Sekce

Galerie

/gallery/perex kapitoly.jpg

První školní den Belly a Matthewa. Nečekaní hosté. Nemám víc, co dodat. Přeji příjemné počtení. Vaše pg17.. :)

 


2. kapitola

Pohled Belly

 

Po tom, co jsme byli s Matthewem připraveni na náš první den, jsme sešli do kuchyně, kde už pro nás máma měla připravenou snídani.

Matthew miloval Nesquik s mlékem a pomerančový džus. Občas jsme mu do něj potají přidali kapku krve a hned bylo vidět, jak mu džus chutnal mnohem více. Nemusel lovit, ale jakmile měl pravidelný příjem trošky krve, byl čilejší a také jsme mu ji dávali, když začínal chřadnout, nebo ho cokoliv bolelo. Byl šikovný a uměl jíst sám, aniž by se moc zapatlal, také si sám uměl dojít na záchod, obléknout se, nebo si vyčistit zoubky.

Na to, že mu byly pouhé dva roky, vypadal přibližně na tři i kvůli své samostatnosti, proto jsme se rozhodli, že je načase jej přihlásit do školky. Tedy táta se tak rozhodl, já bych mu klidně dopřála ještě alespoň rok doma zvlášť, když máma pracovala doma a já měla spoustu volného času, jelikož jsem jej netrávila někde s přáteli.. S přítelem..

Byla jsem přesvědčená, že už nikdy nebudu schopná přijmout dotek od muže, jelikož poslední doteky od muže, byly mými nejhoršími vzpomínkami a nevěřila jsem, že by někdo měl schopnost ty ošklivé vzpomínky vymazat, nebo alespoň přebít štastnějšími. Navíc jsem si nedokázala představit, že by se nějakému klukovi mohlo líbit mé zohavené tělo.

Po celém mém těle jsem měla jizvy od ran nožem, popáleniny od cigaret a kousance všude, kde jsem měla cítit potěšení. Zatím to pro mě byla ta nejvíc postižená místa, která mi připomínala mou minulost. Nedokázala jsem si představit, že bych je dobrovolně někomu ukázala, ani k doktorovi na prohlídky jsem nechodila. Styděla jsem se za své tělo. Styděla jsem se, jak jsem vypadala.

***

Chytila jsem Matthewa za ručičku, hned jak si nazul botičky a vzala ho do garáže ke svému autu. Měla jsem jasně červený Wolksvagen Scirocco. Milovala jsem červenou barvu, hodila se k barvě mých vlasů. Měla jsem oříškově hnědé vlasy se zrzavými odlesky.

Otevřela jsem mu zadní dveře auta a on se automaticky začal škrábat do své sedačky, kterou jsem mu na cestování pořídila.

Byl roztomilý, jak se nožičkami i ručičkami chytal, kde mohl jen, aby se dostal tam, kam potřeboval. Trochu jsem ho chytla a pomohla mu nahoru. Spokojeně dosedl a začal se pásat pásy sedačky, pak jsem jej ještě připoutala pásem auta pro maximální bezpečnost a sama se připoutala na místo řidiče.

Na cestu jsem mu pustila jeho oblíbené šmoulí písničky a ve zpětném zrcátku sledovala, jak si tleská do rytmu, zpívá a kouká z okénka ven, aby mu něco neuteklo.

Po patnácti minutách cesty, od našeho domu v lese, až přes forkské silnice, jsme dorazili k jeho školce, která díky bohu byla kousek od mé školy.

Zaparkovala jsem a okamžitě vystoupila, abych mu pomohla ze sedačky. Chytila jsem jej za ručičku a vzala mu baťůžek, kde měl pyžamko na spaní, pár svých malých autíček a svačinku s pitím pro všechny případy.

Došli jsme k vychovatelkám, které stály před školkou a náruživě si od maminek přebíraly jejich ratolesti, se kterými se ihned začaly seznamovat. Došla jsem až k jedné z nich a představila Matthewa a sebe.

„Dobrý den, Jmenuji se Isabella Swan a tohle je můj synovec Matthew. Má nastoupit do první třídy,” dokončila jsem své představování a s podporou jsem Matthewa pohladila po vláskách.

„Dobrý den Isabello, jmenuji se Margharet Clarková a jsem hlavní vychovatelka,” odmlčela se, klekla si k Matthewovi a podala mu ruku se slovy, že ji moc těší. Poté se opět narovnala a podívala se na mě, „ a vy, Isabello, budete Matthewa přivážet do školky každý den?”

Bylo mi jasné, co ji zajímá. Proč jsem ho přivedla já a ne jeho rodiče: „Ano, moji rodiče mají Matthewa v pěstounské péči, ale většinou s ním jezdím, kam potřebují, já.”

„Dobře, tak jen rodičům vyřiďte, aby si ještě v tomto týdnu na mě udělali čas, že bych s nimi něco chtěla probrat,” odmlčela se a podívala se na Matthewa, ”tak Matthew, rozluč se s tetičkou, ať nám ten skvělý den může začít.”

Usmála jsem se na ni a pak se otočila na Matthewa: „Ahoj Belli, uvidíme se po školce a užij si první den!” řekl s úsměvem a dal mi pusu na líčko, také jsem se s ním rozloučila a popřála mu pěkný první den. Periferním viděním jsem viděla obličej Margharet v údivu na tím, jak krásně Matthew mluví.

Ještě jsem za ním křikla, ať nezlobí a už koukala na jeho mizející zádíčka v davu dětí, vstupujících do školky. Pár jich sice plakalo, ale většina byla spíš natěšená na první den a poznávání nových kamarádů.

Otočila jsem se a došla k autu, kde jsem si vzala tašku do školy. Zabouchla jsem dveře, zamkla a vzhlédla ke škole, která byla kousek od školky a pak jsem jej uviděla.

Stál na parkovišti školy u svého nablýskaného Volva a díval se mým směrem. I přesto, že jsem viděla jeho zlaté oči, jsem náhle byla celá vyděšená.

Upír, tady?! To snad ne..

Nasadila jsem si na oči sluneční brýle a šla k parkovišti, které bylo přímo před školou. Měla jsem sklopenou hlavu, ale přesto jsem si nedokázala nevšimnout, jak z jeho auta vystupovaly ještě dvě postavy. Hned mi v hlavě blikla otázka, proč by s sebou vozil dva lidi, ale pak mi to došlo. A jsou to vůbec lidé?!

Nemohla jsem se tam podívat a ujistit se, zda jsou všichni upíři, ale jinak to ani být nemohlo.

Všimla jsem si, že zrovna na parkoviště přijelo kanárkově žluté Porsche, které patřilo Alice. Změnila jsem tedy ihned směr a došla k nim. Stoupla jsem si ke dveřím řidiče a za zády měla tu skupinku upírů.

„Viděla jsi to?” řekla jsem a o kousek ustoupila, aby přese mě viděla na nevítané obyvatele města.

„Ne, po škole to řekneme Charliemu a uvidíme, co on na to.” byla jsem zvyklá, že mě, co nejvíce ignorovala a neudržovala mezi námi žádný fyzický kontakt. Proto mě velice udivilo, když mi stiskla ruku a chápavě se na mě podívala. Byla jsem z toho v šoku, takže jsem nedokázala nijak uhnout, či komentovat to. Pustila mi ruku, vzala si tašku a zamkla auto. Společně jsme pak i s Rose šly do školy, do kanceláře, pro všechny věci.

***

Vyšly jsme z kanceláře paní Copeové se všemi potřebnými informacemi a dokumenty a pak jsme se s posledním pohledem každá rozešla na svoji první hodinu.

Podle rozvrhu jsem měla mít první hodinu trigonometrii s profesorem Varnerem v učebně 112. Došla jsem tedy k učebně a nadechla se. Byl tu, před chvíli tu byl. Zatřepala jsem hlavou, abych ty myšlenky odehnala a s dále zevnitř učebny jsem otevřela dveře a vešla. Došla jsem k profesorovi a dala mu papír, který mi měl podepsat. Pak jsem se znovu nadechla a vzápětí mi došlo, že tu nejsem jediná "výjimečná".

Otočila jsem lehce hlavou a spatřila ho. V klidu si tam seděl a zíral na mě.

Profesor mě požádal, abych se představila, tak jsem tak učinila. Profesor mi poděkoval a pak mě požádal, abych si sedla do lavice k "panu Cullenovi". Varner asi netušil, jak blízko byl pravdě. Jistě mu nebylo sedmnáct, na které vypadal a mnou náhle projel strach. Doufala jsem, že v učebně plné lidí by nic neudělal, ale stejně jsem se nemohla zbavit pocitu, že je to špatně, že bych měla okamžitě utíkat.

Sedla jsem si k němu a ani se na něj nepodívala, rozhlédla jsem se po učebně a došlo mi, proč mě Varner poslal přímo k němu. Nikde jinde nebylo místo. Periferně jsem ho pozorovala, abych měla jistotu, že se k ničemu nechystá, ale odmítla jsem se na něj podívat přímo.

Varner na tabuli studentům ukazoval kvadratické funkce, které jsem uměla spočítat už pár let, takže jsem ho skoro vůbec nevnímala přesto, že jsem celou dobu měla hlavu otočenou jeho směrem a do sešitu si stále zapisovala. Mé myšlenky však patřily upírovy vedle mě.

Jen co skončila hodina, už jsem pádila rychlostí světla pryč od něj, protože jeho přítomnost mě deprimovala. Zbytek dne jsem jej naštěstí už nepotkala.

Dnes jsem měla krátkou školu, protože Matthew měl dnes taky krátkou školku. Přešla jsem na parkoviště ke školce a pokračovala dál, až do budovy školky. Prošla jsem chodbou, kde byly šatky pro jednotlivé třídy. Vyšla jsem do patra a našla dveře první třídy. Jen, co jsem strčila hlavu do dveří a Matthew mě spatřil, hned se ke mně rozeběhl a vzápětí už na mně visel jako pijavice.

Poděkovala jsem vychovatelce a pak vzala Matthewa a sešla s ním do šatny, kde měl svou skřínku nadepsanou svým jménem a vedle  toho měl obrázek autíčka. Každá skřínka měla jiný obrázek, tudíž to zřejmě mělo pro děti sloužit jako rozlišení.

Převlékl se, obul a vzal si svůj baťůžek s hračkami. Spokojeně se mě chytil a vyšel se mnou z šatny do chodby, která vedla k východu. Došli jsme k autu a pak jsem ho stejně jako ráno řádně přikurtovala. Zavřela jsem dveře a ještě vzhlédla ke škole, kde jsem spatřila stát toho upíra, ke kterému se po chvíli přidali ještě dva. Měla jsem pravdu, byli to také upíři a to už jsem nemohla vydržet. Rychle jsem nasedla do auta a rozjela se domů.

Okolo parkoviště jsem se podívala na místo, kde před tím parkovala Alice s Rose, ale její auto už tam nebylo. Díky těm upírům jsem na chvíli úplně vytěsnila z mysli Matthewa, který se mě nyní náležitě snažil vrátit do reality.

„Belli, ty mě vůbec neposloucháš?!” zlobil se na mě a teatrálně si ručičky založil na prsou.

„Promiň broučku, řekni mi to znova a přísahám, že teď už tě budu poslouchat, trochu jsem se zamyslela,” omlouvala jsem se mu a ve zpětném zrcátku jsem se mu dívala do očí.

„Jen jsem ti říkal, že to dneska nebylo tak strašné. Hráli jsme si a našel jsem si dva kamarády. Kit a Liam. Mají taky rádi autíčka, tak jsme si docela sedli,” řekl naprosto v klidu a já vytřeštila oči nad jeho výběrem slov. Byl to hrozný chytrolín už teď, co teprve za pár let. Myslím, že jednoho dne od něj budeme muset holky odhánět jako mouchy.

Nechala jsem to být a zbytek cesty poslouchala, jak si spolu s Kitem a Liamem hráli. Byla jsem ráda, že to bral v pohodě, a že se mu ve školce líbí.

Vjela jsem na lesní cestu našeho domu a už v tu chvíli mi přišlo, že je něco špatně. Jen, co jsem zastavila před domem na našem malém parkovišti mi to došlo. Měli jsme návštěvu.

Vystoupila jsem z auta a došla pro Matthewa. Vzala jsem si ho ochranářsky na ruku a došlo do domu.

Už když jsem se k domu blížila jsem tušila, co přijde, ale musela jsem to vidět. Otevřela jsem dveře a prošla chodbou až do obýváku a tam seděl upír s upírkou, táta s mámou a Alice a Rose.

„Ááá Bello, tohle je Carlisle a jeho žena Esmé, Carlisle je můj kolega, dělá na chirurgii. Carlisle, Esmé tohle je moje dcera Isabella a vnuk Matthew,” táta dokončil svůj monolog a vážně se mi podíval do očí.

„Ehm, dobrý den,” řekla jsem prostě a podívala jsem se na Matthewa, ten také pozdravil a na Esmé bylo vidět, jak je z něj celá pryč.

„Za chvíli přijde i zbytek rodiny,” řekl táta jakoby nic a já v šoku na něj zůstala zírat.

„Zbytek?!”

„Dobrý den,” otočila jsem se za sborově vyřčenou větou a tam stáli. Všichni tři. Ve své upíří kráse. Naši upíří spolužáci.

Prolog + 1. kapitola <-> 3. kapitola

 


Tak tady přináším 2. kapitolu. Snad se Vám líbila a zanecháte mi tu nějaký komentář. Příště se blíž seznámíme s Culleny a nastane dramatická chvíle. Jedna z mnoha... :D Vaše pg17.. :)

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

prettygirl17

2)  prettygirl17 (08.09.2017 02:00)

Ahojky Lucí, děkuji za komentář.

1)  Lucka (07.09.2017 01:24)

skvělé

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella