“ zajíkla se. „Už jsou tu pro ni její noví… rodiče. Máte tak dvě minuty. Vážně nechcete…“

Odvrátila jsem se. „Nechci. Běžte už.“

 

Než jsem po maturitě vyrazila do New Yorku, abych si splnila svůj dost nekonkrétní sen o tom, že se budu živit muzikou, zkoušela jsem si představit nejhorší možné verze toho, jak moje cesta za snem dopadne. Jen pro jistotu. Abych případně nebyla moc zklamaná.

Budu žít v mrňavém bytě prolezlém šváby.

Skončím jako servírka v zaplivané putyce.

Někdo, kdo hudbě opravdu rozumí, mi řekne, že nemám vůbec žádný talent.

Později jsem se těmhle hrůzným představám musela smát. Realita předčila všechna moje očekávání.

Začala jsem jako servírka v hudebním klubu se slušnou pověstí. Říkalo se, že tam chodí scouti z největších nezávislých labelů.

Po dvou měsících si mě šéf klubu konečně poslechl a nechal mi malé pódium na patnáct minut těsně před půlnocí dva úterky a dva čtvrtky v měsíci. Úterky a čtvrtky nejsou pátky a soboty, ale byla jsem šťastná. První krok, opakovala jsem si jako zaklínadlo.

Po mém třetím vystoupení za mnou přišel moc milý chlápek, dal mi vizitku a navrhl termín schůzky a já dokázala zadržet nadšený jekot, dokud se za ním nezavřely dveře. Kolegové ze směny mi nabídli, že to se mnou oslaví.

Nikdy jsem se nedozvěděla, kdo z nich a co mi hodil do pití, ani jestli mě potom znásilnil jen on nebo se o mě podělili.

Probudila jsem se na schodech cizího domu o několik hodin později. V potrhaných šatech, zakrvácená, špinavá a těhotná. To poslední jsem téměř pět měsíců úspěšně ignorovala.

Na schůzku s Jimem Staceym z Rounder Records jsem ve smluveném termínu nedorazila.

Na klavír, který zabíral polovinu mého mrňavého bytu, jsem od té noci nesáhla. Všechny písně ve mně umřely. Umřely, aby mohla žít ta věc v mém břiše. Proto jsem se jí potřebovala zbavit. Rychle. Bez přemýšlení. Potřebovala jsem zpátky své písničky. Potřebovala jsem zpátky svůj hlas.

Znovu jsem chtěla žít.

 

 

O dva roky později

 

„V tomhle světě by mělo být dost snadný někoho najít, ale vy jste jako duch, slečno Swanová.“ Usmíval se, jako se na vás usmívají jen staří známí, takže mi dost dlouho trvalo, než jsem ho poznala.

„Pane Stacey… Vy… vy jste mě hledal?“

Nevěřícně zavrtěl hlavou. „Nechci znít nafoukaně, ale mně se nestává, aby mi lidi nepřišli na schůzku a ani nezavolali. Popravdě jsem si dost dlouho myslel, že vám někdo od konkurence udělal tak skvělou nabídku, že už jsem vám nestál ani za telefon. Jenže týdny ubíhaly a nikde ani zmínka o skvělým novým talentu z podělanýho zapadákova ve státě Washington.“

„A jak jste mě teda…“

„Zahlídl jsem vás na ulici. A šel za vámi až sem,“ obsáhl gestem prostor kavárny, kde jsem pracovala už víc než rok.

Zatočila se mi hlava. Je taková náhoda vůbec možná? Kolik ulic má New York? Kolik nevýrazných holek tu po nich každý den projde?

Jim Stacey ukázal na místo naproti sobě. „Posaďte se, Bello. Prosím. Promluvíme si.“

 

 

O čtyři roky později

 

„Tak co ti ty parchanti od DFA nabídli? Koncerty máš vyprodané na rok a půl dopředu, nová deska se prodává líp než ta minulá. Co ti slíbili? Budou tvoje písničky vysílat do vesmíru?“

Otočila jsem se od zrcadla, před nímž jsem si vrstvu po vrstvě otírala těžký koncertní make-up. Došla jsem k Jimovi a objala ho. Chvíli se vzpouzel, ale nakonec se podvolil.

„Nesnáším tě,“ zahučel mi do ucha.

