Sekce

Galerie

/gallery/Zrzka.png

Z minulých dílů Hide Your Soul: Fernando zjistil, že Esposita není jeho matka, ale jeho sestra. Těhotná Juanita byla přepadena, ale zakukleného muže, ze kterého se vyklubal její strýc José, zpacifikovala a cestou z pole porodila zdravou dceru Rosario. Padre Juanéz je stále nezvěstný.

A mezitím v Salemu:

 

Umírala jsem na nedostatek vzduchu. Snažila jsem se dýchat jen v nejnutnějších případech a jelikož jsem teď byla člověk, potřebovala jsem to často. Ian napsal na dveře cedulku Nezavírat!!! a pustil větrák. Jenom na pár minut, než zjistil, že se tak moje vůně rozšiřuje ještě rychleji. Vzdal to a raději se zašil do kumbálu. Netušila jsem, nakolik mu ten závěs pomohl, ale zřejmě ne moc, protože jsem zaslechla, jak se někoho přes telefon ptá, kolik by stály vzduchotěsné dveře. Chápala jsem ho.

A zákazníci nejspíše taky.

„Dobrý den,“ zahulákala nějaká žena s úsměvem. Ten jí zmizel, sotva se nadechla. Viděla jsem, jak zatnula čelist a se strojeným úsměvem si prohlížela knížky nejblíže u dveří. Trvalo minutu, než to nevydržela a s rychlým Nashledanou! utekla pryč.

„Vyháníš mi zákazníky!“ nevydržel to Ian. „Tohle byl dneska už pátý. A to nemluvím o včerejšku. Jestli kvůli tobě nebudu mít tržbu…“ nechal větu nedokončenou.

„Kvůli mně?“ zhrozila jsem se hraně.

„Kvůli tvému parfému,“ čertil se. Smutně jsem se na něho podívala a začala jsem natahovat.

„Chceš říct, že… že smrdím?“ Vyděšeně se na mě podíval a najednou nevěděl, co dělat.

„Proboha, nebreč. Takhle jsem to vůbec nemyslel,“ snažil se zachránit situaci.

„Ale myslel,“ oponovala jsem plačtivě. Váhavě ke mně přišel a opatrně mě objal.

„Jenom jsem chtěl říct, že ten parfém je hrozně silný.“ Tentokrát zněl plačtivě on. A ani jsem se mu nedivila, když největší koncentrace toho sajrajtu byla právě u jeho nosu.

„Vážně?“ zeptala jsem se smutně.

„Vážně,“ přitakal a donutil mě ke škodolibému úsměvu.

Byla jsem mrcha. A bylo jedno, v čím těle právě jsem.

Ian se po obědě sebral a šel domů. Prý proto, že tady stejně potřebný není a stejně si musí něco zařídit. Kecy! Až moc jasně jsem slyšela jeho hluboký nádech, když vylezl ze dveří. A já si tak alespoň zařídila příjemné odpoledne. Popravdě mě samotnou začínala bolet hlava. Ale to potěšení, že mám klid, bylo silnější.

Brouzdala jsem po internetu a učila se pořád nové věci. Dokonce se mi podařilo založit si e-mail, což jsem brala jako svůj osobní úspěch. Přestože jsem nevěděla, na co ho budu mít. Byla jsem celkem spokojená, dokud jsem byla sama.

„Páni, tak je to pravda, vážně se všechny snažíš zabít,“ smál se ten kluk z Informací.

„Ach, škoda, že se mi to u tebe ještě nepodařilo,“ povzdechla jsem si. „Co chceš?“

„Přinesl jsem pár letáků. Od dnešní půlnoci se v kasinu koná pokerový turnaj o velké prachy, dorazíš?“

„Zase se chceš nechat obrat?“ zasmála jsem se. „Mimochodem, mám doma ještě pořád tvoje oblečení. Celkem mi tam zavází, někdy si o něho zahrajeme.“

„Klidně ho vyhoď. Až vyhraju ten turnaj, budu mít dost prachů, abych si koupil celou skříň.“

„Až ty vyhraješ ten turnaj?“ rozesmála jsem se. „Nemáš šanci ho vyhrát!“

„Loni jsem ho taky vyhrál já,“ pyšnil se.

„Loni jsem tady ještě nebyla já,“ nedala jsem se.

„Fajn, doraž v čas a já ti ukážu, proč jsem ho vyhrál zrovna já,“ řekl sebejistě a podal mi pár letáků. „Jo, a ten parfém s sebou neber!“ Měla jsem chuť po něm všechny ty letáky hodit, ale zdálo se mi to jako velká škoda.

Teprve až po přečtení mi došlo, že mám problém. Jestli tam chci jít, musím si vzít volno. A netušila jsem, jestli s tím bude Ian souhlasit. Zvlášť pokud to bude z tohohle důvodu. Nesměl se ho dozvědět. Vyťukala jsem na telefonu jeho číslo a doufala, že můj předpoklad v jeho vztah k jakýmkoliv intimním ženským věcem bude přesně takový, jak by se u muže jeho věku dalo čekat.

„Chvíli jsem přemýšlel o tom, že ti to nezvednu,“ řekl mi místo pozdravu. „Bál jsem se, že tě ucítím i po telefonu.“

„Iane!“ zavrčela jsem dotčeně. „Nemusíš to přehánět! Já jsem pochopila, že nemáš stejný vkus jako já!“

„Bojím se, že ve tvém případě se o vkusu nedá mluvit, děvče,“ sejmul mě.

„Jednou mi za můj nevkus poděkuješ,“ varovala jsem ho. „A teď mi hezky řekneš, že si na zítřek můžu vzít volno.“

„Ale?“ divil se. „Takhle brzy po nástupu? Pročpak to?“ Vytasila jsem se se zbraní těžkého kalibru:

„Je to taková ženská záležitost...“ Ani jsem to nestačila dopovědět, protože mi můj šéf hned skočil do řeči:

„V pořádku, v pořádku! Vem si volno, nepotřebuju nic vědět!“ Po tváři se mi rozlil vítězoslavný škleb. A zároveň jsem se cítila trochu hnusně, protože jsem Iana využila, přestože to byl aktuálně jediný člověk, který mě měl rád. Ale peníze byly potřeba a plat v knihkupectví... no, nepatřil právě k nejvyšším.

„Koneckonců,“ dodal, když si rozpačitě odkašlal, „aspoň zítra něco prodám, když tam nebudeš.“

„Jsi na mě hnusnej,“ informovala jsem ho.

„Protože tak krásně voníš,“ smečoval. Chtěla jsem se do něj pustit, ale v tu chvíli se mi za zády ozval hlas, který jsem rozhodně nechtěla slyšet.

„Dobrý den.“ Znělo to tak hezky, hebce, jako by mě hladil. Ten prevít uměl zatraceně dobře využívat své upíří zbraně.

„Musím končit,“ zamumlala jsem do sluchátka, položila telefon a sáhla do kapsy pro zapalovač. Pak jsem se otočila a zatímco jsem dělala, že Cullena nevidím, zapálila jsem velkou svíčku, kterou jsem koupila dnes cestou do práce. S vyzývavým úsměškem jsem ji posunula po stole prakticky až k němu. Zatvářil se překvapeně, ale rychle se vzpamatoval a řekl:

„Otevřený oheň v místnosti plné knih? To by z vás neměla pojišťovna radost, slečno.“

„Nějakej chytrej,“ zamračila jsem se. „Máte přání?“ Pozorně jsem sledovala jeho reakce a na vteřinu jsem zalitovala, že jsem na sebe během poslední půlhodinky necákla zase další trochu parfému. Nereagoval. Protože se zatím nenadechl. Vzpomněla jsem si na to, jak bylo v některých situacích lepší prostě nedýchat – upíra pak nerozptylovaly pachy v okolí. Jenže když jsem chtěla mluvit, vzduch jsem potřebovala. A Cullen už toho řekl docela dost. Bylo jen otázkou času, kdy si bude muset naplnit plíce.

Když to udělal, zahlédla jsem, jak mu začaly hladově tmavnout oči, a byla jsem připravená se schovat pod stůl, nebo ho už konečně podpálit. Jenže v další vteřině vypadal, jako by ho někdo praštil do hlavy. Zcela konsternovaný, zjevně zmatený.

Jo! Jsem dobrá! A teď mazej pryč a už se nikdy neukazuj, ty veverkožroute!

„Nový parfém?“ zeptal se. Ten tam byl hebký a hladivý hlas, teď divně skřehotal. Samolibě jsem se usmála a přikývla jsem.

„Doufám, že se vám líbí, protože ho mám vážně hodně. A hodlám ho používat. Pořád.“

„Skvělé,“ hekl. A usmíval se. Ten prevít se smál! Netušila jsem proč, dokud neřekl: „Sice trochu potlačuje vaši přirozenou vůni, ale to mi ani nevadí.“

Ale ne… Můj geniální plán byl na nic. Měla jsem chuť bouchnout pěstí do stolu a odpochodovat někam pryč s hlavou hrdě zvednutou, jenže tu jaksi nebyl nikdo, kdo by zůstal v obchodě. A vystavovat se tomu, že zůstanu s upírem sama někde venku, kde mě bude moct bleskově zatáhnout do jakéhokoliv křoví nebo opuštěné uličky a tam mě konečně vycucnout, to jsem fakt nechtěla.

„Běžte pryč,“ řekla jsem nakonec rezignovaně. „A už se nevracejte, jo?“

K mému překvapení poslechl. Nejspíš za to mohl telefon, který mu cinkl v kapse a na který se rychle podíval. Pak se na mě podíval s tím divným výrazem, který mi pořád připomínal upíra při zaměření kořisti, a naklonil hlavu na stranu:

„Zatím nashle. Ale jsem si jistý, že se brzo uvidíme.“

A odešel. Nechal mě tam zmatenou. To jako přišel proto, aby mi řekl nashle? Nebo proč? Byl tu asi tak tři minuty, nic nekoupil, nic nechtěl. Vážně divnej upír. Ale nakonec jsem neměla čas se tím moc zaobírat, protože jsem si potřebovala trošku rozcvičit mozek na večer. A taky spát, takže jakmile odbila šestá, klusala jsem zpátky do motelu. Přemluvit recepčního, aby mě v jedenáct přišel vzbudit, protože kohouta jsem nevlastnila, mě stálo pět dolarů. Doufala jsem, že v noci se mi to mnohonásobně vrátí. Vlastně ne. Byla jsem si jistá.

 

A měla jsem sakra pravdu! Milovala jsem svůj mozek. Vyhrávat bylo hrozně snadné, přestože jsem měla jen lidské reflexy a vnímání. Jenže ti ostatní spoluhráči, kteří se objevili u jednoho ze šesti soutěžních stolů, byli prostě zoufalci, na kterých byla poznat každá karta. A já měla pocit, že si tohle tělo začalo zvykat na stresové vlivy a už mě nezrazuje rudnutím nebo pocením. Hodné tělo, hodné. Navíc teď i hezky vonělo, protože jsem ze sebe ve sprše smyla ten strašný puch, který si nějakej potrhlej návrhář troufl označovat za vůni. Nos jsem jejím celodenním nošením měla úplně otupělý a jen postupně se probíral k životu. Až kolem třetí jsem cítila kouř z cigaret a doutníků, nezbytných rekvizit pro některé hráče.

A když jsem v půl páté obrala toho pitomečka z informačního koutku o poslední žeton, i bez upířího čichu jsem cítila vůni jeho zoufalství. Nápadně se podobala vůni nějaké kořalky, kterou se snažil nabudit.

„Dneska odejdeš domů oblečený, to je rozhodně pokrok,“ usmála jsem se na něj sladce. Chvíli vypadal, že po mně skočí, ale potom se podíval někam výš nad mou hlavu a zjihl. Otočil se a odešel, ale měla jsem tak trochu pocit, že se určitě brzo ukáže v knihkupectví. Postavila jsem se, protože výherci od každého stolu se měli sejít u jednoho a rozdat si to ve velkém finále. Otočila jsem se a než jsem stihla zareagovat, do někoho jsem vrazila.

„Pardon!“ vyhrkla jsem. A vzápětí jsem se částečně znechuceně a z části vyděšeně zamračila a rychle couvla zpátky ke stolu. Za mnou nestál jeden z hlídačů, jak jsem předpokládala podle chování toho prudila z Informací. Za mnou stál Cullen a zlehka se uculoval. Měla jsem chuť mu jednu vrazit. A udělala bych to, kdybych nevěděla, jak rychlé a tvrdé je tělo upíra. Nechtěla jsem skončit s naraženou rukou a dvojicí špičáků v krční tepně. „Tohle je fakt ubohý,“ zahučela jsem nakonec. A měla jsem toho na jazyku mnohem víc, protože tady, uprostřed klubu plného lidí jsem si mohla dovolit být upřímná. Chtěla jsem mu vmést do toho jeho nádhernýho obličeje, že o něm vím a že se ho nebojím. A přidat něco o soupisu všech informací o upírech, včetně jmen, který jsem nechala u důvěryhodné osoby, a v případě mé smrti dojde k jeho zveřejnění. Jo, asi jsem se neměla dívat na tu detektivku na kabelovce. Jenže než jsem stihla cokoliv říct, přišel k nám Hank, majitel klubu a konferenciér dnešního večera.

„Slečno Swanová? Pane Cullene? Zbylí vítězové vás už čekají.“ Ukázal rukou ke stolu úplně vpředu a pak mi nabídl rámě. Chtělo se mi ječet. Cullen tu byl celou dobu a dokonce hrál někde za mými zády, aniž bych si ho všimla? Tak takhle moc dlouho naživu nezůstanu. A proč tu je? Co tu dělá? Proč se musí pořád ometat kolem mě?

Měla bych se rychle odstěhovat. To bude jediné řešení. Zbavila bych se ho, začala bych znovu. V Salemu mě stejně nic nedrželo, maximálně Ian – a ani jeho jsem neznala tak dlouho, abych si k němu vytvořila pouto, které by mě donutilo zůstat. Vždyť já byla pěkně dlouho nomádkou, než jsem se dostala do Evropy. Jsem zvyklá žít sama. Jo. Zmizet ze Salemu je skvělý nápad.

Ale nejdřív nakopu Cullenovi zadek. Aspoň v pokeru!

 

Bylo skoro poledne. Hlava mi občas klinkla dolů a jednou se mi stalo, že mi karty spadly z ruky a rozsypaly se po stole. Tu hru Cullen vyhrál, samozřejmě. Sice si celou noc hrál na gentlemana, ale odsuď potuď, že. Hned tu další jsem ale vyhrála já. A pak on. A já. Dvě on, tři já. Tři on.

Z obsluhy tu zbyl Hank a jeden číšník. Z hostů pár jedinců, kteřá se mezi sebou sázeli, kdo z nás dvou nakonec vyhraje. Ostatní už dávno spali doma, včetně všech čtyři finalistů.

Jen my dva jsme tu pořád hráli. A on začínal mít navrch. Protože upíři nepotřebují spát, že? Kdežto moje tělo už začínalo mlet z posledního. Bylo mi jasné, že do půl hodiny usnu. Takže do dvaceti minut ho musím obrat o všechno, abych si pak našla nějaké hezké místo ke spaní. Třeba tady pod tím stolem, mně je to jedno.

„Bello?“ oslovil mě Hank. „Budeš měnit?“

„Co?“ zeptala jsem se tupě. Zopakoval svou otázku a já se vážně snažila prohlédnout si své karty a zjistit, co by se s nimi dalo dělat. Teď jsem se nemusela bát, že má mimika mě prozradí, protože jsem v obličeji musela vypadat jako bloodhound.

„Dvě,“ plácla jsem. Protože mi bylo upřímně jedno, jaké karty držím. Minulou hru jsem vyhrála já, takže bylo stejně víc než pravděpodobné, že teď vyhraje ten mizernej, pohlednej, klidnej a nikoho nekonzumující upír. Když jsem pak ani neměla sílu na to, abych ty dvě karty zvedla ze stolu a podívala se na ně, věděla jsem, že je zle. Před dalším klinknutím hlavy jsem si uvědomila, že Cullen na mě civí, tentokrát ale tak nějak… intenzivněji.

No a co?

A pak vsadil všechno. Úplně všechno. To mě probralo, stejně jako zbylou hrstku hostů.

„Cože?“ udělal Hank překvapeně. Já jen zasténala. Protože v ruce jsem měla sedmičku, kluka a trojku. Nulová šance na cokoliv. A protože tohle byla hra o všechno, už od samého začátku jsem věděla, že buď odejdu bez počátečního vkladu, nebo se vším – mínus Hankova provize. Představa, že odejdu s prázdnou, mi najednou nepřipadala tak hrozná, zvlášť pokud odejdu do postele. A tak jsem pokrčila rameny a slaboučkýma rukama jsem posunula doprostřed stolu všechny své žetony.

A Cullen se naklonil, aby byl blíž, a polohlasně řekl:

„Slib mi jednu večeři. Jednu jedinou. Dvě hodiny v restauraci. A nechám tě vyhrát.“

Instinktivně jsem chtěla odseknout, že ani omylem. Naštěstí mé instinkty spaly, takže jsem jen otevřela pusu a mlčela. Hromádka žetonů, tedy peněz, by se mi sakra hodila k odjezdu z města. K zběsilému úprku před upírem, co pořád dolejzá. A dvě hodiny v restauraci plné lidí, kde mi teoreticky nemůže nic provést…

„Já vím, co jsi zač,“ oznámila jsem mu ochraptělým hlasem. Strašně se mi chtělo spát. Strašně moc.

„Toho jsem si nemohl nevšimnout,“ přikývl vážně. „Takže večeře platí?“

To, že jsem souhlasila, mi došlo až mnohem později, když jsem se vzbudila ve svém motelovém pokoji v posteli a na stolku pod zrcadlem ležel úhledně srovnaný balíček bankovek. A u něj bylo na bílém papíře úhledným písmem napsáno:

La Capitale, 20:00. Těším se. E. Cullen.

Netušila jsem, jak jsem se sem dostala. Ale bylo jasné, že jsem sem nedošla po svých. Kristova noho!

Nebraska/Ree

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

11)  Jalle (17.11.2012 14:34)

začiatok a koniec bol bekonkurečne najlepší vy teda viete ako na humor

10)  ikaros (22.07.2011 12:25)

je to super! ona si to zatím nechce připustit, ale něco ji na něm přitahuje jsem zvědavá, jak se vyvede večeře.

píšete úplně nádherně, holky!!

AliceBrandon

9)  AliceBrandon (17.07.2011 15:38)

Huh! Dobrý!!!
Ten konec byl tak napínavý, že jsem snad ani nedýchala.
Taky mám tušení, že na tu večeři nekývla, ale že prostě usnula uprostřed slova a Eda si to vysvětlil jako že, kdo mlčí, ten souhlasí
A hrozně by mě zajímalo, proč se tak divně tvářil v tom knihkupectví. Mělo to nějaký význam? Nebo prostě jenom tak čuměl? Nebo se mu ten parfém dokonce líbil? Na co sakra myslel? Nedává mi to spát.
Těším se na tu jejich večeři. Vlastně se už ani nemůžu dočkat, takže holky, žádné dlouhé pauzy, nejlépe už dneska to sem vsypejte. Maximálně zítra.
Jasné?
PS Jo a ten perex - ten mě vážně rozsekal, musela jsem si ho přečíst hnedle pětkrát za sebou.

Janeba

8)  Janeba (16.07.2011 23:56)

Ale nééééé, písmenka došly a vzhledem k tomu, že to berou přes Volteru a nejmíň i Aljašku do Forks a potom sem na stránky FFka a to celé pěšky, budu mít dřív vnoučata!!! Nebí a Ree, Ree a Nebí, taková nádhera a vy nám servírujete po drobkách!!! To je nějaký nový druh mučení? Ale i tak volám po smilování a dalším díle!!! Je to skvělé!!!
Děkuji!!!

Kamci

7)  Kamci (16.07.2011 18:01)

6)  mary (15.07.2011 23:10)

juchů, dočkala jsem se
Bella s Ianem do sebe krásně ryjí :)
A večeře - moc se na ni těším

eMuska

5)  eMuska (15.07.2011 22:05)

Nebraska

4)  Nebraska (15.07.2011 21:51)

Největší zásek jsem samozřejmě já - Ree mi radila, ať při alergii na Edu a Bellu použiju jakákoliv jiná jména a ona že je pak dodatečně přepíše, ale já zlobila

eMuska

3)  eMuska (15.07.2011 21:51)

Šmarjá, kočky, to čo robíte? kvôli vám som chodila o hodinu skôr do školy a učila sa hrať poker :D Ale nejde mi to tak ako Belle. A Edward - mám chuť povedať, že v tom strašne lieta, no s vami si nemôžem byť istá absolut ničím... ste skvelé!

anamor

2)  anamor (15.07.2011 21:33)

Jak to vypadá parfém pomohl odpudit veškeré lidi, ale ne toho upíra. Ale lidi odpudil spolehlivě
Mam pocit, že nestihne utéct před tou večeří i když bude chtít.
Doufám, že další díl nebude trvat tak dlouho. I když vím u koho to uvízlo nejdéle.

1)  CAlen (15.07.2011 21:29)

Strašně moc dík za pokračování je superrr. :D prosím o další díl

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse