Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robstenllll.jpg

Všechny omluvy už byly vyřčeny, tak snad jen informace, že teprve TOHLE je předposlední kapitola (a já se necítím tak špatně, protože nechat vás čekat na dvě kapitoly nezní tak strašně, jako nechat vás čekat na tu jedinou, poslední :))) ).

Děkuju.

 

Edward

 

Louisa Newtonová, Mikeova pětasedmdesátiletá babička, byla odjakživa hrozně tvrdohlavá. Bistro, které se svým mužem v šedesátých letech založila, už sice nějakou dobu vedl její syn, ale Louisa prostě nedokázala odejít do penze. A tak když se před ní dopoledne toho dne, kdy Jacob Black střelil Alici Brandonovu, Marla, její snacha, ustaraně zmínila, že kvůli pekelně zledovatělé silnici z Port Angeles nedorazí auto s obvyklým nákladem plnotučného mléka a banánů (a to byl problém, protože banánový koktejl se v bistru U Mikea odjakživa držel těsně za tím čokoládovým), vzala Louisa Newtonová svou starou Toyotu, zajela s ní k jednomu z forkských supermarketů a nechala si na korbu naložit tolik plnotučného mléka a banánů, kolik byli ochotní jí prodat.

Ale pekelně zledovatělá nebyla jen cesta z Port Angeles. I Forks připomínalo síť skluzavek. Jenže Louisa se ve Forks narodila a řídila od svých třinácti, jak později nezapomněla šerifovi zdůraznit. Kdyby se nesešly ty tři naprosto nepravděpodobné okolnosti – totiž její příliš naložené auto, chlap, který pod ně v podstatě skočil a její vlastní úlek, kvůli němuž dupla na brzdu, což byl, jak uznávala, opravdu pitomý nápad, mohl ten cvok ještě žít. Takhle skončil pod zadními koly její Toyoty, která se v jistém okamžiku stala naprosto neovladatelnou.

To všechno se stalo ani ne pět minut po tom, co Jacob Black utekl z Bellina domu. Co jsem ho nechal utéct.

 

 

Bella

 

Alice nevykřikla. Vydala zvuk, který ze všeho nejvíc připomínal překvapený povzdech.

A pak padala.

Byl to jeden z těch okamžiků, které se zdají nekonečné.

Alice padala a dívala se na mě. A já v jejích očích poprvé zahlédla emoci, která pro ni až do té chvíle zdánlivě neexistovala.

Alice Brandonová měla strach.

Než se schoulila někde u mého břicha a já ji tak ztratila z dohledu, udály se dvě další věci.

V místnosti teď stál Edward a mířil na Jacoba zbraní, kterou mu nějak sebral. A v patře zavládlo ticho, které mi konečně vrátilo hlas.

„Edwarde, naše holčička…“

Došlo mu, že už nemáme čas. Zvedl pistoli a chytil ji oběma rukama. Jak jsem čekala na další výstřel, mimoděk jsem přivřela oči.

Jenže výstřel nepřicházel. Místo toho jsem ucítila, jak podlaha zavibrovala pod několika těžkými kroky. Když jsem znovu otevřela oči, Black byl pryč. Edward roztřesenýma rukama otáčel Alici a zároveň čekal, až ho začnu vnímat.

„Jak jsi na tom, Bello? Dokážeš vstát a jít za ní? Musím zavolat záchranku. Alice je na tom moc špatně, ten hajzl…“

Teprve teď jsem se dokázala podívat na Alicin hrudník.

Krev. Spousta krve. Zachrčela a v koutku jejích drobných úst se objevila růžová bublinka.

„Dojdu tam. Zvládneš to tu?“ Moje poslední slovo přešlo v zasténání, kterému jsem nedokázala zabránit. Ale na sčítání mých banálních modřin bude čas později. Ještě předtím, než jsem se dobelhala ke schodům, jsem se sklonila ke košíku s přebalovacími potřebami, vylovila z něj několik papírových plen a vrátila se s nimi k Edwardovi. „Tlakový obvaz nemám, tak aspoň tohle…“ Vzal si ode mě plenky, i když už mě úplně nevnímal. Ramenem si u ucha přidržoval telefon a snažil se soustředit na konejšivý hlas na druhé straně.

„To je všechno fajn, ale cesta z Port Angeles je jako sklo. Musíš sehnat vrtulník. Hned Carlisle!“ bylo to poslední, co jsem slyšela, než mě příliš zaměstnal můj vlastní boj.

 

Pohled na malou mi nejdřív zastavil srdce. Ležela v postýlce s otevřenýma očima a vůbec se nehýbala.

„Miláčku můj, pojď ke mně, už jsem u tebe, holčičko moje…“ Snažila jsem se potlačit vzlykot, ale proud hysterických slov jsem zastavit nedokázala. Vzala jsem ji neohrabaně do náruče – levou ruku už jsem nedokázala ohnout v zápěstí - a sedla si s ní na postel. Knoflíky se zdály jako neřešitelný problém, a tak jsem za horní okraj trička prostě trhla. Pohled na vlastní tělo mě vyděsil – všechny modřiny rychle tmavly, ale pořád to byla jen ozvěna děsu, který se mě zmocňoval při pohledu na apatické děťátko.

„No tak, Koťátko moje, trošku se napiješ a bude to v pořádku, prosím, no tak…“ Vydala zvuk, který mi připomněl Alicin poslední povzdech. Před zhroucením mě zachránilo jen to, že se zářivě modré duhovky konečně trochu pohnuly a malá pusinka nezvykle pomalu, ale přece jen zapátrala po zdroji potravy. Potichu, skoro ustaraně vydechla.

Pak konečně začala pít.

 

 

Edward

 

S těžkým srdcem jsem předal Alici doktorům. Přiletěli dva a do vrtulníku bychom se i s Bellou a miminkem nevešli. Bellu mohli vzít, ale odmítla se odloučit od malé. A tak jsem je obě naložil do auta a zoufale pomalým tempem se s nimi vydal do Port Angeles.

Dítě, vyčerpané hodinami pláče, rychle usnulo. Bella se posadila na zadní sedadlo vedle autosedačky, a tak jsem jen občas zahlédl v zrcátku její křídově bledý obličej, na němž se nemilosrdně vybarvovaly další rány. Dlouhé minuty jsme vůbec nepromluvili.

„Proč jsi ho nezabil?“ Její otázka, která konečně prolomila dusivé ticho v autě, mě překvapila, i když jsem už ve chvíli, kdy jsem ho nechal běžet, věděl, že stejnou budu muset položit sám sobě. Hlavou mi vířilo milion myšlenek; bylo tak těžké soustředit se zrovna na tuhle odpověď.

„Já pořádně nevím. Možná mi to až moc připomínalo tu situaci tehdy. Vím, jako to je, když na tebe někdo míří.“

„Ale on mě chtěl zabít! A možná zabil Alici!“ Došlo mi, s čím Bella bojuje.

„Najdou ho.“ V tu chvíli jsme ještě nevěděli o přetížené Toyotě Louisy Newtonové. „Ať to dopadne jakkoliv, Bello, to, co se stalo Alici, není tvoje vina. Nic z toho není tvoje vina.“

Vzlykla. Vlastně zaúpěla. „Všechno je to moje vina, Edwarde. Kdybych se na to vykašlala, kdybych nevolala jeho nové holce, kdybych se sem nevracela, kdybych neměla dítě…“

„Přestaň!“ Cítil jsem, že i já začínám ztrácet kontrolu. A to jsem si právě teď nemohl dovolit. „Neneseš zodpovědnost za každého grázla na týhle planetě. Jsi jenom člověk, kterýmu se staly hrozný věci. Mohla by sis to aspoň na chvíli připustit?“ Zoufale jsem toužil zastavit a obejmout ji, ale děsil jsem se, že se jí každou chvíli může zlomené žebro zapíchnout do plic nebo něco dalšího, co by scénář tohohle pekelného dne vhodně doplnilo.

„Málem jsem neuchránila už druhé dítě,“ zašeptala. „Možná se mi staly hrozné věci, ale to nemění nic na tom, že jsem k ničemu,“ dodala ještě. Tak tiše, že jsem ji téměř neslyšel.

Zbytek cesty do Port Angeles už nepromluvila.

 

Když jsme konečně dorazili do nemocnice, byla Alice pořád ještě na sále a nikdo nám nechtěl a asi ani nemohl nic říct. Bella odmítla odjet na rentgen, dokud ji dětská lékařka neujistila, že malá je v pořádku. Pak mi ji se špatně skrývanou nejistotou předala a nechala se odvézt na zhruba hodinu trvající ošetření.

Pro mě to byla nejdelší hodina v životě.

První hodina, kterou jsem strávil se svou dcerou. Měla rozum – aspoň někdo z nás – a skoro půlku té doby prospala.

Uhranutě jsem na ni zíral. Dost dobře jsem si pamatoval dobu, kdy se narodil Jasper, ale tohle se nedalo s ničím srovnat. Sledoval jsem každé zachvění jemných víček, každý nepatrný pohyb pusinky tak malé, až se zdála skoro neskutečná. Zvládal jsem to do okamžiku, kdy jsem opatrně prostrčil ukazovák pod napůl sevřenou mrňavou pěstičku.

„Jste v pořádku, Edwarde?“ Sestra mě znala díky Carlisleovi. Kývl jsem, aniž bych k ní zvedl ubrečený obličej. Promluvit jsem se neodvážil. Takhle jsem vyváděl, a to mi fakt, že držím v náručí svou dceru, ještě pořádně nedocházel. Co budu dělat, až to na mě doopravdy dolehne?

Když na mě po půl hodině rozespale zamžourala, zpanikařil jsem. Co teď? Co když bude brečet? Chvíli to tak vypadalo. Ještě než pořádně otevřela oči, roztřásla se jí droboučká bradička.

„Šš, šš,“ pohoupal jsem ji opatrně. Zamrkala a zkusila na mě zaostřit. Náznak pláče přešel v zamračení tak komické, že jsem se, navzdory situaci, neubránil úsměvu. A – pane bože – ona se usmála taky. Usmála se na mě. Nejspíš prostě jen reagovala na můj výraz, ale já najednou úplně přesně věděl, jak se cítí vítěz miliardového jackpotu.

„No hele na ni, na holku! Klidně se culí na cizího chlapa?“ Bum – další úsměv, tak široký, že se jí očička změnila ve škvírky. A já se – naprosto nepochopitelně – znovu rozbrečel.

Po půlhodině tohohle emocionálního kolotoče konečně přivezli Bellu. Doktor mi oznámil, že moje žena odmítá zůstat v nemocnici na pozorování a že bych jí měl domluvit. Než jsem stihl cokoliv říct, Bella pevně zavrtěla hlavou.

„Stejně tu chceme počkat, až bude mít Alice po operaci,“ zkusil jsem to.

„Počkáme. Tady. V posteli bych se zbláznila.“ Její odhodlaný výraz se změnil v prosebný. „Mám jen zlomené zápěstí,“ dodala rychle.

„A krom toho jste pořádně potlučená,“ nevzdával to doktor. „A ty dvě rány na hlavě…“

„Jsou zašité a už skoro nebolí. Necháte nás doktore? Musím kojit.“ Na něco nemá zřejmě dost pádnou odpověď žádný chlap, i když má na sobě zrovna doktorský vohoz.

Bella zůstala sedět na nemocničním vozíku naproti mně. Oblékli jí košili s knoflíky vepředu. Zkusila je neobratně rozepnout jednou rukou, ale látka byla příliš volná a utíkala jí pod potlučenými prsty.

„Počkej,“ položil jsem malou do nosítka a ukázal volné ruce, jako bych si nebyl jistý, jestli jí můžu nabídnout pomoc.

„Prosím,“ usmála se, i když oči měla už zase plné slz.

Ruce se mi třásly skoro stejně, jako když jsem se pokoušel mířit na toho hajzla.

„Podáš mi ji?“

Přidržel jsem malou hlavičku, dokud si Bella nenašla aspoň trochu pohodlnou pozici.

„Asi bych měl…“ začal jsem se zvedat, sotva se dotkla rozepnutého výstřihu.

Nešťastně se usmála. „To je v pořádku, Edwarde. Jestli to nevadí tobě… budu ráda, když zůstaneš. Krom toho…“ Nebylo těžké postřehnout, že i pod modřinami rudne. „Už jsi je viděl.“

Trochu omráčeně jsem se posadil.

Dalších patnáct minut jsem se mohl účastnit zázraku.

Do reality mě vrátilo pořádné, trochu páchnoucí nadělení na mém rameni. Ještě když jsem si holčičku bral od Belly na odříhnutí, cítil jsem se vyznamenaný. Tohle mě částečně vrátilo zpátky na zem.

„Po té dopolední hladovce má asi pocit, že se musí napít do zásoby,“ usmála se Bella – konečně aspoň na chvíli bez zoufalství, které se jí dostalo do očí během posledních hodin.

„Já jí rozumím. Taky mám pocit, že jsem byl hrozně dlouho o hladu a teď si vás potřebuju užít do zásoby,“ řekl jsem tiše, abych aspoň trochu zakryl výčitku, která se mi nějak vloudila do hlasu.

Bella zavrtěla hlavou. „Nevím, jak se ti omluvit. Takhle jsem to nechtěla. Pořád jsem čekala na vhodnou situaci… Tohle bylo jak z hororu. A Alice…“

V tu chvíli vyšla z chodby u operačních sálů jedna z lékařek. Cestou si sundávala roušku, ale nevěnovala nám ani letmý pohled.

Oba jsme pomalu vydechli.

Opatrně jsem holčičku sundal z ramene a položil si ji do náruče, abych mohl zkusit znovu tu věc s úsměvem. A v tu chvíli jsem si konečně vzpomněl:

„Pane bože, já pořád nevím, jak se jmenuje.“

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

21)  Alice (12.08.2018 14:13)

To čekání na kapitolku je hrozné, ráda bych věděla, jak to dopadne. :D :D

TeenStar

20)  TeenStar (16.07.2018 13:54)

Tak toto bolo auč a áááách a woooow a... nemám slov Bella a Edward a Koťátko Hrdinka Alice :'-( Klaniam sa A teším sa na pokračovanie My si pokojne počkáme, na tvoje veci sa vždy oplatí čakať, nech by to bolo akokoľvek dlho

19)  Kolda (15.07.2018 17:08)

A my to taky pořád nevíme, jak se jmenuje. :D No teda, chudák Alice. Úplně mi došla slova. Úžasný!

Iwka

18)  Iwka (15.07.2018 00:32)

Přece Koťátko se jmenuje B) :)
Už se moc moc těším na pokračování. A prodlevě mezi kapitolami se ani nedivím, vždyť i mně ten čas utekl jako nic a to jsem ani neměla tolik práce a starostí jako ty... Až to bude, tak to bude a já se prostě jen těším. A děkuju, že se ještě snažíš

ambra

17)  ambra (03.07.2018 09:29)

Alice, dopisuju Mrtvej plac (dnes snad bude) no a pak bych ráda dorazila TDTB (do neděle max) ;)

16)  Alice (01.07.2018 16:42)

Jak to vypadá s další kapitolou, prosím? :)

15)  betuška (02.06.2018 21:51)

Budem držať palce v piatok, nech sa ti podarí. Normálne závidím deckám pani učiteľku...

ambra

14)  ambra (02.06.2018 18:48)

Vy moje . Já jen z rychlíku - v pátek mám poslední zkoušku (dvousemestrální psychologie ), tentokrát nemůžu na prokrastinaci ani pomyslet a do toho se nějak snažím uzavírat známky (např. opravit 120 slohových prací je mňam ). Tak já jen, abyste věděly, že o vás vím a tentokrát to rozhodně nebude trvat 7 měsíců . Děkuju

13)  TS (02.06.2018 18:31)

Ako vzdy je to uplna dokonalost! Dufam, ze Alice bude v poriadku... :( Tesim sa na poslednu kapitolu!

leelee

12)  leelee (28.05.2018 00:01)

minule jsme na konci nevěděli kdo,
byly celken 4varianty a žádná ideál,
1, ikdyž ...dětem neubližuješ ani nepřímo, jeden cíl mimo
2, nepamatuju si, že bys kdy zranila jednu postavu dvakrát stejně, druhej cíl mimo
zbydou dvě varianty a původně problémová Alice je první kdo přišel nečekaně...

ne kecám! musela jsem to přečíst několikrát aby mi to došlo.

P.S.: 1)začátek je mi povědomej, ale to spousta věcí
2) fakt už jen jedna? mimochodem těším se na ní
Q

Jalle

11)  Jalle (27.05.2018 23:11)

no ani ja neviem ako sa volá! a ako dlho! ja na to čakám oveľa dlhšie než ty! :) ďakujem, Ambra. Si naj

10)  Lucka (27.05.2018 22:36)

skvělé

9)  Iva (24.05.2018 13:35)

na toto sa oplatí čakať
Ďakujem

kajka

8)  kajka (23.05.2018 22:07)

Bravo, Louiso! Bravo, ambro!
Při čtení jsem se nemohla ubránit culení, místy i tichýmu smíchu.
Příběh Louisy Newtonové je k nezaplacení. A hrozně moc mi něčím připomíná Steinbeckovy Nebeské pastviny.
Živě si představuju malou nezdolnou paní, která za volantem není skoro vidět, ale páru má jak kůň. A tahle príma dáma náhodou sestřelí vozidlem divokou a rozzuřenou příšeru. Mám chuť vyskočit z křesla, tleskat a provolávat slávu.
Od první části jsem byla tak rozjařená, že mi ta dobrá nálada vydržela až do konce, chvílemi předcházela až v pocit blaženosti (Edward s Koťátkem).
I když celkově to není zrovna taškařice a párkrát mi zatrnulo (ticho v patře, Bellina zranění, Alice), je mi z té kapitoly tak zvláštně dobře a lehce.
Rozhodně se vyplatilo počkat si na tvá písmenka! Jsi ve skvělé formě, ambři!
Díky.
Jo a klidně se vsadím, že se malá nebude jmenovat obligátně Renesmee, protože ty máš zaručeně v rukávu nějaký překvápko. Sem s ním!

GinaB

7)  GinaB (23.05.2018 21:20)

No páni, doufám, že Alice bude v pořádku. Black skončil jak skončil, dobře mu tak. A jsem strašně zvědavá na to jméno... A těším se na tu poslední kapitolu.

petronela

6)  petronela (23.05.2018 20:11)

Paráda, paráda, paráda
Na další kapitolu jsem se neskutečně těšila a musím říct, že nezklamala. Byla dokonalá a ještě k tomu jsem si ji dneska nadělila za úspěšně zvládnutou zkoušku, takže to byla i malá odměna.
Jsem ráda, jak to s Blackem dopadlo - nic jiného si ani nezasloužil.
Teď jenom, aby byla Alice v pořádku a my se konečně dozvěděli, jak se malé Koťátko jmenuje. Už se nemůžu dočkat poslední kapitoly.;)

Fanny

5)  Fanny (23.05.2018 19:11)

Skvělý! A vzhledem k tomu, jak ten čas letí, vůbec nemám pocit, že by to bylo tak dlouho! :)
Ale tak čas je relativní a kapitola byla skvělá

wuzinka

4)  wuzinka (23.05.2018 08:27)

kala

3)  kala (22.05.2018 22:19)

Děkuju

2)  BabčaS (22.05.2018 22:15)

:) :) :) :) :) :) :) :) :) :)

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek