Velmi křehké vztahy - 8. kapitola | Stmívání FF

Sekce

Galerie

Breaking Dawn, Part I.
Breaking Dawn, Part II.
Eclipse

Non-twilight tvorba

Nenechte si ujít!

Sponzoři

Naše ikonka

Přidejte se k nám!

Affiliates

Návštěvnost

01.05.2010 [13:00], Ree, ze série Velmi křehké vztahy, komentováno 4×, zobrazeno 2304×

Upozornění: Povídka je psána převážně nevážně :D

8. kapitola

Tři body aneb Billy je fakt třída!

Ten zablešený ratlík! Já ho snad vykopu, rozcupuju na kousky a zase zakopu. Tolikrát jsem mu brečela na rameni, protože mi Picachu chyběl. Utěšoval mě a přitom měl tu kartičku celou dobu u sebe. Doufám, že má ty blechy i v tom svém vlčím nebi. S touhle smečkou už nechci mít nic společného. Otočila jsem se na podpatku a dupala pryč. Potom jsem se zarazila, vrátila se, vytrhla Paulovi Picachua a šla na druhou stranu. Mířila jsem si to přímo k otci toho všiváka. Na co bych se trmácela pěšky? Na to se mám moc ráda.

Dodupala jsem až k Blackům a rozrazila dveře.

„Čmoude, kde jsi?!“ zařvala jsem. Nic. Ozývalo se jen nějaké čvachtání, jako by někde padala voda. Vydala jsem se do obýváku a našla Billyho na svém křesle před Sethovým plakátem. Houby voda, Billyho sliny cákaly o podlahu, jak zamilovaně a s otevřeným čumákem hleděl na Setha. Byla jsem naštvaná na celý Matrix. Připlížila jsem se k Billymu, vzala za vozík a škubla s ním k sobě. Billyho zkoprnělé tělo se sesunulo na zem a já i s vozíkem co nejrychleji vyběhla ven. Co kdyby stihl vytáhnout prak a trefit mě?

Nasedla jsem na vozík a za silného bručení motoru se vydala domů.

Do Forks jsem dorazila těsně před setměním. Světlušky už poletovaly kolem silnice a já je se zalíbením srážela. A pak že si s hmyzem užijí jen cyklisti. Od našeho domu mě dělilo už jen pár metrů, když v tom se z motorku ozval dávivý zvuk. Vozejk sebou dvakrát škubl a s bublavým protestem se zastavil. Seskočila jsem z něho a zlostně se na něj zadívala.

„Hrom aby do toho…!“ zaklela jsem. A tu se z nebe snesl blesk a nafařil to přímo do jednoho kola. Přímý zásah! Problesklo mi hlavou, když mi těsně kolem hlavy proletěl kus držadla.

Rozhlídla jsem se kolem sebe, jestli mě nikdo neviděl a radši rychle upalovala směr domov. Překročila jsem zrádnou bažinu, kterou Charlie nazýval záhonek, a přes zadní dveře vběhla dovnitř.

„Stůj, nebo střelím!“ ozvalo se přede mnou. Bylo zhasnuto a já očima vyděšeně těkala na místo, odkud se ozýval ten hrubý hlas. Hlavou mi problesklo hned několik hrůzných scénářů z hororových filmů. Všude na stěnách krev, střeva a uprostřed vší té spouště děvčátko hrající si s lidskými prsty.

„Kdo-kdo jsi?“ vykoktala jsem přidušeně a v hlavě rozmýšlela plán, jak rychle rozsvítit a sejmout toho zlodějského útočníka. V tom však najednou bliklo světlo a přímo do ksichtu se mi smál vytlemený Charlie.

„Bello! To si říkáš dcera policajta?“ vyhekal ze sebe mezi smíchem. Dědek stará! Už roupama neví, co dělat. Protočila jsem oči a sejmula ho pěstí do břicha. Ihned se skácel k zemi a skučel.

„Já se lekla, ty debile!“ zahřměla jsem a baletními kroky odcupitala do svého pokoje.

Ťapla jsem na postel a z kapsy vylovila Pikachua. Byl tak nádherný. Ta žlutá mu nehorázně slušela a já cítila, jak mi začalo srdce zběsile bít a dech se také zrychloval. To žluté zvíře mě nehorázně vzrušovalo. Možná by z toho něco bylo, kdyby mě nevyrušil Charlie svým písklavým hlasem.

„To bylo přímo do vaječníků. Billy bude nešťastný, že už nebudeme moct mít děti,“ zaskučel.

„Škubni si ploutví, starý Čmoud miluje Setha,“ řekla jsem mu nevrle a mrskla po něm ponožku. Dopadla mu přímo do obličeje a Charlie trochu zavrávoral. Po chvíli mu obličej zezelenal, zblednul a nakonec se jeho tělo sesunulo k zemi. No super, teď mi bude celou noc ležet ve dveřích. Povzdechla jsem si, vzala si věci a namířila si to do koupelny. Ach, jak já to koupání nesnáším. Jenže musím. Slíbila jsem to, když jsem se snažila dostat z iglů těch pošuků. Nic naplat, snad mě to nezabije. Přešla jsem přes Charlieho a potom rovnou do sprchy. Chvíli trvalo, než začala voda téct. Sprcha se dlouho nepoužívala, tak asi zrezly trubky. Po půl hodině jsem vylezla, zabalila se do ručníku a vyšla z koupelny. Charlie se právě dostal z bezvědomí a vyděšeně na mě hleděl.

„Kdo jsi? Co jsi udělala s Isabellou? Sežrala jsi ji?“ zeptal se a při poslední otázce mu zasvítily očka.

„Já jsem Isabella,“ řekla jsem naštvaně.

„Lžeš,“ zakřičel a namířil na mě… hřeben? „Isabella je černoška,“ křikl a oči se mu stáhly do tenké linky.

Uraženě jsem si odfrkla a praštila ho svým metrovým copem. Znovu se mu protočily oči a seknul sebou o zem. Jestli po tomhle nebude mít trvalý následky, tak už po ničem. Chtěla jsem za sebou ještě efektivně prásknout dveřmi, ale jeho tělo mi to nedovolilo. Vytáhla jsem zpod postele hever, který si u mě tajně schovával Jacob, a s jeho pomocí toho šílence odklidila. Já mu dám černošku!

Skočila jsem s rozběhem do postele a až pozdě si uvědomila, že je vodní. Uprostřed teď zela působivá dírka, z které rytmicky vystřikovala voda. Vytáhla jsem z šuplíku nočního stolku staré ponožky a ucpala ji.

Konečně mi nic nebránilo ve vytouženém spánku. Vzala jsem si k sobě malého plyšáčka a s ním v náručí jsem usnula.

Ráno venku zakokrhal kohout a já se s prudkým škubnutím probudila. Napálila jsem to hlavou rovnou do poličky. Ta se zachvěla a do klína mi spadalo rovnou několik vojáčků Star Wars.

Pamatuju si, jak jsme si s nimi s Jacobem a smečkou hráli. Jacob mě vozil na zádech, já v ruce držela vojáčky a střílela jimi na ostatní vlky. Ach, tohle je nezapomenutelné. Jenže tohle už je pryč a mně to hrozně chybělo. Potřebovala jsem si s někým promluvit, někomu se vysmrkat na rameni. A nenapadl mě nikdo jiný, než bejk. Rychle jsem vyskočila z postele, hodila na sebe tričko s nápisem „Blow job is better than no job“, sice jsem nevěděla, co ten nápis znamená, ale Jacob říkal, že je to hrozně romantické. Krom toho mi slušelo a zakrývalo mou chlupatou hruď. K tomu jsem si vzala sukni a kanady. Seběhla jsem do kuchyně, ale na chodbě zakopla o Charlieho hlavu. No co, blbější už stejně nebude. Na snídani jsem si vzala veverčí ocas, který včera Charlie vařil, a vydala se stopovat směr Cullenovic iglů.

Cesta se mi zdála nekonečná. Plahočila jsem se houštím, prolézala křovím a bloudila lesy. Už mě to hledání nebavilo. Vyhlédla jsem si jeden vysoký strom a jako správná skautka na něj vylezla. A ejhle! Vyplatilo se! V dáli jsem viděla zářivě bílé obydlí.

Seskočila jsem ze stromu, posbírala si vše nepotřebné, co mi vypadalo z kapes a rozeběhla se hlouběji do lesa. Všude bylo ticho, jen občas zapískala sojka, nebo zachrochtal divočák. Cítila jsem se jako doma.

Najednou ke mně dolehl něčí zvonivý hlásek. „Ustupte, jen ustupte, nebuď prašná, cestičko.“ Tvář se mi zkřivila do nechápavého úšklebku a uši se mi pozorně nastražily. Rozhlídla jsem se kolem a konečně uviděla původce toho zvuku. Byla to hippísačka. Na sobě měla tentokrát žluté tričko s vytahanými rukávy, krásně ladící béžové kalhoty do zvonu a na nohou žabky.

Schovala jsem se za strom a jako správná agentka 007 ji pozorovala.

„Když se dívám na sebe, tak se musím pochválit. Nevypadám já věru zle, zkrátka hippík, jak má být,“ zpívala dál a strašně se tomu smála. Potom stočila svůj zrak ke stromu, za kterým jsem se skrývala.

„Kdo si to se mnou hraje na schovku? No kdo to je?“ mluvila jako na mě jako na děcko. „No ahoj, květinko,“ zasmála se a stiskla mi tváře. „Copak tě přivádí za tetinkou Osminkou? Teda Esminkou?“ zeptala se a kecla si to na trávu. Chytla mě za ruku a stáhla mě za sebou.

„Tak povídej, zlatíčko, vyplakej se mi na rameni,“ řekla a přitiskla mi hlavu k hrudi.

„Vlastně jsem chtěla mluvit s bejkem,“ zasípala jsem a snažila se popadnout dech.

„Takže ty mi to nechceš říct?“ zeptala se plačtivým hlasem. „Ty… ty mi nevěříš? Proč? Já nikdy nic nevyzradila. Celých sto let držím jazyk za zuby a nikdy jsem žádné tajemství nevykvákala,“ vzlykala, až mi jí začalo být líto.

No… co nadělám, lepší než drátem do oka. Nechala jsem se dál objímat a hledala správná slova, kterými začít. Nešlo mi to na jazyk, zkrátka nešlo.

„Ehm…“ nervózně jsem si odkašlala, „nevadí, když použiju poznámky?“ zeptala jsem se nesměle. Jen zavrtěla hlavou a já si oddychla. Občas jsem měla problémy s vyjadřováním a mluvit o svých pocitech pro mě bylo těžké. No, zkuste si žít s otcem, který je s city na bodě neandrtálce.

Zalovila jsem v jedné z kapsiček a vytáhla svůj deníček. Otevřela jsem ho na založené stránce a začala jsem číst.

„Doufám, že to nebude Jacoba. Takový dítě by mělo těžkej živ -“ Počkat, to není ono! Zrudla jsem snad i za uchem a zkoumavě se podívala na hippísačku, ale ta se stále usmívala, ani nemrkala.

„Pardon,“ kuňkla jsem a nalistovala správný list. Ještě jednou jsem se ujistila, zda jsem nalistovala správně, ale jakmile jsem si všimla velkého srdíčka v rohu listu, bylo potvrzeno.

„Ve třech bodech jsem si byla naprosto jistá. Zaprvé, Billy je chromý. Zadruhé, část jeho osobnosti – a já nevěděla, jak silná je to část – toužila po Sethovi. A zatřetí, i přes všechny tyhle nepříjemnosti, jsem se do něj zakoukala.“ Ukončila jsem svůj monolog a měla jsem na krajíčku. Tohle jsem vážně psala já?

„Ach, Billy. Jo, to jsou vzpomínky,“ zasnila se hippísačka a já po ní hodila překvapený pohled. Ona a Billy? Ona a můj Billy? To snad ne!

„Vy znáte Billyho?“ zeptala jsem se nakvašeně a vraždila ji pohledem. Nyní, víc než jindy, mi vadilo, že nemám v očích lasery. Propálila bych ji skrz na skrz.

„Ach, děvče, proč si myslíš, že je ochrnutý?“ zeptala se se smíchem a pevně mě objala kolem ramen. Ne! Tohle neee! „Stejně se k tobě nehodil. Víš, on nikdy neměl rád bojové typy žen. Zato znám někoho, komu by ses líbila. Je mladý, krásný, chytrý. Má romantickou duši a rád čte.“

„Má rád Čtyřlístek?“ vyhrkla jsem a s nadějí se jí zadívala do očí.

„Ach, ano. Má rád Čtyřlístek. Taky se rád prochází, i když jeho orientační smysl není nejlepší. Určitě ho znáš. Vlasy má jako vrabčí hnízdo a krásné oči. Taky se krásně usmívá a čistí si zuby,“ zasnila se.

„Ty se znáš s Justinem Bieberem? No neke! Já ho chci taky poznat,“ řekla jsem s úsměvem a představovala si naše rande.

„Ale ne, toho jsem vůbec nemyslela,“ zamračila se.

„Tak koho?“

„Přece Edíška, mého syna.“

Zakuckala jsem se, až jsem málem spolkla žvejkačku, pak jsem si ale uvědomila, že to byl jazyk.

„Edwarda?“ vykopla jsem ze sebe nevěřícně. To snad nemyslí vážně? Je sice pravda, že je krásný, mladý a… ten jeho zadek! Trochu jsem se na tohle téma zasnila, z čehož mě probrala až hippísačka, která se postavila na nohy.

„Věr mi, Edno. Můj maličký je pro tebe dobrým mužem,“ řekla plynule, v hlase zvláštní tajemnou sílu. Ale kruci… kdo je Edna?

„Počkejte, jak -“ začala jsem, ale když jsem se podívala na místo, kde ještě před chvílí stála, nikde nebyla. Otočila jsem se kolem sebe, zalíbilo se mi to, a tak jsem udělala patnáctivrutou piruetu. Ale nikde jsem ji neviděla. Je vážně divná.

Mávla jsem nad tím rukou, hodila na to bobek a vyrazila dál. Pořád jsem přemýšlela nad jejími slovy. Jacob už je mrtvý a s tím nic neudělám. Jeho otec mě nemiluje a ještě k tomu nemá rád sado-maso, neklapalo by nám to. Možná, že to nebyl zas tak špatný nápad. Možná by nám to mohlo klapat. Zvlášť když čte Čtyřlístek. Proboha, vždyť to je bejk pro mě.

Byla jsem sice skoro u mého domu, ale otočila jsem se na patě a znovu se prodírala lesem. Ještěže jsem u sebe měla tu mačetu, jinak bych se tady ztratila. Bohužel jsem nedávala pozor a jednomu ptákovi usekla hlavu. No co, měl odletět.

Opět jsem ztratila orientaci a musela vylézt na strom. V dálce jsem viděla plápolání ohně, to by mohli být oni. Slezla jsem dolů a vydala se tím směrem. Cestou jsem si stopla srnku a kousek se svezla. Když jsem vytáhla z kapsy žvýkačku, kterou jsem jí chtěla zaplatit, kopla mě přímo doprostřed čela a utekla. Asi má raději ochucené. No co, její chyba.

Netrvalo to dlouho a konečně jsem před sebou uviděla ten velký, uklidňující oheň. To, co se ale dělo vedle něj jsem málem nerozdýchala. Na malé dřevorubské stoličce seděl Edward. Nohu přehozenou přes nohu a klackem se nimral v ohni. Přiblble se u toho usmíval. To by ještě nebylo tak hrozné. Vedle něj však na letním rozkládacím lehátku ležela podivná blondýna nahoře bez.

Také se přiblble usmívala. Každé oko jí koukalo jinam. Jedno zabloudilo na mě. Div jí nevypadlo.

„Co chceš?“ vyprskla na mě a svými slinami ohodila bejkův ohoz. Tomu to bylo očividně jedno a dál se nimral v rozžhavených uhlících.

Nevěděla jsem, co odpovědět. Nakonec se ve mně probudilo mé bojovnické já a s hrdě vztyčenou hlavou jsem jí stejným tónem odpověděla.

„Jdu si opéct buřty!“ Co jí je vůbec do toho? Sedla jsem si na volné křesílko vedle Edwardova a konejšivě mu přejela po ruce. Ani se nehnul. Trošku jsem ji stiskla, ale nic se nedělo. Zvedla jsem ruku a zamávala mu jí před očima. Nic. To mě dopálilo. Popadla jsem jedno z přikládacích polen a majzla ho po palici. Dřívko se roztříštilo snad na milion kousíčku a zbyly z něj jen piliny.

Začínala jsem být hysterická. „Edwarde!“ naříkala jsem. Cožpak je svět úplně zvrácenej? Konečně si uvědomím city, které k němu chovám a on… on prostě zkamení!

Ajjinka ♥ Ree