22.11.2010 [18:30], Evelyn, ze série Klavírista, komentováno 44×, zobrazeno 6724×

Dneska oba pohledy. A předem slibuji, že pokračování bude brzy :-)

Edward Cullen, upír. Edward Cullen, upír. Edward Cullen, upír.

Opakovala jsem si ta tři slova stále dokola a čekala, kdy se začnu jejich absurdnosti smát. Nějak k tomu ale nedošlo. Spíše jsem docílila jen toho, že se mi vrývala hlouběji a hlouběji do mozku a stávala se nezapomenutelnými.

Po několika minutách jsem svou snahu vzdala a podívala se na budík. Tři hodiny v noci. Zaúpěla jsem a praštila sebou zpět do peřin. Zírala jsem do stropu a myslela na něj. Bylo absolutně nemožné, aby byl upír. Tyhle bytosti patří do mýtů, strašidelných historek a hororů. Nejsou skutečné a rozhodně nežijí tak blízko mě. Přesto jsem navzdory rozumu a logice nedokázala tu představu vyhnat z hlavy.

Nemohla jsem spát. V půl čtvrté jsem rezignovaně zaúpěla a vstala. Oblékla jsem si župan a teplé ponožky a s notebookem se posadila do křesla k oknu. Hodnou chvíli jsem bojovala sama se sebou a uvažovala, jestli ho mám nebo nemám zavřít. Pak jsem se rozhodla, že opravdického upíra by zavřené okno asi nezastavilo, a nechala čerstvý vzduch proudit do pokoje. Měla jsem v plánu pohledat na internetu a najít nějaké bližší a konkrétnější informace, ale stále jsem byla bez signálu. Zvláštní, za ty tři roky, co jsem žila u Charlieho, síť nikdy nespadla. A zrovna když připojení snad poprvé potřebuji, není k dispozici.

Při pokládání notebooku zpět na stůl jsem prsty zavadila o cédé mechaniku. Otevřela se a já spatřila lesklý stříbřitý disk. Rozum mi říkal, že bych ho měla zničit, ale ta hudba byla tak nádherná, že by byl hřích CD jakkoliv poškodit. Nebo neposlouchat. Nepřítomně jsem ho zastrčila zpět a zapnula přehrávání. Stačilo, aby první tóny tiše zazněly, a já se rázem cítila krásně.

Zamyšleně jsem notebook odložila a pomalu došla ke knihovně. Posadila jsem se před ni do tureckého sedu a prsty začala přejíždět po hřbetech knih a zároveň četla jejich názvy. K osmnáctinám jsem od Billyho Blacka dostala soubor indiánských legend. Tenkrát jsem je jen zběžně prolistovala a nijak zvlášť mě nezaujaly, ale v paměti mi utkvělo, že se na několika místech zmiňovaly o studených. Upírech. Temně modrá kniha se stříbrným písmem. Vítězně jsem se usmála a opatrně ji vyprostila ven.

Cestou zpět ke křeslu jsem stáhla deku z postele a zamotala se do ní. Měla jsem chuť na horký čaj s medem, ale při jeho přípravě bych musela do kuchyně a tím bych pravděpodobně vzbudila Charlieho. A vysvětlovat mu, proč uprostřed noci nespím, to se mi ani trochu nechtělo. Pohodlně jsem se uvelebila v křesle a nalistovala první stránku.

Četla jsem o duševních bojovnících, o důvodu spojení se s vlky i o prvním setkání s tvory podobnými lidem, ale tak zlými a temnými, že se živili lidskou krví. Ani jsem nedýchala, když jsem narazila na popis zvěrstev upírů při napadení indiánské vesnice. Tolik životů vyprchalo jejich rukama a tolik bolesti rozeseli, že mi bylo až do pláče. Před očima se mi objevil obrázek Alice, Jaspera, Rosalie a Emmetta. I když Emmett jistě hrůzu uměl pouštět a Rosalie se dokázala zatvářit tak chladně a povýšeně, až to donutilo člověka o pár kroků ustoupit, neuměla jsem si je představit, jak někoho vraždí. A doktor Cullen! Směšnost toho, že on by někoho bezcitně zabil a vysál, mi zvedla náladu.

Ovšem s Edwardem to bylo jiné. Živě jsem si pamatovala naše první setkání. Ten okamžik, kdy se naše oči setkaly, a já se bála jako asi nikdy předtím. Vybavila jsem si tvář Alice a pak tu Edwardovu. Alice měla oči zvláštně medově zlaté. Teplé a hřejivé. Zatímco v těch Edwardových jako kdyby hořel oheň. S jistotou jsem věděla, že v nich měl i červené odstíny. Jako pramínky krve.

Otřásla jsem se a knížku hlasitě zaklapla. Řekl, že je nebezpečný. To jsem mu věřila. Nevěřila jsem ale, že by mě mohl zabít. Ta možnost se mi zdála být na hony vzdálená realitě. Klidně mohl být upír, ale ne ten klasický, vraždící lidi.

Přistihla jsem se, že lehce a rytmicky podupávám nohou. To jsem dělávala už jako malá, když jsem se k něčemu těžkému a složitému rozhodovala. Vnitřní neklid se přenesl i na tělo a nervozita dostala volný průchod. S tichým povzdychem jsem vstala a začala přecházet po pokoji. Šest kroků ke dveřím a šest k oknu. Tam a zpátky. Pořád dokola.

Nerozuměla jsem sama sobě a tomu, co se ve mně dělo. Neznala jsem ho. Viděla jsem ho dvakrát. Poprvé jsem z něj měla strach a později ho považovala za přelud, po druhé jsem mu přeochotně padla do náručí a kdyby chtěl… Raději ani nedomýšlet, co všechno bych dělala. A dělala bych to ráda. I když to bylo úplně proti zdravému, a možná i proti chorému, rozumu, něco mě k němu táhlo. Něco mě k němu poutalo. A to něco bylo příliš silné. Mnohem silnější než já. Vzpomněla jsem si na jeho polibek. Na jeho rty dotýkající se těch mých. Na jeho dlaň bloudící mi po zádech. Na jeho pohled, kterým se mi díval až do duše.

Najednou jsem měla chuť se smát. Snažila jsem se přemýšlet a rozhodnout se. Jenže ono nebylo o čem přemýšlet a o čem se rozhodovat. Všechno bylo už předem dané.

Úplně klidná jsem zhasla lampičku a zalezla do postele. Budík ukazoval čtvrt na sedm ráno. S úsměvem jsem zavřela oči a doufala, že se mi bude zdát o něm. O Edwardovi.


Znovu a definitivně jsem se vzbudila v poledne. Nikdy dříve jsem takhle nespala. Ale byla jsem čilá a měla báječnou náladu. Nesnášela jsem proces rozhodování jako takový. Jakmile jsem si ale jednou něco zvolila, všechna ta tíha ze mě spadla a mně bylo dobře. Jako právě teď.

Vylezla jsem z postele a s očekáváním, že jsem doma sama, vykoukla z pokoje. Zkusmo jsem zavolala na Charlieho, ale odpověď nepřišla. Usmála jsem se a dveře zase zavřela. Dopřála jsem si krátkou sprchu a pak se oblékla. Sama sobě jsem měla chuť se smát. Málokdy jsem se trápila volbou oblečení. Pro tentokrát zvítězily černé džíny, bílé bavlněné tričko s dlouhými rukávy a temně modrý svetr s velkým límcem. Jemně a nenápadně jsem se nalíčila a pečlivě si pročesala vlasy, až se hedvábně leskly.

Neměla jsem hlad a vlastně ani chuť snídat. Nechtěla jsem si to přiznat, ale bála jsem se, že kdybych meškala snídaní, ztratila bych odvahu. Obula jsem si kozačky a přehodila přes sebe nepromokavou bundu. Do kapsy strčila klíče a na první list zápisníku ležícího na botníku napsala, že jsem se šla projít a možná se někam zajdu s bývalými spolužáky. Kousla jsem se do rtu, když jsem odkládala propisku. Nerada jsem lhala, ale tohle tak velká lež nebyla. Nebo jsem se o tom alespoň přesvědčovala.

Záměrně jsem telefon zapomněla na nočním stolku. Nezáměrně  se mi to stávalo docela často a Charlie si na to už zvykl.

S bušícím srdcem, ale plná odhodlání jsem vyrazila na cestu k domu Cullenů. Neměla jsem jistotu, že Edward bude tam, ale doufala jsem v to. Nikdy jsem nebyla ve vnitř, ale věděla jsem, kde dům stojí. Svého času o něm mluvilo celé město.

…………….

Lovil jsem několik hodin, než jsem získal jistotu, že nepoběžím k ní a nezabiji ji. Kvůli žízni. Kvůli své slabosti.

Seděl jsem na dřevěné bedně, která v domě po stěhování jako jedna z mála věcí zůstala. Přenesl jsem si ji do pokoje, jenž býval můj, a položil ji k prosklené stěně. Zády jsem se opíral o zeď, jednu nohu měl pokrčenou na bedně a druhou se dotýkal holé podlahy. Sledoval jsem probouzející se les a zvykal si na Bellinu vůni.

Její polštářek mi ležel na klíně a já zhluboka vdechoval. V prvním okamžiku jsem měl dojem, že tohle nezvládnu. Že se zblázním a zešílím. Jen zázrakem se mi podařilo bez pohnutí zůstat sedět na místě a nerozběhnout se za ní. Představa, že bych ji zranil, nebo dokonce zabil, mě drásala a mučila. Představa jejího bledého těla bez života a bez krve mi způsobovala utrpení, o jehož existenci jsem zatím neměl ani ponětí.

Carlisle mi kdysi řekl, že náš druh miluje vášnivě, osudově a bez výhrad. Toho pravého druha pro věčnost prý poznáme takřka na první pohled. Připadalo mi to absurdní a tak trochu romanticky přehnané, ale nyní jsem chápal, jak to myslel. Nedalo se říct, že bych Bellu miloval od prvního okamžiku, kdy jsem ji spatřil. Ale něco ve mně na ni nemohlo zapomenout, nemohlo ji nechat žít její život a nutilo mě to vyhledat ji. Okouzlila mě, aniž by cokoliv udělala. A poté, co jsem okusil její polibek, jsem byl v její moci lapen navěky a celý. Omámila mě a očarovala.

V průběhu noci jsem se dokázal pomalu uvolňovat a vnímat její vůni bez té zkázonosné touhy. Radostně jsem se usmál a z okamžitého popudu zabořil do polštáře obličej. Na tisícinu vteřiny se mé hrdlo ocitlo v plamenech a já pocítil až fyzickou potřebu uspokojit tu bestii ve mně. Pak ale prvotní nápor čerstvé a koncentrované vůně pominul a já si uvědomil, že se dotýkám něčeho, čeho se dotýkala i ona. Že mám hlavu na místě, kde ji mívala ona.

Před pouhými pár sekundami jsem měl krk v jednom ohni, nyní po ohni nebylo ani památky, ale hrdlo mi natolik vyprahlo, že jsem nemohl ani polknout. A se žízní to nemělo nic společného.

Celé mé tělo vnímalo blízkost její vůně po svém. Nikdy jsem podobný pocit nezažil. Až jsem se zachvěl, jak intenzivní to bylo. Kam se hrabala touha po krvi… Tahle, nová a mnohem intenzivnější touha, mi nedávala prostor k úniku. Zoufale jsem do polštářku zasténal. Tohle byl hřích. Bylo neskonale špatné myslet na bytost tak jemnou a čistou takhle. Tak přízemně a jako muž. Snažil jsem se, opravdu a usilovně, na ni tak nemyslet. Nepředstavovat si její nahé tělo ve svém objetí… Ale nešlo to.

Zhluboka jsem se nadechl a oheň v mém hrdle se znovu rozhořel. S intenzitou, jaká mě ochromila. Nechápavě jsem se podíval na polštář ve svých rukou. A pak jsem uslyšel ten jedinečný a nezaměnitelný zvuk. Tlukot lidského srdce. Jejího srdce. Pomalu jsem zvedl zrak a otočil se ke dveřím. A ona tam byla. Stála na prahu mého pokoje a dívala se přímo na mě.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2 3   »

44)  Lia (15.11.2011 18:27)

43)  Cathlin (16.03.2011 22:00)

No tedy! Wow. Zase se uvidí. A asi si to řeknou! Musím hned dál!

42)  Silvaren (14.01.2011 14:33)

Oba zjistili, že přestože je to nebezpečné, v podstatě nemají na vybranou. Jak Bellin tak Edwardův pohled byly naprosto skvělé. Nádhera.

41)  Bye (23.11.2010 23:16)

Ufufuf...
po dočtení Bellina pohledu jsem si říkala, že to Edward nemůže přebít. Přebil!
Celá ta její nespavost, úvahy nad rodinou Cullenů, vzpomínky na první setkání s Edwardem, na jeho oči... Neklid. A nakonec TO rozhodnutí!!!
Jenže pak přišel Edward...
A jeho pochopení, co se to s ním děje. Zvykání si na její vůni a... hříšné myšlenky! Hani, to bylo snad, jako by ji už měl v náruči
A nakonec mu ji tam pošleš!

40)  krista81 (23.11.2010 22:03)

páááni

39)  Evelyn (23.11.2010 20:57)

Děkuju moc Vám všem

Scherry, děkuju
ingrid, jak jsem slíbila, tentokrát to čekání nebylo dlouhé
Carlie, miluju tvoje povídky i komentáře Díky za ně
Gassie, děkuju moc Já pořád tak trochu čekám, kdy mi někdo řekne, že se moje postavy chovají nelogicky , takže jsem moc ráda, že se ti to takhle líbí
Dennniii, myslím, že 25 hodin je docela rychle Díky
Chobotničko, já nad těmi krásnými kometáři taky Děkuju
Janebo, já též děkuji
sfin, děkuju moc Nikdy bych tomu nevěřila, ale tenhle Edward se mi píše nějak snáž než většinou Bella
Leni, omlouvám se a pokračování už je
eMusko, sluníčko moje, děkuju
witney, dekuji
Ash, Díky
zuzko, děkuju a moc mě to těší
churinko, až se díky tobě červenám Děkuju
Linfe, teď je krásně zase mně... Moc děkuju A ta hudba byla delší záměrně
kytko, děkuju
Katie, ty mi vždycky zvedneš náladu. Děkuji
Twigirl, já taky. Podle mě je právě v té nevyhnutelnosti a osudovosti kouzlo Stmívání
šárko, neuteče
Sami, to mě moc těší, ale tak rychlá fakt nebývám Děkuju
Ree, víš, že tebe bych se i bála? A bojím kvůli svým plánům Díky
LostriS, děkuju
AMO, a já opět a s radostí se chvějícím srdíčkem děkuju
mary, ano, to chtějí
Jarusinko, jestli to tak skončí neprozradím, ale v příští kapitole nee
Nossko, děkuju a jsem ráda, že se líbí
milico, děkuji a už tam je
Leni, jsem sice věřící, ale tohle mě těší
Michelangelo,
Terezko, děkuji, jsi zlatíčko
Ewiku, děkuju moc a jsem vážně ráda, že se ti líbí Edwardův pohled. Píše se mi hrozně a nadočekávání dobře
julie, ona moc neví, jak se upír cítí, když má žízeň Děkuju
hellokitty, díky
elie_darrem, děkuji a další už je publikovaný
shindeen, děkuju moc
gabino, jo, ten pohled musel stát za to
Baruu, to jsem moooc ráda
Luciano, děkuji za tak krásný komentář moc mě těší, že se ti Klavírista líbí

38)  Luciana (23.11.2010 20:33)

Dneska jsem jen tak náhodou narazila na tuhle povídku. Jsem ráda, že se tak stalo. Otvírala jsem stále další a další kapitolu a stále víc a víc se dostávala do tohohle nádherného děje. Kloubouk dolů , nádherně popsaný děj, místy mě příjemně mrazilo v zádech, nemohla jsem jinak, než s Bellou prožívat napjatě první setkání s tajemným klavíristou. Hrůzou jsem se potila při její noční můře a rozechvěle poslouchala krásnou hudbu. Nemohla jsem jinak, ale i na ten kratičký moment, jsem se díky tobě , mohla stát Bellou Swanovou, která okouzleně poznává svého Edwarda.
Děkuji ti za krásné vyprávění a nedo čkavě čekám další pokračování.

37)  Baruu (23.11.2010 19:34)

To je tak krásný Uplně to vidím

32)  julie (22.11.2010 23:29)

Ale ne,to je moc velký risk! Na co myslela?Tak dlouho přemýšlí o tom,jaký z něj měla při prvním setkání strach...a přesto všechno hodí za hlavu...za jakou cenu to Edward ustojí?

31)  Ewik (22.11.2010 23:08)

To bude asi malér,co?!:/ Těším se na slibované pokračování. Edwardův pohled mě něčím strašně uchvacuje.
Tleskám!

30)  plyshovymedvidek (22.11.2010 22:52)

srdíčko moje už opravdu nevím co psát sama víš co jsem Ti řekla potřebuju další dávku

29)  Michangela (22.11.2010 22:35)

27)  milica (22.11.2010 21:46)

Uff, nádherné, úchvatné....... Jen honem další

26)  Nosska (22.11.2010 21:43)

Včera jsem vzala povídku jedním dechem a moc mě potěšilo, že hned dneska bylo pokráčko jen škoda, že to nebylo delší

1 2 3   »