Sekce

Galerie

/gallery/perex kapitoly.jpg

Nečekaní hosté. Poznání. Drama scéna a spoustu zběsilých myšlenek. To a ještě víc v mé nové kapitole. Přeji příjemné počtení a doufám, že mi tu zanecháte nějaký ten komentář, pokud se kapitola bude líbit. Vaše pg17.. :)


3. Kapitola

pohled Belly

Jen, co jsem ho uviděla, nemohla jsem to zadržet.

„Ach, Pan Cullen. Varner netuší, jak blízko pravdy byl, že?!” rýpla jsem si do něj a bez dalšího pohledu k němu, jsem kolem něj prošla do kuchyně s Matthewem v náručí.

Byl čas svačiny. Matthewa jsem položila do jídelní sedačky pro děti a otočila se k lednici. Vyndala jsem si vše potřebné a lednici zavřela. Vzápětí jsem se otočila zpět k Matthewovi, abych jej zkontrolovala.

To, co jsem viděla mě vyděsilo. "Pan Cullen" seděl vedle Matthewa a dělal na něj obličeje. Matthew se sice smál, ale já měla srdce až v krku.

Rychle jsem si vzala Matthewa k sobě a svým vlastním tělem byla připravena Matthewa chránit za každou cenu.

„Přestaň, nebo z něj bude idiot!” vykřikla jsem na něj a stále Matthewovi dělala živý štít.

„Co šílíš, je to dítě, líbilo se mu to!” nemohl tomu rozumět. Obličeje jsem na něj dělala také, ale šlo o jeho blízkost. Děsilo mě, že byl u něj moc blízko, mohlo se cokoliv stát a on se nemusel udržet. Nikdy nemůžu vědět, komu šibne. Adele jsem přísahala, že ho ochráním. Že se o něj postarám.

V tu chvíli už v kuchyni byli všichni a koukali na naši lehkou přestřelku.

„Není to kvůli tobě. Bella nesnáší dobře upíří přítomnost,” Charlie to prohodil jako by říkal mou oblíbenou barvu.

Byla jsem ráda, že to aspoň řekl takhle, i když to nemusel říkat vůbec. Neměla jsem náladu vysvětlovat, proč nesnesu ničí dotyk, takhle mohli alespoň spekulovat a neúspěšně pátrat po řešení.

Podívala jsem se tomu vlezlému upírovi do očí a viděla, že je něco špatně. Díval se na mě lítostivě, či bolestivě?

Nedokázala jsem to rozeznat a ani se tím nechtěla zaobírat, protože Matthew začal pofňukávat, protože jistě už byl hladový a my tady stáli a vedli nesmyslný rozhovor o ničem podstatném.

„Musím Matthewovi udělat svačinu. Dáte si něco k pití, nebo k jídlu?” dokončila jsem svou sarkasticky mířenou větu a posměšně jsem se po nich podívala. Nečekala jsem na odpověď a otočila se ke stoličce, kam jsem Matthewa znovu posadila a dodělala mu svačinu. Během příprav jsem slyšela, jak se všichni opět odebrali do obýváku a Carlisle, představil své syny.

Ten největší byl Emmett, aniž bych ho znala mi bylo jasné, že je to vtipálek. Jako jediný se totiž nepozastavil nad mou otázkou, ohledně jídla a pití a potichu se zasmál. Ten světlovlasý byl Jasper a vlezlý upír byl Edward.

Jen co skončil s představováním, se okamžitě opět obrátil k Charliemu s otázkou v očích. Jistě byl zmatený. Kromě naší rodiny jsem nikdy neviděla, že by někde po světě běhali poloviční upíři.

Během vyprávění, Matthew dojedl a já se spolu s ním přesunula na nejvzdálenější křeslo, které tu zbylo, pryč od všech těch upírů. Matthewovi jsem podala jeho osobní discman, přes který jsem mu pouštěla jeho oblíbené šmoulí písničky. Zvuk jsem stáhla na minimum, abych mu nějak neporanila ouška a nasadila mu obří sluchátka, která miloval a bez kterých odmítal své oblíbené písničky poslouchat.

Občas jsem od něj vzhlédla, když se zrovna mluvilo o mně a mých schopnostech, nebo o tom, co všechny dokážeme. Když se mluvilo o Matthewovi. Jinak jsem se dívala na Matthewa, jak si na mém klíně v sedě tancuje a pobrukuje. Ovšem, když se začali řešit schopnosti naší návštěvy, nedokázala jsem nezvednout hlavu, když jsem zaslechla, že Edward čte myšlenky.

V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Jen co tato skutečnost byla vyřčena, se na mě Edward podíval lítostivým pohledem. Rychle jsem uhnula a podívala se opět na toho miláčka na mém klíně, chytla jsem ho jemně za nožičky, jako by mi to mělo pomoct ve zvládnutí mých najednou zoufalých emocí. Snažila jsem se potlačit slzy a občas se zhluboka nadechla.

„Bello, jsi v pořádku?” vyslovení mého jméno z Jasperových úst, mě probralo z mých úzkostlivých myšlenek.

„Co já?!” optala jsem se, jak opilec praštěný flaškou po hlavě.

„Ehm, cítím z tebe úzkost, strach, zoufalství” řekl vše, co říct chtěl, i když bych ocenila, kdyby mlčel.

„Ehm, zapomněla jsem, že mám úkol do školy a nerada bych, aby se na mě profesor zlobil, že ho nemám,” snažila jsem se lhát, ale nevěřila jsem, že mi někdo takovou stupidní lež uvěří.

Už jsem tu nemohla jen tak dál sedět a nechat mé srdce předvést, jak vypadá opravdu narušený člověk. Zvedla jsem se a Matthewa jsem místo sebe posadila do křesla. Pak jsem se rychle rozešla do svého pokoje, kde jsem si vzala sešit, s kterým jsem na oko zašustila. Pero, které jsem následně otevřela a pak rychle vyklouzla oknem a utíkala lesem, dokud jsem si nebyla jistá, že jsem dost daleko na to, aby mě nikdo z nich neslyšel. Už po cestě mi tváře skrápěly slzy, ale vzlyky jsem v sobě úspěšně držela.

Už jsem nemohla. S posledními kroky jsem spadla do trávy na malinké louce, kam jsem právě doběhla a naplno se poddala svým bolestivým pocitům.

Brečela jsem tak, že jsem se začala skoro až hystericky dusit. Nemohla jsem se nadechnout, lapala jsem po vzduchu a chytala se trávy okolo sebe.

I přes mé hlasité vzlyky jsem zaslechla prasknutí větvičky a po chvíli kroky v trávě. Otočila jsem se za těmi zvuky a spatřila ho. Stal kousek ode mě a vyděšeně mě pozoroval. Po pár vteřinách si klekl do trávy a trochu se ke mně přiblížil.

„Bello, musíš se v klidu nadechnout, udusíš se,” řekl jakoby dítěti trpělivě vysvětloval, proč si nemůže strkat tužku do nosu, „dýchej se mnou, Bello. Nádech, výdech, nádech, výdech.”

Opakoval ta slova pořád dokola a já se na něj pokoušela soustředit. Po uplynutí dalších pár vteřin, jsem se přestala dusit a už jen hlasitě vzlykala a plakala.

Bylo na něm vidět, že neví, co má říct, nebo udělat.

„Díky!” šeptla jsem jen a pak se mu podívala do očí, viděla jsem v nich svou bolest jako v zrcadle.

„Bello, moc mě to mrzí. Nikomu neřeknu, co jsem viděl v Charlieho mysli, i když vím, že v tvojí bych toho viděl mnohem víc. Nesmíš se na něj zlobit. Miluje tě a mrzí ho, jak se trápíš. Chce ti pomoct, ale netuší jak. A kdyby ještě žil, roztrhal bych ho a spálil za to, co ti provedl!” během jeho řeči jsem přestala vzlykat a poslouchala ho. Když se však zmínil "o něm" mé vzlyky začaly na novo. Hlavu jsem si schovala do rukou, které jsem měla položené na kolenou a jen vzlykala.

Po chvíli jsem cítila, jak si mě vzal do náruče. Vyděšeně jsem se na něj podívala.

„Neublížím ti. Nemohl bych,” vydechl svá slova a mou hlavu si položil na hrudník a pak už mě jen choval jako malé dítě. Nehýbala jsem se. Jen jsem mu seděla v náručí a nechala se konejšit.

Nevím, jak dlouho jsme tam seděli, ale začalo se pomalu stmívat a já si vzpomněla na můj poklad.

„Matthew?!”

„Neboj, vzala si ho k sobě Reneé, ale přeci jen bychom se měli už vrátit. Poslali mě za tebou, abych se ti omluvil a my už tu nějakou hodinu sedíme,” pomalu jsem se mu snažila vyškrábat z klína a on to vyřešil tím, že se i se mnou v náručí zvedl a pak mě postavil na zem.

Zastrčil mi pramen vlasů za ucho a setřel mi slzu z tváře. Začala jsem si sama tváře utírat a on jen zašeptal: „Neboj, nepoznají to.”

Usmála jsem se na něj a znova mu poděkovala.

„To je samozřejmost, Bello. Kdykoli si budeš chtít promluvit, jsem tu pro tebe a byl bych velice rád, kdyby se z nás stali přátelé. Vím, že se mě bojíš a říkat ti, že ti neublížím je asi zbytečné, ale byl bych rád, kdyby jsi mi dala šanci, ti dokázat, že nejsme všichni.. zlí.. Navíc Emmettovi a Jasprovi se líbí Rose s Alice, takže se budou s nimi chtít vídat častěji, takže i s tebou,” dokončil svůj monolog a usmál se na mě.

„Ehm, děkuji a pokusím se. Můžeme začít tím, že na hodinách a při obědech můžeme sedět společně i s ostatními. Musíš mi dát čas, abych vaši přítomnost dokázala vstřebat,” řekla jsem a následně sklopila hlavu dolů. Cítila jsem jeho ruku a rty ve vlasech a vzhlédla.

„Děkuji, kamarádko. To půjde uvidíš..” usmál se na mě a já mu úsměv opětovala. Pak už jsme se jen v tichosti rozeběhli zpátky k našemu domu.

Cestou jsem se snažila dát dohromady. Edward byl sice hodný, ale nepřekvapilo by mě, kdyby mi lhal, že není poznat, jak jsem na tom byla ještě před chvílí.

Ale nejvíc mě děsilo to, že jeho náruč, v které jsem ještě před chvílí seděla, mě neděsila. Teď už ne..

V prvním okamžiku, kdy jsem ho viděla stát na louce jsem byla zhroucená a nervózní z toho, co udělá. Hlavně jsem nechtěla, aby rodina věděla, co se stalo. Nechtěla jsem lítost. Jen pochopení a trošku útěchy a lží, že už se mi nic takového určitě nestane. Ale oni nevěděli všechno, věděli jen to, co bylo na povrchu vidět. To jak mi ublížil citově nevěděli. Nemohli.. Nesměli...

Vlastně jsem byla ráda, že mě pak utěšil. Od rodiny bych to nepřijala. Ale po prvotním překvapení, že tam byl se mnou, jsem byla ráda, že mi pomohl se vzpamatovat. A následně sedět v jeho náručí bylo tak příjemné. Už čtyři roky jsem si k sobě nikoho nepustila, kromě Matthewa. Ale to není ono, už dlouho jsem si k sobě nepustila muže, a i když Edward vzhledově působil jako kluk, na jeho chování jsem poznala, že uvnitř je to pravý muž.

Po prvním setkání jsem z něj měla strach. Vadilo mi, že se s rodinou přestěhovali sem. Ale po tom, jak se ke mně choval v lese se mi začal líbit a to mě mátlo. Myslela jsem, že už nikdy nepotkám muže, který by mě přitahoval, nebo se mi aspoň líbil.

Edward splňoval obojí, ale ještě jsem nebyla připravená se znovu zamilovat. Znovu někomu věřit a svěřit mu svůj život. Thomas mě hodně zranil. Hodně zranil mé srdce a mou důvěru a nevím, zda má Edward tolik síly, aby se mu podařilo mě vyléčit a ani nevím zda by vůbec chtěl. Zda se mu líbím, ale třeba to brzy zjistím.

Během mých myšlenkových pochodů jsme doběhli k našemu domu a já zaslechla tiché kňourání. Věděla jsem, že je to Matthew. Okamžitě mě přepadla panika, že se mu něco stalo.

Rychle jsem vběhla do domu a viděla, jak ho Renée chová: „Co se stalo, je v pořádku?”

„Belli, ty jsi mě tu nechala. Neřekla jsi kam jdeš,” okamžitě se po mě natahoval.

„Promiň lásko, potřebovala jsem na vzduch. Už jsi papal?” přikývl a já pokračovala.

„Dobře, tak to si půjdeme hajnout, abys byl zítra vyspalý do školky,” připomněla jsem mu ten nepříjemný fakt, že zítra musíme vstávat.

Edward ke mně přistoupil a promluvil: „Bello, napadlo mě, že bychom mohli zítra jet do školy a do školky všichni společně, co ty na to?”

Než jsem stačila promluvit, ten cvrček začal nadšeně pokřikovat: „Ano, ano, ano. Já chci jet s klukama. Emmett s Jasprem jsou super, hráli si se mnou a mými autíčky. Belli, můžeme jet s nimi?

I když jsem trochu chtěla, nemohla jsem tomu miláčkovi zkazit radost: „No dobře, tak můžeme. Holky pojedete taky?”

Alice s Rose mi to jen potvrdily, tak jsem se usmála a přikývla: „Dobře Bello, tak mi vás vyzvedneme v půl deváté. Stačí to?”

Přikývla jsem a pak jsme se se všemi rozloučili. Před odchodem mi ještě Edward strčil do ruky zmuchlaný papírek a mrkl na mě.

Pak jsem uspala Matthewa a sama si zalezla do svého pokoje. Začala jsem rozbalovat ten papírek a v něm byl vzkaz od Edwarda.

Moc mě to mrzí, Belli.

Kdybych mohl, vrátil bych čas a toho zmetka sprovodil ze světa dřív, než by ti stačil ublížit.

Možná se mě bojíš, ale já se nevzdám, budu bojovat a jednoho dne mi třeba budeš schopná věnovat i polibek, po kterém toužím od chvíle, co jsem tě měl v náručí. Budu bojovat, aby jsi po tom polibku toužila taky. Ale budu rád, když se z nás stanou aspoň přátelé...

Kdyby jsi si chtěla promluvit, zavolej mi, nebo napiš. Kdykoli.

E.

Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Koukala jsem na jeho slova a mé tělo se celé chvělo. Chtěla jsem polibek, ale teď jsem ještě nebyla schopná jej přijmout ale to, že jej chtěl, mě potěšilo, asi se mu také líbím. Rozbalila jsem celý vzkaz a v rohu našla jeho telefonní číslo.

Okamžitě jsem mu napsala zprávu.

Pro začátek můžeme zkusit být přáteli a kdo ví, třeba nakonec budu schopná být ti někým víc.

Děkuji, B.

Je opravdu možné, aby existovala pravá upíří láska?! Jak jinak si mám vysvětlit, že by mě chtěl líbat už po prvním dni, co mě poznal?!

Horší bylo, že jsem na tom byla stejně, ale díky Thomasovi jsem si myslela, že já jako poloupírka nejsem schopna upíří lásky. I přesto, že mě opakovaně mučil, dle otcova názoru bych ho milovala i po tom, co mi udělal, kdybych ho milovala pravou upíří láskou. Kdežto, když mé utrpení skončilo, chtěla jsem Thomase roztrhat kousek po kousku vlastními zuby a pomalu ho pálit prst po prstu. Nikdy v životě bych se jej nedotkla rukou, natož ho políbila. Pouze v tom případě, že bych měla rty natřené paralyzujícím jedem, při kterém by umírání bylo velice pomalé a nesnesitelně bolestivé.

Nenáviděla jsem Thomase a to byl již čtyři roky mrtvý, ale to mně nestačilo. Chtěla jsem ho zabít sama a tím nejhorším způsobem.

Vždy, když jsem si na Thomase vzpomněla jsem si připadala jako psychopatka. Vždy mě napadaly tak děsivé způsoby jeho smrti, že jsem se vždy pak omlouvala bohu, za mé hrozné myšlenky, ale nemohla jsem jinak. Ty myšlenky bylo až příliš snadné najít.

A pak tu byl Edward. Upír, kterého jsem znala pár hodin a který mě děsil už při prvním pohledu, ale asi je pravda, že člověk nemá soudit knihu podle obalu. Obal byl děsivý, ale jeho srdce bylo dokonale milé, jemné a citlivé. Přesto, že jsem se ho stále trochu bála, vadilo mi, že odešel domů. Chtěla bych být s ním, povídat si, smát se... Nechat se obejmout..

Nepoznávala jsem se. Dokud jsem nenarazila na Edwarda, všechny muže jsem přehlížela, neviděla je. Nechtěla je vidět, protože jsem nechtěla, aby viděli mě. Mou bolest a to, jak mě Thomas poznamenal fyzicky. Nenáviděla jsem ho. Nenáviděla jsem sebe a připadala si jako zrůda, kterou už nikdo nemůže milovat.

Edward byl ale něco, s čím jsem nepočítala.

Všichni okolo mě viděli jen obyčejnou dívku. Navenek normální a ničím zajímavou. Kdežto Edwardovi stačil jediný pohled do Charlieho minulosti, aby viděl nejhorší okamžiky mého života a to zdaleka nevěděl vše. Charlie mu nikdy nemohl poskytnout to, jak jsem všechno brala já, jak jsem vše cítila a prožívala nejhorší etapu mého života. Ale přesto mě Edward od začátku bral jinak než ostatní, nebo mi to tak aspoň připadalo.

Dnešek byl emotivně velmi těžký den a já už byla příliš unavená, abych o Edwardovi přemýšlela. Lehla jsem si do postele, přikryla se a pak už jen zaslechla tichý rozhovor mezi Rose a Alice. Bavily se o Emmettovi a Jasprovi. Obě byly nadšené, že se přistěhovali a těšily se na další společné chvíle.

S větou "Co myslíš, vznikne něco mezi Bellou a Edwardem?" jsem se poddala své únavě a velmi rychle usnula.

2. kapitola <-> 4. kapitola


V další kapitole přijde spousta otázek a dozvíme se více o průběhu minulosti Edwarda a Belli. Děkuji za komentáře a vaši přízeň. Vaše pg17.. :)

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

prettygirl17

2)  prettygirl17 (09.09.2017 01:29)

Ahojky Lucí, děkuji za komentář, jen chci říct, že takhle to nebude pořád, ale ovšem Edward je jediný, kdo se dostane velmi blízko.. :)

1)  Lucka (08.09.2017 18:13)

začíná se nám to pěkně rozjíždět. Bella je statečná, že Edwarda hnedka od začátku neodhání. Jsem docela zvědavá na jejich minulost. Skvělé

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse