13.05.2010 [16:15], Karolka, ze série Šach - Mat, komentováno 114×, zobrazeno 12035×

No a je to tady. Nehaňte, nehrozte... Závěr. :-)

Koncovka

„Lásko, budeme mít miminko.“

Zmohla jsem se jen na nervózní uchichtnutí. Jako někdo, kdo právě slyšel vtip, kterému nerozumí a není si vlastně úplně jistý, jestli to vtip opravdu byl.

Když si Edward uvědomil, jak to znělo, zatvářil se hrozně rozpačitě a usmál se. Přemýšlela jsem, co mi na tom vlastně nesedí. Kromě toho, že se tu novinku dozvídám od něj. Nejspíš to byl jeho výraz a postoj těla. Jakoby se nemohl rozhodnout, jestli má radost nebo ne.

Pohled mi znovu zabloudil k mobilu v jeho ruce. V ten moment jsem vlastně pochopila, že to myslel naprosto vážně. To vědomí mě zaplavilo rychlostí rozvodněné řeky. Zatajila jsem dech. Ve stejný moment jako já - ale stejně nesměle - položil ruku na mé dosud naprosto ploché břicho. Nikdy jsem nevěřila, že to takhle funguje. Myslela jsem, že je to jen romantické klišé z knížek. Jenže teď jsem na vlastní kůži prožila, že se všechno změnilo během jediného mrknutí oka. Stačil okamžik a už jsem byla schopná přemýšlet v množném čísle.

Edward si mě přitáhl k sobě a jemně mě objal. Byla to jedna ze vzácných chvil, kdy se z jeho těla naprosto vytratila upíří strnulost a já cítila, že se chvěje. Přes jeho rameno jsem pohlédla na Eleazara a Carmen. Podle jejich výrazů jsem pochopila, že něco není v pořádku.

„Co se děje?“ zeptala jsem se tiše a tu otázku jsem nesměrovala nikomu konkrétnímu. Bylo mi jedno, kdo z nich mi odpoví. Jen jsem nutně potřebovala vědět, že se nic zlého neděje a vrátit se k té opojné radosti. Znovu se mi v hlavě objevilo to slovíčko, které jsem já sama začala používat teprve nedávno. Máma...

Edward se lehce odtáhl, ale stále mě objímal. Vypadalo to, že má... strach?

„Odletíme hned domů. Carlisle tě prohlédne. Bojí se...“ Na moment zavřel oči a vzápětí vyrovnaně pokračoval. „To miminko nejspíš nebude člověk, Bello.“

Přikývla jsem. Dalo se to čekat. Visela jsem na něm očima a čekala, že mi to víc vysvětlí. Nerozuměla jsem... A pak jsem si, nevím proč, vzpomněla na ten zlomený strom tehdy v lese.

Viděl moje náhle doširoka otevřené oči a slyšel moje srdce i panikou zúžený dech. Znovu mě objal a v jeho výrazu teď jasně převažovala bolest. V ten moment jsem si víc než kdy jindy uvědomila, že je mu vlastně teprve sedmnáct...

„Pokusíme se něco zjistit co nejdřív. Začneme s pátráním hned,“ řekl Eleazar. „Jestli je na těch legendách něco pravdy, mohlo by to pomoct.“ Omluvně se na mě podíval a dovysvětlil to: „Existují indiánské legendy o ženách, které počaly s...“ ztišil hlas, pořád jsme stáli v letištní hale, „...někým našeho druhu.“

Jen jsem přikývla. Nějak jsem se pořád nedokázala popasovat se smrští emocí, které mě hrozily zaplavit. Byla tu tichá a jásavá radost z mateřství a z malinkého tvorečka ve mně. Už navždycky spojená se vzpomínkou na ledový vodopád uprostřed pralesa. Jenže moje srdce stejně urputně svírala mrazivá ruka strachu, dokonce možná hrůzy, že naše konečně nabyté štěstí zmizí dřív než si ho stihneme pořádně uvědomit.

Jako obvykle, i teď můj mozek začal fungovat ještě na další úrovni – Edward je nešťastný a strašně se o mě bojí. O nás... došlo mi vzápětí.

„Bude to v pořádku,“ řekla jsem pevně, rozhodnutá, že to bude pravda, i kdyby to pravda nebyla. Nikdy jsem se o nic nervala. Vždycky jsem se jen snažila přežít. Teď jsem se ale cítila víc živá a silná, než kdykoli předtím. Konečně jsem měla něco, za co stojí bojovat. Za Edwardův spokojený úsměv, za to malé, ať už bude jeho podstata jakákoli. Máme ho, protože jsme po něm toužili, protože se milujeme...

Díval se na mě vážně a zase se mi zdálo, že se marně pokouší proniknout do mé mysli. Odhadoval mé pocity a postoje. Došlo mi, že kdyby měl jen stín podezření, že se bojím, a že chci, aby mi zachránil život, dal by mi přednost. Bezvýhradně.

O důvod víc rvát se a nepodléhat úzkosti.

*****

„No tak, Charliene, soustřeď se!“

Drobná štíhlá tmavovláska se na svého otce láskyplně podívala přes stůl a neodpustila si trochu jízlivou odpověď.

„Já jsem perfektně soustředěná. Ale ty vypadáš nějak přepadle. Přestaň už tetu špehovat.“

Na moment se zatvářil překvapeně a provinile. Ta holka do něj viděla stejně jako...

„Prostě se s tím musíš smířit. Když si Alice něco vezme do hlavy, nikdo jí to nevymluví. Já jí tedy určitě odporovat nehodlám. Za ty roky už jsem pochopila, že to stejně nemá cenu. Jednou mi nařídila, že tě tu mám zdržet, tak to taky udělám.“

Povzdychl si a rezignovaně zavrtěl hlavou.

„Měl jsem to zařídit sám. Pěkně odjet a potom vás postavit před hotovou věc.“

„Jo a pak minimálně tři sta let poslouchat, že jsi sobec,“ ušklíbla se.

„Kdyby aspoň netrvala na těch hloupejch tradicích.“ Řekl to tak nahlas, aby si byl jist, že jeho sestra to slyšela, ať už je kdekoli.

„Tak už hraj, Charlie. Máš mě snad zabavit ne?“

Dívka s úsměvem zavrtěla hlavou a znovu se soustředila na šachovnici. Edward ji pozoroval přivřenýma očima a znovu se mu sevřelo hrdlo, když si uvědomil, jak moc je podobná své matce. Měla její oči, postavu a dokonce i bystrou analytickou mysl. K jeho zklamání podědila i záhadnou schopnost nevpustit si nikoho do hlavy.

Charliene zamyšleně uchopila pěšce stojícího před králem a skočila o dvě pole vpřed.

Kradmo se podívala na tátu a pak se odvážila konečně položit otázku, která ji v hlavě ležela už celé roky.

„Tati?“

Edward zahájil útokem. Jeho jezdec přeskočil vlastní řadu pěšců a napadl jejího.

„Hm...“ zdálo se, že je zcela ponořený do promýšlení strategií.

„Jak to bylo tenkrát s mámou?“ Tušila, že nebude nadšený.

Trochu zamračeně se na ni podíval a mlčel. Všimla si, že se mu v tu chvíli ani nezvedal hrudník.

Odkašlala si.

„Víš, já si myslím, že už jsem dost velká, abych to mohla vědět. Kromě toho,“ sklopila oči a trochu se začervenala, „Nahuel mi vyprávěl, jak to v takových případech bývá, takže mám hrubou představu...“ Teď slyšela, jak se prudce nadechl.

„Není to hezký příběh, Charlie,“ řekl něžně. „Nemusíš si s tím lámat hlavu.“

„Musím,“ řekla trochu vzdorovitě. „Je to pro mě důležité. Je to součástí toho, kdo jsem.“

Edward se na chvíli opřel, jako člověk, který hledá vnitřní rovnováhu a zavřel oči.

„Nikdo mi to nechce vyprávět. Já chápu proč. Nechcete, abych si vyčítala, že...“ Tohle se vyslovovalo dost těžko.

„Pojď sem,“ řekl rezignovaně.

Charliene vstala a posadila se k němu na klín. Oči jí zářily. Konečně uslyší všechno. Zároveň se ale trochu bála.

„Máma byla strašně statečná a ještě víc nás to sblížilo, i když bych nevěřil, že to ještě vůbec jde...“

„Tati,“ řekla tiše. „Řekni mi úplně všechno.“

Přikývl a ztěžka polkl. Jeho paměť mu všechno dokázala přehrát do detailu. Tak nějak mimoděk pohladil Charlie po vlasech.

„Bylo jí hodně zle. Nemohla jíst a vlastně ani pít. Krátce po návratu domů ji Carlisle musel napojit na infúzi. Nevěděli jsme, co můžeme čekat. O Nehuelovi jsme ještě neměli ani tušení.“

Charliene se pousmála a jemu neušlo, že následujících deset úderů jejího srdce zaznělo v mnohem rychlejším rytmu.

„Podle všeho se zdálo, že těhotenství probíhá mnohem rychleji, než je běžné, rostla jsi hodně rychle.“ Políbil ji do vlasů. „Vážně se mi nechce o tom mluvit. Je to pryč, Charlie.“

„Já to zvládnu, tati,“ odpověděla prosebně. „Pamatuju si jak vypadala, když jsem se narodila. Prosím, pokračuj.“

Mluvil pomalu a často hledal slova. Jak měl milované dceři popisovat Belliny zlomeniny a modřiny? Temně fialové kruhy pod očima? Vadla a scházela den za dnem. Zvuk jejího srdce znal lépe, než kdyby bylo jeho vlastní. Poslouchal ho dvanáct let. Tenkrát ale bylo najednou jiné. Udřené, pracující neustále naplno. I dech zněl jinak. Jakoby jí bylo devadesát a ne dvacet.

„Táto?“ zkusila to znova hnědooká slečna na jeho klíně, když několik minut nepromluvil, ponořený do bolestných vzpomínek.

Omluvně se usmál a pohladil ji. Byl si naprosto jistý, že některé věci Charliene prostě vyprávět nemůže. Kvůli ní i kvůli sobě, nechtěl se k tomu vracet. Ale byly tu i jiné vzpomínky...

„Vzpomínám si, když tě Jasper poprvé cítil.“ Když to řekl, celý se rozzářil. „Maminka zrovna spala a já seděl u ní. Najednou u nás byl Jazz. Měla bys vidět, jak se tvářil.“ Zasmál se.

„Prý si nejdřív nebyl jistý. Ten první pocit byl jen letmý, neurčitý. Pak ale zesílil, až ho dokázal bezpečně pojmenovat. Byla´s šťastná.“ Charlie se potěšeně usmála.

„Měla bys vidět mámu, když se vzbudila a my jí to vyprávěli. Hned jí bylo mnohem líp. Dala´s jí novou sílu.“

Chvíli mlčeli.

„Zlobil ses na mě někdy, tati?“

„Ne!“ řekl honem a pevně ji objal. „Oba jsme tě milovali od prvního okamžiku, kdy jsme zjistili, že se máš narodit.“

Vděčně přikývla, ale nezdála se úplně přesvědčená. „Mluvili jsme o tom s Nahuelem... Tohle nás vlastně hodně sblížilo.“ Po očku se podívala po Edwardovi, co na to říká. Ten se ale tvářil úplně normálně. Jistě – mysl toho mladíka pro něj byla naprosto čitelná. Věděl o nich už všechno. „On je na tom mnohem hůř než já... Oba máme pocit viny. Hodně jsme ublížili... Jen tím, že existujeme.“

„Řeknu ti něco, co už stejně víš, protože jsi chytrá holka. Nejsi zodpovědná za to, co se stalo mamince. Ani Nahuel není. Nikdy jsem nelitoval, opravdu.“

Opřela si hlavu o jeho rameno. Přál by si číst její myšlenky. Chtěl vědět, jestli se mu podařilo ji aspoň trošku uklidnit.

„Máma by na tenhle rozhovor byla asi mnohem lepší,“ řekl.

„Zvládáš to dobře, tati,“ řekla láskyplně a dala mu pusu na tvář.

„Pamatuju si na zvuk jejího srdce. Je to krásná vzpomínka,“ usmála se, když to říkala.

Ještě chvíli drželi jeden druhého.

„Už je to za námi,“ zašeptal, když zaslechl, jak se k nim blíží kroky. „Teď už nás čekají jenom samé dobré věci.“

Přikývla.

„Připraven?“ ozvalo se ode dveří.

Charliene hned vyskočila a rozzářila se.

„Jasně! Že jo tati?“

Když se mu podívala do očí, zjistila, že rozhodně ano. Byl trochu nervózní, ale tak natěšený a šťastný, že se z toho Jasper asi složí, jakmile se jen přiblíží.

Edward přikývl a následoval obě ven na zahradu. Cestou si trpělivě nechal od Alice upravit sako.

„Vypadáš krásně, můj andělský bratře,“ zasmála se a mrkla na něj. Usmál se, ta vzpomínka ho zahřála.

„Uvidíme se za chvíli, tati. Jdu sypat kytky,“ zachichotala se Charlie, ještě políbila Edwarda na tvář a zmizela zpátky v domě. V malém plátěném přístřešku uprostřed louky zapadané čerstvý prašanem zůstal se zbytkem rodiny a Nahuelem.

Slunce zapadalo a dalo vyniknout desítkám, možná stovkám svíček ukrytých ve sklenicích zabořených ve sněhu. Stačilo pár minut a slunce zmizelo za vysokými stromy.

„Není vám zima?“ zeptal se pobledlého muže v huňatém kožichu, který měl neodbytný pocit, že se nejspíš ocitl na jiné planetě.

„Trochu,“ odpověděl dotázaný přidušeně, „ale zvládnu to.“

Pak zazněla tichá hudba (jen Alice ví odkud) a ve dveřích domu se objevila rozzářená Charlie s košíčkem plným růžových plátků. Jako zosobněná radost prošla cestu od domu až k tátovi a posypala ji okvětními plátky. Nedočkavě se postavila k ostatním a spolu s nimi hleděla k domu.

Jen promrzlý kněz v tom šeru ještě neviděl nic, když si ostatní uchváceně povzdechli.

Edward se zachvěl a jen Alicino nenápadné zatahání za rukáv ho donutilo zůstat stát na místě a neběžet jí naproti.

Byla zářivá jako slunce, ve vyčesaných vlasech se jí odrážela světla svíček. Šaty, které měla na sobě, byly snad ušité ze sněhových vloček a kdyby byl Edward člověkem, právě teď by se kolem něj nejspíš rozpustil veškerý sníh.

Kráčela lehce a pomalu, jen lidskou rychlostí. Když ale zvedla štít, aby ho nechala nahlédnout do své mysli, pochopil, že jí to sebeovládání stojí všechnu sílu. Toužila se k němu rozeběhnout, tak jako on k ní.

Konečně byli spolu. Dva páry topazových očí, které neviděly nic a nikoho než sebe navzájem.

„Trochu jsem zbabral pořadí,“ zašeptal jí potichu, takže to důstojně hovořící oddávající s drkotajícími zuby neslyšel. „Naše vlastní dcera nám jde za družičku.“

Tichounce se zasmála a podívala se na něj tak, že mu začaly černat oči.

„Má to ale nesporné výhody. Během svatební noci se nemusíš držet zpátky.“

Byl to další z mnoha dokonalých okamžiků, které spolu prožívali. Cestu k němu si prošlapali bolestí a nohy si přitom rozedřeli do krve. Ale téměř veškerá pominula s posledním úderem Bellina srdce.

Epilog

O deset let později...

Stáli jsme na střeše školy a nikým nepozorováni sledovali hemžení dole pod sebou. Studenti v slavnostních maturitních stejnokrojích se pomalu ale jistě rovnali do úhledných řad. K pultíku přistoupil postarší ředitel a zahájil tradiční závěrečný projev.

Charlie mi položila ruku na krk a vložila do mysli jasně formulovanou otázku. „Která je Corly, mami?“ Byli jsme tu jen s Edwardem. Malého Denise hlídal Nahuel.

„Třetí řada, pátá zprava,“ odpověděla jsem a usmála se. Edward mi stisknul ruku.

KONEC

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4 5 6

14)  sakraprace (13.05.2010 18:25)

Sakra práce, já se málem rozbrečela. Takový šok bych nemusela přežít. Napsalas to neskutečně věrohodně, jen se mi nechtělo věřit, že nebude happy end.

13)  Alaska (13.05.2010 18:10)

Tak tohle byl tedy napínák sevším všudy. Ty víš, jak nás vydusit.

12)  Karolka (13.05.2010 17:52)

Tak jo, dobře. Ano, jsou na maturitě Corly. Denis je syn Charlie a Nahuele. (Teď nevím, jakýho za to dát smajlíka...)

10)  Ree (13.05.2010 17:49)

Uch... kdybych tě neznala, a kdyby jsi mi před nějakou dobou neřekla, že píšeš jenom happy endy, asi bych se bála. I když... vlastně mě to nějak dusilo celou dobu, co jsem to četla. Ale pořád jsem se uklidňovala, že nikde není jasně napsáno, že zemřela.
Jsi úžasná, bylo to fakt nádherné

9)  lied (13.05.2010 17:38)

nádherný dílek jen ten konec mi trochu zamotal mozkové závity kdo je Denis ? a nejsou na maturitě Cori

8)  Abera (13.05.2010 17:36)

7)  Evelyn (13.05.2010 17:19)

Karolko, krásná kapitola, jen na můj vkus možná trochu moc rychle přišel závěr... Ale byla to nádhera, i když jsi mě nenachytala Za celou povídku tleskám a děkuji

A teď si ještě potřebuji ujasnit - Charleen se zamilovala do Nahuela? A kdo je Denis? Děkuji za vysvětlení pro nás ne úplně bystré

6)  Hanetka (13.05.2010 17:11)

To to hezky skončilo,
a mně se to líbilo!
Povídka to byla skvělá,
jen později končit měla,
proto doufám tiše
že se nová píše!

5)  ambra (13.05.2010 16:58)

Džízes, já Ti tu Bellinu smrt fakt věřila... Ale je pravda, že jsem si díky tomu skutečně kvalitně pobrečela. Karolko, dokonalé! Epilog skvělý, doufala jsem, že bude rozloučení s Corly...

4)  Popoles (13.05.2010 16:54)

Aááách.
Ne, mě jsi nenachytala, já věděla, že jí nezabiješ… No tak dobře, trochu to ve mě svíralo, ale pevně jsem věřila, že bys nám to neudělala.

Ten závěr byl do posledního písmenka dokonalý.
To, jak sledovali maturitní předávání diplomů Corly, bylo jen úžasnou třešinkou na dortíku.
Těším se na další skvost z tvého pera.

«   1 2 3 4 5 6