„Taky tě miluju,“ vytáhla jsem se na špičky a políbila ho na postupně se zvětšující čelo. Pak jsem se mu zahleděla do očí. „Všechno jde skvěle, Jime, a všechno je to jen tvoje zásluha. Drhne jen taková drobnost…“

Vzal mě za ruku a oba nás posadil na okraj obří hotelové vany.

„Tak povídej,“ povzdechl si.

„Není co,“ pokrčila jsem rameny. „Já prostě… nejsem šťastná. Ne že by mi to nějak extra vadilo, většinu svého života si myslím, že na něco takového nemám nárok, ale teď se to začíná trochu zvrtávat. Beru antidepresiva, Jime,“ přiznala jsem tiše.

„Bells, miláčku,“ objal mě vypracovanou paží kolem ramen. „Chceš říct, že jsi doteď nic nezobala? Všichni něco zobeme. To není důvod, abys…“

Přikryla jsem mu ústa dlaní. „Už pět měsíců jsem nenapsala novou věc, Jime. Ty prášky… tlumí všechno. To špatný, ale i to dobrý. Nevím, co s tím. Doktor mi už nějakou dobu radí, abych si dala pauzu. Prý mi pomůže, když načas vypadnu.“

Jim se ušklíbl. „Nerad tě vracím na zem, miláčku, ale na jednom místě jsi nezůstala dýl než týden už skoro dva roky. Vypadáváš někam prakticky nepřetržitě.“

Šťouchla jsem ho do ramene. „Ty víš, jak to myslím. Chci… potřebuju… já vlastně nevím, co přesně. Zajedu za našima. Taky bych ráda viděla pár lidí ze školy. A potom…“

„Hlavně nezačni s mořem. Vím, jak nesnášíš pláže, plavky a slunce.“

Uchechtla jsem se. „Vidím to spíš na nějakou divočinu na severu. Neutopím se ti, nemusíš se bát.“ Znovu jsem ho pevně objala. „A teď už utíkej za Markem. Dneska mi poslal asi dvacet výhrůžných zpráv. Zemřu hroznou smrtí, pokud nebudeš doma včas.“

Jim protočil oči. „Máme výročí a Mark chystá nějaké obří překvápko. Je hrozná fuška hrát pokaždý překvapenýho.“

Znovu jsem do něj šťouchla. „Kdybys nekecal. Jsi nejlepší herečka, co znám.“

 

Doktor Jenks se mi poslední čtyři roky vzorně staral o všechny právnické záležitosti. Nenapadlo mě, že tentokrát mě zklame.

„Samozřejmě můžete zkusit soukromého detektiva, slečno Swanová, ale může to trvat léta. A tyhle služby nejsou zrovna levné.“

„Mám dost peněz i času,“ přerušila jsem ho zbytečně ostře.

Povzdechl si tak, že jeho soucit působil skoro uvěřitelně. „Bello, podepsala jste tehdy nejtvrdší možnou variantu. Myslela jste na to, aby vás nikdy nemohlo najít to dítě. Měli vás upozornit, že tím spouštíte neproniknutelnou hradbu i sama sobě.“

Myslela jsem si, že jsem za poslední roky vybrečela po nocích dost slz na to, abych se mimo svou ložnici dokázala ovládnout. Pletla jsem se. „Přece o ni nemůžu přijít…“ rozvzlykala jsem se, „takhle definitivně. Ona je moje, já ji porodila, já ji…“

Jenks si znovu povzdechl a naučeným pohybem mi podal krabici s kapesníky.

 

Zapomněla jsem, jak hřejivá může být rodičovská náruč.

Strávila jsem u rodičů Díkůvzdání a během dalších týdnů jen chabě odporovala jejich návrhu, abych zůstala i na Vánoce.

Vysadila jsem prášky. Víc jsem plakala, ale konečně jsem zase dokázala psát. Spoustu, spoustu písní o koncích a o loučení. Máma na mě vrhala ustarané pohledy. Zaslechla jsem ji, jak s tátou řeší, že ten vztah, který jsem před svým příjezdem domů ukončila, musel být hodně vážný.

Zašla jsem na skleničku s Angelou a Jessicou. Obě měly pár let po svatbě a doma pár dětí. Jedním dechem mě přesvědčovaly, jak skvělý vedou život a jak mi hrozně závidí ten můj.

Vystoupila jsem ve škole i v obou místních kostelích.

Zašla jsem si poslechnout Jacoba, Leah, Mikea a tu jejich novou zpěvačku, která už dávno nebyla nová.

Hráli country. Asi tak pět let, říkal Jacob, když jsme se potkali u baru v podniku, kde si každý pátek přivydělávali. Stejně dlouho byli Jacob s Leah manželé, i když pohledy, které Jacobovi věnovala nová zpěvačka mě ujistily v tom, že některé věci se nemění.

Zbývala už jen jedna zastávka na mé pouti po důležitých místech mého dětství a mládí. Odkládala jsem to, ani jsem přesně nevěděla proč.

To prosincové ráno mě probudilo změněné světlo. Otevřela jsem oči s pocitem, že dnes je ten pravý den. Začalo mrznout a dokonce napadlo trochu sněhu. Sama sebe jsem přesvědčila, že chlad ochrání moje srdce. Že kolem něj utvoří dost pevnou skořápku a já zvládnu to zklamání. A vlastně to ani zklamání nebude. Protože co kdyby tam byl? O čem bych s ním mohla mluvit? Jako bychom žili každý na jiné planetě už tehdy. A ty roky, co jsme se neviděli a nevěděli o sobě, se od sebe naše planety závratnou rychlostí vzdalovaly.

Oblékla jsem se a usmála se při vzpomínce na láhev vína, kterou jsem si kdysi přibalila do batohu. Edward Cullen a jeho zvláštní chutě. Byla to vůbec pravda? Stalo se to všechno? A pokud ano, tak proč to neskončilo jinak? To ta mrtvá nemrtvá dívka. Nemohla jsem se na ni zlobit. Drásavý smutek, který cítím já, jednoho dne skončí. Jak jsem si to tehdy říkala? Máme sotva pár desítek let. Smutek Rosalie Haleové bude trvat věčnost. Otřásla jsem se. Proč tam vlastně chci jít?

Nakonec stačilo dojít jen k okraji lesa.

Všechno se tu změnilo. Už žádná špatně udržovaná mýtina. Vše včetně domu bylo pečlivě upraveno. Před vjezdem do nově přistavěných garáží stála tři velká drahá auta. Celý dům už také zářil vánoční výzdobou. Vrátili se sem? Nebo dům prodali? Ne, to by neudělali. Pamatovala jsem si Edwardovo vyprávění o tom, jak důležitá jsou pro ně jejich stálá místa.

Definitivně jsem vycouvala v okamžiku, kdy se otevřely vchodové dveře. Než někdo stihl vyjít, zaslechla jsem směs všech možných zvuků. Klavír, samozřejmě. Někdo hrál, překvapivě nedokonale. A smích. Několik šťastných hlasů.

„Nakonec ta věčnost není tak děsivá, viď, Edwarde,“ zašeptala jsem a dlouhými kroky se vydala k domovu. Bolelo to, i když od chvíle, kdy jsem promoklá a opuštěná seděla na schodech toho domu a připadala si tolik osamělá, uběhla už spousta let a já dávno věděla, že existuje mnohem horší a beznadějnější osamělost. Ten druh, kdy neopustí někdo vás, ale kdy vy opustíte někoho.

 

Vlastně jsem ani nevěděla, co mě probudilo. Než jsem stihla vykřiknout, překryla mi ústa povědomě chladná dlaň.

„Vážně sis myslela, že tě neucítím, sotva vyjdu ze dveří?“ zašeptal.

Stihla jsem pomyslet na svoje seprané spací triko. Na to, jestli jsem si večer čistila zuby dost dlouho. Taky na skutečnost, že tohle rozhodně musí být sen.

A pak už jsem ho líbala – líbala tak, jako by to měl být můj poslední polibek v životě. A co když je poslední?

„Edwarde…“

Visela jsem mu kolem krku, takže mě snadno vytáhl do sedu. Jeho ruce se překvapivě lehce vrátily tam, kde mě před sedmi lety opustily. A moje… Moje byly najednou mnohem odvážnější.

Bylo to snadné a rychlé. Jeho tričko – moje tričko. Moje kalhotky – jeho kalhoty.

„Bello, víš to jistě?“ V každém svalu na jeho zádech jsem cítila, jak bojuje sám se sebou. Objala jsem ho pevněji.

„Nikdy jsem nic nevěděla jistěji.“

 

Tentokrát jsem věděla, co mě probudilo. Edwardovy rty na mém krku se po uplynulé noci nezdály tolik chladné, přesto jsem se zachvěla.

„Je ti zima?“

„Tohle nemá se zimou nic společného,“ zasmála jsem se. Trochu nervózně, protože světlo, které se dralo do pokoje, jako by všemu dávalo nový význam. Zůstal tady. Se mnou.

Jako by mi četl myšlenky. „Chceš mluvit?“ zeptal se prostě.

„Ještě ne,“ zavrtěla jsem hlavou, zavřela oči, abych tolik nevnímala, jak mladě vypadá, odhrnula deku, kterou mezi nás někdy potom, co jsem usnula, vložil, a znovu si ho k sobě přitáhla.

„Takhle je to dokonalé,“ zamumlala jsem ještě.

 

Chodil za mnou každou noc. Nakonec jsme se dohodli, že bude odcházet za svítání, abychom neriskovali, že ho zahlédne někdo ze sousedů. Pořád jsme téměř nemluvili. Nejdřív to nebylo nutné – nemohli jsme se jeden druhého nabažit fyzicky. Pak to ale začalo připomínat podivnou hru, kdo z nás vydrží déle.

Edward prohrál.

„Kdy musíš odjet?“ zeptal se mě tiše asi tři dny před Vánoci, v okamžiku, kdy jsem začala upadat do jedné z krátkých dřímot, které mi během našich nocí dopřával.

Zamyslela jsem se. Doopravdy.

„Vlastně si už nějakou dobu říkám, jestli ještě něco musím. Koncerty můžu zrušit nebo posunout. A skládat můžu i tady. Popravdě mi to tady jde mnohem líp než kdekoliv jinde za poslední roky.“

Lehce mě pohladil po paži. „Je… je ještě něco, co by tě tu mohlo držet?“

„Edwarde…“ odhrnula jsem tu pitomou deku a přitiskla se k němu. „Posledních sedm let mě jen myšlenky na tebe zachránily tolikrát, že nemáš ani tušení. Ale… vy tu přece nezůstáváte.“

„Abych byl upřímný… rozhodli jsme se, že potřebujeme přesídlit z Aljašky. A pár let ve Forks nezní špatně. Máme v rodině nějaké změny…“

Bojovala jsem s chutí odtáhnout se od něj, abych mu aspoň trochu viděla do tváře. Tón jeho hlasu totiž neprozrazoval vůbec nic.

„Rose je v pořádku?“ zeptala jsem se nepřirozeně vysokým hlasem.

Konečně se usmál. „Je víc než v pořádku. Je vdaná.“

Když ucítil, jak jsem ztuhla, trochu se mnou zatřásl. „Bello! No tak! Myslíš si, že bych si vzal někoho, koho nemiluju? Ten telefonát tehdy při našem posledním setkání. To bylo ono. Rose zachránila jednoho mladíka. Otec chtěl mou konzultaci, jestli je jeho stav opravdu beznadějný. Jestli ho opravdu má přeměnit. Jmenuje se Emmett. Brali se půl roku po jeho uzdravení. A od té doby mají nepřetržité líbánky. Šílíme z toho,“ uchechtl se.

Pomalu jsem vydechla. Jako by mi teprve teď spadla ze srdce jedna z obručí, které ho celé roky svíraly. Protože Edwardovo mlčení po celá ta léta mohlo dost dobře vysvětlit jen to, že se nakonec podvolil a začal s Rosalií žít. To ale znamená –

„Počkej, takže jsi celou tu dobu sám? Proč ses mi, kruci, nikdy neozval? Já se s nikým nedostala přes čtvrtý rande, protože jsem pořád…“ Zarazila jsem se. Řekla jsem rozhodně víc, než jsem chtěla.

Edward si zhluboka povzdechl. „Omlouvám se. Chtěl jsem, abys prožila normální lidský život. Jak by vypadaly ty roky se mnou? Věčně schovaná někde v lesích? Žádné koncerty, desky, žádná sláva. A taky… Žádné děti, Bello.“

Ztuhla jsem. „Já nechci děti.“

„To ti nevěřím.“

„Znovu už ne.“

A pak jsem mu to všechno řekla.

Když jsem domluvila a doplakala, dlouho mlčel. Když nakonec promluvit, řekl úplně něco jiného, než jsem čekala.

„Bojím se, že když ti to povím, budeš mě nenávidět,“ začal tiše. „Celé ty roky… neopustil jsem tě. Nedokázal jsem to. Pořád jsem byl někde nablízku. Jen… život ve velkém městě je pro mě těžký. Moc… moc lidí pohromadě, chápeš. Musel jsem častěji odjíždět lovit. Byl jsem pryč, tu noc, kdy ti to udělali,“ doplnil tak tiše, že jsem ho sotva slyšela. „Nebylo pro mě těžké zjistit, kdo z nich to udělal. Nevím, jestli to pro tebe bude něco znamenat, ale zaplatil za to.“ Zalapala jsem po dechu. Tohle bylo…

„Musím se tě na něco zeptat, Bello. Jak moc toužíš po setkání se svou dcerou? Říkala jsi, že se ji snažíš najít, ale co přesně od toho čekáš? Chceš jen vidět, že je v pořádku? Chceš ji obejmout a říct jí, že jsi její máma? Vídat ji na Vánoce a o letních prázdninách? Řekni to, co si doopravdy přeješ, Bello, hned, bez přemýšlení.“

Cítila jsem, že mi vynechává srdce. Co se mi to snaží říct?

„Já… chci být její máma. Vím, že už je pozdě, že nemám šanci, ale kdybych mohla vrátit čas… Chci ji. Chci být s ní. Každý den. Každou hodinu, každou minutu.“

„Co tvoje kariéra? I o tomhle jsi přemýšlela?“

„Edwarde, co to má znamenat? Ty víš, kde je? Tohle mi nemůžeš dělat, Edwarde, já…“

„Tiše, vzbudíš rodiče,“ přitáhl mě k sobě pevněji. A pak, znovu tak tiše, pronesl tu nejkrásnější větu:

„Bello, tvou dceru tehdy adoptovala moje rodina.“

 

Následující dny mi později splynuly v jedinou zářivě barevnou šmouhu:

Zelená a zlatá – barvy hromady dárků pod vánočním stromkem u Cullenů.

Růžová – Alicina nejoblíbenější barva.

Hnědá – barva jejích vlásků a očí.

Bílá – barva jejích drobných zoubků v nekončícím úsměvu.

Černá a bílá – barva klapek na klavíru, na který ji učil hrát Edward.

Smetanově bílá – barva její malé ruky, která téměř nepouštěla tu mou.

Rudá – barva Edwardových rtů, když říkal všechny ty další krásné věty:

Miluju tě.

Vezmeš si mě?

Můžeme být rodina?

Těhotná? Ale jak…

 

 

 

Epilog

 

Milá Leah,

vím, že náš vztah byl ze zřejmých důvodů vždy komplikovaný, ale po našem posledním setkání ve Forks nemůžu dostat z hlavy jeden nápad. Asi už víš, že jsem na nějakou dobu přerušila svoje veřejná vystoupení, nicméně pořád píšu docela obstojné písničky. Takže se Tě musím zeptat: chceš po zbytek života dělat křoví Jacobovi a jeho dalším novým zpěvačkám, nebo to riskneš, sejdeš se s jedním moc milým chlápkem z mého vydavatelství a ukážeš mu, že i bubenice můžou skvěle zpívat?

Věřím, že mě nezklameš, Leah. Přikládám dvě letenky (Mikeovi řekni, ať v žádném případě nebere do letadla trávu!) a těším se na vás v NY!

Bella

 


Drahoušku Bello,

děkuji za pozvánku na vaši svatbu pro mě a pro Marka, samozřejmě s radostí přijímáme (že jste si dali na čas! Co je to za pitomou módu, že teď lidi nejdřív rodí a až pak se berou?), ovšem mám jednu podmínku – nebudeš mi vyčítat tu starou záležitost s Tvými nahrávkami. A taky to, že mi tenkrát Edward zavolal a řekl, kde zrovna pracuješ. Vážně sis myslela, že je možné v NY někoho jen tak potkat? Ještě k těm nahrávkám - víš, to že mi je poslal, byl jen začátek, žádná protekce. Kdybys nebyla opravdu dobrá (výborná, skvělá, úžasná!), rozhodně bys mi nestála za všechnu tu námahu. A miliónům svých fanoušků za tu hromadu utracených peněz, samozřejmě (hihi).

Takže slibuješ? Žádné výčitky, víš, že nesnáším, když se mračíš.

Miluju vás a těším se na ty Tvoje princezny.


Jim


PS: Ujíždí Renesmé na růžové stejně jako Alice?

PPS: Leah bude moje smrt, ta holka je naprosto nezvladatelná (ale zpívá skvěle, to zas jo).

 

 

 

 

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

kajka

15)  kajka (17.08.2018 20:04)

Vzhledem k rychle ubíhajícímu prázdninovému bezčasí jsem si ani neuvědomila, jak dlouhou jsem měla ve čtení přestávku, nakouknu a jaké to milé překvapení!
Ty jo, zase jsem se nechala strhnout.

Přilepila jsem se ke kapitole bleskově jak vosa k ocumlanýmu bonbónu.
Zpočátku trochu zmatená, že jsem něco přeskočila (tak jsem si celou povídku pro jistotu znovu přečetla), moje chyba (budu se vymlouvat na vedro ;)), protože jsem úplně zapomněla na ty tvoje pověstný zvraty a časový skoky. A že jich je tady požehnaně.;)
No, je to krása! Dokonalé zakončení báječné minikapitolovky. A moc se mi líbila Bellina "akcička" ohledně Leah. Ty myslíš na všechno. ;)
Děkuju.

Iwka

14)  Iwka (27.07.2018 00:31)

ambruško, děkuji, žes jim dopřála tenhle konec A vůbec děkuji za celý příběh, to bylo zas něco, ty to tak skromně shrabáváš ze stolu, že jako nic neotřelého, ale když ono od Tebe je to vždycky speciální a i po těch 10 (?) letech, jako bych se s nima zrovna seznámila

GinaB

13)  GinaB (24.07.2018 20:01)

Prostě krása. Děkuji.

Marcelle

12)  Marcelle (22.07.2018 16:18)

nikdy nevím co napsat, protože tvoje psaní miluju bez výhrad

AMO

11)  AMO (09.07.2018 12:22)

Jů.... se tady usmívám nad klávesnicí...
No prostě Edwarda musíte pořád a pořád MILOVAT!!!
Kór dyž nám to ambra takhle podá.
Mám tě ráda, víš to?
A píšeš pořád mňamózně!

10)  Lucka (08.07.2018 23:09)

skvělé

TeenStar

9)  TeenStar (07.07.2018 00:15)

Perfektná poviedka! Ako vždy, ambra, skláňam sa pred tebou a tvojim umením

8)  BabčaS (05.07.2018 20:41)

ambra

7)  ambra (05.07.2018 12:03)

wuzinko, Leničko, děkuju

Lenka

6)  Lenka (05.07.2018 08:05)

Díky za krásnou povídku. Jsi skvělá..

wuzinka

5)  wuzinka (04.07.2018 18:35)

Parada

ambra

4)  ambra (03.07.2018 23:27)

Děkuju, holky moje A na resty přišel čas!

3)  Iva (03.07.2018 21:38)


Zahrialo pri srdci

2)  betuška (03.07.2018 20:39)


to sa nám pekne začínajú prázniny
paráda...moja časť čo oblubuje sladké, by prijala možno konkretnejšie stretnutie s cullenovcami a dcerkou, ale tá rozumná oceňuje práve tento záver
aj tebe krásne prázdniny!!!...teda dúfam že sa nevidíme cez ne naposledy, ešte tu máš nejaké resty

petronela

1)  petronela (03.07.2018 19:00)

Parádní závěr parádní povídky. Tak trochu jsem doufala, že její dítě vychovávají právě Cullenovi a jsem ráda, že jsem se trefila.
Je pravda, že jsem se na malý okamžik při začtení se zarazila a zvažovala, kde jsme skončili u třetí části, ale vcelku rychle jsem se opět zorientovala a užívala si četbu. Tahle upíří minisérie se ti vážně moc povedla .

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek