Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robstenllll.jpg

Předposlední ♥

 

Bella

 

„No ty vole!“ Alice mi téměř utrhla zápěstí, jak se snažila natočit prsten proti světlu. „Já se z vás fakt po-“

„Neklej!“ okřikla jsem ji automaticky. Vedly jsme o tom dlouhé spory – kdy je pravý čas přestat před dítětem mluvit jako dlaždič. Alice si samozřejmě myslela, že má ještě pár let k dobru.

„Ok,“ mlaskla uznale, „je to diamant a je to docela macek. Ale teď už konečně vyklop, co říkal na Koťátko. A jak je možný, že ji nechtěl okamžitě vidět.“

Vykroutila jsem se z jejího sevření a bez odpovědi zamířila do kuchyně.

Alici to netrvalo moc dlouho. „Hej, ženská!“ vyjekla a předběhla mě, aby mi viděla do obličeje. „Chceš říct, že sis od něj nechala navlíknout prsten, ale zapomněla ses mu zmínit o tom, že už spolu máte dítě?“

Se zarputilým odhodláním jsem otevřela ledničku. Kdy mě napadlo, že se budu kamarádit s tímhle pubertálním nevychovancem?

Bello!

„Tak fajn,“ vzdala jsem to. Zavřela jsem lednici a otočila se k jejímu zamračenému obličeji. „Chystala jsem se na to. Více méně. Tahal ze mě, co se se mnou děje. Jenže je to beznadějný slušňák. Tlačí na mě jenom do určitý míry. V podstatě mi dal čas, abych si rozmyslela, jestli a kdy mu chci říct o tom něčem,“ udělala jsem ve vzduchu uvozovky, „co je teď v mým životě jinak. Tak jsem toho využila. Máme se sejít zítra po soudu. Uvidím, jak to dopadne s Jasperem. Pokud…“

Alice si odfrkla. „Pokud? Pokud ho dostane do péče, tak mu to neřekneš, abys mu zatím nekomplikovala život, protože bude potřebovat čas, aby si všechno nějak uspořádal. A pokud to dopadne blbě, nebudeš mu chtít přidělávat starosti, aby měl čas se s tím vyrovnat. Tohle jsi mi chtěla říct? Jsi srab, Bello, a já na tebe začínám bejt nasraná, protože jsem si celou dobu myslela, že tebe nic neporazí, že zvládneš všechno. Jo, já vím, žádný sprosťárny, protože malou by to mohlo negativně ovlivnit. Ale jestli chceš něco vědět, tak negativně ji ovlivní leda to, že ji obíráš o její čas s tátou. Doufám, že ti to dá jednou pořádně sežrat!“

Nechala mě stát uprostřed kuchyně, otočila se na patě a vystřelila ven. Za pár vteřin jsem slyšela, jak práskla vchodovými dveřmi. Sklopila jsem pohled dolů, k jemnému kroužku na svém prsteníčku. A při pohledu na něj mě to přemohlo. Napětí posledních měsíců, týdnů, dnů a hodin. Ano, každá jednotlivá hodina byla jako samostatné závaží, jako balvan, který mi ležel na hrudi. A právě teď, v okamžiku, kdy bych měla být dokonale šťastná, jsem se téměř nemohla nadechnout.

Když jsem se rozbrečela tentokrát, nemusela jsem to svádět na hormony.

 

 

Edward

 

Pondělní počasí dokonale odpovídalo mojí náladě. Ani se pořádně nerozednilo a ledová mlha přimrzala ke všemu, o co se otřela. „Můžeš trochu zrychlit?“ popoháněl jsem Ara, který z očividných důvodů prostě nemohl jet jinak než zoufale opatrně.

„Vstávali jsme chvíli po půlnoci,“ zazíval mohutně. „Jsem si celkem jistý, že čtyřhodinová rezerva je naprosto dostačující.“

Samozřejmě i tentokrát trochu přeháněl.

„Už se ti ozval Matt?“ Matthew Volturi, pro Arovo – a teď už i moje – nespočetné příbuzenstvo vždy jen Matteo, převzal můj případ od Jenkse před několika měsíci. Specializoval se na rodinné právo a všichni jsme doufali, že by mohl být tím správným člověkem pro mě a pro Jaspera.

Další zívnutí. „Jasně. Pokud někdy v tuhle dobu mezi Seattlem a Port Angeles nepropukne třetí světová, bude tam ještě o půl hodiny dřív než my.“

Tam. V mírumilovně vypadající budově portangelského soudu. Červené cihly, spousta zeleně kolem. Chtělo se mi zvracet, jen jsem na tu krásu pomyslel. Znovu jsem zalitoval, že se mnou není Bella. Zoufale mi chyběl uklidňující stisk její ruky. Ale měla pravdu. Pokud náš vztah použila Copeová jako jeden z hlavních argumentů v Carlisleův prospěch, bude lepší, když dorazím sám. Ve stejném okamžiku, kdy jsem se neochotně dopracoval k téhle nepříjemné pravdě, se mi v kapse pohnul mobil.

Myslím na tebe. Drž se, ano? Soudce musí vidět to, co já už dávno vím. Jsi skvělý a silný chlap, Edwarde Cullene. Dej za mě pusu Jasperovi. Moc se na něj těším. Na vás oba. B.

Nebylo to stejné, jako by mě vzala za ruku, ale bylo to rozhodně lepší, než její zarputilé mlčení v předchozích měsících. Při vzpomínce na to, jak dokonale jí padnul můj prsten, jsem se neubránil úsměvu. Dnes to musí dopadnout dobře. Zvládl jsem všechny ty otravné operace. Dokázal jsem, aby mi Bella odpustila. Nemůžu znovu spadnout na dno jen proto, že se ta mrcha Copeová spřáhla s Carlislem. Nedovolím jim, aby na mě Jasper zapomněl. Nedovolím, aby zapomněl na naši mámu.

 

Místnost pro zasedání rodinného soudu připomínala ředitelnu na forkské střední, obávanou pevnost pana Bladea. Ne že bych v ní pobýval tak často, ale zároveň nebylo dost dobře možné kamarádit s Emmettem McCarthym a vyhnout se jí úplně.

Soudkyně Sara E. Pearsonová se na nás unaveně mračila zpoza obrovského stolu z tmavého dřeva. Alespoň prozatím byla spravedlivá – věnovala stejnou nevrlou pozornost Carlisleovi, jeho právníkovi, Copeové, Matteovi i mně.

„S dovolením vás přeruším, paní Copeová. Myslím, že tu romantickou vsuvku o panu Cullenovi a slečně Swanové můžeme tentokrát vynechat. Spis jsem si přečetla opravdu pozorně a troufám si tvrdit, že pro mé rozhodování nebude mít tato záležitost tak zásadní význam, jak jste pravděpodobně předpokládala.“

„Ale paní soudkyně, soudce Weir…“ Meredith se na napjaté tváři objevily rudé skvrny.

„Soudce Weir měl jistě plné právo na vlastní úsudek. Stejně jako ho mám já. A věc se má tak, že tento soud má projednat odvolání proti rozhodnutí soudce Weira. Což neznamená nic jiného, než že se bude rozhodovat znovu. budu rozhodovat. Pokud mi tu budete soudce Weira neustále citovat, jen se budeme navzájem zdržovat. Souhlasíte se mnou?“

Copeová neochotně přikývla.

„Výborně.“ Zdálo se, že soudkyni Pearsonové se výrazně zlepšila nálada. „Zavolejte prosím to děvče. Alici Brandonovou.“

 

„Takže jste byla první výpomoc, kterou si pan Cullen najal?“

„Pokud vím, tak ano.“

„V jakém stavu byl dům, když jste tam začala pracovat?“

Alice po mně střelila pohledem a pobaveně se ušklíbla. Cítil jsem, jak tuhnu.

„Byl tam větší pořádek než ve většině domů, ve kterých jsem žila před svým příchodem do Forks.“

„Což nebyl takový problém, že?“ Meredith se taky šklebila, jen v tom nebyl ani kousek pobavení.

„Paní Copeová, prosím!“

„Omlouvám se, paní soudkyně. Jen si nejsem jistá, jestli jsou ve spisu uvedena všechna fakta vypovídající o věrohodnosti slečny Brandonové. Fakta o její drogové minulosti. Fakta o tom, že v minulosti téměř nechodila do školy. Že ze svých pěstounských rodin v Seattlu utekla přibližně padesátkrát. A aby toho nebylo málo, ctihodnosti, nemyslím, že bychom měli brát vážně názor osoby, která se v současné době úzce přátelí se slečnou Swanovou a která…“

„Paní Copeová!“

I Carlisle už toho měl očividně dost. Naléhavě něco šeptal svému právníkovi a rozhořčeně při tom ukazoval na Meredith. I on už zřejmě pochopil, že tentokrát by mu její zapálený přístup mohl spíš uškodit.

Soudkyně sevřela ruce do pěstí. Když je asi po minutě pomalu uvolnila, natáhla se po jednom z papírů, které měla rozložené před sebou.

Pro potřeby soudu dokládáme, že Alice Brandonová se po počátečních obtížích velice dobře zařadila do výuky a také mnoha nepovinných školních aktivit. Po posledních zkouškách je druhá nejlepší v ročníku, tedy druhá z přibližně osmdesáti dětí. Její sociální adaptace trvala o něco déle, ale za vedení školy i její aktuální pěstouny, manžele Bradburyovi, mohu s radostí potvrdit, že jsme pyšní na to, že je Alice Brandonová naší studentkou. John C. Blade, ředitel Forkské střední.

Meredith zapomněla mrkat a možná i dýchat. Carlisle vypadal jako člověk, o něhož se pokouší infarkt.

Soudkyně odložila papír a lehce si odkašlala. „Popravdě mě překvapuje, že o tomhle nic nevíte, paní Copeová. Pokud vím, měla jste po odchodu slečny Swanové převzít dohled nad rodinou Bradburyových. Ale paní Bradburyová nám potvrdila, že jste se u nich neukázala víc než osm měsíců. Zvláštní, že? Tolik se obáváte o osud Jaspera Cullena, že kvůli němu zanedbáváte desítky dalších dětí?“

Meredith k nedýchání a nemrkání přidala další podivuhodnou dovednost – její obličej z nezdravě bledého velice rychle přecházel v sytě nachový odstín.

Uvědomoval jsem si, že bych měl mít radost, ale zatím jsem dokázal jen užasle zírat na Alici, která se na nepohodlné dřevěné židli netrpělivě kroutila. Zachytila můj pohled.

Druhá v ročníku? artikuloval jsem bezhlesně, zatímco jsem jen stěží potlačoval široký úsměv. Naše Alice a šprtka?

Trhla hubenými rameny. Byl jsem si jistý, že za jiných okolností by mi okamžitě ukázala zdvižený prostředníček. Možná oba.

„Takže slečno Brandonová,“ obrátila se soudkyně zpátky k Alici, aniž by počkala na Meredithinu odpověď. „Dokázala byste mi popsat, jak vypadal Jasperův běžný den v době, kdy se o něj staral jeho bratr Edward?“

 

 

Bella

 

Alice na moje zprávy nereagovala a Edwardovi jsem se neodvažovala psát, abych ho neznervózňovala. Nepochybovala jsem, že se mi ozve v první možnou chvíli.

Maličká vycítila moji nervozitu a hlásila se v neobvykle krátkých intervalech. Nevadilo mi to; teplo, vyzařující z jejího drobného tělíčka, mě vždy aspoň na pár minut uklidnilo.

Mohlo být kolem desáté, když se ozval zvonek. Zrovna jsem si zapínala košili po dalším krmení. Rozbušilo se mi srdce. Alice. Takhle brzy? Je to dobře? Nebo to znamená, že ji nechali říct sotva dvě věty, protože názor bývalé feťačky nikoho nezajímá?

Rozběhla jsem se po schodech dolů, nejkratší cestou ke dveřím. Prudce jsem otevřela.

Ach Bože.

Moje srdce, před malým okamžikem uhánějící stejně jako já, vynechalo dva údery.

Stál tam; zabíral všechen volný prostor. Nedařilo se mi nadechnout. Jako by jen svou přítomností během vteřiny vysál kyslík z okolního prostoru.

„No ty vypadáš,“ uchechtnul se.

Srdce mi možná nebilo, ale můj pud sebezáchovy fungoval nezávisle na něm. Dveře, které sotva dokončily dráhu ve směru otevírání, zaskřípěly pod silou, jíž jsem do nich zatlačila v protisměru.

Jenže s tím Jacob Black samozřejmě počítal.

„Na to zapomeň,“ vmáčkl se do chodby. Vytrhl dveře z mého sevření a prudce je zabouchl. Můj hrůzou paralyzovaný mozek zaznamenal cvaknutí zámku.

Byla jsem v pasti. Vlastně ne. Ne .

My.

 

 

Edward

 

Nechápal jsem to. Po všem, co řekla Alice, po všem, co – jak jsem doufal – se právě na chodbě chystala říct Tanya, to Meredith Copeová očividně nevzdávala. U Alicina líčení Jasperova lehce chaotického, ale rozhodně šťastného dětství se tvářila téměř vítězoslavně. Nemohl jsem se zbavit nepříjemného pocitu, že má něco v záloze.

„Takže takhle,“ pokrčila Alice rameny. „Možná v tom domě nebylo všechno perfektní, ale Edward je podle mýho názoru naprosto spolehlivej chlap, který se o svého bratra vždycky staral, jak uměl nejlíp. A teď, když už má dořešený ty svoje zdravotní problémy a může řídit, by se mohla rozseknout i ta pitomost s Jasperovou školní docházkou. Paní soudkyně, prosím vás, pošlete Jazze domů. Ti dva k sobě patří. Edward už má všechno srovnaný, má…“

Meredith znovu prudce vstala. A mně se zhoupnul žaludek. Je to tady. Ta ženská čekala přesně na tuhle chvíli.

I soudkyně vycítila, že tentokrát je něco jinak, takže místo obvyklého napomenutí se jen zamračila a smířeným mávnutím dala Copeové prostor.

„Ctihodnosti,“ začala Meredith pokorně a zároveň s oslovením soudkyně mi věnovala soucitný úsměv. „Pokud se tu máme zabývat srovnaným životem Edwarda Cullena, myslím, že bychom to měli dělat důsledně. Ne,“ zvedla ruku, když ji chtěla soudkyně zarazit. „Nehodlám vytahovat nic z Edwardovy minulosti, na to by nám dnešní den nestačil. Ale je tu jedna klíčová okolnost…“

Periferně jsem zaregistroval výraz čiré paniky v Alicině tváři.

Merdeth si dopřála dramatickou pauzu a hluboký nádech. „Mohl by nám, prosím, pan Cullen vysvětlit, proč má takový zájem na tom, aby mu byl svěřen do péče jeho bratr, když nejeví ani ten nejmenší zájem o své vlastní, jen několik týdnů staré dítě?“

Ticho.

A ještě.

Nikdy mě nenapadlo, že ticho může být takhle… hlasité. Tlačilo mi na bubínky, až jsem měl pocit, že mi hlava pod tím tlakem vybuchne.

Jako první zareagoval Matteo. „O čem to ta ženská mluví?“ naklonil se ke mně a ani se nesnažil šeptat.

Soudkyně si odkašlala. „S dovolením bych si odpověď pana Cullena na tuto otázku ráda poslechla i já. Vy máte dítě, pane Cullene, a o to dítě se nestaráte?“

Zíral jsem na Copeovou, na její špatně skrývaný samolibý úsměv, a i když bych strašně rád zařval, že už ty její zvrácený kecy odmítám poslouchat, věděl jsem, že nelže. Spojovalo se mi to pomalu a dost zmateně, ale některé věci do sebe zapadly okamžitě.

Pomalu jsem se otočil k soudkyni. „Ctihodnosti… já to nevěděl. S Bellou… se slečnou Swanovou jsme v kontaktu až nyní, po jejím návratu do Forks. A ona… neřekla mi o tom.“

„Ani jste nic netušil?“

„Ne.“

„Takže je možné, že paní Copeová lže?“

„To si nemyslím. Některé věci… to jak se Bella změnila, jak vždycky spěchá… Dává to smysl.“

„Ctihodnosti,“ ozval se nečekaně Matt, „mohli bychom toto jednání dokončit jindy? Vím, že je to troufalá prosba, ale můj klient teď z pochopitelných důvodů nebude schopný dostatečně se soustředit. Určitě si bude chtít bezodkladně promluvit se slečnou Swanovou a to by mohlo věci jen prospět. Díky tomu bychom vám k této situaci mohli za několik dnů podat vysvětlení.“

Meredith se znovu chystala protestovat, ale tentokrát nedostala šanci.

„Souhlasím,“ prohlásila soudkyně nečekaně rychle. „A pokud se ukáže, že má paní Copeová pravdu, doufám, že i jí odklad pomůže, aby si uvědomila, jak od ní bylo netaktní, že se pan Cullen o svém otcovství dozvěděl takto. Slečna Swanová jistě měla své důvody, proč mu o dítěti zatím neřekla, ale lhala bych, kdybych tvrdila, že si – řekněme ve čtvrtek,“ nahlédla zběžně do svého diáře, „ráda neposlechnu, jak se tato situace vyvinula a co to bude znamenat pro další život pana Cullena a jeho bratra.“

„Děkujeme, ctihodnosti,“ prohlásil Matt s nepředstíranou vděčností a nenápadně do mě strčil kolenem.

„Samozřejmě, jistě,“ zakoktal jsem se. „Jsem vděčný, to bude… já to do čtvrtka...“ Nevěděl jsem, co říct. Nejraději bych skočil do auta a jel za Bellou, ale zároveň se mi nechtělo vstát a odejít; jako bych tím vzdával bitvu, ve které jsem ještě před chvílí vyhrával. V tu chvíli si soudkyně Sara E. Pearsonová sundala brýle a naklonila se mým směrem.

„Tímhle žádné body neztrácíte, pane Cullene, věřte mi. Mého mladšího bratra a mě vychovala naše nejstarší sestra. A i když měla do světice daleko, nemyslím si, že bychom dopadli nějak tragicky.“ Vážně na mě právě mrkla? Střelil jsem pohledem po Mattovi a jeho výraz mi napověděl, že jsem se nespletl. „Tak už jeď za ní,“ strčil do mě, tentokrát pro změnu loktem.

Vyběhl jsem na chodbu.

Bez dlouhých řečí jsem Arovi sebral klíče od auta a mávnul jsem na Tanyu. „Matteo vám všechno vysvětlí!“ zavolal jsem na ně přes rameno a řítil se k širokému vstupnímu schodišti. Až pod ním, těsně před hlavním vchodem, jsem si všiml, že nejsem sám.

„Nemyslel sis, že pojedeš beze mě, že ne.“ Alice lapala po dechu, ale to nemělo  žádný vliv na její odhodlání. Ani mě nenapadlo hádat se s ní. Naopak. Když o tom věděla Copeová, musela to vědět i Alice.

„Jen pojeď,“ zaskřípal jsem zuby. „Aspoň si cestou vyjasníme pár věcí.“

 

 

Bella

 

Seděla jsem u kuchyňského stolu a předstírala, že upíjím ze skleničky, kterou Jacob až po okraj naplnil whisky. Přijel ke mně vybavený. Měl chlast, měl vztek a měl zbraň.

Už skoro dvě hodiny kolem mě pochodoval a vyjmenovával mi podrobný seznam důvodů, kvůli kterým si zasloužím umřít pomalou a bolestivou smrtí.

„Svedla jsi mě. A pak jsi celý roky jen fňukala, jak ti ubližuju. Ty blbá tlustá mrcho, aspoň tady, v týhle hnusný díře, bys mohla uznat, jak skvěle ses se mnou měla!“

Pokaždé, když mě míjel, praštil mě pěstí do ramene. Pokaždé do stejného místa. Už to ani nebolelo. Jeho litanie jsem vnímala jen okrajově. Jako by v kuchyni seděl jen můj stín. Důležitá část mojí bytosti se dávno přenesla do patra, odkud se už víc než hodinu ozýval slábnoucí pláč. Bohužel ale jen ta bezvýznamná část mého já, ta, která seděla v kuchyni, mohla vzít do náruče a nakrmit mé dítě.

„Jacobe, prosím, pusť mě k ní. Potom si se mnou dělej, co chceš, jen mi dovol, abych ji rychle nakrmila.“ Snažila jsem se nebrečet, ale ani v tomhle nebylo mé stínové já moc dobré.

Na okamžik se zarazil, pak se znovu napil z lahve Red Label a protáhl si ruku, ve které svíral pistoli. Celé mu to zabralo sotva pár vteřin. Hned potom pokračoval, jako bych nic neřekla.

„A ta věc s Natalií,“ uchechtl se. „Byl jsem pořádnej kretén, že mi to nedošlo hned. To ses musela nasmát, co?“ Prudce se zastavil a naklonil se ke mně. Jeho horký, alkoholem páchnoucí dech mi naplnil nos. „Ona byla dokonalá. Ona měla být moje žena. Ona byla dost dobrá pro moji rodinu. To tě žralo, co? Proto jsi to nemohla nechat bejt! Dokážu si představit, co jsi jí navykládala!“ Přimáčkl mi hlaveň pistole ke spánku. Zavřela jsem oči. Byl to reflex, ne strach. Všechen strach, který jsem měla pro Jacoba Blacka, už jsem vyčerpala. Navíc jsem od první vteřiny, kdy jsem ho uviděla mezi dveřmi, naprosto jistě věděla, že mě zabije. Šlo mi jen o jedno – žít dost dlouho, aby někdo stihl zachránit mou holčičku.

„Omlouvám se, Jacobe. Máš pravdu. Žárlila jsem na ni. Viděla jsem ji s tebou v televizi a pak jsem ji otravovala tak dlouho, dokud se se mnou nesešla. Ona za to nemůže, přísahám. Jestli chceš, můžu jí zavolat. Třeba hned teď. Vysvětlím jí, proč jsem to udělala, řeknu, že…“

Rozmáchl se a vší silou mě praštil do tváře. Ze židle jsem doslova odletěla. Pomyslela jsem si, jak je to zvláštní, že si člověk může pamatovat něčí rány.

Všechny moje staré instinkty začaly v tu chvíli fungovat naplno, takže jsem se schoulila do klubíčka ještě dřív, než došel ke mně a začal do mě kopat.

 

 

Edward

 

„Pět minut,“ připomněla mi Alice a ke zdůraznění použila ukazováček, kterým mi přísně zahrozila.

Nesmiřoval jsem se s tím lehko, ale měla pravdu – bude lepší, když Belle nejdřív řekne, že všechno vím a že jsem na cestě k ní. Pět minut byl kompromis; dost nefér, uznávám, protože Alice původně požadovala hodinu. ale plánoval frontální útok, takže nakonec neochotně ustoupila.

Zůstal jsem sedět v autě a svíral volant, jako bych jen tím mohl zaručit, že se další čtyři a půl minuty udržím na místě.

Alice vyrazila k hlavním dveřím, těsně před nimi ale zaváhala a vydala se podél domu. Otočila se ke mně a naznačila mi, že půjde zadním vchodem. Byla tu víc doma, než jsem předpokládal. „Paráda,“ zavrčel jsem, „nejspíš se jí nikdy nezbavím.“

Ruce mi sklouzly z volantu. Mrknul jsem na hodiny na palubní desce. Tři minuty. Za tři minuty stihne říct premiantka Alice Brandonová spoustu vět. Kašlu na to. Už jsem čekal dost dlouho.

 

 

Bella

 

Bylo to jako zhmotnění všech mých nočních můr. Nasládlá chuť krve. Chladnoucí kaluž moči. Pach Jacobova potu. A nad tím vším čím dál vzdálenější a vyčerpanější vzlyky. Promiň, holčičko, promiň, miláčku můj malý.

Někam k okraji bolesti pronikl povědomý zvuk. Něco… zadní dveře. Vrznutí zadních dveří.

„Uteč, Alice. Utíkej!“ Tolik jsem to chtěla říct, zakřičet. Ale nedílnou součástí nočních můr je, že se vám nepodaří vydat ani hlásku.

„Co se to tu, doprdele…“

Nějak se mi podařilo rozlepit bolavá víčka. Alicin pohled se několikrát přesunul mezi mnou a Jacobem. Pak do mého zorného pole znovu vstoupila Blackova pravačka. Tentokrát se ale nechystal uštědřit mi další ránu bezpečnou stranou zbraně. Pochopil, že mu dochází čas.

Namířil na mě.

Alice skočila.

Skočila mým směrem.

Ozval se výstřel.

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

40)  betuška (22.05.2018 20:06)

ANO ANO ANO
práve sa ti podarilo ma dostať do stavu maximálnej euforie bez jediného písmenka...teda ked nepočítam tie v tej úžasnej správe...heslo dna znie:
NECH ŹIJE RIADITEĽSKÉ VOĽNO!!!
a držím palce ku skúške

ambra

39)  ambra (22.05.2018 15:28)

Poslušně hlásím, že máme kvůli maturitám dva dny ředitelské volno, které bych měla využít k přípravě na páteční zkoušku z didaktiky, ale protože prokrastinace je mocná čarodějka, tak jsem ráno příběh znovu celý dočetla a právě jsem konečně našla ztracenou nit a píšu 32. kapitolu

38)  Alison (20.05.2018 23:47)

To fakt?! Nic viac?! Mne toto nerobi dobre. :) Ale bolo to prijemne prekvapenie ked som sem po rokoch klikla a bol tu taky krasny pribeh. Teraz budem stale premyslat ako to mohlo dopadnut A to premyslanie si sprijemnim nejakou mojou oblubenou jednorazokou kedze je ich tu fakt vela.

kajka

37)  kajka (28.04.2018 19:33)

Milá ambričko, moc mě mrzí, co se ti přihodilo. Zdraví máme fakt jen jedno.
Z vlastní zkušenosti vím, že to člověka úplně zmrazí, nějak dál ale fungovat musí, čekání je hrozný, a i když to nakonec dopadne "dobře", stejně se blbejm myšlenkám neubrání.
Říká se, že všechno zlý je pro něco dobrý, asi jo. Mně to přimělo srovnat si priority a vyprdnout se na nedůležitý věci. Na druhou stranu bych pro příště radši dostala nějaký jemnější upozornění.
Držím palce.
Z netrpělivých čtenářek si nic nedělej, tvůj skalní fanklub si milerád počká. ;)
Co se týče samotné povídky... je perfektní.
Už jsem psala, že si nedovedu představit, jak to jde gradovat, aby to nebylo přitažený za vlasy a ono jo, jde! Ty se překonáváš. ;) Neuvěřitelný!
Alice je ták statečná, snad to pro ni dopadne dobře. Tiše tě zaříkávám, aby tě nenapadlo vzít si příklad z G. R. R. Martina.
Miluju ty useknutý konce kapitol, ale čistě sobecky doufám, že nám to dopíšeš.


36)  Kolda (29.03.2018 23:09)

Jojo, na takový komentáře prď. Člověk na psaní někdy prostě nemá čas, nebo ani myšlenky. A my si klidně počkáme. Ono to za to stojí. Hodně zdraví a určitě to nebylo znamení k tomu, abys přestala psát - znamená mají rozum a ví, že to by byla hrozná škoda. ;)

35)  betuška (14.03.2018 19:41)

Ak je to znamenie, tak isto nie,že máš prestať písať!!!Prosím ťa nevšímaj si tu takéto zadrbky (príspevok 33) dievča netuší čo činí...
Budem ti držať palce aby všetko dopadlo tak ako má...sama som domarodila pred týždnom, a ledva sa vlečiem životom...ale zasa sa je na čo tešiť!!!
Takže veľa zdravia a veľa optimizmu

ambra

34)  ambra (14.03.2018 14:26)

Milá ZČ, necítím potřebu se nějak omlouvat, ale jsem starej slušňák, takže ještě jednou a něco navrch k tomu. A/ mám tři děti a posledního půl roku na krku velkou přístavbu domu. B/ jsem 6.11. (mrkni na datum vydání této kapitoly) nečekaně nastoupila na vysněné a hodně náročné místo (začalo to jako nástup za nemoc, proto ten šok a nulová možnost nějak se na to připravit) - do té doby jsem měla práci s volnou pracovní dobou, takže se psaní dalo někam vmáčknout C/ tři dny před jarními prázdninami mi při rutinním vyšetření zjistili něco velkého a ošklivého, takže na hory jsem odjížděla s tím, že mě po nich čeká biopsie a pak (nepříjemně) dlouhé čekání na výsledky. Nenapadlo mě, jak mě to rozhodí. Tento bod sem přidávám jen proto, že jsem se zhruba před hodinou dozvěděla slovo benigní, takže i když mě čeká operace, tak by to mohla být "jen" operace. Tož tak. Člověk má občas spoustu plánů, ale okolnosti s tím umí zamíchat. PS: Včera v noci jsem napsala asi 800 slov jednorázové povídky "na rozepsání", tu jsem neuložila a PC bez mého souhlasu rozjel aktualizace, takže text zmizel. Říkám si, jestli to není znamení, že bych s tím vážně měla seknout

33)  Zklamaná čtenářka (13.03.2018 21:51)

Okay, přehlédnu to rozmezí téměř půl roku, kdy jsi "neměla" čas epilog napsat. Ale když slíbíš, že během jarních prázdnin epilog dodáš, bylo by fajn alespoň oznámit, že se nic dít nebude. A to se radši ani nevyjadřuju k tomu, jak tu přehlížíš své čtenáře. Působí to na mě tím dojmem, že ti dělá dobře, jak tě tu všichni prosí a jen si tu na nich honíš ego anebo je máš absolutně v paži. Nevím co je lepší. Nezklamala jsi mě tím, že jsi příběh nedokončila, ale svým přístupem ke čtenářům.

32)  Kolda (02.03.2018 21:39)

31)  agnnie (02.03.2018 10:24)

Ambři, my tu trpíme... :( dej aspoň vědět jak to vypadá, prosím prosím, smutné koukám

30)  a. (15.02.2018 16:40)

Ambřičko? Prosíme moc a moc, nenechej nás trpět

29)  agnnie (11.02.2018 19:59)

Ambři, fakt tě nechci nějak honit nebo tak, ale prázdniny za chvilku skončí (konkrétně za 4 hodiny, 2 minuty a 45 vteřin ), jak jsi na tom se slibovanou kapitolkou?

ambra

28)  ambra (21.01.2018 13:03)

Claire, mrkni do mého Shrnutí. Zdálo se to daleko, ale prázdniny tu budou za chviličku ;) :)

27)  Claire (20.01.2018 22:15)

Kdy bude další kapitola? Jsem nedočkavá

Jalle

26)  Jalle (11.01.2018 11:16)

haló? je tam Ambra? my sme stále tu.

Iwka

25)  Iwka (07.01.2018 16:10)

24)  Leylla (05.01.2018 15:17)

23)  Jana (02.01.2018 22:18)

Jak to vypadá s kapitolou, prosím? :)

Jalle

22)  Jalle (09.12.2017 17:42)

Som veľmi rada, že som sa k tomuto dostala až po takom dlhom čase, lebo inak by som sa zbláznila z toho useknutého konca! Čo to vystrájaš, žena???
Pomóc, Edward, poď poď!
Super

21)  betuška (22.11.2017 20:59)

ambruška, teším sa s tebou,že si získala prácu, ktorá ťa teší a naplňa niekedy je treba byť hodne trpezlivý, hlavne v tejto sprostej dobe
takže držím palce,aby sa ti podarilo čím skor aklimatizovať a potom sa dočkáme aj my!!! teda dúfam

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still