Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/edward%20a%20bella%20prvn%C3%AD%20pusa.jpg

Jen lehce opožděně cosi ke svátku všech zamilovaných, ale také doufajících a hledajících.

Na polovinu února bylo nezvyklé teplo. Rozhodla se, že to riskne a dá si oběd na sotva oschlé lavičce v malém parku, který tu architekti navrhli nejspíš přesně pro tento účel – aby kancelářské krysy z okolních budov měly nějakou příjemnější alternativu ke skoku z padesátého podlaží.

Rozbalila si sendvič a ťuknutím oživila mobil. Věděla, že jí přišla zpráva od Jacoba, ale ještě neměla sílu vymýšlet nějakou aspoň trochu originální odpověď.

Krásného Valentýna, lásko, těším se na večer!

Hm, očividně ani on se zrovna nenamáhal.

I tobě, taky se těším!

Netěšila se, vlastně považovala za úspěch, když tenhle den tak nějak přežila. Když už skoro nic necítila. Strčila do kapsy kabátu pomačkaný obal od jídla, do druhé mobil, zavřela oči a natočila obličej ke slunci, které se opravdu překonávalo. Myšlenky se jí rozběhly přesně tím směrem, kterým jim to jindy odmítala dovolit.

 

 

Přede dvěma lety


Stála v největším portangelském obchoďáku a kousala se do rtu jako vždy, když si nevěděla rady. Ještě pořád se mohla vydat pro tradiční velké balení coly a česnekových chipsů. Ještě pořád mohla doma připravit obvyklý valentinský filmový výběr, který zahrnoval ty nejlepší klasické horory. Ještě pořád mohla předstírat, že nebyla tak pitomá a nezamilovala se do svého nejlepšího kamaráda.

Znovu si přehrála těch několik okamžiků, které jí daly důvod doufat, že není úplné šílenství stát zrovna tady, před obchodem s věšáky plnými krajkového a saténového prádla.

Když se mu předvedla v šatech na školní ples a on na pár vteřin ztratil svůj obvyklý kousavý smysl pro humor.

Když spolu dělali na projektu do biologie, ona mu něco zaujatě vysvětlovala a on se natáhl a beze slova jí zastrčil uvolněný pramen vlasů za ucho.

Když ji Newton zval do kina a její nejlepší kamarád Edward Cullen se zatvářil, jako by ho rozbolel zub.

Když si po škole zašli na obvyklou zmrzlinu a Edward jí uprostřed hádky o kvalitách školního fotbalového týmu palcem setřel kapku čokolády, která jí zůstala na spodním rtu.

Nebylo to mnoho.

A bylo to všechno.

A tak se nadechla a vešla dovnitř.

 

Neměl klíče od jejich domu, ale i tak se dostal dovnitř. Ve Forks se stále ještě zamykalo až na noc, a někdy ani to ne. A on vždycky odcházel a přicházel, jak se mu zachtělo. Stejně to měla ona se vstupem do Cullenovic domu.

„Bello, jsem tady!“ ozval se z kuchyně.

„Jsem nahoře, zapni telku, hned jsem tam!“ odpověděla a doufala, že neuslyší, jak se jí třese hlas. Naposledy se zkontrolovala v zrcadle a pak si přes tu jemnou nádheru z látek, které ani neuměla pojmenovat, oblékla jednoduché černé tričko a džíny. Netoužila ho vyděsit. Chtěla ho… Co vlastně chtěla? Kam přesně doufala, že se dostanou?

Seběhla dolů, zhluboka se nadechla a nakoukla do obýváku. Rozvaloval se na gauči na svém obvyklém místě a probíral se připravenými DVD. S každým dalším titulem se jeho obočí posouvalo blíž k vlasům. U Lásky přes internet dokonce pootevřel pusu.

Se zatajeným dechem vycouvala do kuchyně. Vytáhla z lednice papírový sáček a osvobodila z něj láhev vína. Podlamovala se jí kolena. Musí jít hned, nebo ztratí odvahu. Násilím roztáhla rty do úsměvu a vyrazila.

Vypadal jinak než obvykle. Zaraženě, zřejmě po nabídce filmů, které připravila, ale taky – měl nové tričko. Ještě vlhké vlasy. Vůně jeho deodorantu byla výraznější, i když to je jí možná jen zdálo.

Přelétl ji pohledem, který ale až příliš rychle sklouzl k vínu a skleničkám v jejích rukách.

„Otevřeš to, prosím?“ zeptala se tiše a raději se mu nedívala do očí.

„Jasně. Vaši to povolili?“ uchechtl se.

„To jistě. Ale ani nezakázali. Však víš.“ Na co se nezeptáš, to ti nemůžou zakázat. Jedna z tisíce hlášek, ke kterým se dopracovali za léta svého přátelství. Napětí v místnosti na okamžik polevilo. Postavila skleničky na stůl a odběhla pro připravený talíř dobrot.

Olivy. Drahý sýr. Italská šunka.

Nic s česnekem. Naprosto nic.

Na okamžik se opřela oběma rukama o okraj dřezu. Bylo jí na zvracení. Na svou intuici se vždycky mohla spolehnout. A právě teď na ni skoro ječela, že něco je trochu špatně. Vlastně že všechno je strašně špatně. Roztřesená až k nesnesení se přesto vydala zpátky.

Překvapeně zamrkal. Odkašlal si.

„Tohle je teď… náš nový způsob?“ Věděla, jak to myslí. Vždycky věděla, jak myslí úplně všechno, co řekl.

„Říkala jsem si, že na colu a chipsy už jsme trochu starý,“ ušklíbla se – víc svému nepřirozeně vysokému hlasu než jeho najednou podivně prázdnému výrazu.

„Tak… na zdraví,“ podal jí skleničku a podržel svoji k přípitku. Tenké sklo o sebe třísklo příliš hlasitě. Dopila během minuty. Potřebovala aspoň trochu odvahy.

„Tak který jsi vybral?“ vyhrkla s pohledem upřeným na hromádku filmů.

Pomalu vydechl. Odložil sklenici na stůl a natočil se k ní celou horní polovinou těla.

„Děje se něco, Bello?“ zatahal ji jemně za vlasy, za nimiž se zkoušela schovat.

Pomalu se narovnala. Pocit na zvracení zesílil. Přesto dokázala promluvit.

„Nikdy tě to nenapadlo, Edwarde? Ani na pitomou vteřinu ti to neprolítlo hlavou? Že by to dneska mohlo být jiný? Mezi náma jiný? A nejenom dneska, ale…“ Nedopověděla.

Vypadal spíš zamyšleně než šokovaně. A díval se na ni, jako by ji viděl poprvé. Jako by teprve teď doopravdy uviděl její tvář.

A pak se k ní naklonil. Jen trochu, jako by na zkoušku. Napodobila ho. Když polibek – zpočátku tak lehký, že kdyby hned přestali, tak ještě mohli popřít, že se vůbec odehrál – prohloubili, její intuice se znovu ozvala. Takhle to má být. Takhle to vždycky mělo být. Proto téměř zanaříkala, když se po pár vteřinách odtáhl.

„Tohle je úplná kravina,“ zatřásl hlavou, sebral svou sklenici a naráz ji dopil. Hned potom se zvedl. „Promiň, já padám. Ozvu se ti, ale tohle…“ označil jediným pohybem připravené jídlo, víno a její roztoužený a zdrcený pohled, „tohle je totální omyl. Ty přece nejsi… jsi jako moje ségra, Bello. Nemůžu tyhle věci dělat s někým, s kým se znám od čtyř let, proboha. Jak tě to vůbec…“

Sklopila hlavu. Nedokázala čelit jeho zoufalému rozhořčení. Ale v pokoji zavládlo ticho. Zřejmě vážně čekal, že mu odpoví.

„Zdálo se mi… díval ses na mě jinak. Když jsi mě viděl v šatech na ples. Když mě zval Newton do kina. Když…“

„Jo, protože jsem si představoval, jak tě nějakej slizkej hajzl jako Newton bude z těch šatů svlíkat. A to je přesně ono, Bello. Kdybych měl skutečnou ségru, bylo by to přesně takový. A nejspíš by to bylo normální. Rozhodně normálnější, než líbat a šukat někoho, koho znám od školky.“

Na konci jeho výlevu sebou trhla. Došlo jí, co s ním dneska chtěla dělat. Chtěla se s ním milovat. A on právě použil to slovo, které měli vyhrazeno jen pro aktivity holek jako Jessica Stanlyová nebo Lauren Malloryová.

„Běž pryč, Edwarde,“ zachraptěla.

„Bello…“

„Vypadni!“ zaječela. Nehodlala dopustit, aby ji viděl brečet. Jediný člověk, který ji až do včerejška směl vidět brečet.

Zkoušel s ní mluvit. Zkoušel jí psát. Nechtěla. Nemohla.

Bylo těžké ztratit nejlepšího kamaráda pár měsíců před závěrečnými zkouškami, ale nakonec to prostě musela přežít. Zbývala tu však ta otravná věc s univerzitou. Oba si podali přihlášku na Newyorskou. To občas nejlepší kámoši dělají. Zvlášť když mají stejné nebo podobné zájmy. Když vynikají ve stejných předmětech. Jen tohle mu zvládla říct. Nejdu do New Yorku. Tohle a ještě sbohem.

 

 

Současnost

 

Trvalo mu téměř rok, než ji našel. Na její rodiče to ani nezkoušel – byl si jistý, že jim zakázala komukoliv říct, kam odjíždí, a oni její přání vždy respektovali. Takže každý večer trávíval dlouhé hodiny na internetu a prověřoval všechny Isabelly Swanové, které dokázal najít. Když na něj před necelým měsícem po rozkliknutí stránek nadnárodní farmaceutické firmy se sídlem v Chicagu kromě správného jména vyskočila i malá fotografie, zalapal po dechu. Vyrazil týden před Valentýnem, sotva se mu podařilo dokončit poslední zkoušku. Tu pitomou náhodu si uvědomil až při pohledu na všechny růžově poznamenané obchody na letišti. A teprve v tu chvíli ho napadlo, že nejspíš nebude sama. Vždycky byla hezká, i když tehdy to vlastně nevnímal, ale pokud mohl soudit z jedné oficiální firemní fotky, teď byla… překrásná.

Zatrnulo mu v břiše.

Bella. Jeho Bella. Měl ji a nechal ji zmizet. Udělal největší hloupost svého života. Samozřejmě už bude někoho mít. Každý chlap, který má oči a aspoň kus duše, okamžitě pozná, jak je jedinečná. To jenom on to mohl takhle podělat, takhle jí lhát.

 

 

Přede dvěma lety


Díval se jí do očí a bez zaváhání pronášel ty hnusné lži. Přitom naprosto přesně věděl, o jakých situacích mluví. A dokázal by hodiny mluvit o těch, které nezmínila, protože o nich nevěděla.

Když se přes ni v jejím pokoji natahoval pro jakousi knížku a mohl při tom přivonět k jejím vlasům.

Když většinu hodin matiky, při nichž seděl za ní, trávil zíráním na její krk, přesněji na to místo, kde krk přechází v rameno; musel se kousat do jazyka, aby se prostě nenaklonil přes lavici a nezačal ji tam líbat.

Když to s Angelou Weberovou zabalil na třetím rande, protože si při líbání s ní představoval Bellu.

Když si ji představoval i v jiných chvílích a cítil se kvůli tomu mizerně, jenže si prostě nedokázal pomoct.

Tak proč teď lhal? A proč jen o chvíli později utekl jako malý kluk?

Protože měl o něco lepší představivost než ona, a protože byl tisíckrát větší zbabělec.

Viděl to dokonale přesně. Ty úžasné první měsíce, kdy budou konečně doopravdy spolu. A pak odjezd do New Yorku. Oba strašlivě utahaní počátečním náporem, ale on víc, protože není chytrý jako ona, ale zato je mnohem ctižádostivější. Ty spousty chytrých hezkých kluků, kteří toho přečetli mnohem víc než on, cestovali víc než on a ona je neviděla v době, kdy z nich začínající puberta udělala poďobanou vyzáblou katastrofu.

Nechtěl ji ztratit.

A nepochyboval, že když zůstanou jen kamarádi, mají rozhodně větší šanci nepřijít jeden o druhého.

Jenže ho nenapadlo, že ona bude o tolik odvážnější. Když uviděl její valentýnský výběr filmů, naprosto zpanikařil. A když se pak objevila s vínem a na levém rameni jí zpod okraje černého trička vykukoval kus krajkového prádla, málem utekl rovnou.

Co mi to děláš, Bello? Co nám to děláš? Nechci být ten, kdo tě na střední připraví o panenství a pak se změní v jednu z těch trochu trapných vzpomínek z telecích let.

Utekl a doufal, že vyhrál.

Jenže nepočítal s tím, že ona se od něj odstřihne. Úplně a nekompromisně. Nikdy si nemyslel, že by dokázala být krutá. Týdny a měsíce se na ni zlobil. Pak nastoupil do školy a bylo to náročné, přesně jak předvídal. Přesto se každou chvíli ohlédl, aby zachytil povědomý pohyb hlavou, její nervózní pravačku, kterou si vždy přehodila vlasy na záda, oči, které pátraly po něm. Přestal s tím až téměř po roce a nějakou dobu měl pocit, že je na tom líp.

Obešel pár školních večírků. Jeho postelí prošlo pár opravdu pěkných a často i milých spolužaček. Se dvěma se pokusil dostat se dál. A to všechno jen proto, aby se nakonec vykašlal na všechno a na všechny a trávil svoje volné večery pátráním po dívce, které se tak lehkomyslně vzdal.

 

 

Současnost

 

Jacob si vzal jeden ze svých nejdražších obleků a odvezl ji do restaurace, kde se místa na valentýnskou večeři musela rezervovat jistě půl roku dopředu. Takže sotva dva měsíce potom, co se poznali. V duchu se uchechtla při myšlence, že tu rezervaci udělal prostě pro případ. Pokud by s ním za půl roku nebyla ona, mohla ji nějaká jiná docela dobře nahradit.

Pak se podívala do Jacobových roztoužených očí a zastyděla se. Je možné, že by ji doopravdy miloval? Od toho večera přede dvěma lety přestala věřit, že si zaslouží něčí lásku. Když ji nemiloval Edward, a ten ji znal dokonale, jak by ji mohl milovat někdo, kdo o ní vlastně nic neví? Nebo to právě takto funguje? Musíme potkat někoho, kdo nás nezná, takže si o nás může dělat iluze, ulovíme jeho srdce, a pak už je jedno, když odhalíme i svoje špatné stránky? Nechtěla tomu věřit. Chtěla… naprostou důvěru. Chtěla, aby ji aspoň jediný člověk na planetě doopravdy znal, a právě proto miloval. Chtěla… ach ano, bylo to směšné a hloupé a trapné – pořád chtěla Edwarda Cullena.

„A tak jsem si říkal,“ pokračoval Jacob v myšlence, jejíž úvod propásla, „že bychom v létě mohli vyrazit na Havaj a ještě předtím možná…“

„Jacobe, přestaň, prosím,“ přerušila ho prudce.

Překvapeně zamrkal. Na tohle nebyl zvyklý. Ani v práci a už vůbec ne ve vztazích.

Odložila bělostný ubrousek vedle talíře.

„Já tohle nemůžu dál dělat, Jacobe. Nemůžu tě takhle… podvádět. Nic o mně nevíš, nevíš, jak…“

„Ty mě podvádíš?“ zachytil se jediného slova, kterému jasně rozuměl.

„Ne, počkej, nemyslím to takhle, je to složitější, je to…“

„Máš někoho jiného?“ naklonil se přes stůl. Výraz v jeho očích už neměl s roztoužeností nic společného. I když možná… možná ji toužil zabít.

Zavrtěla hlavou. Nemělo smysl se dál snažit. „Ne tak jak myslíš, ale ano, mám někoho jiného. Miluju někoho jiného.“

Pomalu vydechl, narovnal se a rychle se rozhlédl. Nikdo si jejich drobného představení nevšiml.

„Fajn. Máš deset vteřin na to, abys vypadla,“ oznámil jí naprosto klidně.

Překvapeně zamrkala. Ale už nebylo potřeba nic říkat. Zvedla se, sebrala kabelku a šál a opatrně ho obešla. Nakonec se přece jen vrátila. Něco ještě muselo zaznít. „Odpusť mi to. Prosím.“

Vyšla do mrazivé noci. Po odpoledním závanu jara nezůstala ani stopa. Přitáhla si kabát těsněji k tělu, přesto se nepřestávala třást. Hloupá, hloupá, hloupá, opakovala si v duchu. Miluješ Edwarda Cullena? Vážně? A proč vlastně? Líbí se ti schovávat se za lásku k němu, abys nemusela znovu riskovat své srdce? Popotáhla a rázným pohybem si otřela mokré tváře. Ne, brečet už kvůli němu nebude. Popošla pár kroků od restaurace a postavila se na roh dalšího bloku, kde mohla snáz chytit taxík.

Ze stínu za ní se odlepila postava.

„Bello…“

 

Z bistra naproti jejího bytu je vyhodili někdy nad ránem. Mrzlo a obloha začínala jen neochotně blednout. Oba byli vyčerpaní, vyděšení, nejistí. Za těch několik hodin neudělali velký pokrok. Vlastně toho moc nenamluvili. Pár omluv. Pár pokusů najít správná slova, slova, která by popsala, co se kdysi stalo a co se mělo stát. Oba zůstávali téměř beznadějně zabarikádovaní za svým strachem.

Téměř.

„Tady bydlíš?“ zvedl hlavu ke krásné stavbě po jejich boku.

„Jo,“ usmála se. „V tomhle je Chicago nepřekonatelný. Za normální peníze byt v takovýmhle domě.“

Neodpověděl a přestal předstírat, že se dívá na dům. Zírali na sebe několik nekonečných minut.

„Já teď od tebe nedokážu odejít, Bello,“ zašeptal konečně. „Vždycky jsi byla ta chytřejší a rozumnější, takže je ti dávno jasný, jaký máme možnosti, přesto je shrnu. Buď mě donutíš odejít – tím, že řekneš něco, co nás rozdělí navždy. Nebo se mnou odjedeš na hotel. Nebo… mě pozveš nahoru.“

Chtěla něco namítnout. Něco sarkastického, možná trochu jízlivého nebo prostě jen vtipného. Cokoliv, co by ubralo z vážnosti té chvíle. Místo toho začala znovu tiše plakat.

Konečně k ní přistoupil, zvedl ruku a neohrabaně se pokusil setřít její slzy.

„Byl jsem strašný kretén a děsí mě, že mi to nikdy neodpustíš, Bello.“

Zavrtěla hlavou. „Jsem naštvaná jenom na sebe, Edwarde. Že jsem tě tehdy nechala odejít. Že jsem s tebou pak nedokázala mluvit. Že jsem tě… nepřestala milovat.“

Roztřeseně se zasmál. „To ti rád odpustím za nás za oba.“

Přes slzy se na něj ušklíbla. „To jsi fakt hodnej.“

Bavilo ho vklouzávat s ní do starého způsobu jejich hovoru, ale některé věci teď měly přednost. Pomalu jí zabořil ruku do vlasů na šíji a přitáhl si ji blíž. Zalapala po dechu dřív, než ji políbil. Blesklo mu hlavou, že sice chtěl jít k ní, ale pokud by tohle trvalo dost dlouho, klidně by v tom kalném únorovém ránu v Chicagu zmrznul.

Líbali se natolik soustředěně, že nezaslechli vrznutí dveří za svými zády. Z domu vyšla žena středního věku v tlusté prošívané bundě. Na vodítku táhla buldočka, který z brzké ranní vycházky očividně nebyl příliš nadšený. Stáli jí v cestě, i když to na širokém chodníku nepředstavovalo zásadní problém. Přesto její ráno zrovna nevylepšili.

„Zasranej Valentýn,“ zahučela, když je míjela. Oba sebou překvapeně trhli. A pak se rozesmáli. Smáli se ještě, když Bella odemkla dveře svého bytu a na ně dýchlo teplo a vůně starých vzpomínek a nových možností.

Pak už se nesmáli.

Několik dlouhých hodin jim na to nezbýval dech.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Empress

14)  Empress (08.03.2019 15:30)

Marvi

13)  Marvi (08.03.2019 05:37)

Skvost

Lenka

12)  Lenka (21.02.2019 18:37)

Jako vždy, naprostá lahůdka.

Iwka

11)  Iwka (21.02.2019 10:14)

To bylo krásné Děkuji

petronela

10)  petronela (18.02.2019 09:46)

Opět další skvělá povídka - ale o tom, že bude skvělá ani nelze pochybovat. Tvé jméno u názvu je symbolek kvalitního počtení.

eMuska

9)  eMuska (17.02.2019 22:50)

Ja tak zbožňujem, keď čítam o tvojich postavách a sťahuje mi žalúdok, pretože presne viem, čo cítia, aký majú strach a prečo... je to také skutočné... úplne to milujem... ďakujem, ambra

GinaB

8)  GinaB (16.02.2019 22:29)

Krásný Valentýn i krásná povídka.

7)  betuška (16.02.2019 21:19)

vlček to schytá, bo je vždy za debila:D :D
Ďakujem ambruška, opäť si nesklamala

6)  Alice (16.02.2019 20:32)

Super povídka a dobře tématicky naladěná :D Dává mi to naději, že se snad i brzo dočkáme poslední kapitoly Tak daleko, tak blízko. :) Jen tak dál

5)  BabčaS (16.02.2019 19:34)

Yasmini

4)  Yasmini (16.02.2019 19:33)

Opozdene krásného Valentýna . A jen mi vysvětli, proč to odnese vždycky vlček :D :D Rada jsem si něco od tebe přečetla.

3)  a. (16.02.2019 17:38)

2)  Lucynka (16.02.2019 17:26)

To je tak krásné!!!

1)  Iva (16.02.2019 15:41)


Krásne

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still