Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/eb%20prvn%C3%AD%20v%C3%A1noce.jpg

Asi si vzpomínáte, že první společné Vánoce Edwardovi a Belle zrovna moc nevyšly. Na obzoru nezvaná návštěva a Bella má jen svůj tajný plán, který znamená malou naději pro Renesmé a Jacoba.

Ale co má Edward? Večer po návratu od Charlieho. Krátký pohled Edwardovýma očima.

 

 

Seděla u malé toaletky a nezvykle pomalu, skoro lidskými pohyby, si rozčesávala vlasy. Znovu mě překvapilo, jak rychle jsem si zvykl na její novou podstatu. Stačily pouhé tři měsíce.

Zůstal jsem stát mezi dveřmi ložnice a mimoděk zatajil dech. Dal bych cokoliv za to, abych tu dokonalou chvíli mohl nějak zadržet. Uvěznit v časové smyčce, kde by Bella, Renesmé i všichni ostatní zůstali navždy v bezpečí. Ten den, který Alice viděla čím dál jasněji, by nikdy nenadešel.

Den, kdy zemřeme.

Od té doby, co Bellino srdce dotlouklo, jsem přestal používat to slovo. Zničení. Umírání a šance spasit duši byly vyhrazeny lidem. O vlastním konci jsem proto vždy přemýšlel jako o zničení. S Bellou se to změnilo. Jako ostatně všechno v mé existenci. Díky ní jsem uvěřil, že nemusíme být bezcitná a zbytečná monstra. Ona dala našemu světu nový rozměr. V jediném, ale zásadním bodě se ten rozměr protínal s lidským světem. Byli jsme schopni milovat stejně jako lidé. Samozřejmě jsem se ve své lásce nedokázal oprostit od pýchy všech, co milují, takže ve chvílích, jako byla tato, bych se mohl hodiny zarputile hádat, že miluji Bellu mnohem víc, než by kdy dokázal jakýkoliv smrtelník.

Naše oči se setkaly v zrcadle.

Usmála se a já prožil po milionté ten bolestně krásný stah v hrudi. Miluje mě, ach bože, ta úžasná dívka mě opravdu miluje.

„Na co myslíš?“ natáhla ke mně ruku. Kouzlo nezmizelo, jen jsem si musel přiznat, že se vteřiny znovu o překot rozběhly. Dopředu, jinak to prostě neuměly.

Bellina víčka ještě nestihla dokončit mrknutí a stál jsem za ní. Místo odpovědi jsem jí vzal z ruky kartáč a pokračoval tam, kde ona skončila. Pramínek po pramínku, co nejpomaleji a nejopatrněji, jako by ji sebemenší zatahání mohlo bolet.

„Ty čočky jsou příšerné,“ promnula si oči a odložila do malé misky dva téměř rozpuštěné hnědé kroužky. Vnímal jsem, jak povolilo napětí v jejích ramenou. Poprvé toho dne. Celou dobu u Charlieho, i když se kvůli němu a kvůli Renesmé tolik snažila vypadat bezstarostně a spokojeně, z ní vyzařoval strach a smutek. Jako by je teď pod mýma rukama odložila spolu s čočkami.

Zavřela oči a zaklonila hlavu. Díval jsem se na její bílé čelo a zkoušel si představit, jak velké je to tajemství, co za ním skrývá. Dlouhé dny jsem si zakazoval zabývat se tím – jistě měla důvod, proč o tom se mnou nemluvila. Teď jsem ale zatoužil nahlédnout alespoň na okamžik do její mysli. Buď abych jí pomohl nést tu tíži, nebo abych si pro sebe ukradl kousek z naděje, která se s jejím tajemstvím mohla pojit.

„Nevadí, že jsem nechala Renesmé u Rosalie? Chtěla jsem s tebou být dneska sama. Cítím… cítím vinu, Edwarde,“ zašeptala a pomalu otevřela oči. Strnul jsem uprostřed pohybu. Několik jemných pramínků se vysmeklo z kartáče. Nechal jsem je sklouznout na Bellino nahé rameno.

„Vinu? Hlupáčku, copak se stalo,“ usmál jsem se, klekl si k ní a nastavil jí náruč. Pohladila mě po rozevřených pažích, ale nabízenou útěchu nepřijala.

„Nedokážu litovat, že se to stalo. Že se Renesmé narodila. A je to úplně scestné, protože teď i ona pravděpodobně zemře a kvůli mé tvrdohlavosti i všichni ostatní. Kdybych se na tebe nepověsila, kdybych tak umanutě netrvala na tom, že se vám vetřu do života…“ Těžce polkla, sklonila hlavu a nechala vlasy, aby jí zakryly obličej.

Nedokázal jsem to snést. Nechtěl jsem přijít o jedinou vteřinu, kdy jsem se na ni mohl dívat. Už jsem jí nenabízel objetí. Prostě jsem si k sobě přitáhl a sevřel ji tak pevně, jak to jenom šlo. Chytil jsem ji pod bradou a donutil ji, aby se mi podívala do očí.

„Za jediný den s tebou, za jedinou noc, kdy jsem věděl, že mě miluješ tak, jako já tebe, bych se nechal trhat a pálit denně, až do konce věků. Nesmíš toho litovat, miláčku. Nikdy. Když to říkáš takhle, tak musíš zároveň dodat, že moje vina byla mnohem větší. Já přesně věděl, co všechno riskuju. Jak ohrožuji svou rodinu i tebe, když se od tebe nedokážu držet dál. Už tehdy, na začátku, když jsem před tebou utekl do Denali, jsem měl být silný a nevracet se. Myslím na těch několik nocí, kdy jsem se tam snažil rozpomenout, co mě kdysi tolik fascinovalo na hvězdách a měsíci. Myslím na to, jak mi jejich zář zastiňovala vzpomínka na tvé oči. A myslím na to, jak jsem si naprosto sobecky a bez zábran představoval, jak tě získám. A vidíš – dokázal jsem to.“

Zvedla ruku a pohladila mě po tváři. A i když byl její úsměv plný smutku, ani teď v něm nechyběla láska. „Jsme dva tragičtí blázni. Kdybych věděla, že máme sebemenší naději přesvědčit rodinu a vlky, ať nás to nechají s Arem vyřešit samotné, neváhala bych ani vteřinu. Nebojím se zemřít s tebou. Miluju tě tak moc, že si jsem skoro jistá, že se ta láska nemůže ztratit zničením našich těl. Že spolu vždycky nějak budeme. Jen mě děsivě bolí myšlenka na smrt ostatních. A Renesmé…“

Další slova jsem jí vzal z úst svými rty. Podvolila se okamžitě. Ode dne, kdy Alice viděla náš konec, se naše milování změnilo. Každý dotek, každý polibek, každý nepatrný pohyb – intenzita našeho prožívání se s vědomím hrozícího nebytí znásobila, i když bych dřív přísahal, že to není možné.

Miloval jsem Bellinu horoucí nenasytnost, miloval jsem její vůni, která se z její krve rozlila do každého kousku jiskřivě bílé pleti, do hedvábných vlasů, ale především do samého středu jejího těla, kde každou noc rozkvetla a vybuchla s novou silou a intenzitou, s níž mě zbavovala soudnosti.

I teď – jediný její dotek, jediné letmé pohlazení, a mohli jsme se bleskově změnit v pevně propletené udýchané sousoší. Tentokrát mi to nedovolila. Sevřela moje zápěstí, když jsem se z ní jediným pohybem chystal strhnout lehkou košilku. Počkala, až se můj pohled vrátí z jejího těla zpět k jejím očím.

„Nebudeme spěchat. Dneska ne. Chci, aby mi zůstal dech. Dech a čas opakovat ti, jak moc tě miluju. Bojím se, Edwarde. Bojím se, že jsem ti to neříkala dost často. A že už nemáme čas, abychom to dohnali.“ Pustila mě a s očima stále uvězněnýma v mých, začala pomalu rozepínat mou košili.

Její rty tou cestičkou prošly už stokrát. Jako by mě chtěly varovat, protože po nich následovaly její malé něžné ruce. Příliš křehké na to, kolik slasti mi dokázaly dát.

„Ach Bello… Nedokážu to. Nemůžu tě jen tak vydat těm katům. Nemůžu…“

„Nemysli na to, Edwarde. Dnes v noci ne. Dnes v noci chci být v tvé hlavě jen já. A v tvé posteli…“

„Pokud trváš na posteli,“ vydechl jsem prudce, rychle ji zvedl do náruče a položil ji na bílé prostěradlo.

Zůstal jsem nad ní stát a jen se díval. Znovu se mi zatočila hlava z toho příliš nesourodého koktejlu emocí. To neskutečné štěstí, že ji mám, že jsme překonali všechno, co se nám až dosud postavilo do cesty. A ta neskutečná hrůza, že to trvalo tak krátce. Že za pár dnů bude po všem.

Splnil jsem jí její přání. Nespěchal jsem. Dal jsem jí čas poznat, že spolu s jejím tělem se miluji i s její krásnou duší. Že vnímám její lásku a její štěstí. Dočasné. Bolavé.

Venku se z noci rodilo kalné svítání.

Ležela na mně, občas mi její rty přejely po kůži na hrudi a na krku. Hladil jsem ji na zádech a stejně jako večer přemýšlel, jak zastavit čas. Jak ještě jednou popřít přírodní zákony.

Najednou se ke mně přitiskla, tak pevně, až jsem zatajil dech.

„Možná se to všechno stalo kvůli téhle chvíli. Možná to tak prostě mělo být.“

Vzal jsem ji v podpaží a přitáhl si ji k sobě – tak, abych jí viděl do očí.

„Já to nevzdám, Bells. Už víš, že jsem sobec. Chci víc takových okamžiků. Chci jich nekonečně mnoho. Nikdy tě nebudu mít dost. Žíznil jsem po tvé krvi. Ale žíznit po tobě je úplně jiné. Tohle jsou naše první opravdové Vánoce. A já přísahám, že nebudou poslední.“

 

 

 

 

 

povídky od ambry

 


Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2 3   »

60)  betuška (20.10.2017 19:37)

Tvoje poviedky maj len jednu chybu...že sa končia

kajka

59)  kajka (20.10.2017 15:09)

Ambři, ty i největší klišé napíšeš tak, že působí věrohodně a nezní přeslazeně.
Edward je sobec nebo možná pitomec. To láska z lidí dělá. Jak vidno i z uvědomělých krvesajů. Zatáhnout celou rodinu a přátele do tak vyhrocenýho konfliktu. Pche.
Naštěstí víme, že to dobře dopadne.;)
Než teda nějaká ostřílená autorka napíše úplně jiný průběh bitvy, kdy Aro s nanukem příchuť a pozitivní odchází spokojeně do slunce západu, za zády doutnající hromady polamaných, upířích těl a roztrhaných vlků.

kajka

58)  kajka (14.03.2016 18:17)

kajka

57)  kajka (31.07.2014 16:23)

Děkuju.
Steph nám to jejich loučení smrskla do pár vět, ještě že tě máme. Krása!

SestraTwilly

56)  SestraTwilly (24.11.2013 21:20)

Mne sa táto poviedka veľmi páčila. Edwardov pohľad ma viac baví,ako Bellin.
Maruška,krásne si vystihla tie Edwardove myšlienky. Hoci táto pov.nemá typickú vianočnú atmosféru ,aj tak ma teraz v tomto predvianočnom období potešila.:)

55)  ireen (10.03.2012 22:54)

ambři! Je to nádhera! Všechna slova se zdají být nepodstatná, tohle se nedá dostatečně komentovat. "Ujíždím" na Edwardově mysli a tohle v jeho hlavě a srdci.... skvostné! Díky!

Nosska

54)  Nosska (12.12.2011 23:00)

Ach, ten pocit, že mají naději je tak hmatatelný

ambra

53)  ambra (09.12.2011 16:25)

Sabiennko, Astrid, děkuju .

Astrid

52)  Astrid (08.12.2011 21:25)

Ty si tiež chcela povedať: že nikdy nikto ju nemiloval tak ako on inými slovami. Ja nad tým rozmýšlam už dlho ako to urobiť. Tebe sa to podarilo. Milujem Tvoje úvahy stanoviská, slová, milujem ako ich miluješ.
Krásne

51)  Sabienna (08.12.2011 19:17)

Vážně mě nenapadá žádný smysluplný komentář, protože by to prostě nestačilo A tak se nechám unášet všemi těmi nevšedními pocity získanými díky této povídce a užiju si je...

Silvaren

50)  Silvaren (07.12.2011 07:51)

aha, no, já vím, že je to trošilinku patetické, ale když přesně tohle já miluju a děsně se v tom vyžívám. A dobrá autorka přece není spokojená nikdy.

HMR

49)  HMR (06.12.2011 23:50)

Ale Bosorčina fantazie JE velikáááááááááááááááááááááá šplh, šplh
a Ambřina a Twilluščina takýýýýýýýýýýýýýýýýý šplhám, šplhám...

Twilly

48)  Twilly (06.12.2011 23:05)

Hani, kdybys byla na srazu, věděla bys, že Bosi není dvakrát vysoká, takže se nediv, že řeči o velikosti jakékoliv fantazie dostávají v tomhle světle jiný význam... jéééééé ambřiiii, ti tu tak trošku plevelíme, ehm... :D :D :D :D :D

HMR

47)  HMR (06.12.2011 23:00)

Ale KUŠuj!
Jeden tady skládá komplimenty a... zase nepochopená

Bosorka

46)  Bosorka (06.12.2011 22:57)

Ti nevím, mám to brát jako urážku?

HMR

45)  HMR (06.12.2011 22:53)

tak velkou fantazii nemám

Bosorka

44)  Bosorka (06.12.2011 22:51)

Nemít mě, tak si mě budeš muset vymyslet!

HMR

43)  HMR (06.12.2011 22:48)

Bos: ještě že tě lásko mám...
Twilly: Cukru není nikdy dost a já sladký ráda... maso taky!

Twilly

42)  Twilly (06.12.2011 22:47)

jakej komplot, možná tak kompot, slazený je Twilight dost

Bosorka

41)  Bosorka (06.12.2011 22:45)

MNĚ!

1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek