Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robert%20klav%C3%ADr%20tmav%C3%BD.jpg

Taková malá upířinka na rozepsání po více než čtyřech měsících.

 

„Tohle nemá cenu.“ Jacob si frustrovaně prohrábnul vlasy. Jen o vteřinu později je neuvěřitelně obratně stáhl do uzlu černou gumičkou, kterou nosil na zápěstí vedle bohaté sbírky quileutských náramků. Kdysi jsem byla přesvědčená, že si to doma trénuje před zrcadlem, protože mu prostě musí být jasné, co to udělá s každou holkou, která ho při tom uvidí. Před pár lety mě vyvedl z omylu – nesnášel svoje dlouhé vlasy, ale při hraní se za ně potřeboval schovat – nikdy se nedokázal zbavit sžíravé trémy.

„Chtělo by to pořádnej nápad.“ Mike opřel kytaru v rohu zkušebny – jasný signál, že dnes už se nikam nepohneme.

„Na ten čekáme kolik? Rok? Dva?“ Leah ještě jednou udeřila oběma paličkami do bubnů. Svojí frustraci vždycky dávala nejjasnější průchod.

Nikdo z nich se na mě nedíval, ani nemuseli. Všichni jsme věděli, na kom to celé vázne.

„Mám rozdělaný asi čtyři věci,“ zamumlala jsem.

„Rok? Dva?“ zopakovala Leah chladně.

„Hej!“ Jacob si posunul kytaru na bok, dvěma dlouhými houpavými kroky došel ke mně a vzal mě kolem ramen. Okamžitě jsem ztuhla. Ne proto, že skoro celou střední chodil s Leah a teprve před rokem, měsíc po jejich miliontém rozchodu, mě vzal konečně na vědomí. Popravdě – z toho jsem byla ztuhlá prakticky nepřetržitě a v hloubi duše jsem tušila, že to přímo souvisí s mým tvůrčím blokem. Dokud jsem Jacoba milovala tajně, chrlila jsem deset písniček měsíčně.  Ale v tuhle chvíli jsem zmrzla z jiného důvodu – skoro fyzicky jsem vnímala, jak se naše kapela rozpadá. Jacob se právě nepostavil vedle mě, postavil se mezi mě a ostatní.

A jako by to nestačilo, ve skutečnosti mě nijak zvlášť nechtěl podpořit. Chtěl hlavně sex. Něco, co způsobovalo tvůrčí blok zase jemu. Tedy spíš absence toho něčeho, protože pokud on měl hrůzu z veřejného vystoupení, já cítila minimálně stejný děs při představě našeho soukromého představení.

Ne že by k ničemu nedošlo. Vlastně toho bylo docela dost. Podle mého názoru. Podle Jacoba se se mnou vrátil do doby, kdy mu bylo patnáct.

Leah něco z toho nejspíš tušila. Tak fajn, nač si něco nalhávat. Skoro jistě všechno věděla.

„Můžeme jít ke mně,“ dýchl mi Jacob horce do ucha. Zaznamenala jsem, že Leah na zlomek vteřiny zavřela oči. Věděla jsem, že potřebuje jen takhle málo času, aby pod víčky schovala bolest. Opatrně jsem se vymanila z Jackova objetí. „Mám psát tu esej. Další prošvihnutý termín si nemůžu dovolit,“ zatvářila jsem se přehnaně omluvně.

„Nemohla bys pak některou část zhudebnit?“ uchechtnul se Mike. Zamávala jsem mu zdviženým prostředníčkem.

Leah hlasitě vydechla. „Co kdybysme zašli na Empéčko? Ani nepamatuju, kdy jsme naposledy hulili. Než jsme přibrali Bellu, psali jsme všechno jen tam, no ne? Mohlo by to zabrat,“ zadívala se někam těsně nad nás s vyčkávavě zdviženým obočím.

Mike okamžitě luskl prsty. Obvyklý způsob, kterým dával najevo souhlas. Jacob váhal zhruba o čtyři vteřiny déle. Nedíval se na mě, když se potichu zeptal:

„Jseš si tou esejí dneska jistá?“ Jak jsem řekla – nedíval se na mě. A nedíval se ani na Leah, ale na tu se nedíval tak intenzivně, až se mi stáhlo hrdlo.

„Jacobe,“ zaprosila jsem potichu.

Olízl si spodní ret a já si najednou nedokázala vybavit ani jeden dost dobrý důvod, proč jsem ho celou dobu odmítala.

„Fajn, ale do půlnoci musím být doma,“ rozhodila jsem poraženě ruce.

Leažin obličej se změnil v masku bez výrazu. Došlo mi, že doufala v moje odmítnutí. Skoro mě mrzelo, že jsem ji zklamala.

 

Empéčko, neboli Mrtvý plac, mýtina dost velká na to, aby se na ní dal bez rizika rozdělat oheň. Pro několik generací forkských teenagerů první místo, na němž okusili alkohol, měkké drogy a něčí jazyk v puse. Čím starší osazenstvo se sešlo kolem neklidných plamenů, tím řidčeji někdo zmínil, jak tohle místo přišlo ke svému jménu, ale já si na tu historku vzpomněla pokaždé, když světla aut olízla mechem obrostlou kůru stromů.

Historku o ztracené dívce.

Historku o mrtvé dívce.

Historku o dívce, která sem prý tu osudnou noc přišla sama a dobrovolně.

Táta mi kdysi řekl, že ještě jeho babička znala její jméno; on a nikdo z mých známých si je ale už nepamatoval. Dívka a její příběh se pomalu měnily v legendu. I tak jsem na ni ale pokaždé myslela. A pokaždé mi na tomhle místě naskočila husí kůže.

Nechápala jsem, jak rychle se Mikovi a Jacobovi podařilo podpálit navlhlou hromadu klestí. Joint mezi námi koloval dřív, než jsem se stihla pořádně zahřát. Chyběl mi trénink. Už po prvním kole se dostavil povědomý pocit; falešné vědomí hlubší sounáležitosti se světem, pochopení všeho, co mi jinak unikalo, všeobjímající láska – dokonce i k Leah. To byl bod, který mě aspoň částečně vrátil do reality.

„Musím si odskočit,“ zamumlala jsem, když jsem měla být znovu na řadě. Zvedla jsem se na nepřirozeně lehké nohy a vykročila do tmy.

„Nemusíš až do La Push!“ slyšela jsem Leažino uchechtnutí. Zrudla jsem – vzteky i ponížením. Bella, známá cudná stydlivka. Schválně jsem šlapala na tlusté větve, aby bylo zřejmé, že jsem se zastavila po pár krocích. Opřela jsem se o strom. Ani jsem se nepokoušela stáhnout si džíny. Leah měla pravdu. Musela bych ujít aspoň půl kilometru, abych to zvládla udělat. Takže jsem jen zůstala zírat na dokonale kulatý a nezvykle obrovský měsíc a zkoušela odhadnout, jestli už se můžu vrátit. Byla mi zima, ale tohle byl dobrý způsob, jak neskončit úplně zhulená. Pokud počkám ještě deset minut, bude jim po mém návratu jedno, že jsem se dost nezapojila.

Nakonec jsem se pomalu a o dost tišeji vydala zpět k ohni.

Teplo se blížilo, ale já zamrzla kousek od něj, pořád skrytá ve stínu stromů.

Mike ležel na zádech, ruce natažené nad sebou, a imaginárními čočkami, které si vytvořil ze svých palců a ukazováků, zaujatě pozoroval stejné hvězdy, které jsem si před chvílí prohlížela já sama.

A Jacob…

Jacob taky ležel, ale pokud pozoroval nějaké hvězdy, tak jen ty v Leažiných očích. Skláněla se nad ním, oba se něčemu smáli a jejich rty od sebe dělily sotva milimetry. Když se smát přestali a jen na sebe zírali a všem nám bylo jasné, co se stane, otočila jsem se na patě a rozběhla se zpátky do lesa.

Později jsem si říkala, že kdyby zrovna tu noc měsíc nepřipomínal zlatostříbrný obří pecen chleba, přerazila bych se nejpozději po pár metrech, Jacob by mě dřív nebo později našel, pobrečela bych si a rychle se nechala uchlácholit.

Ale měsíc byl se mnou. Nebo možná proti mně? V každém případě se mi zdálo, že klopýtám lesem celé hodiny, což musel být nesmysl; někdo, kdo málem vypustil duši po pár set metrech na školním hřišti, se nemohl po troše trávy změnit v zázračného běžce.

 

Všichni jsme věděli, že tam ten dům je. Někde. Dost daleko na to, aby si majitelé nestěžovali ani po bouřlivějších mejdanech na Empéčku. Byl sotva neurčitým obrysem, ale já se okamžitě zastavila. Kolik je hodin? Je normální, že se tam ještě svítí? Nedokázala jsem odhadnout čas a mobil jsem samozřejmě nechala v autě. Tohle mě na trávě pekelně štvalo – nesnášela jsem, když mi někam jen tak zmizely dvě tři hodiny.

Opřela jsem si ruce o kolena a počkala, až dozní nepříjemně sípavý zvuk v mé hrudi. Očekávané ticho ale nenastalo. Ten zvuk byl sotva postřehnutelný, ale nezaměnitelný. Klavír? Tady? Teď?

Bez přemýšlení jsem vykročila směrem k domu. Směrem k hudbě.

 

Dost mi to usnadnil. Pokoj s piánem byl v přízemí, velké okno nechal dokořán a na závěsy nejspíš ani nepomyslel. Jak jsem se k té scéně – k hudbě – k němu – blížila, něco ve mně narůstalo. Zvláštní sladká bolest a hned za ní jistota, že nic krásnějšího jsem nikdy neslyšela.

A možná ani neviděla, napadlo mě, když jsem došla blíž. U křídla, jež se matně lesklo v záři desítek svíček, seděl kluk – muž? – a očividně nevnímal nic než hudbu. Z rysů jeho tváře, obrysu širokých ramen a dlouhých prstů na klapkách mě zabolelo na prsou. Tohle není možný… Nejspíš jsem prostě moc zhulená, ležím někde na mokrém mechu kousek od ohně a mám tenhle sen…

Hrál se zavřenýma očima a tu krásnou, dokonalou melodii občas doplnil tichým zpěvem. Podlamovala se mi z toho kolena. Po nějaké době se mi začala točit hlava. Uvědomila jsem si, že zadržuju dech, jako by i moje nádechy a výdechy mohly narušit kouzlo té chvíle. Trochu mě probral až závan chladného nočního vzduchu, který se mi opřel do zad, proklouzl kolem mě a zašustil hromádkou notových listů poházených všude po podlaze. On tu hudbu složil, napadlo mě těsně předtím, než otevřel oči.

Jeden pohled, jeden nádech – můj i jeho – a byl… pryč. Stihla jsem postřehnout jen záblesk podivné bolesti na jeho tváři. Překvapeně jsem zamrkala. Co to ten Mike přinesl? To mám pořád časové výpadky a halucinace?

„Haló?“ zavolala jsem potichu do otevřeného okna.

„Haló!“ zkusila jsem to hlasitěji.

Nic.

„Já se omlouvám, jen jsem šla kolem a slyšela hudbu a…“

„Okamžitě odsud vypadni!“ ozvalo se odněkud shora. Leknutím jsem nadskočila. Ta sladká tíha z mojí hrudi někam zmizela, místo toho jsem vnímala jen splašený buchot svého srdce. Na tomhle místě bylo něco divného, něco, co hrálo se všemi mými pocity neznámou hru plnou nepochopitelných překvapení. I můj strach se díky tomu rychle měnil v naprostý děs. Ani jsem na to nestihla pomyslet a už jsem běžela.

Hrůza mě očividně poháněla líp než zklamání a zrada, protože jsem se u ohně, zpátky u svých přátel, ocitla překvapivě brzy.

Všichni spali.

Mike sám, schoulený do klubíčka; Jacob a Leah leželi jako dvě lžíce, v poloze příznačné pro lidi, kteří se důvěrně znají a doopravdy se milují.

Váhala jsem jen chvíli. Otřela jsem si horké slzy a vyrazila ke svému autu. Teď jsem byla obzvlášť vděčná, že jsem se nenechala přemluvit, abych jela s ostatními.

 

Doma jsem skopla zablácené boty a bez přemýšlení zamířila ke svému stařičkému odřenému klavíru. Připadalo mi to jako svatokrádež, hledat tu melodii na takovém nástroji, ale nemohla jsem si pomoct.

Svítalo, když jsem doklopýtala do postele.

Musím se tam vrátit, byla moje poslední zřetelná myšlenka.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Lenka

17)  Lenka (30.03.2018 09:10)

Nádhera.

16)  adriana (28.03.2018 20:11)

15)  rettiska (26.03.2018 00:31)

A hele,konečně se ledy hnuly.Snad nás vespolek nenechaš na suchu,jak je pohříchu tvůj obyčej a přidáš slušný konec.Byla by to škoda,anžto psýcha ti vážně jde Rettiska

leelee

14)  leelee (25.03.2018 22:48)

ježiš tohle bylo JENOM na rozepsání?
jako vážně?
...mám jenom dvě otázky,
vážně mám sežrat že to má mít kvalitu beta verze ?
a kdy bude další díl ?
Q

ambra

13)  ambra (25.03.2018 22:30)


Snad ještě dnes další.

12)  Lucka (24.03.2018 11:55)

skvělé

wuzinka

11)  wuzinka (23.03.2018 08:43)

petronela

10)  petronela (21.03.2018 13:08)

Po dlouhé době jsem zavítala na tyhle stránky a ono tu čeká takovéhle překvapení... A tak báječné a nádherné, že nemám ani slov. Jsem ráda, že ses opět dostala ke psaní a doufám, že se můžeme těšit na nějaké to brzké pokračování. Mám takový dojem, že na tyhle stránky se vracím převážně kvůli tojí tvorbě, kterou jsem si vážně oblíbila. Prosím nepřestavej se psaním, jsi v tom vážně jednička.

kajka

9)  kajka (20.03.2018 18:20)


Ambři, připojuju se k GineB, já taky četla mrtvej palec...

8)  Agness (20.03.2018 11:02)

Ambři, je to boží :D nenecháš nás zase tak dlouho čekat jako minule, že ne? Málem jsem umřela nedočkavostí

GinaB

7)  GinaB (19.03.2018 23:00)

Juchůů, ambřičko takové milé překvapení. Těším, těším na písmenka!
Nevím, proč jsem četla mrtvej palec...

Anna43474

6)  Anna43474 (19.03.2018 21:43)

Juuuuu (a dopíšeš i tdtb??????????????)

kajka

5)  kajka (19.03.2018 20:11)

Jeeee, ambřičko, ty píšeš!

Bella (moudrá a citlivá), Jake (nevyzrálej hezoun), Edward (tajemnej pianista, že by upir?), Leah (napovrchu drsňačka), Mike... jsou zpátky! A ty s nimi!!!
A záhada zmizelé dívky.
Máš mě. ;)
Já se tak těším!

ambra

4)  ambra (19.03.2018 18:43)

Děkuju, vy moje

3)  betuška (18.03.2018 22:33)


tak málo edwarda a aj tak som celá oslintaná
teda dievča ty vieš zdvihnúť náladu takto v nedelu večer

Empress

2)  Empress (18.03.2018 19:09)

Ambri, to bola bomba!!! Čítala som so zatajeným dychom a nemohla som prestať! Opäť si ma dostala a ja ti ďakujem.

1)  Czistoslava (18.03.2018 19:05)

Jé, to bylo pěkný! Díky Ambři

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse poster - Wolf Pack