Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/20538253045_04.jpg

Bylo to dlouhé čekání a já se za něj upřímně omlouvám.

Doufám, že si ty dva ještě trochu pamatujete. Vlastně ty tři nebo víc?

Tužka a papír.

Ty zvláštní drobné chvíle štěstí pokrývaly její tvář. Netušila o nich. Neviděla je. Ale cítila je celým povrchem těla, stále častěji a intenzivněji, vracely se k ní a odrazovaly, nabádaly a lhaly a především odmítaly ustupovat…

Zanet byl ukončen posledním úderem z Kopcové věže, hudebníci dohráli poslední píseň, ženy ji naposledy objaly, Esme ji pohladila po tváři… Všechna ta neodkladná a pro Bellu tolik dotěrná pozornost z náruče bohatých karakušských manželek byla předem sjednaným plánem. Plánem starším než byla Karakuš samotná.

Konečnou hodinou Zanetu měla pro novou ženu končit veškerá krása nově získaného života. Marjam jí tolikrát vyprávěla o manželské léčce. Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají… Takové to pravidlo bylo. Nová žena získala bohatství, získala ochranu a oporu ve svém manželovi, získala svůj skutečný život. A s posledním zazvoněním z té proklaté věže také poznala, že všechna ta třpytivá pozlátka na povrchu rychle zmizí a nezáleží na tom, kolik ze své duše a těla manželovi dokáže dát. Jeho nagús i nagím bylo dovršeno. Měl vše, co správný muž měl mít. A záleželo jenom na jeho pevné ruce, kolik si toho nechá vzít.

Ale navzdory jeho pečlivé snaze zamknout ji v kleci… Jeden zámek zůstal odemčený.

 

 

Kupayeh, Kaya

Místní mu říkali Džalíl Chán, pro Marjam ale představoval ten otravný kayský přídavek Chán jedině obtíž.

Cokoliv a kdokoliv nesoucí takový přídavek, znamenal pro Kayu symbol přežití. Vážený. Karakuš neznala slovo Chán. Karakuštní muži byli pouze Chonú. Ctnostní. Takový Džalíl ve skutečnosti byl. Dokázal pomoci s čímkoliv. Ať už dobrou radou nebo dobře mířeným silným slovem. Džalíl silnou modlitbou a bylinkami uměl pomoci při těžkém porodu, vyléčit hnisající rány nebo vynést rozsudek, který se po jeho odchodu tiše vyplnil. Pro Karakuš by jeho moudrá slova byla pouhým plýtváním, oni měli své doktory a své Mully, své přísně střežené prahy víry a léčitelství.

A proto, když se ve slunečné ráno nesl podél zborcených zdí jeho stín přímo do Marjamina domu, věděla celá Kaya, že čas, který byl Marjam Sátorem daný, již začal vyprchat…

Bylo to kayské přísloví. Dokud stížnost ústa neopouští, ani duch tělo neopouští.

Marjam si na bolest v zádech stěžovala pravidelně a s takovou samozřejmostí jí vlastní, že by nikoho nenapadlo její slova zpochybnit… Ale ani brát k smrti vážně. To, že její tělo začalo pomalými krůčky odcházet k hrobu, poznal Jacobův otec toho dne, kdy nevstala ze země.

„Džalíl Cháne, proč mlčíte?“ Dorážela zvědavě Marjam, když se nedočkala žádné utěšující odpovědi.

Džalíl Chán jenom zíral na její mrtvou nohu a kousal se zuby do sluncem popraskaného spodního rtu.

„A Bella? Něco o mé Belle mi nepovíte, Džalíl Cháne?“

Těžko se Džalílovi přes rty dostávala jakákoliv slova. Takovou nemoc sesílal Sátor nejčastěji na muže, na těžce pracující muže v dolech, lomech, u řek. Kůže na nohou jim nejdříve osychala, za několik dnů se barvila do rudých květů postupně sahajících výš a výš. Do dalšího úplňku byla končetina hubenější než ruka dítěte a černá jako uhel. Nemocná krev se brzy dostala do srdce. Ale smrt to byla náhlá, vzácná. A pro Kayu drahocenná.

„Učí se řeči, Marjam. Však jsem ti již vyprávěl. Nevidím ji v ulicích. Ale má dobrého muže, netrpí nouzí ani hladem…“ Proto jej návštěvy u Marjam tolik skličovaly. Kvůli tomu šťastnému pohledu v jejích očích. A kvůli té bídě, která jí zůstala. Všechny peníze od tolik spořádaného doktora dostal muž, který se prohlašoval Belliným otcem. Muž, který pro ni nikdy neměl dobrého slova. Zatímco Marjam přežívala na shovívavosti sousedů.

„Chtěla bych ji ještě vidět. Ale já vím, vím, Džalíl Cháne, vím, že nesmím. Ale připadá mi to, jakoby zemřela…“

„Marjam…“

„Ne, Džalíl Cháne.“ Upravila si černý šál pokrývající jí ramena a šedivé vlasy. „Ona je moje dcera, má v sobě kus ze mě, obrovský kus ze mě. A takové ženy nejsou nikdy dobrými manželkami pro někoho, jako je doktor. A bojím se, že přes všechnu krásu a bohatství jeho života bude strádat. A i když se bude snažit plakat krev, jen aby mu udělala radost, on se jí bude chtít brzy zbavit. Jako otravné mouchy.“

Džalíl se pohoršeně nadechl. O doktorovi Cullenovi vždy smýšlel velmi vysoko. Nebyl nikdo v celém Kupayehu, kdo by jej fascinoval víc, nikdo, kdo by dokázal tolik co on.

„Snad ti ulevím, Marjam. Nevidím do jeho mysli, ani nevidím jeho činy ve snech. Ale o tvé pravdě pochybuji.“ Marjam smutně pokývala hlavou. „Ať mi Sátor odpustí moji troufalost… Ale on přeci ví, koho si vzal, Marjam. On to ví. A když se stane něco nepředvídatelného, jak by to mohl někdo hodit na ramena tak mladičké manželce?“

Marjam si zhluboka odkašlala od plic. A ještě dlouhou dobu trvalo, než byla schopná odpovědět.

„Tak jako slunce každé ráno vychází a každý večer zapadá, tak každý muž ve vině ukáže vždy prstem na ženu.“

 

Kupayeh, Karakuš

Naučila se manželské rutině. Své vlastní.

Malé okno v ložnici vyhlíželo přímo na horizont. Na neštěstí pro jejího manžela zachytávalo první sluneční paprsek i první záblesk měsíčního světla. Všimla si, že na samém počátku mu to ranní i měsíční světlo konalo službu. Od té doby co spolu sdíleli jeho ložnici, ji pozoroval každé ráno i každou noc předtím, než usnul. Ráno odmítala otevřít oči do dalšího děsivého dne. Právě tehdy na sobě cítila jeho pohled. Tak dlouze a intenzivně ji pozoroval. Ale čím víc se blížila zimní mračna, tím bodavější a otravnější to ranní světlo bylo.

A tak další den, když vyčkávala svého muže s večeří, oznámil na prahu dveří, že jdou na tržnici. Došli k prvnímu stánku stále ještě patřícímu k oblasti Surdie. K takovému stánku ona ani Marjam nikdy nechodily. Příliš drahé, příliš zbytečné.

„Vyber závěs do naší ložnice.“ Suše jí oznámil s rukama složenýma na prsou. Nejistě přešlapovala po jeho boku. Byla sice oblečená jako karakušská žena v drahých šatech, s překrásným modrým šálem halícím její tvář i vlasy… Ale v duchu se stále krčila jako ta špinavá kayská dívka.

„Tammame, vybírejte!“ Neznala kupcovo jméno. Vlastně jej nikdy předtím neviděla. Ani drahé přehozy, deky, koberečky, povlaky na polštáře a závěsy, které prodával. Vše bylo upleteno s přesnou dokonalostí a jemností. Ve vzorech a barevných kombinacích se začala ztrácet. Nemyslela na to, co by se líbilo jí. Ale co by Edward uznal za vhodné. Přiznala si, že jej nechce zklamat.

„Já nevím,“ špitla mu stojíc na špičkách. I tak nesahala ani k jeho rameni.

„Jaký se ti líbí, Isabello. Není na tom nic těžkého.“ Ústa se mu chvěla, jak velmi se na ni chtěl usmát. Před obyčejným prodavačem tkanin si ale takovou intimnost jako muž nemohl dovolit.

Viděl, jak se jí nervozitou chvěje brada. A také věděl, jaké jsou sardské vzory a jaké plátno by se jí líbilo. A měl pravdu, přitahovaly ji bohatě zdobené, barevné a divoké vzory s třásněmi, podobné těm, které dělala Marjam.

O to víc jej překvapila, když malým bledým prstem ukázala na jasně rudý jednoduchý závěs. Nelíbil se jí. Ale ona věděla, že se líbí jemu.

Když Isabella závěs každý večer zatahovala, nechala u zdi malinkou škvírku. Tou škvírkou časně z rána proudilo ostré světlo. Budilo ji brzy. Brzy na to, aby se ustrojila, připravila snídani a stihla otřít slzy.

 

Kupayeh byl pro Džalíla místem hladu, rozmarů a lží. Nebylo to jeho rodiště. Nebylo to místo, které by pro něj bylo důležitější než kterékoliv ze zbožných velkomocí země. Nebál se, nelitoval.

Ale přesto se cítil jako cizinec a nevítaný host v pracovně doktora Cullena. Ať mu přezdívali Chán nebo ne. Ve srovnání s doktorem byl nikdo. A snad ve své mužnosti zaznamenal i strach, když se doprošoval krátké zdvořilostní návštěvy v jeho ordinaci.

V tu chvíli však poznal, že se nepletl. A že Marjam nelhal.

„Vy jste z Kayi,“ konstatoval suše doktor Cullen.

„Ano, pane, z Kayi. A rád bych vás požádal o laskavost… Pokud by to bylo možné.“ Džalíl se odmlčel, sledoval páru stoupající z čaje, jež mu doktor nabídl. Doktor seděl za dřevěným stolem, ruce sepjaté, položené na odřené desce.

„Laskavost… Měla by mě zajímat?“

„Pevně věřím, že ano, doktore. Nedovolil bych si vás obtěžovat, kdyby…“

„Jde o moji ženu?“ zavrčel doktor uprostřed zdvořilostí a zaťal ruce v pěst. Tehdy se Džalílovi potvrdila jeho vlastní slova. A snad i tušení. Pokud Marjaminu dceru nemiloval, tak jej musela obalamutit její krása a divokost.

„O její matku, doktore.“

„Má žena nemá matku. Matka zemřela, to ví přeci každý v Kayi nebo se mýlím?“

„Ale žena, která ji vychovala, krmila a starala se o ni, když přišla o matku… Teď churaví. Nemoc růží. Já s tím už nic nezmohu. Nikdo z Kayi. Nemá peníze, nemá lék, nemá naději. Snad modlitba by dokázala vyléčit její nemocnou duši…“

„Duši… Ženská duše je nevyléčitelná, Džalíle. Nevyléčitelná. A pokud jde o duši mé ženy, tu nechte mně, já se o ni postarám.“ Zíral do zelených temnot jeho očí. Učili jej, že lidé s takovýma očima jsou vzácní, jsou jiní a pocházejí z jiných krajin. Pochopil.

„Já to nemyslel zle, Sátor ví, že ne. O manželském životě toho věru nevím. Ale řekl bych, že by to váš malý kvítek mohlo vylekat a bolet k smrti, kdyby se dozvěděla, že její matka zemřela sama na nemoc, kterou její manžel možná mohl zachránit…“

A pak se stalo něco, co Džalíl Chán nepředpokládal.

„Moje žena se o tom nesmí dozvědět, Džalíle. Farhmádí?“

Nekřičel, nevyhrožoval. Zdvořile otevřel dveře ordinace.

 

Kupayeh, Karakuš

Bella jej čekala každý den.

Zpočátku se to zdálo jako protivná nutnost a další z opatření, jak ji převychovat tím správným způsobem. Nechtěla toho muže od onoho smutného obřadu víckrát spatřit. Ztělesňoval pro ni lano, které ji k Edwardovi navždy přivázalo. Ale jeho moudrost a dobrotivost se schovávaly hluboko v něm. Na rozdíl od ostatních jemu stačilo málo. A tu dobrotu dokázal projevit.

Jen co vyprovodila muže do práce a uklidila v kuchyni, prala v rukou opatrně jeho košile. Aby byly stále bílé, sušila je na slunci, máčela je vodou a pravidelně převracela. Vybrala maso k večeři, naložila jej do bylinek, upekla chléb, vyčistila tandum na dvorku, zametla podlahy a připravila listové závitky a čerstvé placičky mahmází. Když zahlédla Mullu Fajzuláha, jak se rozvážnými kroky v dlouhé bílé košili blíží k fíkovým keřům, připravila mu kávu a vhodně ustrojila závoj. Dala si záležet, aby ani náhodou nevykoukl jediný vlas.

On jediný ji směl zdravit polibkem zbožného muže na čelo.

Sedávali na terase. Učil ji psát, číst a vyznat se ve všech zákoutích karakuškého nářečí.

„Sorani není jednoduchá řeč. Ale naučíš se ji, a budeš rozumět lidem ze všech širokých krajů. Sorani je společný jazyk. Jazyk vzdělaných, Isabello.“

Jeho řeč Bellu odnášela daleko od Karakuše. Vyprávěl jí o místech, kde rostou stromy s listy většími než urostlý muž. O lidech, kteří mají kůži světlou zrovna tak jako ona, ale jejich vlasy jsou bílé jako křída, oči barvy krve. „Upíři, tak jim říkali. Bojí se slunce, vypaluje jim do kůže krvavé kříže. Tak jsem to slyšel.“ Přísahal a kýval hlavou.

A když se oba nabažili fantazií příběhů odehrávajících se za polámanými štíty Kupayehu, četl jí Mulla Fajzuláh jeho nejoblíbenější verše ze Svaté knihy.

„Sátor? Ale kdepak!“ Smála se Marjam pokaždé, když jí Bella vyprávěla příběhy ze Svaté knihy, o kterých mluvili muži na tržišti. „Tohle nesepsal žádný svatý muž natož Sátor sám, žádný učenec. Takovou knihu plnou zákazů a příkazů sepsal obyčejný chlap, starý a nešťastný chlap, co si svůj život představoval jinak. A ostatní jemu podobní ji doplnili o vše to, co ti brání žít. Nám všem.“

Bella věděla, že by Marjam rozčiloval její současný život. Že by nad ní lomila rukama a obracela oči v sloup. Že by pohrdala tou ženou, která se začala v doktorově domě probouzet. Mulla Fajzuláh ale vybíral verše o životě o pokání, o hanbě a nenávisti a důležitosti pokory. Vyhýbal se veršům, které hovořily o manželském životě, o žene a jejím osobním životě, o jejích povinnostech vůči manželovi. Opatrně chodil kolem rozlitého mléka.

Mléko ohřívala vždy navečer. Když uklidila po večeři, čekal ji manžel u kuchyňského stolu. Těžko nacházeli cestu ke společné řeči. Nemluvili spolu, pokud to nebylo zapotřebí. Ale v tu chvíli, kdy položila dvě misky horkého mléka na stůl, vytáhl Edward z kožené tašky svazek zažloutlých papírů a tužku. Aby se jí dobře psalo, vždy pečlivě ostřím nože ostrouhal uhel do špičky.

Přisedl si k ní na lavici. Bella si všimla, že tohle bylo znamení postrádající všechna slova, ale přesto bylo nejvýřečnější. Jeho blízkost, občasné dotyky. Pokud se k ní stehnem přitiskl během večeře, věděla, že brzy po úklidu kuchyně bude muset být poslušná a hlavně vydržet. Vydržet! Pokud se jí tak dotkl u kuchyňského stolu během listování v knihách, neměla od něj odcházet.

Při večerech s mlékem a učením se jí ale dotýkal neustále. Takový byl jejich způsob komunikace.

To, co ji naučil Mulla Fajzuláh, uváděl před spaním v dokonalost. Psala pod jeho dozorem jednotlivá písmena na tenké linky, které jí vždy načrtnul. Vedl jí zápěstí při obtížných srpkovitých kličkách nad še, če. Skládali společně jednotlivá slova. Dokázala jej rozesmát, dokázala jej i rozmrzet. Ale byl to právě on, kdo jí vedl tužku na hrbol každého alefu, do každé křivky písmene be. Večer co večer jí trpělivě hleděl přes rameno. A když jednoho dne dokázala slova rozeznat v knize, začali společně číst. Velmi pomalu.

Bella nervózně tlačila prstem do papíru, až jí zbělalo lůžko a rty tiše skládala jednotlivá slova předtím, než je vyslovila. A její manžel opět stál za ní. Opět tiše a trpělivě vyčkával. A ještě trpělivěji opravoval.

Bylo to první vlastnictví, které ji v tom chladném domě hřálo. A o kterém věděla, že skutečně patří jí. Kupička žlutých tvrdých papírů a dvě tužky.

A tak se stalo, že sama začala přepisovat věty z Edwardových knih, cvičila v každé volné chvíli jenom proto, aby na ni mohl být manžel pyšný.

Na co ale nemohl být pyšný, byla první úplňková noc v chladném měsíci.

Každý měsíc v tuto noc zůstával doktor dlouhé hodiny do ranního rozbřesku v ordinaci. Byl to čas mladých žen. Mladých, neprovdaných a narhamzí – nedůvěryhodných. Takovým musela být stvrzena čistota a nevinnost, než vstoupí do manželského svazku. Takové pak nečekal příjemný manželský život. A protože byly hanbou svým rodinám, přicházely v černých závojích vždy za tmy.

A právě v tuto noc nešla poprvé Isabella Cullen poslušně spát. Čekala jej. Najednou ale věděla, kolik vložila do sázky. A když jej u otevřeného zámku zahalená do tmy čekala, jen na malou jiskřičku naděje doufala, že Jacob nepřijde.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Gabbe

10)  Gabbe (04.08.2016 18:14)

Juch, juch, juch!!!! Děkuji moc!!

9)  HVW (03.08.2016 23:49)

Prosím další!!!

emam

8)  emam (28.07.2016 21:56)

Pěkně rozehráno a já se moc těším na pokračování Díky za to, že ses k povídce vrátla!

7)  BabčaS (27.07.2016 10:43)

kala

6)  kala (26.07.2016 18:40)

Děkuju
Četla jsem to na jeden nádech. Na tuhle povídku jsem nedokázala zapomenout. Děkuju za další kapitolu. Trošku jsem doufala, ze Edward bude k Marjam... No nic. Moc děkuju

5)  betuška (26.07.2016 17:05)

aáááááááááááááách...tak to čakanie stálo za to..aj upíri sa mihli;)
no som zvedavá jak s nimi naložíš, som taká zdojmovaná , že si to musím dať noch einmal

Empress

4)  Empress (26.07.2016 13:18)

Prečítané na jeden hlt. Proste krása

Gabbe

3)  Gabbe (26.07.2016 10:16)

Ooo, děvčata!! Děkuji moc!!!

2)  Seb (26.07.2016 08:06)

Děkuju, že pokračuješ v téhle skvělé povídce
Budu vyhlížet pokračování, až mě udivilo, jak dobře si pamatuju minulé díly, to se nedá, jen tak zapomenout

1)  Sneja (26.07.2016 00:43)

Som tak rada, že znovu píšeš Kamenné zdi
Je to skutočne originálna poviedka, úplne pohlcujúca. Všetky tie drobné detaily, ktoré tam vkladáš vytvárajú veľmi realistickú atmosféru, akoby tam človek skutočne žil. Čakanie na túto kapitolu stálo za to Dúfam, že potešíš aj pridaním ďalších nech ťa múzy neopúšťajú :) ;)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still