Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robstenllll.jpg

A je to tu! Forks vás vítá!

Dnes trošku delší ;)

 

Bella

 

Šerif mi podal klíče a neohrabaně mi potřásl rukou. „Jsem moc rád, že jsi zpátky. Koho by to napadlo,“ zavrtěl hlavou. Od chvíle, co jsem zazvonila u jeho dveří, vypadal, jako by právě na vlastní oči spatřil Santu. „Z Edwarda Cullena je táta,“ uchechtl se.

Vyschlo mi v krku. Doufala jsem, že se jeho úžas týká mého návratu. Mělo mě napadnout, že Alice nebude držet jazyk za zuby.

„Charlie,“ začala jsem opatrně.

„Já vím, já vím,“ zvedl rychle ruce v obranném gestu. „Zatím nikomu ani slovo, jinak -“ naznačil hranou dlaně prudký pohyb přes svou krční tepnu. Podařilo se mu napodobit Alicino gesto i výraz tak dokonale, že jsem málem vyprskla.

„Vidím, že už vám to dostatečně vysvětlila. Nechci malou schovávat navždy, já jen…“ Rozhodila jsem ruce a znamenalo to všechno:

Že nevím, jak dát světu vědět, že mám dítě s Edwardem Cullenem.

Že nevím, jak zároveň vysvětlit, že Edward Cullen o existenci svého dítěte nemá ani tušení.

A že tuším jen velmi přibližně, proč to takhle dopadlo.

Šerif si povzdechl. „Někdy se ten život trochu zkomplikuje, co?“ poškrábal se v řídnoucích vlasech na temeni.

„To teda,“ kývla jsem a mimoděk se obrátila k autu na příjezdové cestě. Přes okno jsem viděla sotva okraj autosedačky. „Omlouvám se, Charlie, už musím…“

„Samozřejmě. Zítra odpoledne se stavím. Zkontroluju kotel a pasti ve sklepě. Už pár týdnů se nechytilo nic, ale když se takhle ochladí, tak se ty potvory začnou cpát dovnitř.“

„Jste moc hodný. Přijďte hladový, udělám večeři i pro vás.“

„To beru. S mým kuchařským uměním je všecko při starým,“ zašklebil se.

 

Dům pořád trochu voněl novou výmalbou, ale zároveň v něm zůstávaly všechny vůně, které mi připomínaly babičku a jediné klidné dny mého dětství – staré dřevo, leštěnka, bylinky, které babička sušívala a rozvěšovala ve skříních. Milovala jsem to.

Charlie dodržel, co slíbil při mém odjezdu, takže jsem teď nemusela dlouze větrat. Stačilo nastavit topení na vyšší teplotu a pustit vodu. Autosedačku s miminkem jsem postavila do rohu, abych o ni nezakopla, a začala jsem vynášet věci z auta. Nebylo jich moc – pro mě jen teplejší kusy oblečení, které jsem si nakoupila loni, po svém prvním příjezdu. Podstatnou část nákladu tvořily věci pro malou; většinu se mi podařilo nacpat do prádelního koše. Ten jsem teď vyprázdnila a vystlala teplou dekou. Tahle provizorní postýlka bude muset pár dnů stačit, než zajedu vybrat novou do Port Angeles.

Měla jsem hotovo skoro přesně ve chvíli, kdy se z rohu pokoje ozvalo netrpělivé zakňourání. Umyla jsem si ruce, rozepnula košili a sklonila se k autosedačce. Uvelebila jsem se v křesle a znovu fascinovaně sledovala, jak se drobná pusinka přisála k mému prsu. „Už jsem ti říkala, že pro tebe moc ráda vařím?“ zašeptala jsem. Malá nehnula brvou a dál rytmicky sála a polykala. Vzpomněla jsem si na svůj poslední rozhovor s Rachel a sevřelo se mi srdce. Měla pravdu. Okrádala jsem Edwarda o nenahraditelné okamžiky. A nejen o ně. Především jsem ho připravila o možnost poznat rodičovskou lásku – nezměřitelnou, s ničím nesrovnatelnou, lásku, kterou jsem cítila i ve spánku, lásku, kterou jsem se zalykala. Nepochybovala jsem, že Edward by svou dceru zbožňoval stejně jako já.

V tu chvíli mě to přemohlo. Volnou rukou jsem sáhla po telefonu. Vteřina zaváhání a už jsem otevírala Edwardovo číslo. Zrychlil se mi tep i dech. Malá dál pila, ale na chvíli na mě zamžourala, jako by se ptala, jestli ji vážně musím rušit. „Promiň, broučku,“ hlesla jsem. A tahle krátká omluva mě zarazila. Znovu jsem si vybavila ten večer – Edwarda, Tanyu, tu samozřejmost, se kterou se dotýkali, a pak jeho nepochopitelně krutá slova, zlobu, která mu čišela z očí. A ty nekonečné měsíce, během nichž jsem marně čekala na jeho vysvětlení, na jeho omluvu.

Ruka s telefonem mi klesla k boku. Pak jsem ji ale přece jen zvedla a otevřela zprávu.

Ahoj mami, jsme na místě, všechno v pořádku. Posíláme pusu. B+E

 

 

Edward

 

„Nemusíš na mě ječet, Alice, já vím, že jsou za pár týdnů Vánoce a že toho máš moc. Ale nezapomeň, že kdybych ti tenkrát nedal práci , nikoho ve Forks by ani ve snu nenapadlo najmout si tě na úklid. Ááá! Už zmlkni! Vím, že to byl Bellin nápad, ale uznej aspoň, že já tě platil! Cože? Bella ti dávala peníze navíc? Ne, to jsem nevěděl. Uf. No… páni. Jestli to jenom trochu půjde, Belle ty peníze vrátím. A jo, tobě teď zaplatím dvojnásobek obvyklé ceny, jen tam prosím zajeď, naplň lednici, vyvětrej, no prostě to tam trochu připrav.“ Ta holka se snad nikdy nezmění, pomyslel jsem si, ale zároveň se přistihl, že se usmívám. Alice neodmyslitelně patřila k nejlepším časům v mém životě a jenom slyšet její pronikavý hlas, kterým pálila slova rychleji než kulomet střely, u mě navozovalo – bohužel falešný – pocit, že se vracím do domu, ve kterém na mě budou všichni čekat.

„V pořádku? Nemusel ses s ní hádat. Mohli jsme prostě najít nějakou firmu přes agenturu.“ Aro usrkával kávu a nesoustředěně pozoroval tabuli s časy odletů.

Ušklíbl jsem se. „Agentura? Obávám se, že ve Forks zažiješ kulturní šok. Kdybych měl srovnat tvůj byt s máminým domem…“

„Proč bys takovou pitomost dělal?“ přerušil mě. „Tvoje máma byla naprostý originál, Edwarde. Zklamalo by mě, kdyby dům, který zařizovala, v čemkoliv připomínal jakýkoliv byt v NY.“

Na chvíli jsem se zamyslel. „Vidíš, nikdy mě nenapadlo brát to takhle. Když jsem měl doma první narozeninovou oslavu, mí spolužáci si pak šuškali, že to máme doma divný. Všechny ty barvy, pestré koberce, šílené dekorace. Carlisle ji časem přinutil, aby ubrala. Tvrdil, že ho z toho blázince bolí hlava.“

„Pitomec,“ vyštěkl Aro s překvapivou razancí.

Pomyslel jsem na blížící se soudní stání. „Pitomec není dostatečný označení,“ zavrtěl jsem hlavou.

Aro – tak jak se mu to se mnou stávalo překvapivě často – okamžitě uhodl, na co myslím. „Tentokrát to dopadne dobře, uvidíš,“ poplácal mě po rameni.

V tu chvíli ohlásili náš let.

Zhluboka jsem se nadechl. Vracím se tam. Forks bez Belly a bez Jaspera. Díky, Bože, za Alicin ječák.

 

 

Bella

 

Ve dvě ráno mě probudilo vytrvalé zvonění mobilu. Sotva hodinu předtím jsem kojila, takže jsem si připadala, jako bych se měla vyhrabat z hromady těžkého bláta.

„Haló?“

„Bello? Tady Natalia. Natalia Cameronová. Slíbila jsem, že vám zavolám, kdyby se něco dělo, tak…“

Okamžitě jsem byla naprosto čilá. „Zase vám ublížil, Nat? Mám někoho sehnat? Pošlu k vám policii, za pár minut můžou být…“

„Odešla jsem, Bello.“

„Cože?“

„Teda… vlastně jsem utekla. Nafackoval mi hned ten večer po našem setkání, ale já prostě jen držela, jako vždycky. Pak… pak mi to… udělal. Vždyť ho znáte.“

Zaskřípala jsem zuby. „Jo. Blackova představa o usmiřování.“

„Přesně,“ vydechla. „A já tam pak ležela vedle něj, ve tmě, všechno mě bolelo a hlavou se mi honilo každý slovo, co jste mi řekla. Do rána jsem se rozhodla. Zavolala jsem našim, jak jste mi poradila, a i v tom jste měla pravdu, dávno už se na mě nezlobili, byli totálně šťastní, že jsem se jim ozvala. Sešla jsem se s nimi, ukázala jim… modřiny a řekla jim to podstatný. Táta málem vyletěl z kůže, máma brečí ještě teď. Přemluvili mě, abych to ohlásila. Najali právníka. Nemám tušení, co bude dál, ale soud vydal předběžný opatření. Jacob se ke mně nesmí přiblížit. Sice se pořád strašně bojím, ale zároveň… nevím, jak to říct. Jako bych se po dlouhý době doopravdy nadechla. Chápete to, Bello?“

Odkašlala jsem si, aby Natalia nepoznala, že brečím. „Chápu. Udělala jste mi ohromnou radost, Nat. Jsem na vás pyšná a jsem šťastná za vás a taky vám závidím, závidím vám, že jste to dokázala o tolik dřív než já. Zase mi zavolejte, ano? Potřebuju slyšet, že budete v pořádku.“

„Je to šílený, Bello, ale taky jsem na sebe pyšná. Ale obě víme, že kdybyste mě nenašla, kdybyste tolik neriskovala, abyste si se mnou promluvila…“

„Já musela, Nat. Kvůli vám, kvůli svojí první dceři, kvůli sobě.“

„Děkuju, Bello. Asi jsem vás vzbudila, moc se omlouvám. Táta mi přivezl moje věci, vybaluju a najednou mi došlo, že jsem vám měla zavolat už před pár dny. Omlouvám se, brzo se zase ozvu. Dobrou, Bello.“

„Dobrou, Nat. To já děkuju.“

 

 

Edward

 

Aro byl domem naprosto nadšený, ale nedalo se to srovnat s jeho reakcí na máminu práci.

„Věděl jsem to,“ mumlal polohlasně, když poněkud nepříčetně běhal po půdním ateliéru a s maniakálním nadšením natáčel ke světlu obrazy, plastiky, grafiky.

„Co jsi věděl?“ nevydržel jsem to nakonec.

„Cože?“ otočil se ke mně s překvapeným výrazem. Zapomněl, že existuju. Nebo aspoň, že jsem tam s ním.

„Co – jsi – věděl,“ zopakoval jsem přehnaně pomalu.

Usmál se tím svým úsměvem kocoura, který ulovil dva kanárky najednou. „Věděl jsem, milý Edwarde, že Esme je ohromný talent. A nezklamala mě. Vlastně trochu ano, tím, že se tu na tolik let zahrabala i se všemi svými poklady,“ pohladil skoro něžně okraj jednoho plátna.

„Pár věcí prodala,“ pokrčil jsem rameny. „Ale s výstavou to nikdy nevyšlo. Nadávala vždycky jak špaček, ale když o tom teď přemýšlím, říkám si, že si ty klacky pod nohama tak trochu vytvářela sama.“

„Nevěřila si,“ přikývl Aro. „Bála se, že by její výstavu zadupala kritika. Její mizerný sebevědomí – jeden z důvodů našeho rozchodu,“ sklopil oči a hrábl si do vlasů způsobem, ve kterém jsem až groteskně přesně zahlédl sám sebe.

Po mnoha měsících jsem ucítil ostré bodnutí stesku. „Umřela moc brzo. Není to fér.“

Aro se zahleděl z vikýřového okna. „Věř mi, že já o tom vím svoje, Edwarde. Celé roky jsem si představoval den, kdy se na všechno vykašlu, najdu ji a konečně ji přesvědčím, aby se mnou zůstala. Proč jsem to pořád odkládal?“ zavrtěl hlavou v nepředstíraném úžasu. „Víš co, synu, s tím už nic neuděláme. Ale tohle,“ zabral svým typickým rozmáchlým gestem celý půdní prostor, „tohle pro ni udělat můžeme. Z tvé mámy bude hvězda, to ti můžu slíbit.“

 

 

Bella

 

„Je mu hrozně podobná. I kdybys mu někdy chtěla něco nakukat, nemáš šanci.“ Alice ležela na břiše před krbem, jednou rukou si podpírala bradu, druhou pohupovala autosedačkou, kterou jsem využívala jako provizorní sedátko.

„Nechci nikomu nic nakukávat. Prostě k tomu nedojde. Nerada ti to připomínám, ale je v New Yorku a předpokládám, že je tam šťastný.“ Zněla jsem upjatě a protivně i sama sobě.

Alice protočila panenky. „Jasně. Bez Jaspera a bez tebe se musí blahem přímo tetelit. Je ti jasný, že by stačil tvůj jedinej telefonát a mohli byste žít šťastně až na věky? Nebo aspoň do doby, než mu bude padesát a najde si nějakou dvacítku jako každej normální chlap,“ zašklebila se na mě.

Byla jsem na cestě do kuchyně, ale zastavila jsem se u pohovky, abych sebrala jeden z polštářů a hodila ho po ní.

„Taky tě miluju!“ zavolala ještě směrem k mým zádům.

Pohled do ledničky mě vrátil k bližším starostem. Uvařit pro malou bylo stále mimořádně snadné, ale začínala jsem mít výčitky kvůli vlastnímu jídelníčku.

„Myslíš, že to tu s ní půl hodiny zvládneš?“ vrátila jsem se do obýváku. Alice se právě snažila malou rozesmát a jako obvykle se jí to bez problémů dařilo.

„Kvůli tomu tu jsem, ne? Holka na hlídání, to byl vždycky můj sen.“

Kousla jsem se do rtu. „Nemusíš to dělat, Alice. Můžu si najít někoho jiného, ale bez chůvy to prostě…“

„Klídek, prosím tě. Cullen by mě jednou zabil, kdyby zjistil, že jsem připustila, aby jeho poklad hlídal někdo cizí.“

„Alice, tyhle řeči…“

„Už jeď. A obleč se. Je tam dost hnusně.“

Měla pravdu. Aspoň s varováním ohledně počasí. Během dne jsem chodila v bavlněném tričku ke kolenům; dalo se rozepnout skoro až do pasu a já si ho ze zřejmých důvodů oblíbila. Teď jsem si jen nazula Uggy a hodila na sebe kabát. Pořád jsem měla pár liber navíc a přes prsa mi byl zoufale těsný, takže jsem se neobtěžovala s knoflíky, přitáhla jsem si ho k tělu, jak to šlo a zajistila ho páskem.

Z obchodu jsem vyběhla za patnáct minut se dvěma velkými taškami. Spousta kvalitního jídla, taky ovoce a zeleniny. Když jsem ale míjela lákavě zářící neon U Mikea, automaticky jsem naprázdno polkla. Nikde v Phoenixu jsem nenarazila na tak skvělé koktejly. V poslední vteřině jsem to otočila na parkoviště. Natáhla jsem se, abych se zkontrolovala v zrcátku, ale nakonec jsem to neudělala. Dovedla jsem si představit, jak vypadám. Jako by na tom záleželo.

 

 

Edward

 

Málem jsem ji nepoznal. Žádné šminky, vlasy stažené do vysokého culíku, svetr bez výstřihu. Paradoxně tak ale mnohem víc vynikl její půvab.

„Jak se máš?“ zvedl jsem se, podal jí ruku a naklonil se, abych ji políbil na tvář. Ucukla a uhnula pohledem.

„Promiň,“ omluvila se. Vklouzla za stůl naproti mně.

Objednal jsem pro oba kávu. „Děkuju, že to pro mě uděláš, Tanyo.“

„V pohodě. Jen si nejsem jistá, jestli i tohle nemůžou obrátit proti tobě. Nemůžeš jen tak prohlásit, že jsem byla tvoje přítelkyně. Co když Copeová řekne pravdu? Že jsem byla jen tvoje holka na sex?“

Zabolelo mě v hrudi. Musel jsem sevřít ruce do pěstí, abych se nenatáhl přes stůl a nepohladil ji po bledém zápěstí. „Znovu se omlouvám. Teď už vím i já, že takhle jednoduchý to nebylo.“

Zadívala se stranou. „S čistým svědomím ti můžu dosvědčit, že měl Jasper vždycky přístup ke slušnýmu jídlu, že byl vždycky čistý a že ses mu v mezích možností věnoval. Bude to takhle stačit?“

„Možná by pomohlo, kdyby ses u toho netvářila tak… smutně.“

„Tvářím se smutně?“ nakrčila nos. „Promiň. Jsem z tebe trochu nervózní. Tím to bude. To se asi nikdy nezmění.“

„Změní, Tanyo. Slibuju. Až odjedeš do školy, zapomeneš na… na ty pitomosti, co tě tu zdržely.“

Stiskla rty tak, až zůstaly na okamžik bezkrevné. „Ty jsi zapomněl? Ne na mě,“ dodala rychle. „Na ni. Už jsi pár měsíců pryč. Je to… lepší?“

„To je něco jinýho,“ zachraptěl jsem.

„Proč? Protože si myslíš, že ty ji miluješ nějak líp, než já milovala tebe? Nebuď takový idiot, Edwarde. Nemáš patent na skutečný city.“

„Tak jsem to nemyslel, omlouvám se. Jen je to pořád hodně čerstvý.“

Vkradlo se mezi nás tíživé ticho.

„Měl bys ji najít,“ zašeptala nakonec s pohledem upřeným do svého šálku. Nedokázal jsem si představit, kolik sebezapření za touhle větou stálo.

„Zklamal jsem ji. Neodpustila mi.“

„A požádal jsi ji? O odpuštění?“

„A i kdyby? Tebe ano a odpustila jsi mi?“

Prudce zamrkala. „Popravdě ještě pořád ne. Ale díky tvý omluvě vím, že to jednou dokážu.“

„To jsem rád, Tanyo. Vážně rád. Jenže Bella… vlastně jsem ani nedostal příležitost. Každý pokus skončil katastrofou. A teď ani pořádně nevím, kde je.“

Tanyin pohled sklouzl někam za moje rameno. Pomalu vydechla. „Vážně nevíš? Tak by ses měl možná otočit.“

 

 

Bella

 

„Prosím jeden banánový a jeden čokoládový. S sebou, díky.“ Zaplatila jsem a netrpělivě sledovala hodiny nad barem. Moje vycházková půlhodinka se rychle blížila ke konci. Koutkem oka jsem zachytila, že někdo u stolu po mojí levé ruce prudce vstal, ale než jsem se tam stihla podívat, podávala mi obsluha papírový stojánek s kelímky. Dveře mi podržel nějaký vcházející pár. Věnovala jsem jim vděčný úsměv. Vyšla jsem zpátky do mrazivého večera.

„Bello!“

Vteřinu jsem jen stála. Pak jsem zaklonila hlavu a zadívala se na nebe. Hvězdy v ledové temnotě vypadaly neskutečněji než jindy. Všechno bylo neskutečné. Otočila jsem se.

Moje tělo by si okamžitě vědělo rady. Čtyři kroky a nekonečné, těsné objetí. Moje ruce jako by se už už chystaly najít horkou kůži vzadu na jeho krku a hned potom důvěrně známou hebkost jeho vlasů. Prsty už se na ten pohyb připravovaly, ale něco jim v tom zabánilo. Odtrhla jsem pohled od jeho tváře a zadívala se na kelímky. Banánový pro mě, čokoládový pro Alici. Alice. Je doma s malou. Zafoukal vítr a já se otřásla. Nemusela jsem se dívat, abych věděla, co se stalo. Jednoduchý uzel na pásku povolil a já tu stála v rozevřeném kabátě.

„Bello, jsi v pořádku?“ Udělal dva kroky směrem ke mně. Couval jsem. I jeho pohled se posunul. „Je hrozná zima, proč nejsi pořádně oblečená? To je pyžamo?“

Měla jsem plné ruce. A byla jsem si bolestně vědomá toho, jak odhalená teď před ním jsem.

„Podržím ti to, měla by sis ten kabát zapnout. Kde se tu bereš? Nechceš jít dovnitř?“

Mluvil se mnou jako se starou známou. Jako s někým, koho člověk potká, je rád, že ho vidí, ale najednou pořádně neví, o čem mluvit. Všechno je buď příliš obecné, nebo příliš osobní.

„Já… já spěchám. Promiň. Musím jít.“ Rozběhla jsem se a uklouzla skoro vzápětí. Seděla jsem v rozbředlém sněhu, ve směsi banánového a čokoládového koktejlu – pro Alici, Alice je sama s malou, musím rychle za nimi – a snažila se nebrečet. Přidřepl ke mně a já si teprve v tu chvíli uvědomila, jak nenuceně se pohybuje. Žádné berle. Dokonce ani hůl.

„Tvoje nohy,“ vzlykla jsem.

„Jo, mám pár novinek,“ usmál se.

„A oholil ses.“

„Pojď, nebo nachladneš.“ Začal mě stavět na nohy. Opřít se o něj bylo tak snadné a přirozené. Zvedala jsem se co nejpomaleji. Ještě jsem se nechtěla pustit.

Nakonec jsem to udělala, ale on nepustil mě. Ne úplně. Držel mě za loket, oba jsme předstírali, že se jen ujišťuje, jestli už bezpečně stojím.

„Bello,“ vydechl. „Co se stalo? Jsi… jiná. Jinak voníš a tvoje…“ polkl, nedořekl to, ale jeho pohled neomylně sklouzl k mým prsům, které už znovu tepaly tíhou dalšího mléka. Rychle jsem si přitáhla kabát. „Mohli bychom si konečně promluvit? Dlužím ti milion omluv a ještě víc vysvětlení. Chybíš mi, tak strašně mi chybíš…“ Pokusil se mě obejmout. Mimoděk jsem se rozhlédla. Zvyk z doby, kdy pro nás nebylo bezpečné objímat se na veřejnosti. Můj pohled sklouzl k rozzářeným oknům baru. Seděla u stolku vlevo, upíjela ze šálku a namotávala si na prst konec vysoko vyčesaného culíku.

„Měl by ses vrátit,“ odtáhla jsem se. „Nechal jsi ji čekat.“

Nechápavě zamrkal. A pak: „Ježiši, Bello, to je pořád dokola. Vysvětlím ti to.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Už je toho nějak moc, Edwarde. Nepotřebovala jsem milion omluv. Stačila by mi jedna. Jen… trochu dřív. A vysvětlení… Co chceš vysvětlovat? Ona má čtyři roky náskok. To nikdy nedoženu. A hlavně nechci. Co doopravdy chci, je mít už klid. Nepotkávat tě. Aspoň nějakou dobu. Takových patnáct dvacet let by bylo fajn.

Natáhl ke mně ruce, jako bych se chystala skočit do bezedné tůně.

Schovala jsem ruce za zády, jako malé dítě. „Občas uklouznu, Edwarde, ale už nepotřebuju zachraňovat.“ Rozběhla jsem se k autu. Držela jsem si při tom rozbolavělá prsa a nechala slzy, ať dělají svou práci.

 

 

Edward

 

Připadal jsem si jako atomovka těsně před výbuchem. Spousta stlačené energie, která neměla kam uniknout. Na půl cestě domů jsem si našel aspoň nějaký ventil. Zajel jsem prudce ke krajnici a vytáhl mobil.

„Čau, Edwarde. V domě všechno ok?“

„Proč jsi mi nic neřekla! A nedělej hloupou! Proč jsi mi neřekla, že je Bella ve Forks?“

„Přestaň laskavě hysterčit. Neřekla jsem ti o ní ze stejnýho důvodu, proč jsem jí neřekla o tom, že tu budeš. I když jen na pár dnů. K čemu by to bylo dobrý? Řekla jsem si, že to risknu. Jaká je šance, že se tu potkáte? Když já ti nakupuju a ona skoro nechodí ven?“

„Já ti řeknu, jaká je šance! Jsem tu první večer a už jsem ji potkal!“

„Ups! Tak to gratuluju. Doufám, že jsi na ni byl milej.“

„Měl jsem schůzku s Tanyou. Nezáleželo na tom, jak milej budu.“

Alice hvízdla. „Blbý, no. Ale tvoje volba. Bella to přežije.“

„Alice, sešel jsem se s Tanyou, abych ji poprosil o laskavost. Potřebuju svědky k soudu. Tanya může potvrdit, že jsem se o Jaspera dobře staral.“

„Tak v čem je problém? Tohle Bella pochopí.“

„Problém je v tom, že z nějakýho záhadnýho důvodů přede mnou v podstatě utíká. Budu ji muset někam zamknout, aby mi dala šanci vysvětlit jí to.“

V telefonu se ozval podivný zvuk. „Alice? Vy máte doma kočky? A to jsi právě na jednu šlápla?“

„Ehm… musím končit, Edwarde. Má hlad. Ta kočka. Proto tak… mňouká? Zatím. Zavolám ti.“

Dalších pět minut jsem frustrovaně zíral na mobil.

Doprdele práce. Já si právě vytesal další schod do svýho osobního pekla a ta káča jde krmit kočku.

 

 

Bella

 

Stála jsem ve sprše a nedokázala přestat brečet. Po příchodu domů jsem udělala tu hloupost, že jsem se na sebe přece jenom podívala do zrcadla. Můj mozek se pevně držel obrázku dokonale upravené Tanyi – já mu nabídla nový vjem. Rozcuchané strašidlo obalené blátem, v tričku, na kterém už prosvítaly mapy prosakujícího mléka. Připadala jsem si tlustá, vyčerpaná a opuštěná jako nikdy v životě.

Než jsem vyšla z koupelny, udělala mi Alice hrnek kakaa. Vysmrkala jsem se a zhluboka se napila.

„Neuvěříš, co se mi stalo,“ vzlykla jsem. Po svém dramatickém příchodu jsem ji odbyla s tím, že se nejdřív musím vysprchovat (a vybrečet z nejhoršího).

„Asi bys měla ještě chvíli vydržet,“ usmála se a kývla k sedačce. „Myslím, že to tvoje koťátko už má pořádný hlad.“

 

 

Edward

 

Po pěti hodinách a pěti panácích whisky znal Aro Bellin a můj příběh.

„Není to tak hrozný, jak se to jeví,“ prohlásil skoro spokojeně.

„Cože?“ Pokoj se se mnou začínal točit. S pitím jsem byl pořád začátečník.

„Nenecháš ji znovu zmizet, to je snad jasné,“ tleskl a natáhl se pro láhev. „A je tu ještě jedna věc,“ vydechl pomalu. „Rozhodně nebudeš opakovat chyby svýho otce. Já si svou životní lásku nechal proklouznout mezi prsty. Nedovolím, abys udělal stejnou pitomost. Začneme tím, že ji vezmeš na rande.“

„Cože?“

„To už jsi říkal, synu. Pár hodin se prospíme a pak připravíme bojový plán.“

 

 

 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

kajka

24)  kajka (04.10.2017 12:29)

Ty jsi tak tajnůstkářstká!;)
Když Edward netuší, my taky ne... jenže my alespoň víme, že nějaké koťátko je... Alice! Alice! Alice! O penězích navíc klidně poví, ale když jde o důležitý věci, dává si pozor na jazyk?! Intrikánka jedna mrňavá! Nemohla by být ukecanější?
Brek, zase nedorozumění.:'-(
Edward krásně dospěl, ale jak vidno, k ničemu mu to není. Zatím.
Z Belly se stává zacyklená útěkářka. Samozřejmě může být ublížená a úplně zblblá z hormonů, ale ať ho už konečně nechá domluvit.
Aro, udělej s tím něco!
Bezva kapitola!

23)  Kolda (22.08.2017 06:33)

Páni, úžasný! Jsem moc ráda, že se potkali, konečně se to od zamýšlených a neuskutečněných telefonátů přesunuje do bližší a kontaktnější roviny :D Doufám. :) Hrozně by mě zajímalo, jak se koťátko jmenuje A už se nemůžu dočkat bojového plánu. :D

kala

22)  kala (21.08.2017 21:14)

děkuji, těším se

21)  Vera (21.08.2017 20:26)

Ahoj, tak to je super! doufám, že ještě dnes, už se moc těším! :D

ambra

20)  ambra (21.08.2017 18:36)

Vy moje . Už makám, tak snad dnes, nejpozději zítra

Anna43474

19)  Anna43474 (21.08.2017 00:33)

Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa já tě myluju víš to

Jalle

18)  Jalle (20.08.2017 21:57)

Ambra, ja viem prečo ti to tak dlho trvá! Lebo to tak dlho všetko dokonale čarovne vymýšľaš. Ja ťa zbožňujem.
Cože? Bella ti dávala peníze navíc? Ne, to jsem nevěděl. Uf. No… páni. na toto som čakala
a koťátko keby si počula, ako sa tu smejem a každý si myslí, že mi prepína
Mám pocit, že sa Ed zmenil. Nejaký je zodpovednejší a vážnejší alebo čo, ale to bol aj predtým. Aro je fajn chlap. Ten záver sa mi veľmi páčil. A tiež Alice je tak super, ako stojí medzi nimi dvomi a radí po tejto kapitole mám o 100% lepšiu náladu aj keď si nám ešte stále neprezradila meno 'malej' a Ed o nej ešte nevie. To stretnutie bolo vážne dokonalé. Viem, že najbližšiu kapitolu chceš mať poriadne premyslenú a určite sa na nej aj zasmejeme aj si poplačeme, ale nech je, prosím, čo najskôč.
Ďakujem, píšeš krásne. Mohol by z toho byť bestseller.

17)  janda (18.08.2017 14:37)

Ano! Ano ! Ano! Konečně se alespoň potkali! I když teda ne zrovna "vhodně" :D Doufám, že jim to Aro s Alicí naplánuje, když si teda nejsem jistá, jestli to dopadne líp :D

ambra

16)  ambra (18.08.2017 12:41)

Ach vy moje . Mám radost, že vám kapitola sedla, po delší době se mi psalo extrémně dobře, tak nějak lehce, takže jsem doufala, že to půjde trošku znát . Bella už je lehce na pěst, já vím, ale její reakce odpovídají mým (plus ty těhotenské a poporodní hormony), takže reaguje, jak reaguje , ale já ji srovnám . Víkend rušnější, pokusím se dodat další v pondělí

15)  Lucka (17.08.2017 23:42)

skvělá kapitola. Už se nemůžu dočkat bojového plánu od Ara. No Edwarde až zjistíš, co to je za to koťátko. To bude bomba.
Jen mě začíná Bella trochu vytáčet. Já jsem ta chudinka, on mi ublížil. Nic si nenechám vysvětlit budu se chovat jako malá ukřivděná holka a dělat zbytečný rychlý závěry. Taky by mohla brát ohledy na Edwarda, vždyť neví čím si on prošel. Moc se těším na další díl

14)  Dommy1 (17.08.2017 22:03)

Super dúfam že sa čoskoro porozprávajú

petronela

13)  petronela (17.08.2017 16:56)

Parádní kapitola. Už se moc a moc těším na bojový plán, který chce Aro vymyslet. Jsem ráda, že bude Edwarda podporovat v získání jeho lásky... Stejně se ale nejvíc těším na to, až praskne ta pravda o kotěti ... Nemůžu se dočkat až si tady budu moct přečíst Edwardovu reakci na svou dceru.
A doufám, že Bella dostane co nevidět rozum a nechá Edwarda mluvit. Je toho opravdu hodně, co jí musí říct a tak moc by to jejich vzájemnému vztahu prospělo.

12)  SusannaMartin (17.08.2017 11:36)

už sa nemôžem dočkať aký bojový plán Aro kuje pre Bellu a Edwarda a inak tvoja kniha..zatial som prečítala len prvý príbeh ale bolo to...tak intenzívne... budem to ešte chvílu vstrebávať ako som vstrebávala knihu predtým ako som ťa poznala(mám rada knihy nad ktorými človek potom musí nejaký čas premýšlať) ale inak super príbeh a zaujímavá téma;)

Marcelle

11)  Marcelle (17.08.2017 09:38)

díky

10)  BabčaS (17.08.2017 00:08)

9)  betuška (16.08.2017 23:43)




je príliš veľa hodín aby som sa zmohla na viac

8)  martisek (16.08.2017 22:16)

Už jsem ti říkala, jak miluju tvoji verzi Ara jako hodnýho a dost podivnýho taťky? mňoukání kočky mě fakt rozsekalo. A setkání těch dvou předčilo všechny moje očekávání

GinaB

7)  GinaB (16.08.2017 21:59)

Joj, ambruško krása! Na to rande jsem fakt zvědavá. Alice s Arem v roli kmotřiček? Jsou to dva truhlíci.

Jakže se to ta malá jmenuje??? E... :D

leelee

6)  leelee (16.08.2017 21:47)

za všechno může Alice a možná i Aro (věřím že je nakonec někde skutečně zamkonu) :D
Natalie dokázala zastavit co se jí dělo, původně jsem chtěla napsat že došla k menším traumatům než Bella, ale jak se to měří?

Edward dospěl, Bella se posunula
uvidíme co z toho bude

Q

5)  evelsten (16.08.2017 21:26)

Ďakujem veľmi krásne za ďalšiu fantastickú kapitolu. Konečne sa stretli , ale zas sa to všetko pokašľalo, dočerta prečo bol práve v tej chvíli s tou Tanyou , Bellu chápem, keď ich znovu videla spolu vrátilo sa jej všetko naspäť. Som rada, že pomohla tej priateľke toho hnusáka Jacoba, dúfam, že nakoniec dostane svoju odplatu a už žiadnu ženu nebude môcť týrať... No ale riadne som sa zasmiala, keď Edward povedal, že tá Káča ide teraz kŕmiť mačku a pritom to plakala jeho vlastná dcéra, som zvedavá na meno, začína písmenom E... No a nikdy som neverila, že to poviem, ale Aro bude ako dedko fantastický. Som neskutočne zvedavá na ten ich plán s tým randením, myslím, že už je neskoro na rande, keď už majú dieťa na svete. Ja len dúfam, že keď sa to dozvie Edward nebude Belle robiť výčitky, už sa dúfam poučil...
Ďakujem veľmi krásne a už teraz sa neviem dočkať pokračovania tejto strhujúcej poviedky

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still