Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Sach_mat.jpg

No a je to tady. Nehaňte, nehrozte... Závěr. :-)

Koncovka

 

„Lásko, budeme mít miminko.“

 

Zmohla jsem se jen na nervózní uchichtnutí. Jako někdo, kdo právě slyšel vtip, kterému nerozumí a není si vlastně úplně jistý, jestli to vtip opravdu byl.

Když si Edward uvědomil, jak to znělo, zatvářil se hrozně rozpačitě a usmál se. Přemýšlela jsem, co mi na tom vlastně nesedí. Kromě toho, že se tu novinku dozvídám od něj. Nejspíš to byl jeho výraz a postoj těla. Jakoby se nemohl rozhodnout, jestli má radost nebo ne.

Pohled mi znovu zabloudil k mobilu v jeho ruce. V ten moment jsem vlastně pochopila, že to myslel naprosto vážně. To vědomí mě zaplavilo rychlostí rozvodněné řeky. Zatajila jsem dech. Ve stejný moment jako já - ale stejně nesměle - položil ruku na mé dosud naprosto ploché břicho. Nikdy jsem nevěřila, že to takhle funguje. Myslela jsem, že je to jen romantické klišé z knížek. Jenže teď jsem na vlastní kůži prožila, že se všechno změnilo během jediného mrknutí oka. Stačil okamžik a už jsem byla schopná přemýšlet v množném čísle.

Edward si mě přitáhl k sobě a jemně mě objal. Byla to jedna ze vzácných chvil, kdy se z jeho těla naprosto vytratila upíří strnulost a já cítila, že se chvěje. Přes jeho rameno jsem pohlédla na Eleazara a Carmen. Podle jejich výrazů jsem pochopila, že něco není v pořádku.

„Co se děje?“ zeptala jsem se tiše a tu otázku jsem nesměrovala nikomu konkrétnímu. Bylo mi jedno, kdo z nich mi odpoví. Jen jsem nutně potřebovala vědět, že se nic zlého neděje a vrátit se k té opojné radosti. Znovu se mi v hlavě objevilo to slovíčko, které jsem já sama začala používat teprve nedávno. Máma...

Edward se lehce odtáhl, ale stále mě objímal. Vypadalo to, že má... strach?

„Odletíme hned domů. Carlisle tě prohlédne. Bojí se...“ Na moment zavřel oči a vzápětí vyrovnaně pokračoval. „To miminko nejspíš nebude člověk, Bello.“

Přikývla jsem. Dalo se to čekat. Visela jsem na něm očima a čekala, že mi to víc vysvětlí. Nerozuměla jsem... A pak jsem si, nevím proč, vzpomněla na ten zlomený strom tehdy v lese.

Viděl moje náhle doširoka otevřené oči a slyšel moje srdce i panikou zúžený dech. Znovu mě objal a v jeho výrazu teď jasně převažovala bolest. V ten moment jsem si víc než kdy jindy uvědomila, že je mu vlastně teprve sedmnáct...

„Pokusíme se něco zjistit co nejdřív. Začneme s pátráním hned,“ řekl Eleazar. „Jestli je na těch legendách něco pravdy, mohlo by to pomoct.“ Omluvně se na mě podíval a dovysvětlil to: „Existují indiánské legendy o ženách, které počaly s...“ ztišil hlas, pořád jsme stáli v letištní hale, „...někým našeho druhu.“

Jen jsem přikývla. Nějak jsem se pořád nedokázala popasovat se smrští emocí, které mě hrozily zaplavit. Byla tu tichá a jásavá radost z mateřství a z malinkého tvorečka ve mně. Už navždycky spojená se vzpomínkou na ledový vodopád uprostřed pralesa. Jenže moje srdce stejně urputně svírala mrazivá ruka strachu, dokonce možná hrůzy, že naše konečně nabyté štěstí zmizí dřív než si ho stihneme pořádně uvědomit.

Jako obvykle, i teď můj mozek začal fungovat ještě na další úrovni – Edward je nešťastný a strašně se o mě bojí. O nás... došlo mi vzápětí.

„Bude to v pořádku,“ řekla jsem pevně, rozhodnutá, že to bude pravda, i kdyby to pravda nebyla. Nikdy jsem se o nic nervala. Vždycky jsem se jen snažila přežít. Teď jsem se ale cítila víc živá a silná, než kdykoli předtím. Konečně jsem měla něco, za co stojí bojovat. Za Edwardův spokojený úsměv, za to malé, ať už bude jeho podstata jakákoli. Máme ho, protože jsme po něm toužili, protože se milujeme...

Díval se na mě vážně a zase se mi zdálo, že se marně pokouší proniknout do mé mysli. Odhadoval mé pocity a postoje. Došlo mi, že kdyby měl jen stín podezření, že se bojím, a že chci, aby mi zachránil život, dal by mi přednost. Bezvýhradně.

O důvod víc rvát se a nepodléhat úzkosti.

 

*****

 

„No tak, Charliene, soustřeď se!“

Drobná štíhlá tmavovláska se na svého otce láskyplně podívala přes stůl a neodpustila si trochu jízlivou odpověď.

„Já jsem perfektně soustředěná. Ale ty vypadáš nějak přepadle. Přestaň už tetu špehovat.“

Na moment se zatvářil překvapeně a provinile. Ta holka do něj viděla stejně jako...

„Prostě se s tím musíš smířit. Když si Alice něco vezme do hlavy, nikdo jí to nevymluví. Já jí tedy určitě odporovat nehodlám. Za ty roky už jsem pochopila, že to stejně nemá cenu. Jednou mi nařídila, že tě tu mám zdržet, tak to taky udělám.“

Povzdychl si a rezignovaně zavrtěl hlavou.

„Měl jsem to zařídit sám. Pěkně odjet a potom vás postavit před hotovou věc.“

„Jo a pak minimálně tři sta let poslouchat, že jsi sobec,“ ušklíbla se.

„Kdyby aspoň netrvala na těch hloupejch tradicích.“ Řekl to tak nahlas, aby si byl jist, že jeho sestra to slyšela, ať už je kdekoli.

„Tak už hraj, Charlie. Máš mě snad zabavit ne?“

Dívka s úsměvem zavrtěla hlavou a znovu se soustředila na šachovnici. Edward ji pozoroval přivřenýma očima a znovu se mu sevřelo hrdlo, když si uvědomil, jak moc je podobná své matce. Měla její oči, postavu a dokonce i bystrou analytickou mysl. K jeho zklamání podědila i záhadnou schopnost nevpustit si nikoho do hlavy.

Charliene zamyšleně uchopila pěšce stojícího před králem a skočila o dvě pole vpřed.

Kradmo se podívala na tátu a pak se odvážila konečně položit otázku, která ji v hlavě ležela už celé roky.

„Tati?“

Edward zahájil útokem. Jeho jezdec přeskočil vlastní řadu pěšců a napadl jejího.

„Hm...“ zdálo se, že je zcela ponořený do promýšlení strategií.

„Jak to bylo tenkrát s mámou?“ Tušila, že nebude nadšený.

Trochu zamračeně se na ni podíval a mlčel. Všimla si, že se mu v tu chvíli ani nezvedal hrudník.

Odkašlala si.

„Víš, já si myslím, že už jsem dost velká, abych to mohla vědět. Kromě toho,“ sklopila oči a trochu se začervenala, „Nahuel mi vyprávěl, jak to v takových případech bývá, takže mám hrubou představu...“ Teď slyšela, jak se prudce nadechl.

„Není to hezký příběh, Charlie,“ řekl něžně. „Nemusíš si s tím lámat hlavu.“

„Musím,“ řekla trochu vzdorovitě. „Je to pro mě důležité. Je to součástí toho, kdo jsem.“

Edward se na chvíli opřel, jako člověk, který hledá vnitřní rovnováhu a zavřel oči.

„Nikdo mi to nechce vyprávět. Já chápu proč. Nechcete, abych si vyčítala, že...“ Tohle se vyslovovalo dost těžko.

„Pojď sem,“ řekl rezignovaně.

Charliene vstala a posadila se k němu na klín. Oči jí zářily. Konečně uslyší všechno. Zároveň se ale trochu bála.

„Máma byla strašně statečná a ještě víc nás to sblížilo, i když bych nevěřil, že to ještě vůbec jde...“

„Tati,“ řekla tiše. „Řekni mi úplně všechno.“

Přikývl a ztěžka polkl. Jeho paměť mu všechno dokázala přehrát do detailu. Tak nějak mimoděk pohladil Charlie po vlasech.

„Bylo jí hodně zle. Nemohla jíst a vlastně ani pít. Krátce po návratu domů ji Carlisle musel napojit na infúzi. Nevěděli jsme, co můžeme čekat. O Nehuelovi jsme ještě neměli ani tušení.“

Charliene se pousmála a jemu neušlo, že následujících deset úderů jejího srdce zaznělo v mnohem rychlejším rytmu.

„Podle všeho se zdálo, že těhotenství probíhá mnohem rychleji, než je běžné, rostla jsi hodně rychle.“ Políbil ji do vlasů. „Vážně se mi nechce o tom mluvit. Je to pryč, Charlie.“

„Já to zvládnu, tati,“ odpověděla prosebně. „Pamatuju si jak vypadala, když jsem se narodila. Prosím, pokračuj.“

Mluvil pomalu a často hledal slova. Jak měl milované dceři popisovat Belliny zlomeniny a modřiny? Temně fialové kruhy pod očima? Vadla a scházela den za dnem. Zvuk jejího srdce znal lépe, než kdyby bylo jeho vlastní. Poslouchal ho dvanáct let. Tenkrát ale bylo najednou jiné. Udřené, pracující neustále naplno. I dech zněl jinak. Jakoby jí bylo devadesát a ne dvacet.

„Táto?“ zkusila to znova hnědooká slečna na jeho klíně, když několik minut nepromluvil, ponořený do bolestných vzpomínek.

Omluvně se usmál a pohladil ji. Byl si naprosto jistý, že některé věci Charliene prostě vyprávět nemůže. Kvůli ní i kvůli sobě, nechtěl se k tomu vracet. Ale byly tu i jiné vzpomínky...

„Vzpomínám si, když tě Jasper poprvé cítil.“ Když to řekl, celý se rozzářil. „Maminka zrovna spala a já seděl u ní. Najednou u nás byl Jazz. Měla bys vidět, jak se tvářil.“ Zasmál se.

„Prý si nejdřív nebyl jistý. Ten první pocit byl jen letmý, neurčitý. Pak ale zesílil, až ho dokázal bezpečně pojmenovat. Byla´s šťastná.“ Charlie se potěšeně usmála.

„Měla bys vidět mámu, když se vzbudila a my jí to vyprávěli. Hned jí bylo mnohem líp. Dala´s jí novou sílu.“

Chvíli mlčeli.

„Zlobil ses na mě někdy, tati?“

„Ne!“ řekl honem a pevně ji objal. „Oba jsme tě milovali od prvního okamžiku, kdy jsme zjistili, že se máš narodit.“

Vděčně přikývla, ale nezdála se úplně přesvědčená. „Mluvili jsme o tom s Nahuelem... Tohle nás vlastně hodně sblížilo.“ Po očku se podívala po Edwardovi, co na to říká. Ten se ale tvářil úplně normálně. Jistě – mysl toho mladíka pro něj byla naprosto čitelná. Věděl o nich už všechno. „On je na tom mnohem hůř než já... Oba máme pocit viny. Hodně jsme ublížili... Jen tím, že existujeme.“

„Řeknu ti něco, co už stejně víš, protože jsi chytrá holka. Nejsi zodpovědná za to, co se stalo mamince. Ani Nahuel není. Nikdy jsem nelitoval, opravdu.“

Opřela si hlavu o jeho rameno. Přál by si číst její myšlenky. Chtěl vědět, jestli se mu podařilo ji aspoň trošku uklidnit.

„Máma by na tenhle rozhovor byla asi mnohem lepší,“ řekl.

„Zvládáš to dobře, tati,“ řekla láskyplně a dala mu pusu na tvář.

„Pamatuju si na zvuk jejího srdce. Je to krásná vzpomínka,“ usmála se, když to říkala.

Ještě chvíli drželi jeden druhého.

„Už je to za námi,“ zašeptal, když zaslechl, jak se k nim blíží kroky. „Teď už nás čekají jenom samé dobré věci.“

Přikývla.

„Připraven?“ ozvalo se ode dveří.

Charliene hned vyskočila a rozzářila se.

„Jasně! Že jo tati?“

Když se mu podívala do očí, zjistila, že rozhodně ano. Byl trochu nervózní, ale tak natěšený a šťastný, že se z toho Jasper asi složí, jakmile se jen přiblíží.

Edward přikývl a následoval obě ven na zahradu. Cestou si trpělivě nechal od Alice upravit sako.

„Vypadáš krásně, můj andělský bratře,“ zasmála se a mrkla na něj. Usmál se, ta vzpomínka ho zahřála.

„Uvidíme se za chvíli, tati. Jdu sypat kytky,“ zachichotala se Charlie, ještě políbila Edwarda na tvář a zmizela zpátky v domě. V malém plátěném přístřešku uprostřed louky zapadané čerstvý prašanem zůstal se zbytkem rodiny a Nahuelem.

Slunce zapadalo a dalo vyniknout desítkám, možná stovkám svíček ukrytých ve sklenicích zabořených ve sněhu. Stačilo pár minut a slunce zmizelo za vysokými stromy.

„Není vám zima?“ zeptal se pobledlého muže v huňatém kožichu, který měl neodbytný pocit, že se nejspíš ocitl na jiné planetě.

„Trochu,“ odpověděl dotázaný přidušeně, „ale zvládnu to.“

Pak zazněla tichá hudba (jen Alice ví odkud) a ve dveřích domu se objevila rozzářená Charlie s košíčkem plným růžových plátků. Jako zosobněná radost prošla cestu od domu až k tátovi a posypala ji okvětními plátky. Nedočkavě se postavila k ostatním a spolu s nimi hleděla k domu.

Jen promrzlý kněz v tom šeru ještě neviděl nic, když si ostatní uchváceně povzdechli.

Edward se zachvěl a jen Alicino nenápadné zatahání za rukáv ho donutilo zůstat stát na místě a neběžet jí naproti.

Byla zářivá jako slunce, ve vyčesaných vlasech se jí odrážela světla svíček. Šaty, které měla na sobě, byly snad ušité ze sněhových vloček a kdyby byl Edward člověkem, právě teď by se kolem něj nejspíš rozpustil veškerý sníh.

Kráčela lehce a pomalu, jen lidskou rychlostí. Když ale zvedla štít, aby ho nechala nahlédnout do své mysli, pochopil, že jí to sebeovládání stojí všechnu sílu. Toužila se k němu rozeběhnout, tak jako on k ní.

Konečně byli spolu. Dva páry topazových očí, které neviděly nic a nikoho než sebe navzájem.

„Trochu jsem zbabral pořadí,“ zašeptal jí potichu, takže to důstojně hovořící oddávající s drkotajícími zuby neslyšel. „Naše vlastní dcera nám jde za družičku.“

Tichounce se zasmála a podívala se na něj tak, že mu začaly černat oči.

„Má to ale nesporné výhody. Během svatební noci se nemusíš držet zpátky.“

Byl to další z mnoha dokonalých okamžiků, které spolu prožívali. Cestu k němu si prošlapali bolestí a nohy si přitom rozedřeli do krve. Ale téměř veškerá pominula s posledním úderem Bellina srdce.

 

Epilog

O deset let později...

 

Stáli jsme na střeše školy a nikým nepozorováni sledovali hemžení dole pod sebou. Studenti v slavnostních maturitních stejnokrojích se pomalu ale jistě rovnali do úhledných řad. K pultíku přistoupil postarší ředitel a zahájil tradiční závěrečný projev.

Charlie mi položila ruku na krk a vložila do mysli jasně formulovanou otázku. „Která je Corly, mami?“ Byli jsme tu jen s Edwardem. Malého Denise hlídal Nahuel.

„Třetí řada, pátá zprava,“ odpověděla jsem a usmála se. Edward mi stisknul ruku.

KONEC

 


Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2 3 4 5 6   »

miamam

94)  miamam (21.04.2011 15:04)

Hu... A je konec. Parádní, jak už jsem předesílala... Krásný příběh, pohladil mě na duši. :)

Karolka

93)  Karolka (09.02.2011 18:49)

jenka: Přesně tak.

92)  jenka (09.02.2011 16:21)

No, nechci tě nějak uštvat
Ještě mě ale napadlo: malý Denis, to je syn Nahuela a Charlien? Nějak si nejsem tak jistá... Díky předem za odpověď ;)

Karolka

91)  Karolka (09.02.2011 00:02)

jenka: Děkuju. To mě moc těší. Asi budet muset psát ještě rychleji nebo co.

90)  jenka (08.02.2011 23:54)

Tak jsem si zase přečetla jednu nádhernou povídku. Už mi od tebe zbývá jen Stmívání v Evropě a já se děsím toho, že jsem se stala závislákem. Co budu dělat, až to všechno přečtu?!?
Takže... Tím jsem chtěla říct, že všechny tvoje povídky jsou naprosto fenomenální a prostě jsem jim propadla. Stejně jako téhle. Jen mi bylo strašně líto Charlieho...

semiska

89)  semiska (30.01.2011 12:21)

Zlato, chodím, ale v tu dobu, co jsem ještě tady, nejvíc kašlu, tak proto tu tak straším
Ráno (dobře v 11 :D) jsem vstala a plácla se do čela a s větou A jó, vždyť to je jasný a jsem utíkala sem. Takže je vidět, že mé chápání se probouzí až později. :D Neděkuj, já jsem ráda, že mi zpříjemňuješ mé nespavé večery až rána. ;) Už se těším, čím si ho zpříjemním dneska. :D

Karolka

88)  Karolka (30.01.2011 09:38)

Ahoj semi. (Chodíš ty vůbec spát? ) Jsem ráda, že se ti ŠM líbilo. Místy je trochu plakací. Ohledně toho závěru. To byla taková zákeřnost ode mě. Tak je prima, že jsi to prokoukla. Jen s tím počtem dětí ses nestrefila. Mají jen Charlien. V epilogu sledují Corlyinu promoci. (Vždyť na svatbě mají oba karamelové oči). Ještě jednou děkuju!

semiska

87)  semiska (30.01.2011 03:12)

Na začátku příběhu jsem oplakávala smrt Charlieho při železniční nehodě a sirotu Belly. Plesala jsem štěstím, že ji Edward ochránil. Jejich setkání po 12ti letech jsem si líp ani nemohla představit. Osud malé Corly mě velice dostal, a to doslova. Když jsem si domyslela, co se mělo stát těm holčičkám, braly mě mrákoty.
Nesmírně se mi ulevilo při dání May Corly do péče. Dick se pro May nesmírně hodil. Jejich dovolená dopadla mnohem lépe než si představovali. Změnila jim celý život. Při rozhovoru Charliene s Edwardem jsem měla strach, že Bella při porodu zemřela. Ovšem, jakmile jsem narazila na slova tradice a rozhazování květin, spadl mi velkej balvan ze srdce. V chvilku jsem si myslela, že už není člověk, ale v závěru mi došlo, že tak stalo až po x letech, kdy si pořídili další ratolesti. Opravdu mají tři? ;) Ptám se pro ujištění, jestli jsem četla pozorně, ptž dvě mají určitě. Děkuju za ujasnění. Nádherná povídka, krásně se ti povedla. Pro dnešek dost a zítra (tedy vlastně dnes :D ) se s chutí zakousnu do dalšího příběhu.

Karolka

86)  Karolka (24.12.2010 12:53)

Zuzka: Děkuju!

85)  zuzka (24.12.2010 12:45)

Karolka

84)  Karolka (07.12.2010 23:36)

kytka: Jé děkuju! Mně se taky málem zastavilo srdce, když jsem viděla koment u Šachů! To bylo moc milý!

83)  kytka (07.12.2010 23:35)

tedy, úplně se mi zastavilo srdce, já myslela, že je Bella mrtvá. Skvělá povídka, báječně napsaná, citlivá, dojemná, super. Díky.

ScRiBbLe

82)  ScRiBbLe (27.11.2010 17:53)

Karolko, jasně že to myslím vážně . Co řeknu, tak to tak je . Už se stráááášně těším na Stmívání v Evropě

Karolka

81)  Karolka (27.11.2010 17:42)

ScRi: Ty to asi myslíš vážně, že jo?

ScRiBbLe

80)  ScRiBbLe (27.11.2010 17:14)

Líbilo se mi to hrozně moc, už jsem si ji uložila s úmyslem, že se k ní v budoucnu vrátím .
Jo, tak to znám taky, a proto po sobě raději nic nečtu jinak by mně asi jeblo:D .
Zítra se vrhnu na Tvou další povídku, takže čekej zmatené komentáře .

Karolka

79)  Karolka (27.11.2010 16:55)

ScRiBbLe: Bylo mi velikou ctí, opravdu. Díky za krásná slova i za to, že jsem mohla zavzpomínat. Ty jo, tohle jsem psala v květnu. Od té doby jsem napsala asi čtyři další série. To je skoro pravěk. A víš jaký má člověk pocit, když po sobě čte nějakou starou věc? Chvílemi mlátí hlavou o stůl ale sem tam narazí na něco, co by nezměnil za žádnou cenu. Jsem ráda, že se ti to i přes ta "otloukací" místa líbilo.

ScRiBbLe

78)  ScRiBbLe (27.11.2010 16:51)

Konec? Ne, já nechci! Chci číst dál, nejdřív jsem zběsile, jako by mimoděk, klikala na další kapitolu, ale když se nic nedělo, tak jsem si uvědomila, že se vážně jedná o KONEC. Abys věděla, tak jsem si zpočátku myslela, že je Bella mrtvá, už se mi zase z očí potajmu kradly slzy.:'-( Vážně to na mě tak působilo, že ona je… A pak jsem se dostala dál a konečně se pořádně nadechla a vydechla. Sevřené hrdlo povolilo a já se rozesmála jako šílenec, slzy mi tekly z očí a já se smála a smála. :D
Svatba na zasněžené louce, ta představa, ne, představa ne. Ten film, který se mi rozeběhl před očima, když jsem to četla, byl tak úžasný, romantický a něžný!
Karolko , děkuji Ti za tak úžasnou povídku, u které jsem brečela:'-( , cpala se čokoládou , smála se , dojímala se:( . Byl to neobyčejný zážitek přečíst si tuto nádheru! Díky a klaním se!

Karolka

77)  Karolka (07.11.2010 15:03)

empatty: Moc děkuju a mám velikou radost.

76)  empatty (07.11.2010 00:33)

Tak krásné, úžasné... A svatba na zasněžené louce...božské! Byl to moc krásný dojímavý příběh. A s tak krásným koncem. A pobavila mě věta, že Edward zbabral pořadí. :D
Klaním se a tleskám

Karolka

75)  Karolka (30.10.2010 20:24)

milica: Moc děkuju! To mě těší.

«   1 2 3 4 5 6   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek