11.04.2011 [17:00], Nebraska, ze série Hide your soul, komentováno 19×, zobrazeno 3709×

Po mnoha týdnech strádání byly autorky této povídky konečně vysvobozeny ze zajetí somálských pirátů. Tak zní oficiální verze. Neoficiálně je piráti dovlekli před ambasádu a na kolenou prosili tamní sekuriťáky, aby si ty dvě uječené slepice proboha vzali a odvezli je co nejdál.

A tak jsme tady s další kapitolou.

A ta bude o tom, že ideální partie se nemusí vždy zdát ideální úplně všem.

Ty černé oči mě dokonale propalovaly. Měla jsem chuť utéct. S hodně hlasitým křikem. Jenže jsem se bála, že sotva se pohnu, nějak rozvířím svou vůni a on na mě skočí.

Bála jsem se ho. Sakra jsem se ho bála.

„Vypadáš, jako bys viděla ducha,“ zasmál se Ian a to mě i Cullena probralo. Zatímco on pevně sevřel oči, já se snažila dát do pořádku. „Zeptal bych se, jestli už je ti líp, ale evidentně není,“ prohodil se smíchem.

Nebylo mi líp. Fyzicky možná, ale psychicky ne. Jak mu mohly zčernat oči? Vždyť tahle krev nevoněla. Právě naopak, příšerně páchla. Nemohla mu vonět. Leda bych…

Ne! Ne, ne, ne! Nemůžu… Proboha!

Naprázdno jsem polkla a musela jsem se chytit stolu.

„Je vám něco?“ zeptal se a v mžiku byl u mě. Vypadni! Vypadni ode mě! Proboha!

„Ne, jsem v pořádku,“ vymáčkla jsem ze sebe. „Jenom ještě potřebuju na čerstvý vzduch.“ Rychle jsem se sebrala a vyběhla jsem ven. Zastavila jsem se až za rohem a zhluboka jsem dýchala.

Jestli mu i přesto zčernaly oči, znamená to, že musím být jeho la tua cantante. A jsem nahraná. Ale jedno se mu přece jen muselo nechat, jeho sebeovládání je neuvěřitelné. Kdybych já narazila na krev, která mi zpívá, vrhla bych se po ní a nehleděla na okolí. On se udržel. A dokonce se vrátil. Takže buď je to masochista, nebo se mě chystá ulovit někde mimo dosah lidí.

Proboha!

Prudce jsem se nadechla a rychle jsem běžela zpátky. Nehodlala jsem ho potkat někde v zapadlé uličce.

Naštěstí byl pořád v obchodě. S Ianem! Do háje, na co jsem myslela, když jsem je tam nechávala samotné? Na svůj život, aha.

„Bello, nechceš jít raději domů?“ staral se Ian, když jsem úplně bílá a značně zadýchaná vešla do obchodu.

„To je dobrý,“ hlesla jsem a vážně jsem se snažila nekontrolovat každý Cullenův pohyb.

„Já vás klidně odvezu, jestli vám není dobře,“ nabídl se.

„Ne!“ odsekla jsem ihned. „Ne,“ zopakovala jsem mírněji. „Budu v pořádku,“ ujistila jsem je.

„Fajn,“ usmál se Ian. „Takže můžeš pomoct panu Cullenovi s hledáním knih, které potřebuje,“ řekl a popostrčil mě blíž k němu.

Sakra, ne!

„Ehm, myslím, že zůstanu u pokladny,“ snažila jsem se ho přesvědčit. „Přece jen to tady znáš lépe než já.“ A hlavně mu nevoníš!!!

„Jenže já mám jiné věci na práci,“ nedal se a když procházel kolem mě, naklonil se blíž a zašeptal: „Krom toho se mu líbíš.“

Nelíbila jsem se mu já, ale moje krev. Tohle tělo se nemohlo nikomu líbit. Ach jo, Miranda byla smolař. A teď se to převedlo na mě. A všechno jenom kvůli toho blbého Ara! Kdyby si nevymyslel něco o vynášení tajných informací, mohla jsem v klidu žít v Itálii a nasávat mladé turisty. Teď jsem se jako ten turista cítila já.

Cullen přešel Ianovu poznámku, jako by jí neslyšel. Já oproti tomu zrudla a byla jsem si jistá, že ta vůně krve mu ještě více podráždila krk.

Jestli mě zahryzne, Iane, budu tě chodit strašit! slibovala jsem mu v duchu. Ale nezbývalo mi nic jiného, než Cullenovi pomoct. Jako by tu knihu nedokázal najít dříve než já.

Neochotně jsem se vydala po schodech do části obchodu, kam většina lidí nezavítá. Vlastně jsem tady kromě Iana a upíra nikoho jiného neviděla.

„Co potřebujete?“ zeptala jsem se a dávala jsem pořádný pozor, abych od něj byla co nejdál.

„Mám tady seznam knih, které potřebuju k ročníkové práci,“ vytáhl z kapsy kalhot složený papír a podal mi ho. Zřejmě vycítil, že bych nejraději nebyla ani v jeho XXX prostoru, natož ještě blíže, takže se ke mně nesnažil dojít úplně a raději se natáhnul.

Největší válka v dějinách Severní Ameriky

Prohrála Konfederace díky zradě?

Abraham Lincoln

Zajímavosti z dějin USA

Zrušení otroctví v Unii

Fajn, o těch knihách jsem v životě neslyšela, ale teď je mám hledat. Díky, Iane, vážně děkuju! Jsi kámoš!

„Ehm, Abraham Lincoln by měl být v sekci Životopisy. A to ostatní ve válečné sekci?“ přemítala jsem.

„Podívám se na ty válečné,“ usmál se na mě a začal přebíhat po hřbetech knih. Měla jsem štěstí, že životopisy byly od jeho sekce dost daleko. I když… co pro upíra znamená dost daleko, když by za sekundu stihl zabít všechny, kteří v knihkupectví právě jsou, a ještě si opilovat nehty?

„Pracujete tady dlouho?“ prohodil jen tak ledabyle. Jestli se snažil navázat rozhovor, nevybral si na to tu pravou osobu.

„Ne,“ odpověděla jsem odměřeně a doufala jsem, že si toho moc dobře všimnul.

„Žijete tady odmalička?“ pokračoval a zbořil všechny moje prosby.

„Tak trochu,“ připustila jsem neochotně.

„Kde jste žila předtím?“ Povzdechla jsem si a vytáhla jsem z poličky nějakou knihu bez popisku. Otevřela jsem ji a zase ji založila zpátky. Tohle nebyla ta, co hledám.

„Různě,“ odpověděla jsem mu na předchozí otázku.

„Vy nejste moc upovídaný typ.“ Jéé, ty sis všimnul?! „Vlastně jste hodně tichý typ,“ ušklíbl se a na slovo tichý dal velký důraz. Tak velký, že si ho dokázalo všimnout i Mirandino nedokonalé ucho.

„Nejsem zvyklá si s někým povídat,“ přiznala jsem. Teď jsem žila sama a s Ianem toho moc neprohodíme. A co se týká upírského života… Většinu času jsem trávila věcmi, u kterých se nemluví.

„Žijete sama?“ Povzdechla jsem si a zastrčila jsem zpátky do police další knihu.

„Jo. A jsem spokojená.“ Musel moc dobře vědět, že nemám chuť s ním mluvit. Musel poznat, že se ho bojím. Ale bylo mu to jedno. Snad se v tom i vyžíval.

„Jste moc mladá na to, abyste žila sama.“

„Vážně?“ zeptala jsem se příkře. „Vždyť ani nevíte, kolik mi je.“

„Není slušné ptát se ženy na věk,“ pronesl s úsměvem. Naštvaně jsem se na něho podívala a hodila jsem mu k nohám knihu, kterou potřeboval.

„Zbytek si doufám najdete,“ řekla jsem a odešla zpátky dolů.

„Našel všechno potřebné?“ zeptal se Ian od počítače.

„Samozřejmě, jinak bych přeci neodešla,“ řekla jsem s milým úsměvem a zalezla jsem do kuchyňky. Uvařila jsem si kávu a položila si nohy na stůl.

„Nebyla moc drzá?“ slyšela jsem Ianův hlas a následný Cullenův smích.

„Ne. Byla milá. Vážně.“

„Ona je hodná holka, ale když se jí zrovna někdo nezalíbí, dá to na sobě znát. Dejte jí čas, ona se uklidní.“ Proč mu to říká? A proč si myslí, že se uklidním? Pche!

„Je to náhodou příjemná změna.“ Vejtaha!

„Pro vás možná. Já tohle jako dobrou změnu neberu.“

„Jestli si myslíte, že vás není slyšet, tak se mýlíte!“ seřvala jsem je a naštvaně jsem kolem nich prošla do prvního patra, kde konečně nikdo nebyl.

„Ajej. To zase budu mít na talíři,“ slyšela jsem ještě za sebou Ianův hlas protkaný obavami, ale bylo mi jasné, že když se znovu ukážu dole, už si z toho nebude nic dělat. „Tak nějak doufám, že ji brzo někdo zkrotí. Ale do té doby asi všechny pozabíjí.“

Ty jsi taková slepičí prdelka, Iane! Kéž by tě alespoň rafnul. Možná bys věděl, proč jsem na něho tak hnusná.

Místo toho se s ním ale bratříčkoval a při odchodu mu nezapomněl připomenout, že mu další kniha přijde příští týden.

„Jsi do něho udělaný,“ konstatovala jsem, když jsem se vrátila zpátky za pult.

„Za to ty by ses k němu mohla chovat lépe,“ zaškaredil se. Byl vtipný, když se takhle tvářil.

„A proč bych to měla dělat?“ pokrčila jsem rameny.

„Protože normální holky na něho letí, ale on je odmítá. U vás dvou je to naopak.“

„Jo, jasně, on mě nahání…“ Přikývl. Mě nahání? Teda Mirandu? S tímhle vzhledem? To teda. Jediné, co ho může přitahovat, je moje krev. A o tu se budu bít. Jestli sem ten prevít ještě jednou vkročí, tak... Tak co?

„Co se tak mračíš?“ šťouchl do mě Ian. „Je to hezkej a milej kluk, a určitě sis taky všimla, že finančně je na tom velmi dobře. Podle mě to je ideální partie, ne? Tak v čem je problém?“

„Nestojím o žádný ideální partie,“ zavrčela jsem. „Nestojím o žádný partie, a ty by sis ho měl přestat všímat a rozhodně by ses s ním neměl tak kamarádíčkovat. Je to zákazník, ne?“

„Přesně,“ rozzářil se. „Je to zákazník a já se k němu tak chovám. To není žádný kamarádíčkování, Bello. Tomu se říká elementární slušnost.“

Vyplázla jsem na něj v rámci elementární slušnosti jazyk, popadla svou kabelku a zahučela něco o jídle.

„Vezmi mi chipsy! Paprikový!“ křikl za mnou, když jsem vycházela ven. Chtěla jsem třísknout dveřmi, ale ten pitomý mechanismus na nich je dovřel hezky pomalu a zlehka. Krucinál!

Obezřetně jsem se rozhlédla. Cullen nikde. A když jsem zvedla hlavu, došlo mi, že nikde poblíž ani být nemůže. Oblačnost se právě protrhávala a bylo otázkou několika minut, než se nad Salemem objeví sluníčko. Radostně jsem se zazubila a cestou k parfumerii jsem se přistihla, že si pobrukuju písničku, kterou jsem zaslechla v rádiu. Nikdy by mě nenapadlo, že mi slunce bude dělat takovou radost.

Slečna za pultem vypadala trochu plastově a zjevně se rozhodla dělat svému zaměstnání chodící reklamu, protože voněla na dálku. Sjela mě od hlavy k patě, profesionálně potlačila úšklebek, který se jí tlačil na rty, a zeptala se:

„Máte nějakou určitou představu?“

„Rozhodně,“ přikývla jsem. „Něco těžkého. Hodně sladkého, kořeněného, všechno dohromady. Potřebuju sytou, silnou vůni.“

„Nemyslím, že byste byla typ pro těžkou vůni,“ namítla. Nedala jsem se odbýt:

„Heleďte, já vím, co chci, vy chcete vydělat. Vykašlete se na to, jaký jsem typ, a ukažte mi to, co chci.“ Ladně pokrčila rameny, došla k jednomu ze skleněných stojanů a vzala temně zelený hranatý flakón, který mi přišel odpudivý na první pohled. Popadla jeden z testovacích papírků, cákla na něj trochu parfému, ošklíbla se a podala mi ho. Obrátil se mi žaludek.

„Je to velmi razantní, že?“ řekla ironicky. Podívala jsem se na ni uslzenýma očima a statečně jsem se usmála:

„Beru. Razantní vůně, to je přesně to, co potřebuju.“

Ať si klidně přijde pro další knížku. Ten jeho citlivej čumák dostane takovou ránu, že už ho nikdy neuvidím!

„Kristepane!“ zaúpěl Ian, když jsem mu hodila na pult pytlík chipsů. Rozkašlal se a podezřívavě si mě měřil. „Nový parfém?“

„Hm,“ přikývla jsem vesele.

„Bello,“ povzdechl si. „Jednou se z tebe zblázním, přísahám.“

Natáhla jsem se a pocuchala mu vlasy.

„Mám tě docela ráda, víš?“ mrkla jsem na něj. Těžko říct, jestli slzy v jeho očích byly způsobené dojetím nebo tím, že já a můj nový parfém jsme se k němu dostali moc blízko.

Ree/Nebraska

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

19)  Jalle (17.11.2012 14:17)

to je nápad

16)  giselle (12.04.2011 16:48)

dokonalost její myšlenkové pochody mě fakt baví.
jsem děsně zvědavá, co bude dál!

díky za tuhle kapitolku!

15)  Fanny (12.04.2011 14:37)

Nový parfém A stejně jsem zvědavá za jak dlouho mu to dojde a ta poznámka o tý tichosti

14)  KalamityJane (12.04.2011 13:16)

nádhera, super, skvělý, dokonalý, vtipný,a le chybí tomu pokračování, tak honem sem s ním!

13)  lied (12.04.2011 00:01)

ten parfém mě dostal jsem zvědavá jak na něj bude reagovat

11)  Pejta (11.04.2011 22:11)

Týý joo škoda že nepřibývají kapitolky rychleji..tuhle povídku Miluju

10)  milica (11.04.2011 22:05)

Perfektní dílek, jen jsem si musela přečíst znovu celou povídku abych se neztratila, ale to byl zřejmě záměr ne
Jsem ráda holky že Vás pustili, ať to bylo jakkoliv

7)  eMuska (11.04.2011 20:33)

Kurník, to bola šupa!
A to nehovorím o tej vôni!
Ach jaj, kočky, ja som totálne umretá! Úplne perfektné!

6)  ctenarka (11.04.2011 19:55)

Konečně moje oblíbená porce zábavy
Vynikající jako vždy

5)  julie (11.04.2011 19:53)

Bella je dobrej poděs! „Zbytek si doufám najdete"
„Tak nějak doufám, že ji brzo někdo zkrotí. Ale do té doby asi všechny pozabíjí.“ No...asi jo,začne parfémem....


Kam se chystáte na dovču teď? Somálci jsou už varovaní...tak co Lýbie? Dneska jsem našla inzerát:Lýbie - cestujte do ráje.... Kaddáfího sfouknete levou zadní!

2)  Bosorka (11.04.2011 17:47)

Chudáci somálští pir....teda chudinky autorky

1