05.08.2016 [02:00], Gabbe, ze série Kamenné zdi, komentováno 11×, zobrazeno 4161×

Pokračujeme. Děkuji moc, že jste si vzpomněli!!!

Sviť, měsíčku, sviť...

Okolí rád tvrdil, že v tak brzkém ránu k němu přichází zvláštní myšlenky. Tvrdil, že vidí a slyší věci, které se skutečně stanou. Musí jenom naslouchat. Upřít zrak daleko k horám, vystavit tvář nepříjemnému žáru dotěrných paprsků… a jenom vydržet. Co ale nikomu nedokázal vysvětlit, byl čirý fakt, že na tyto dotěrné paprsky musel čekat ještě za úplné tmy.

Pravdou bylo, že Mullu Fajzuláha bolely zuby. A z té dotěrně ničivě ostré strasti nemohl vydržet v posteli. Jak ale brzy pochopil, i tato Sátorova vůle byla něčím podložena, měla svůj cíl, důvod, počátek a také konec. Jak jinak si vysvětlit ten štiplavý kouř, co jej náhle zasáhl do nosu. Nepříjemná vůně ale neměla původ. Rozhlížel se do všech stran, dům vedle domu, koryto řeky, tichá písečná pláň, holé kamenné zdi. Bosé nohy tiše našlapovaly na stále horké kamínky na cestě vedoucí do Kayi.

Nemusel chodit daleko. To malé ohniště viděl již z dálky. Na kopci v úžlabině, kde kdysi Bella opékala na rozpálených kamenech suché placky, najednou zahořel plamen. Vzrostl ve vteřině a v té druhé pomalu skomíral, až se ztratil úplně.

Chtěl Isabelle vyhubovat, skutečně chtěl. Čekal v úkrytu zdi Gul Dámanu na svoji nezbednou žákyni. Srdce mu poskočilo v hrudi, když se cestou do Karakuše pěšky nevydala doktorova žena. Byl to doktor Cullen sám. Se sklopenou hlavou a těžkou koženou brašnou v ruce. Jak sledoval jeho vyčerpané kroky a nahrbená záda, věděl, že si dnes doktor sáhl na dno svého šálku.

V onom znovuzrozeném ohništi nalezl později zbytky spálených obvazů. To ale nebylo to jediné, co toho brzkého rána našel. Marjam s čistými obvazy kolem nohou a několika bílými krabičkami léků ležela přikrytá u zdi v tvrdém a bezesném spánku.

Tušil, co doktora trápilo. A správně také tušil, že mu jeho nagús i nagím nedovolilo ponížit se tímto činem před svou ženou.

Kupayeh, Karakuš

Faríba Jiwadi byla matkou tří dcer a ženou průměrného učitele počtů na Karakušské škole. Do řečí vstupovala její rodina jenom zřídka. Možná to bylo tím, že sama Faríba byla dokonalou a znamenitou manželkou. Alespoň co se drbů a povídaček týkalo.

Její neskvostnější pomluvy vznikaly ve všechny svátky, pohřby, svatby. Toho roku, kdy se jediný doktor ve městě oženil, ovšem připravila novinku. Sezvala hamšíry na trochu pražených mandlí a vroucího čaje servírovaného s přátelským úsměvem a velkou novinou na rtech. V naprosto obyčejný den.

Tu velkou novinu o Zanetu se dozvěděla ráno od své dlouholeté přítelkyně Bíbí džó.

Bíbí džó byla zahořklá vdova po koženkáři. Ta se k té velké události připletla náhodou. Brzy ráno na trhu spatřila Ishakesmanův stánek s prvotřídním hedvábím. A jeden blankytný šál poponesl vítr do písku pod dřevěným stojanem s bursiny. Když se jej snažila neprůhledně a tiše ukrást, spatřila tři z doktorových služebných, jak kupují ty nejlepší a nejdražší závoje. Nebyly to běžné závoje. Byly to závoje vyšívané zlatou nití, na okrajích prošité třpytivými korálky. V každém z rohu byla zlatá výšivka ve tvaru mince. Byly to závoje určené k Zanetu.

Proto ta velká novina musela putovat nejen k Faríbě, ale i k ostatním domům v Karakuši. Samozřejmě ve vší čestnosti a úctě Karakuši vlastní.

Doktor byl zajisté skvělá partie. O to více lákavější díky jeho šarmu a dobrému původu. A samotou. Samotou, která na tak zajímavého muže byla zcela neobvyklá. A protože byla Faríba žena ve skrz praktická, uměla si vypočítat šanci, kterou by jejich rodina k polepšení měla.

Její praktičnost se prosadila hned v prvním kroku.

„Máš tři dcery, Faríbo. Jaká by měla být ta šťastná?“ Dotírala zvědavě na jednom nevýjimečném ovšem ne nezajímavém čajovém setkání Tyrša. Tyrša sice vdaná nebyla. Ale její otec ji již v šesti letech přislíbil vzdálenému bratranci. Čistě pro zachování rodiny. Nestěžovala si. Sátor jí do vínku kromě nepěkných mateřských znamének na těle i tváři nadělil i nepěkně zapadlé oči a křivý nos.

Faríba otřela pot z čela do jantarového hijábu a upila z čaje.

„To je přeci jasné,“ odfrkla si. „Ajše má knírek lepší než ten proradný Kenan a Giri? Když mlčí, je krásná. Ale jakmile otevře hubu plnou těch křivých zubů… Bas! Má zuby vysázené v dásni jako náhrobky na hřbitově!“

„Zbývá Melek, ta je pěkná.“ Uznala Mirdha. „Mohla by ho uchvátit její čistá pleť. A má i pěkný zuby. A umí dobrou kofru! Pozvěte ho na čaj!“

„Mirdho, prosím tě. To je doktor. Na doktora musíme opatrně. Nesmíme ho vyděsit ani uhnat na obyčejnost. To chce trochu času… Sátor mě nepotrestal třemi dcerami jenom pro nic za nic. Melek se na svět drala téměř dva dny, málem jsem duši vypustila a následky na sobě vidím pořád. Tohle musím zařídit po svém, jako všechno v tomhle bídném domě.“

Jak Faríba řekla, tak také udělala. Jen co vyprovodila hamšíry a každou pečlivě políbila dvakrát na tvář, zavolala si k sobě Melek. Jak se nejlépe dostat k doktorovi a ukázat své přednosti? To byla otázka, na kterou Faríba znala odpověď. Alespoň si to myslela.

„Lehni. Drž si to. Mlč.“ Přikázala Faríba a ještě jednou ostré nůžky ošetřila silnou rakijí, aby byly naprosto čisté. Melek, která nechápavě ležela na stole, zírala vyděšeně na svou poblázněnou matku a němě kývala na všechny rozkazy. Faríba si dala záležet, aby rána na stehně byla rovná a čistá. Pak prostřihla plátěné šaty a nechala látku chvíli nasáknout krví. Teprve poté utíkaly za doktorem. Ten nad jejich náhlým neštěstím při úpravě šatů jenom mrzutě zakroutil hlavou.

Faríba cítila, že tento krok nestačil. A tak konala dále. Když zapadlo slunce a rozpálené kameny stále ještě žhnuly, poslala Melek zkontrolovat zámek na chlévu. Na posledním schodu do dvora ji omylem strčila.

Doktor její rozedřené dlaně a kolena ošetřil. Káravý pohled tentokrát věnoval Melek.

Poslední pokus byl završen voňavými paštunskými koláčky. Faríba napekla, oblékla dceru do nejlepšího šatstva a poslala ji z domu. Melek se vrátila za kratičkou chvíli s Bíbí džó.

Tentokrát Faríba její nové zprávy poslouchala s hraným štěstím a úlekem. A když už se chystala celou tu snahu jako mnoho věcí v jejím životě pohřbít do prachu, dozvěděla se o dívce z Kayi. O obyčejné, chudé, nemluvné dívce. Její ješitnost utrpěla hořkou porážku.

„Vyměnil moji Melek za to kayský hovno… Neumí ani číst, mluvit… Natož cokoliv jiného. Kam jenom rozum dal…“

Mirdha nespokojeně pomlaskala. „Třeba má něco, co my ne, Faríbo. Umí to třeba jinak než my.“ S křivým úsměvem se začervenala. „A slyšela jsem, že je velmi krásná. Už i v Kayi byla vyhlášená kráska.“

Faríba se jenom ušklíbla a ohodnotila obědovou kupkovou rýži jako příliš suchou.

Od té doby mladičké manželce doktora Cullena neřekla jinak než náhrů. Špinavá.

„Javaš, Kenan!“ Zahřměl Jacob do horních útrob domu, když ještě v dílně zapaloval plynovou lampu, aby na jemnou natřenou kůži na ponku lépe viděl.

„A jdi už taky spát! Nedři se do noci, synu! Zítra taky den…“ dodal Kenan v dlouhém zívnutí, než se jeho malátná postava doplížila do postele.

Přivykli si na sebe během dne. Oba dva měli rádi samotu. Ticho. Neměli potřebu zbytečně tlachat. Ani jeden z nich se nesvěřil s minulostí. Ale oba dva věděli, že si ten druhý s sebou kus toho bolavého stále nese. Tak ale muži nehovořili, takoví oni nebyli. Ani Kaya ani Karakuš. Ani Jacob ani Kenan.

To jediné, v čem se lišili, byla vzdálenost. To, co Kenan hledal, bylo nenávratně ztraceno v prachu. To, co hledal Jacob, bylo jen na pár krůčků daleko.

A Kenan mu k tomu nesmírně pomáhal, když mu svými občasnými zmínkami o bohatém sousedovi doktorovi hodil pomocné lano.

Stejně jako toho večera. Jacob věděl podle zástupu mrzáků v ulicích, starých lidí zavěšených v rámech svých dětí a spousty čerstvých bílých obvazů na jejich ranách, že dnes je ten den, kdy doktor zůstává v práci až do úplného setmění. A jak jej poslední dny pozoroval, tušil, že se nejdéle zdrží právě dnes.

Předchozích pět vroucích dní se z práce vracel ještě za světla. Vždy v tu chvíli na Kenanově krytém dvoře čistil Jacob náčiní a vyklepával z bot pichlavé piliny. Tehdy jej škvírou v plotě sledoval, jak v drahém obleku s koženou brašnou rychle pospíchá mezi dvěma fíky a již z dálky mává na Bellu.

Viděl z ní jenom vzdušné lehké hedvábí, co se při každém pohybu měnilo v mořskou vlnu. A tak jako ona i vlna tiše a elegantně plula z domu na terasu. Cítil vůni večeře a snad dokázal i poznat jídla, která vařila. Připomínala mu Kayu a jejich společné večery. Večeře, které s Marjam pořádaly, obědy, na které je zvaly… Na kterých vždy po Belle pokukoval, a ona se smála a dávala mu do srdce tolik naděje.

A teď to jídlo jedl on. Zhnusil se při představě, jak jeho bohatý ctnostný soused má v rukou ten večer vše, co on léta miloval.

K jídlu doktor usedal do úkrytu mezi keři. Jacobovi žaludek tvrdě svírala ledová pěst, protože věděl, že ona tam po celou dobu sedí s ním.

Tu noc si v duchu přeříkával modlitbu svého otce. Ruce rychle pracovaly, uklízely dílnu a dokončily malou lež… V poledních přestávkách, kdy karakušská smetánka utíkala pálivému žáru a lidé se schovali do chladných útrob domu, byl i Kenan nesmírně unavený a s tvrdým chrápáním usnul na svém proutěném křesle. Chrápal tak nahlas, že jej nemohla vyrušit Jacobova tichá a rychlá práce rukou. Nadělal si práci dopředu. Leštil, brousil, lepil, šil… Svoji dobře a tiše odvedenou práci poté pečlivě zamotal do kusu starého hadru a schoval do prázdného hrnce od sádla, jímž promazával popraskanou kůži bot.

A právě v tu noc dva páry pohotově vyskládal na pult a po opatrném ujištění vyběhl do tiché noci.

Tak jako Mulla Fajzuláh sledoval příchod slunce z temných koutů za kayských rán, sledovala Isabella příchod a sytost měsíce každý večer. Scházela jí v životě rovná čára, jež by přesně určila hranice dne. Onu pověstnou čáru si brzy našla v nástupu noci. Sledovala velikost, tvar, barvu, polohu… Vše, co jí jenom měsíc mohl nabídnout. Naučila se tak poznávat noci a večery, kdy bude její manžel až do úplné tmy v práci, kdy se naopak vrátí včas na tradiční večeři. Poznala tak, kdy nemá nechávat schnout čisté prádlo na dvoře. A v neposlední řadě také věděla, kdy očekávat nepříjemné dny a vystlat tak polovinu postele dvěma savými plátny. A pak také v záři měsíce pozorovala manželův zklamaný výraz, když to pošpiněné plátno spatřil v její posteli…

Neměla v životě mnoho tajemství. Byla pouze dvě. Ale obě ta tajemství zrazovala jako kalná hladina vody.

Jedním z malých prohřešků byl kožený vak. Netušila, jestli tak svého muže podvádí a ani netušila, zda je její malá lest účinná. Přesto pokaždé, když přestal Edward naléhat s milováním a vyčerpaně usnul, čekala vytrvale na jeho tlumené chrápání. Pak vstala a naplnila kožený vak vodou. S široce rozkročenýma nohama ležela v kádi a poté trpělivě čekala a modlila se, aby z ní s vodou vytekla i naděje stát se matkou.

Její druhá lež naproti tomu pálila na jazyku, v hrdle i v konečcích prstů. A jak byla krásná, tak byla také nebezpečná…

Měsíc toho dne říkal, že se její manžel vrátí za úplné tmy až s nočním úderem z Kopcové věže.

Když Jacoba spatřila poprvé, měl měsíc tvar srpku. Neobjali se, nedotýkali se. Jacob seděl celou dobu na dřevěném špalku a ona nervózně postávala u dřevěných dveří stodoly připravena včas uniknout. Ne před Jacobem. Před smrtí, která by je oba čekala, kdyby je Edward spatřil. Po většinu času se na sebe jenom dívali. Bylo to jako jejich první setkání. On špinavý od mouru, ona zahalena v hedvábí a skrývající tvář. Její jediné otázky směřovaly k Marjam. A Jacobova nevědomost o bídě a nouzi, v níž Marjam byla, Bellu uklidnila.

Před druhým setkáním měsíc na obloze chyběl. Ten slabý obrys se ukryl za polámané štíty hor a nechal Karakuš napospas všem jejím hříchům. Takového jednoho se dopustila i Isabella ve snaze být jen na malý okamžik tou svobodnou a šťastnou Bellou. Nechala na své posteli hedvábí, se sepnutými vlasy a odhalenou tváří čekala Jacoba ve stodole. Toho dne ji poprvé objal.

„Voníš jinak,“ poznamenal překvapeně. „Jsi jiná. Nepoznal bych tě…“

„Ale poznals. A šel jsi za mnou až z Kayi.“ Odtušila z jeho pohledů a rozechvělých dlaní.

„Nebudu ti lhát. Ani se tě snažit přesvědčovat. Jenom budu čekat…“ Posadil se znovu na ten dřevěný špalek. A ona si přiklekla k němu. Opatrně se dotýkala vystouplých žilek na jeho předloktí, zápěstí… A poznávala zpět to, o co jediným jejím nedopatřením přišla.

„Budu čekat, až mi jednoho dne dovolíš… Dovolíš s tebou utéct. Jenom proto jsem přišel. Bolí mě vidět tě tak… „

„Jeho,“ odtušila podruhé. „Já vím, Jacobe. Já vím, že ta stará holka zůstala v Kayi. Tohle je někdo úplně jiný.“

„Isabella. Isabella Cullen.“ Procedil skrz zuby a pod Belliným dotekem naběhly ty silné provazce života na jeho rukou. „Nesnáším to jméno.“ Oba se usmáli, ačkoliv na tom nebylo pranic k zasmání.

„Jak bychom jenom mohli utéct. Nedostali bychom se ani přes Gul Dáman, věř mi.“

„Znáš to tu líp než já, pravda. Ale tuhle naději mi nevezmeš, Bello. Teď ti to připadá nemožné, ale jsme to pořád my, pořád my dva… Copak to nevidíš, copak to necítíš? Nemusím ti tu nic vysvětlovat, přecházet žádné hranice…“ Tvář jí ovál ten známý žár. Teplo pronikavější než slunce, jeho kůže hladší než luční kvítí, hlas drsný ale s jemným šepotem. A čím víc se potápěla do hořkých vzpomínek na Kayu, tím více si uvědomovala, jak daleko to vše zůstalo.

„Vím, že mě chceš chránit, Jacobe. Ale pro jednou taky musíš dovolit mně, abych tě ochránila. Nevíš, s čím si zahráváš a nevím to ani já! Tohle, co děláme, nás oba může stát život. Nemá to tak být.“ Jenom kvůli tmě nemohl vidět slzy v jejích očích. A o to bolestivěji jej Bellina odpověď zasáhla přímo do srdce.

„Jak to mluvíš? Tohle nejsi ty… Tohle není moje Bella. Co ti ten prevít jenom provedl…“

„Jacobe, nemluv takhle…“

„Jak nemám mluvit? Nemluvím na tebe dost společensky rovně?“ Jeho ušklíbnutí spatřila i ve tmě.

„Bas! Dost! Nech toho…“ Její karakušský přízvuk ještě dokázal snést. Ale její nový jazyk již nikoliv.

Prudce vstal, až se dřevěný špalek s dunivou ránou převrátil.  Odstrčil její dobré chladné ruce z předloktí. Tentokrát ji za předloktí velmi hrubě popadl on.

„Ty chceš chránit mě? A jak bys to asi dokázala? Nikdy jsi to nedokázala, vždycky jsem to byl já, co chlácholil tu malou bezmocnou holku. Kdo tě utěšoval, když ti Tárik ubližoval? Kdo tě skrýval před ostatními pohledy? A když jsem ti jednou nebyl na blízku, tak jsi v té své poblázněné hlavě nenašla ani dost rozumu na to, aby sis zahalila tvář, když doktor procházel Kayou. Všechno, co se ti v životě stalo, sis zavinila sama. A zaviníš vše to, co teprve přijde…“ Supěl a zuřil. Jeho prsty bolestivě pronikaly hladkou kůži a ona to nedokázala zastavit. Hlas se jí ztratil a hruď byla opět v plamenech. Tolik by jej chtěla přesvědčit, uchlácholit. Nebylo jak.

„Máš jediný štěstí, Isabello Cullen, že stále miluju tu starou Bellu, kterou jsi bývala. Nevzdám to. Počkám. A jestli se mi brzy neukáže, zmizím taky. Stejně jako ona.“

Když té noci pospíchal doktor Cullen cestou mezi fíkovými keři k domu, zasáhl jej z nenadání smutek. Lehká večeře čekala připravena na stole, překrytá druhou miskou proti dotěrnému hmyzu. Jeho krásná manželka ale nikde nebyla.

Nechal večeři na pospas noci a pospíchal do pokoje. Nebyla ale ani v jejich společné ložnici. Až pak spatřil pramének světla z petrolejky. Vycházel ze škvíry z komory, kde byla košťata a těžké dřevěné sudy. Tak jako ona věděla, že její manžel nesnáší ženský pláč, věděl její manžel, si Isabella chodí často a tiše poplakat do úklidové komory. Vzal ji do náruče jako malé dítě a donesl ji do postele.

„Nechávám tě tu příliš dlouho samotnou,“ zabědoval zoufale, když nemohl ani k ránu zamhouřit oči. Stejně tak jeho manželka. Ale z úplně jiného důvodu. „Ptala se po tobě Nilúfar, naše sousedka. Je to také mladá manželka a pochází z Herátu, Karakuš jí byla předtím cizí… Možná bys s ní mohla promluvit.“ Pohladil Isabellu lehce po zátylku a ze zvyku nasál vůni jejích vlasů.

Ležela na boku, nahá a velmi půvabná. On se tiskl k ní a zoufale se snažil zjistit, proč se mu neustále vzdaluje.

„Co říkáš, Isabello?“

„Směla bych?“ špitla mu.

„Samozřejmě. Mehrír je dobrý muž dobrého postavení. A žena je vždy vizitkou svého muže.“

Ačkoliv mu Isabella nerozuměla všechna slova, pochopila, že jí nabízí víc, než čeho byla hodna.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

9)  kala (11.08.2016 22:37)

Šel za Marjam...
Děkuju

7)  Gabbe (05.08.2016 22:19)

Holky, moc vám děkuji! Já vím, i mě to bolí...

6)  emam (05.08.2016 22:02)

Bojím se a těším zároveň. Děkuji

4)  Empress (05.08.2016 16:49)

Nádherné ale mám z toho veľmi zmiešané pocity. Zaváňa z toho bolesť. Všetkých troch. Mám pocit, že to s nimi nemôže dopadnúť dobre. Sú proste obeťami prostredia a okolností.
Tlieskam a veľmi sa teším ďalšiu

1