Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robstenllll.jpg

Všechny omluvy už byly vyřčeny, tak snad jen informace, že teprve TOHLE je předposlední kapitola (a já se necítím tak špatně, protože nechat vás čekat na dvě kapitoly nezní tak strašně, jako nechat vás čekat na tu jedinou, poslední :))) ).

Děkuju.

 

Edward

 

Louisa Newtonová, Mikeova pětasedmdesátiletá babička, byla odjakživa hrozně tvrdohlavá. Bistro, které se svým mužem v šedesátých letech založila, už sice nějakou dobu vedl její syn, ale Louisa prostě nedokázala odejít do penze. A tak když se před ní dopoledne toho dne, kdy Jacob Black střelil Alici Brandonovu, Marla, její snacha, ustaraně zmínila, že kvůli pekelně zledovatělé silnici z Port Angeles nedorazí auto s obvyklým nákladem plnotučného mléka a banánů (a to byl problém, protože banánový koktejl se v bistru U Mikea odjakživa držel těsně za tím čokoládovým), vzala Louisa Newtonová svou starou Toyotu, zajela s ní k jednomu z forkských supermarketů a nechala si na korbu naložit tolik plnotučného mléka a banánů, kolik byli ochotní jí prodat.

Ale pekelně zledovatělá nebyla jen cesta z Port Angeles. I Forks připomínalo síť skluzavek. Jenže Louisa se ve Forks narodila a řídila od svých třinácti, jak později nezapomněla šerifovi zdůraznit. Kdyby se nesešly ty tři naprosto nepravděpodobné okolnosti – totiž její příliš naložené auto, chlap, který pod ně v podstatě skočil a její vlastní úlek, kvůli němuž dupla na brzdu, což byl, jak uznávala, opravdu pitomý nápad, mohl ten cvok ještě žít. Takhle skončil pod zadními koly její Toyoty, která se v jistém okamžiku stala naprosto neovladatelnou.

To všechno se stalo ani ne pět minut po tom, co Jacob Black utekl z Bellina domu. Co jsem ho nechal utéct.

 

 

Bella

 

Alice nevykřikla. Vydala zvuk, který ze všeho nejvíc připomínal překvapený povzdech.

A pak padala.

Byl to jeden z těch okamžiků, které se zdají nekonečné.

Alice padala a dívala se na mě. A já v jejích očích poprvé zahlédla emoci, která pro ni až do té chvíle zdánlivě neexistovala.

Alice Brandonová měla strach.

Než se schoulila někde u mého břicha a já ji tak ztratila z dohledu, udály se dvě další věci.

V místnosti teď stál Edward a mířil na Jacoba zbraní, kterou mu nějak sebral. A v patře zavládlo ticho, které mi konečně vrátilo hlas.

„Edwarde, naše holčička…“

Došlo mu, že už nemáme čas. Zvedl pistoli a chytil ji oběma rukama. Jak jsem čekala na další výstřel, mimoděk jsem přivřela oči.

Jenže výstřel nepřicházel. Místo toho jsem ucítila, jak podlaha zavibrovala pod několika těžkými kroky. Když jsem znovu otevřela oči, Black byl pryč. Edward roztřesenýma rukama otáčel Alici a zároveň čekal, až ho začnu vnímat.

„Jak jsi na tom, Bello? Dokážeš vstát a jít za ní? Musím zavolat záchranku. Alice je na tom moc špatně, ten hajzl…“

Teprve teď jsem se dokázala podívat na Alicin hrudník.

Krev. Spousta krve. Zachrčela a v koutku jejích drobných úst se objevila růžová bublinka.

„Dojdu tam. Zvládneš to tu?“ Moje poslední slovo přešlo v zasténání, kterému jsem nedokázala zabránit. Ale na sčítání mých banálních modřin bude čas později. Ještě předtím, než jsem se dobelhala ke schodům, jsem se sklonila ke košíku s přebalovacími potřebami, vylovila z něj několik papírových plen a vrátila se s nimi k Edwardovi. „Tlakový obvaz nemám, tak aspoň tohle…“ Vzal si ode mě plenky, i když už mě úplně nevnímal. Ramenem si u ucha přidržoval telefon a snažil se soustředit na konejšivý hlas na druhé straně.

„To je všechno fajn, ale cesta z Port Angeles je jako sklo. Musíš sehnat vrtulník. Hned Carlisle!“ bylo to poslední, co jsem slyšela, než mě příliš zaměstnal můj vlastní boj.

 

Pohled na malou mi nejdřív zastavil srdce. Ležela v postýlce s otevřenýma očima a vůbec se nehýbala.

„Miláčku můj, pojď ke mně, už jsem u tebe, holčičko moje…“ Snažila jsem se potlačit vzlykot, ale proud hysterických slov jsem zastavit nedokázala. Vzala jsem ji neohrabaně do náruče – levou ruku už jsem nedokázala ohnout v zápěstí - a sedla si s ní na postel. Knoflíky se zdály jako neřešitelný problém, a tak jsem za horní okraj trička prostě trhla. Pohled na vlastní tělo mě vyděsil – všechny modřiny rychle tmavly, ale pořád to byla jen ozvěna děsu, který se mě zmocňoval při pohledu na apatické děťátko.

„No tak, Koťátko moje, trošku se napiješ a bude to v pořádku, prosím, no tak…“ Vydala zvuk, který mi připomněl Alicin poslední povzdech. Před zhroucením mě zachránilo jen to, že se zářivě modré duhovky konečně trochu pohnuly a malá pusinka nezvykle pomalu, ale přece jen zapátrala po zdroji potravy. Potichu, skoro ustaraně vydechla.

Pak konečně začala pít.

 

 

Edward

 

S těžkým srdcem jsem předal Alici doktorům. Přiletěli dva a do vrtulníku bychom se i s Bellou a miminkem nevešli. Bellu mohli vzít, ale odmítla se odloučit od malé. A tak jsem je obě naložil do auta a zoufale pomalým tempem se s nimi vydal do Port Angeles.

Dítě, vyčerpané hodinami pláče, rychle usnulo. Bella se posadila na zadní sedadlo vedle autosedačky, a tak jsem jen občas zahlédl v zrcátku její křídově bledý obličej, na němž se nemilosrdně vybarvovaly další rány. Dlouhé minuty jsme vůbec nepromluvili.

„Proč jsi ho nezabil?“ Její otázka, která konečně prolomila dusivé ticho v autě, mě překvapila, i když jsem už ve chvíli, kdy jsem ho nechal běžet, věděl, že stejnou budu muset položit sám sobě. Hlavou mi vířilo milion myšlenek; bylo tak těžké soustředit se zrovna na tuhle odpověď.

„Já pořádně nevím. Možná mi to až moc připomínalo tu situaci tehdy. Vím, jako to je, když na tebe někdo míří.“

„Ale on mě chtěl zabít! A možná zabil Alici!“ Došlo mi, s čím Bella bojuje.

„Najdou ho.“ V tu chvíli jsme ještě nevěděli o přetížené Toyotě Louisy Newtonové. „Ať to dopadne jakkoliv, Bello, to, co se stalo Alici, není tvoje vina. Nic z toho není tvoje vina.“

Vzlykla. Vlastně zaúpěla. „Všechno je to moje vina, Edwarde. Kdybych se na to vykašlala, kdybych nevolala jeho nové holce, kdybych se sem nevracela, kdybych neměla dítě…“

„Přestaň!“ Cítil jsem, že i já začínám ztrácet kontrolu. A to jsem si právě teď nemohl dovolit. „Neneseš zodpovědnost za každého grázla na týhle planetě. Jsi jenom člověk, kterýmu se staly hrozný věci. Mohla by sis to aspoň na chvíli připustit?“ Zoufale jsem toužil zastavit a obejmout ji, ale děsil jsem se, že se jí každou chvíli může zlomené žebro zapíchnout do plic nebo něco dalšího, co by scénář tohohle pekelného dne vhodně doplnilo.

„Málem jsem neuchránila už druhé dítě,“ zašeptala. „Možná se mi staly hrozné věci, ale to nemění nic na tom, že jsem k ničemu,“ dodala ještě. Tak tiše, že jsem ji téměř neslyšel.

Zbytek cesty do Port Angeles už nepromluvila.

 

Když jsme konečně dorazili do nemocnice, byla Alice pořád ještě na sále a nikdo nám nechtěl a asi ani nemohl nic říct. Bella odmítla odjet na rentgen, dokud ji dětská lékařka neujistila, že malá je v pořádku. Pak mi ji se špatně skrývanou nejistotou předala a nechala se odvézt na zhruba hodinu trvající ošetření.

Pro mě to byla nejdelší hodina v životě.

První hodina, kterou jsem strávil se svou dcerou. Měla rozum – aspoň někdo z nás – a skoro půlku té doby prospala.

Uhranutě jsem na ni zíral. Dost dobře jsem si pamatoval dobu, kdy se narodil Jasper, ale tohle se nedalo s ničím srovnat. Sledoval jsem každé zachvění jemných víček, každý nepatrný pohyb pusinky tak malé, až se zdála skoro neskutečná. Zvládal jsem to do okamžiku, kdy jsem opatrně prostrčil ukazovák pod napůl sevřenou mrňavou pěstičku.

„Jste v pořádku, Edwarde?“ Sestra mě znala díky Carlisleovi. Kývl jsem, aniž bych k ní zvedl ubrečený obličej. Promluvit jsem se neodvážil. Takhle jsem vyváděl, a to mi fakt, že držím v náručí svou dceru, ještě pořádně nedocházel. Co budu dělat, až to na mě doopravdy dolehne?

Když na mě po půl hodině rozespale zamžourala, zpanikařil jsem. Co teď? Co když bude brečet? Chvíli to tak vypadalo. Ještě než pořádně otevřela oči, roztřásla se jí droboučká bradička.

„Šš, šš,“ pohoupal jsem ji opatrně. Zamrkala a zkusila na mě zaostřit. Náznak pláče přešel v zamračení tak komické, že jsem se, navzdory situaci, neubránil úsměvu. A – pane bože – ona se usmála taky. Usmála se na mě. Nejspíš prostě jen reagovala na můj výraz, ale já najednou úplně přesně věděl, jak se cítí vítěz miliardového jackpotu.

„No hele na ni, na holku! Klidně se culí na cizího chlapa?“ Bum – další úsměv, tak široký, že se jí očička změnila ve škvírky. A já se – naprosto nepochopitelně – znovu rozbrečel.

Po půlhodině tohohle emocionálního kolotoče konečně přivezli Bellu. Doktor mi oznámil, že moje žena odmítá zůstat v nemocnici na pozorování a že bych jí měl domluvit. Než jsem stihl cokoliv říct, Bella pevně zavrtěla hlavou.

„Stejně tu chceme počkat, až bude mít Alice po operaci,“ zkusil jsem to.

„Počkáme. Tady. V posteli bych se zbláznila.“ Její odhodlaný výraz se změnil v prosebný. „Mám jen zlomené zápěstí,“ dodala rychle.

„A krom toho jste pořádně potlučená,“ nevzdával to doktor. „A ty dvě rány na hlavě…“

„Jsou zašité a už skoro nebolí. Necháte nás doktore? Musím kojit.“ Na něco nemá zřejmě dost pádnou odpověď žádný chlap, i když má na sobě zrovna doktorský vohoz.

Bella zůstala sedět na nemocničním vozíku naproti mně. Oblékli jí košili s knoflíky vepředu. Zkusila je neobratně rozepnout jednou rukou, ale látka byla příliš volná a utíkala jí pod potlučenými prsty.

„Počkej,“ položil jsem malou do nosítka a ukázal volné ruce, jako bych si nebyl jistý, jestli jí můžu nabídnout pomoc.

„Prosím,“ usmála se, i když oči měla už zase plné slz.

Ruce se mi třásly skoro stejně, jako když jsem se pokoušel mířit na toho hajzla.

„Podáš mi ji?“

Přidržel jsem malou hlavičku, dokud si Bella nenašla aspoň trochu pohodlnou pozici.

„Asi bych měl…“ začal jsem se zvedat, sotva se dotkla rozepnutého výstřihu.

Nešťastně se usmála. „To je v pořádku, Edwarde. Jestli to nevadí tobě… budu ráda, když zůstaneš. Krom toho…“ Nebylo těžké postřehnout, že i pod modřinami rudne. „Už jsi je viděl.“

Trochu omráčeně jsem se posadil.

Dalších patnáct minut jsem se mohl účastnit zázraku.

Do reality mě vrátilo pořádné, trochu páchnoucí nadělení na mém rameni. Ještě když jsem si holčičku bral od Belly na odříhnutí, cítil jsem se vyznamenaný. Tohle mě částečně vrátilo zpátky na zem.

„Po té dopolední hladovce má asi pocit, že se musí napít do zásoby,“ usmála se Bella – konečně aspoň na chvíli bez zoufalství, které se jí dostalo do očí během posledních hodin.

„Já jí rozumím. Taky mám pocit, že jsem byl hrozně dlouho o hladu a teď si vás potřebuju užít do zásoby,“ řekl jsem tiše, abych aspoň trochu zakryl výčitku, která se mi nějak vloudila do hlasu.

Bella zavrtěla hlavou. „Nevím, jak se ti omluvit. Takhle jsem to nechtěla. Pořád jsem čekala na vhodnou situaci… Tohle bylo jak z hororu. A Alice…“

V tu chvíli vyšla z chodby u operačních sálů jedna z lékařek. Cestou si sundávala roušku, ale nevěnovala nám ani letmý pohled.

Oba jsme pomalu vydechli.

Opatrně jsem holčičku sundal z ramene a položil si ji do náruče, abych mohl zkusit znovu tu věc s úsměvem. A v tu chvíli jsem si konečně vzpomněl:

„Pane bože, já pořád nevím, jak se jmenuje.“

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2 3   »

46)  Vikecka (31.05.2023 07:40)

Ahoj, tak jsem náhodou narazila na Tvoje stránky a tuhle povídku zhltla jako první a jsem nadšená! Tak ti jen chci dát vědět, že tady pořád jsou čtenáři, kteří čtou a kdyby se podařilo povídku dokončit, byla bych nadšená :)

45)  SusannaMartin (06.04.2021 13:35)

chcelo by to vydať toto ako knihu prvá záujemkyňa sa hlási.. mám viacero kníh ktoré boli pôvodne Twilight FF a nemyslím len 50 shades

wuzinka

44)  wuzinka (12.09.2019 12:15)

Prosím dej nám epilog... Ať se konečně dozvíme jak se koťátko jmenuje:p

43)  Vera (22.05.2019 08:28)

Tak dnes je to přesně rok, tak jsem zvědavá, zda se tu nová kapitolka objeví nebo dá Ambra aspoň vědět, jak to vypadá. :(

wuzinka

42)  wuzinka (09.05.2019 10:15)

Ahoj jak to vypadá s epilogem???:)

41)  Babča S. (14.04.2019 19:42)

Bude ten slíbený poslední dílek?

40)  Janka (27.02.2019 23:25)

Nějaké nové informace o poslední kapitole, prosím? :)

petronela

39)  petronela (05.02.2019 20:43)

Tak jo, od včerejška jsem si přečetla komplet celou povídku, abych si ji pěkně osvěžila a teď už se moc těším na tu poslední kapitolku. Doufám, že se ti o jarních prázdninách skutečně podaří kapitola dopsat. Potřebuju nějaké parádní dovršení téhle skvělé povídky. Tak prosím, prosím ať všechny múzy a stejček čas stojí při tobě a my se co nevidět dočkáme toho vytouženého zázraku.

38)  betuška (01.02.2019 20:48)

Nech žijú jarné prázdniny!!!!!!!!
Som šťastná za teba , že to nevzdávaš s písaním, sama so sebou a hlavne s nami!!!
(už som ti písala, ako ťa milujem?)

37)  iwka (01.02.2019 17:22)

Jeee, to je skvělá zpráva! Těším se, i na to další. Klidně bych si to dala s novými tvými hrdiny, na druhou stranu na BH to moc nejede, tady to má asi větší dosah... A jsem moc ráda, že se tvoje psaní nechce vzdát

ambra

36)  ambra (01.02.2019 13:35)

Zdravím, moje milé (a už ani nedodávám, že se prakticky nepřetržitě stydím). Nebudu vypočítávat, co všechno jsem za poslední měsíce řešila, to by bylo delší než ta neštastná kapitola, ale rovnou přejdu k věci. Za týden začínají jarní prázdniny, na hory beru noťas a nečekanou chuť do psaní. Dokonce jsem oprášila svůj psací deník, k poslední kapitole mám hromadu poznámek a taky půlku osnovy k něčemu dalšímu (i když si ještě nejsem jistá, jestli to bude E+B, nebo je přejmenuju a hodím to na BH). Dlouho jsem měla pocit, že s psaním je u mě konec, ale ono se to nějak nechce vzdát, tak uvidíme, jestli to ještě k něčemu bude. Mějte se zatím krásně, těším se na vás

35)  Vera (31.01.2019 23:13)

Ahoj, nějaké nové informace ohledně poslední kapitoly, prosím? :)

34)  iwka (07.01.2019 00:34)

Pořád čekám, pořád čekám... Pro Tebe já mám trpělivosti vždy dost, protože vím, že to za to čekání stojí. A vím, že se budeš snažit to dopsat a nenechat to otevřené takto ke konci. Tak jen nakukuju a držím palce.

Joooo! A přeju Ti vše krásné do nového roku, ať Ti to pořád píše tak krásně

33)  betuška (20.12.2018 19:53)

snád si nájdeš medzi sviatkami trocha času, aby si urobila radosť nám aj sebe držím palce aby sa ti všetko vydarilo
inak príjemné predsviatkovanie všetkým

ambra

32)  ambra (19.12.2018 19:09)

Alice, já už jsem ze sebe taky zklamaná . Věř mi, dělám, co můžu, teď navíc kromě hromady cukroví a honění zápočtů měním zaměstnání... :p Ale věř mi, že jsem to nehodila za hlavu.

31)  Alice (18.12.2018 09:43)

Přiznám se, že začínám být trochu zklamaná. Vím, že toho máš hodně. Navíc teď před Vánoci je ten shon ještě větší. Ale už přes rok čekáme na poslední kapitolu a to už nám byla tolikrát slibovaná. :/ Tak snad se jí ještě letos dočkáme. :)

wuzinka

30)  wuzinka (26.11.2018 22:28)

Prosim prosim smutne koukam, kdy bude posledni kapitolka???

Ps: nejen ja smutne koukam

29)  BabčaS (05.11.2018 23:01)

moc,moc,moc se těším na poslední kapitolku.... A ona,k nejen mojí lítosti, nikde. prosííííím,dopíšeš ji?

28)  Alice (24.10.2018 23:09)

Doufala jsem, že když je dnes to výročí, tak se objeví poslední kapitolka a ono ne. :/ Tak snad brzy

27)  Panthea (10.10.2018 07:55)

Ambři - SVATÁ trpělivost

1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek