Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robert%20klav%C3%ADr%20tmav%C3%BD.jpg

Druhá z (pravděpodobně) tří částí.

Doufám, že nečekáte nic originálního. Jen jsem smíchala pár ingrediencí, které mám opravdu ráda.

 

Podzim jsem měla nejraději. Snad proto mi vždycky připadal tak krátký. Než jsem se s jeho odchodem stihla začít smiřovat, už se doma mluvilo o plánech na Díkůvzdání. Babičce Swanové se zhoršila artritida, nepřipadalo v úvahu, že by letos přijela.

„Vážně chceš zůstat na svátky sama?“ Máma mimoděk přejela ukazováčkem mezi dvěma hromadami knížek na mém prádelníku. Při pohledu na lesklou cestičku, která za jejím prstem zůstala, se zamračila.

„Mami, mám toho do školy tolik, že se mi vlastně dost ulevilo, když to táta takhle vymyslel. Víš, kolik se toho dá za týden zvládnout, když tě neustále někdo nevolá k obědu nebo k večeři?“

Když jí došlo, že si z ní tak trochu střílím, založila si ruce v bok v předstíraném rozhořčení. „Mám takovej pocit, mladá dámo, že bych tě kromě jídla mohla začít obtěžovat i s úklidem, co ty na to?“ kývla k zaprášenému nábytku.

„Mami,“ zaprosila jsem.

Přisedla si vedle mě na postel a trochu nejistě mi zastrčila vlasy za ucho. „Ještě jsi smutná kvůli Jacobovi?“

Chtěla jsem ji automaticky ujistit, že už jsem v pohodě, ale dívala se na mě tak, že mi najednou připadalo nemožné zalhat jí.

„Zlepšuje se to. Dost pomalu, ale jo, rozhodně je to lepší. Asi jsem děsnej sobec, mami, ale někdy si říkám, že mi možná víc vadí, že je zase s Leah, než to, že není se mnou. Dává to smysl?“

Měkce se usmála. „Rozhodně. A jestli tě to uklidní…“ Pomalu se nadechla. „Vždycky jsem si říkala, že Jacob je možná první, ale rozhodně ne poslední. Na to tě znám až moc dobře.“

„Milovala jsem ho, mami.“

Hřbetem dlaně mi otřela vlhké tváře.

„Já vím, Bello. Ale přejde to, věř mi,“ naklonila se a dala mi pusu na čelo.

Odjeli brzy ráno. Rozloučili jsme se a mně už se nepodařilo usnout. Den se zdál nekonečný. Rozložila jsem si na stole a na posteli všechny učebnice, ale místo abych některou z nich otevřela, zírala jsem z okna a představovala si další zkoušku kapely. Další zkoušku beze mě. Ty první týdny po Jacobově a mém rozchodu jsem skoro nepouštěla z ruky telefon – Můžeš přijet? Bez tebe to není ono! – takhle nebo podobně se mi měli ozvat.

Ale neozvali.

Později jsem se dozvěděla, že si našli novou zpěvačku a přes nějaké webové stránky taky kluka, který jim začal psát písničky.

Na tuhle bolest nezabíral ani čas. Hudba byla a měla být můj život. I s rodiči jsem měla nevyřčenou dohodu – dokonči střední a pak můžeš jít, kam tě srdce táhne. A mě táhlo jen jedním směrem – za muzikou.

Mimoděk jsem zavřela oči, protože přesně v tuhle chvíli byl na řadě on – vzpomínky na něj. Rozostřené, ale přesto stále podivně intenzivní. Myslela jsem na něj každý den – občas s pocitem, že se mi to opravdu muselo zdát. Od té zářijové noci jsem se nepřiblížila ani k Empéčku, natož k tomu domu. K němu.

Bála jsem se? Bezpochyby. Okamžitě odsud vypadni. Jasné varování a taky jasná hrozba v jeho hlase. Pokud jsem k sobě ale chtěla být opravdu upřímná, tak - jak týdny ubíhaly – začínala jsem se bát hlavně toho, že až se tam jednou vrátím, on už tam nebude.

Až?

Kdy se pokud změnilo v ?

S najednou podivně prázdnou hlavou a lehkým srdcem jsem vstala, shodila ze sebe pohodlné domácí kalhoty a příliš velkou mikinu a vešla do koupelny.

Sprcha, zuby, vlasy.

Ušklíbla jsem se na sebe do zrcadla. Po tomhle už nikomu nenamluvím, že se chystám na obyčejnou malou procházku lesem. Aspoň s oblečením jsem to ale zkusila nepřehnat.

Před odchodem z domu jsem ještě zašla do sklepa. Tátova sbírka vín nebyla velká, ale doufala jsem, že jednu z lahví, které nevypadaly tak příšerně draze, by mohl oželet. Přidala jsem ji do malého batohu k láhvi vody, tabulce čokolády, pláštěnce a mobilu.

Když začalo pršet, byla jsem už tak daleko za Empéčkem, že se mi nechtělo vracet. Pláštěnka mi v lese nebyla k ničemu – tak často se zachytávala za větve, že jsem ji ze sebe brzy vztekle stáhla. Věděla jsem, jak vypadám, když zmoknu. Teď už jsem doufala, že najdu dům prázdný.

Když k tomu ale nakonec došlo, sevřelo mě bolestné zklamání. Sedla jsem si na dřevěné schody, na nichž zůstaly moje – jen moje – blátivé stopy. Byla jsem promočená, promrzlá a opuštěná jako ještě nikdy v životě. Poprvé jsem doopravdy litovala, že nemám skutečnou nejlepší kamarádku. Jistě, byly tu Jessica a Angela, ale kamarádění ve třech sebou nese spoustu komplikací. Vlastně se mi ulevilo, když to se mnou po mém nástupu do kapely definitivně vzdaly.

Při představě zpáteční cesty se mi chtělo brečet, ale nedalo se nic dělat, pokud jsem nechtěla skončit uprostřed lesa potmě. Téměř s odporem jsem se zvedla a vydala se k prvním stromům.

Doopravdy jsem nic neviděla, byl to sotva záblesk v koutku oka. Nebo se možná jen pohnula velká větev na opačném konci mýtiny. Nebo… Ten pocit byl zpátky. Pocit nebezpečí, ohrožení, děsu.

Najednou jsem znovu utíkala, stejně jako před více než dvěma měsíci.

Mělo mi být jasné, že svou dávku štěstí jsem tehdy vyčerpala. Uklouzla jsem ještě před hranicí skutečného lesa, na místě, kde někdo udržoval divoce rostoucí mladé stromky jen lajdácky a nesystematicky. Sem tam seříznutý kmínek mladého stromku. Občas tak nešikovně, že zhruba ve výšce mých kolen trčel vzhůru nebezpečně ostrý bodec.

Bolest dorazila se zpožděním.

Nejdřív jsem jen slyšela, jak se trhá vodou nasáklá džínovina. Pak jsem uviděla krev. Spoustu krve. Stihla jsem zadoufat, že venku nebude její pach – pach, který mi způsoboval neovladatelnou nevolnost – tolik silný. Ale dorazily oba současně – pach i bolest. Zelená kolem mě nejdřív zčernala, vzápětí zčernalo všechno.

 

Tohle nebyly žádné hluboké filmové mdloby. Po minulých zkušenostech jsem dokázala odhadnout, že do chvíle, kdy mě někdo zvedl a já už to částečně vnímala, mohlo uplynout sotva pár minut. Možná dokonce jen jedna minuta. Ale nevolnost spojená s pocitem na zvracení byly tak silná, že jsem raději nechala zavřené oči a nadechovala se jen velmi, velmi mělce.

Jak jsem mohla vědět, že je to on? Copak jsem si celé týdny představovala, že přesně taková je jeho náruč? Že je silný tak, že mě ponese, jako bych nic nevážila? Představovala jsem si, že přesně takhle voní?

Měla jsem zavřené oči, dokonce i když mě vzal do domu, položil mě na pohovku a začal mi ošetřovat nohu. V tu dobu už musel vědět, že vnímám, ale mlčel.

Když byl s nohou hotov a pach krve kolem nás konečně dost zeslábl, odvážila jsem se zvednout víčka.

Místnost byla prázdná. Překvapeně jsem vydechla. Dralo se mi na jazyk obvyklé haló, ale nechtěla jsem dostat podobnou odpověď jako minule. Teprve pak mě napadlo podívat se na svou nohu a tentokrát jsem překvapeně vyjekla.

Ustřihl mi nohavici – dokonale rovně – v půli stehna. Rána byla ovázaná tak úhledně, jak by to mohl zvládnout jen doktor nebo profesionální ošetřovatelka.

Jak to, že jsem nic z toho skoro necítila?

Nespokojeně jsem se zavrtěla. Nebolelo to, i když mělo. Štípla jsem se do kůže nad horním okrajem obvazu. Tohle bylo…

„Píchl jsem vedle rány něco proti bolesti. Než jsem ji začal čistit. Bez toho by to bylo hodně nepříjemné.“

Tentokrát jsem doopravdy vykřikla.

Stál za mnou. Celou dobu tam byl a opíral se o okenní parapet. Neznala jsem nikoho, kdo by dokázal být takhle tichý. Neviditelný.

„Omlouvám se. Nechtěl jsem tě vyděsit,“ řekl tónem, který prozrazoval přesný opak.

Najednou mi vyschlo v krku. „To já… se omlouvám. Za zdržování. Doufám, že jsem tu nic nezašpinila,“ začala jsem se odsunovat, abych zkontrolovala drahou potahovou látku na pohovce. „Můžu na to i po tý injekci došlápnout? Potřebuju vyrazit domů, za chvíli je tma a…“

„To těžko,“ přerušil mě stroze. „Dost to krvácelo. Trochu jsem to stáhl, ale ideálně by se to mělo sešít. Takže tě můžu buď hodit do nemocnice, kde to udělají pořádně, nebo vydržíš dva tři dny v klidu, aby se to zatáhlo.“

Docházelo mi to jen pomalu. „To jako… tady?“ Bolelo mě za krkem, jak jsem se k němu musela otáčet. Navíc jsem z něj proti oknu viděla sotva víc než siluetu, takže pro mě jeho výraz zůstával nečitelný.

„Spíš jsem myslel, že by si tě odvezli rodiče.“ Dobře, možná jsem ho neviděla, ale to ušklíbnutí jsem slyšela.

„Uf… no…“ Zarazila jsem se. Nezdálo se jako dobrý nápad prozradit mu, že jsou pryč, ale kdyby mě chtěl zabít, asi by se neobtěžoval s tím, aby mě předtím zachraňoval. Nebo ne?

„Pokud nemáš telefon, můžu jim zavolat já.“

„Mám telefon. A zavolám jim. Jen… Oni jsou na pár dnů mimo okres. Na svátky. Ale rozhodně jim zavolám. Hned teď,“ začala jsem se rozhlížet po batohu. Teď se to rozsekne. Pokud jsem vlezla na lopatu masovému vrahovi, řekne, že můj batoh nenašel. Nebo že…

„Počkej, podám ti ho,“ odlepil se konečně od okna a vydal se ke dveřím. Vrátil se nečekaně rychle a tentokrát jsem ten lehký a trochu soucitný úšklebek doopravdy viděla. „Myslím, že se tam něco rozbilo. Víno?“ nakrčil nos.

Nemohla jsem si pomoct, okamžitě jsem zrudla. Už podruhé mě načapal u svého domu, tentokrát s lahví vína v batohu. Paráda.

„Do háje, je po něm,“ zasténala jsem. Telefon ještě slabě poblikával, ale ve víně na dně batohu ležel příliš dlouho.

„Půjčím ti svůj, žádný problém,“ chystal se znovu odejít.

„Počkej, to není nutný,“ vzdychla jsem rezignovaně. „Zavolám jim později. Nechci jim ten výlet pokazit. Nebyli nikde celé roky.“

„Takže jak?“ opřel se o dveře a založil si paže na hrudi.

„Hodíš mě do tý nemocnice?“ Musela jsem se přemáhat, představa, že se mi v ráně znovu někdo šťourá, mě děsila, ale nenapadalo mě jiné reálné řešení.

„Fajn,“ pokrčil rameny. „Ale ten telefon ti přece jen podám. Budeš potřebovat někoho, kdo se o tebe pár dnů postará. Měl by na tebe čekat už před nemocnicí.“

Tenhle rozhovor začínal připomínat divnou hru. „Zvládnu to. Nikoho nepotřebuju.“

„Pokud chceš, aby se tě lidi po zbytek života ptali, jaký to je, když tě kousne žralok, tak si posluž.“

Zadívala jsem se na svou nohu, jako bych ji mohla obvinit.

„Tak co mám dělat?“ zeptala jsem se tiše.

Mlčel nepříjemně dlouho.

„Rozhodně bys neměla zůstávat přes noc u cizího člověka. Takže ti ukážu svoje doklady, ty pošleš zprávu o místě svého pobytu někomu spolehlivému, já ti přivezu z domu všechno, co budeš potřebovat, a pak se tady můžeš pár dnů povalovat u televize. Kvůli tobě jsem ochotný zatopit,“ uchechtnul se a já si až v tu chvíli uvědomila, jaká je v domě zima.

Vlastně se mi kouřilo od pusy.

 

Edward Cullen.

Student medicíny, který si potřeboval odpočinout.

Od školy. Od svojí rodiny. Od… nechtěla jsem hádat, od čeho dalšího si potřeboval orazit.

„Proč nestuduješ hudbu?“ zeptala jsem se tiše, když mi pár hodin po mém příchodu přehrál svou první skladu. Vlastně druhou, ale o tom, co se stalo v září, mezi námi nepadlo ani slovo.

Na chvíli se zamyslel. „Asi si to šetřím. Na později. Teď medicína. Potom hudba. Potom možná architektura.“

„Děláš, jako bys měl k dispozici všechen čas světa,“ zasmála jsem se a uslyšela vlastní nervozitu.

Pomalu ke mně zvedl oči.

„Možná mám, Bello.“ Teď se měl zasmát. Ale neudělal to.

 

Zajel nakoupit a vařil mi úžasné pochoutky. Upravoval mi polštáře a nejmíň jednou za hodinu se ptal, jestli je mi dost teplo. Převazoval a čistil mi ránu. Nosil mě do koupelny, což bylo trapné a ponižující jen zpočátku; příliš brzy jsem se na to začala těšit, protože to znamenalo, že mě bral do náruče a já ho mohla obejmout kolem krku. V koupelně mě vždy posadil na nízkou stoličku, z níž jsem všechny nezbytné přesuny mohla zvládnout sama, a rychle vycouval. Připadal mi na rozpacích a to bylo k zešílení sexy, protože jinak se Edward Cullen nezdál rozpačitý vůbec nikdy.

 

Končil třetí den mého pobytu u něj a já si jasně uvědomovala, že už bych se mohla a měla vrátit domů. Ale bylo tu pár věcí, které způsobovaly, že se mi od něj zoufale nechtělo.

Pořád jsem o něm nic nevěděla.

Zoufale jsem o něm chtěla něco vědět.

Za tři dny jsem se stala závislou na jeho hudbě.

Zoufale jsem chtěla, aby něco složil jen pro mě.

Uvědomovala jsem si, jak chladné jsou jeho ruce, když se mě dotýká.

Zoufale jsem ho chtěla zahřát.

Byla jsem si jistá, že ať už je mezi námi cokoliv – pořád se jako nejpravděpodobnější jevila varianta, že cokoliv z jeho strany je rovno ničemu – můj život už nikdy nebude stejný. Že ať se pohnu kamkoliv, vzpomínka na zlatavé oči a dlouhé štíhlé ledové prsty Edwarda Cullena už bude navždy se mnou.

„Myslím, že bych se měla vrátit domů,“ řekla jsem tiše, když jsem dojedla svou poslední večeři.

Další dlouhé ticho. I v nich byl nepřekonatelný. Pozorovala jsem ho, jak skládá můj ubrousek do složitých tvarů. Můj ubrousek. Edward žádný nepotřeboval, protože se mnou nikdy nejedl.

Po dvou minutách ke mně natáhl ruku a rozevřel dlaň. Ubrousek se před mýma očima změnil v dokonalou labuť.

Skoro jsem zasténala.

„Otázka zní, jestli to chceš, slečno Swanová,“ zašeptal.

Natáhla jsem ruku a dotkla se okraje labutího křídla. „Měla jsem z tebe pocit, že víš všechno, pane Cullene.“

„Vím toho dost o medicíně. O hudbě. A možná o architektuře. Ale nevím vůbec nic o tom, jak být s tebou, abys to… přežila,“ zašeptal naléhavě, s takovou bolestí, že mi vynechalo srdce.

Možná nepřežiju, jestli mě dnes necháš odejít.

Nebyla jsem si jistá, jestli jsem to řekla nahlas, ale když se ke mně naklonil, zadoufala jsem, že mě přece jenom slyšel.

 

 

 

 

 

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

20)  rettiska (10.04.2018 22:56)

Nazdar a sláva.Napínavé jako vždy z Ambřiny stáje.Jen doufám,že to dokončíš.
Povídka Aže se vrátíš je fantastická
Zdravím Rettiska

ambra

19)  ambra (10.04.2018 19:01)

Teoreticky dnes závěr, makám na tom

kajka

18)  kajka (30.03.2018 21:00)

Nádhera, ambro.
Jsem děsně nadšená, že zase píšeš. I když to bude kraťoučké (mně teda 3 kapitoly přijdou až až, čekala jsem po tvém odmlčení maximálně jednokapitolovku), hlavně že to je. ;)
Posílám pusu na čelo všem Múzákům, co ti neodbytně krouží kolem hlavy.
Povídka je úplně úžasná, celá ty, spousty zamlčených emocí, vtip a záhadno.
*
Děkuju.

Anna43474

17)  Anna43474 (30.03.2018 10:54)

Lenka

16)  Lenka (30.03.2018 09:13)

Díky za zpříjemnění dne.

ambra

15)  ambra (29.03.2018 13:10)

Holky, moc děkuju, mám radost

14)  adriana (28.03.2018 20:09)

petronela

13)  petronela (28.03.2018 07:46)

Páni, to byla dokonalost... Právě jsi mi zpříjemnila jinak nudný den v práci. Jsem tak ráda, že sis našla trochu toho času na psaní a mohla vzniknout tahle dokonalost. Jsem teď hrozně zvědavá, jak to hodlá uzavřít... Už se moc a moc těším na pokračování.

12)  Jaja.M (27.03.2018 22:56)

Ambro, to je nááááádherný. Stejně jako všechny tvoje povídky. Moc za ně díky.

ambra

11)  ambra (27.03.2018 20:09)

Ňuf!

10)  a. (27.03.2018 17:03)

To je naprosto...dokonalé. Vážně. Tvá nádherná písmenka mi vždy přivodí tu nejhlubší závislost a abstinenční příznaky jsou hodně zlé... :D Klaním se mistru umělci! Děkuji!

leelee

9)  leelee (27.03.2018 16:50)

Žralok :D
Q

AMO

8)  AMO (27.03.2018 12:22)

Prej smíchala... prej na rozcvičení... prej nic originálního
Hele, paní Spisovatelko, tohle ... tohle bylo zase dokonalý! Ať jednička nebo dvojka, jasný?
A teď se v klidu můžeš pustit do čehokoliv a my ti to zase se***eme i s navijákem.

wuzinka

7)  wuzinka (27.03.2018 09:49)

Juuuu pecka

GinaB

6)  GinaB (26.03.2018 23:48)

joj, ambři, miluju tvoje hořkosladké příběhy. :)

5)  BabčaS (26.03.2018 23:15)

4)  Agness (26.03.2018 22:31)

Ambro, slintám nádhera, fakt

ambra

3)  ambra (26.03.2018 19:43)

Ivi, betuško, moc díky

2)  betuška (26.03.2018 18:04)

to je tak... ...úžasné tempo, obraz ...pri čítaní to mám pred sebou ako divadlo , ty si schopná to napísať tak, že moja predstavivosť už nemá čo robiť

1)  Iva (26.03.2018 08:40)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse