Dáno osudem 4

Sekce

Galerie

Breaking Dawn, Part I.
Breaking Dawn, Part II.
Eclipse

Non-twilight tvorba

Nenechte si ujít!

Sponzoři

Naše ikonka

Přidejte se k nám!

Affiliates

Návštěvnost

17.11.2010 [17:15], Evelyn, ze série Dáno osudem, komentováno 9×, zobrazeno 2791×

Edward

Zavřela jsem oči a snažila se uklidnit. Vůbec jsem nechápala, co tu Edward dělal. Měla jsem pocit, že jsem mu posledně dala dost jasně najevo, že nechci, aby se ke mně ani přibližoval. Na mém přání mu očividně nezáleželo.

Odhodlaná opět mu čelit a znovu trpět jsem otevřela oči a spatřila Lily stále zírající s otevřenou pusou do chodby. Ani nemrkala. Musela jsem se smát. Až můj smích ji probral. Zatřepala hlavou a nasadila hollywoodský úsměv.

,,Ehm, jistě. Také tě ráda poznávám. Pojď dál,” pokynula mu a jen co Edward vstoupil, vyděšeně se na mě otočila. Asi jí došlo, že bych ho nemusela chtít vidět. Skousla si ret a tvářila se tak nešťastně, že jsem měla opět chuť se smát.

,,To je v pořádku, Lily. Edward má jistě na srdci něco opravdu hodně důležitého, jinak by sem nechodil,” uklidnila jsem ji a neochotně stočila oči k Edwardovi.

Překvapeně jsem zamrkala. Nejen, že vypadal jako model z titulní stránky prestižního časopisu, navíc v jedné ruce svíral kytici lilií a ve druhé luxusní bonboniéru. Nelíbilo se mi, co měl pravděpodobně za lubem.

,,Ahoj Bello, máš samozřejmě pravdu. Potřebuji s tebou probrat poněkud choulostivé rodinné záležitosti,” usmál se na mě a pak i na Lily. Ta z něj okamžik nedokázala spustit oči.

Chvilku jí trvalo, než jeho narážku správně pochopila. Mě okamžitě došlo, že půjde o něco s upíry. Lily bude muset stačit výmluva na rodinu. Střelila po mně pohledem a tázavě pokrčila rameny. Nechtěla jsem, aby odcházela. Strašně moc jsem se bála zůstat s Edwardem o samotě, ale Lily nesměla vědět nic o nadpřirozených bytostech a lidem utajeném světě.

,,Děkuju, že ses stavila Lily. Už je mi opravdu mnohem lépe. Večer ti ještě zavolám, ju. A když budeš mít zítra čas, ráda tě uvidím,” ujistila jsem ji, že může s klidným svědomím odejít.

Lily došla až ke mně, z konferenčního stolku si vzala kabelku a objala mě.

,,Kdyby ti ubližoval nebo byl protivný, zavolej mi. Daniel chodil několik let na karate, tak by mu ukázal co proto. Ale já vážně nádhernej, Bells,” zašeptala mi velmi tiše, ale Edward ji samozřejmě musel slyšet.

Rozloučily jsme se a Lily se zamáváním a povzbudivým mrknutím zmizela. Osaměla jsem s Edwardem. Až nyní jsem si uvědomila, jak moc jsem z jeho přítomnosti nesvá. A on očividně také nebyl úplně ve své kůži.

Ještě víc jsem se zabalila do deky a s odhodláním se na něj podívala. Rozbušilo se mi srdce, ale to jsem ignorovala.

,,Tak spusť, co tě ke mně přivádí,” vyzvala jsem ho.

Edward se trošku nejistě usmál a přistoupil ke mně s kyticí a bonboniérou. Doufala jsem, že předání dárků není jediný důvod jeho návštěvy. I když jsem se docela obávala, co se mi chytá povědět.

,,Alice měla vizi, kterou jsem prostě nemohl jen tak přejít,” odpověděl mi tajemně.

Ani jsem se nenadála a lilie stály ve váze na stole a bonboniéra ležela otevřená přede mnou. Zatvářila jsem se nechápavě. Nejdřív mluví o Alicině vizi a pak úplně odbíhá od tématu.

,,Hm, Alice měla vizi. Dobře a dál?” vybídla jsem ho k pokračování.

Edward sklopil oči a uculil se. Přestávalo se mi to líbit. Tušila jsem zradu a zcela správně.

,,Alice tě kontroluje. Pro jistotu, víš. A úplně náhodou a bez postranních záměrů viděla, jak Lily vyprávíš o nás. Říkala jsi, že mě stále miluješ a pořád ti na mně záleží,” zašeptal a já bych se nejraději propadla hodně hluboko pod zem.

Že by tohle moje přiznání mohla spatřit Alice a přes ní Edward by mě ani ve snu nenapadlo. Pevně jsem semkla víčka a cítila jsem, jak se mi krev hrne do tváří. Tohle byla moje noční můra. Edward reagující na mé vyznání lásky vysvětlením, že jsem pro něj nikdy nic neznamenala.

Často se mi zdávalo, že jsme opět v lese ve Forks. Stojíme proti sobě a on mě opouští. Bezcitně s kamennou tváří mi říká, že pro něj nejsem dost dobrá a že mě nikdy nemiloval. Jen se nudil a já se stala jeho rozptýlením. Ovšem nejsem tak skvělá, aby se mnou vydržel dlouho. Omrzela jsem se mu a přestala ho bavit. Mé city, přání a osamocená budoucnost jsou mu lhostejné.

Až potud byl můj sen reálnou vzpomínkou, ale dál pokračoval ve vlastní režii. Namísto abych se zhroutila jako tenkrát, jsem se bála zůstat sama. Cítila jsem tak obrovský strach, že bez něj můj život nemá smysl a nezvládnu ho, že jsem se roztřásla a rozechvěla. Edward se ke mně naklonil s úmyslem dát mi poslední polibek na čelo. Ve chvíli, kdy se mě dotkl, prolomila hráz uvnitř mě a já zazářila bílým světlem.

Jako ve zpomaleném filmu jsem sledovala, jak se světlo vzdaluje od mého těla. Zároveň s jeho postupem se Edward plynule měnil na prach, který rovnou vítr rozfoukával po okolí.

Světlo pohaslo a já zůstala sama ztracená v hlubokém lese i v životě. Edward byl nenávratně pryč a já bez něj nedokázala smysluplně existovat. Sesunula jsem se na zem a přála si zemřít a už nic necítit. Zcela zlomená jsem klečela na chladné a vlhké zemi. Nedokázala jsem plakat. Slzy mě pálily v očích, ale nemohly ven. Rozvzlykala jsem se a s první slzou smáčející mou tvář opět vytryskla záře z mého nitra. Tentokrát však byla temně černá.

Jakmile opustila mé tělo, vrátila se jako nárazová vlna a pohltila mě. Pak nebylo už nic. Necítila jsem, nemyslela jsem, nebyla jsem.

Vždy jsem se z tohoto snu budila se zvláštním klidem. Paradoxně jsem se vždy cítila odpočatě a svěže.

Jenže nyní jsem nesnila. Tohle byla realita a já ani za nic nechtěla, aby se nějaká parafráze mého snu stala skutečností.

,,Ano, to je pravda. Miluji tě, ale tím to končí. Nebudu na tebe naléhat, prosit tě a přemlouvat. Nemáš vůči mně žádné závazky. Můžeš klidně bez výčitek svědomí odejít,” odpověděla jsem mu po asi docela dlouhé odmlce.

Nedívala jsem se na něj. Hypnotizovala jsem lem deky, který jsem nervózně žmoulala. Rychle jsem mrkala a zadržovala slzy. Čekala jsem, až uslyším klapnutí zavíraných dveří, ale nějak nepřicházelo.

Najednou jsem se ocitla v objetí jeho pevného těla. Tiskl mě k sobě, hladil po vlasech a broukal mou ukolébavku. Nechápala jsem to.

,,Bello, lásko, tak moc mě mrzí, že jsem ti ublížil. To jsem nechtěl. Nesnesu pohled na tvé utrpení,” šeptal mi procítěně do vlasů a kolíbal mě jako malé dítě.

Se sebezapřením jsem se vymanila z jeho náručí a měřila si ho zmateným pohledem. Pohladil mě po tváři a vpíjel se do mých očí.

,,Miluji tě, Bells. Víc než cokoliv na světě,” pronesl tiše a jeho hlas zněl upřímně.

Byla jsem v šoku. Proč mi tohle dělal? Proč mě tak týral? Copak neviděl, že jsem se konečně učila normálně žít? Přijde se svými sladkými řečmi a můj svět se opět změní ve vzdušný zámek. Omrzím ho a vše, na čem mi kdy záleželo, se zhroutí jako domeček z karet. Znovu už to nezvládnu!

,,Ne, nelži mi. Řekl jsi, že jsem jen rozptýlení. Nikdy jsi mě nemiloval,” šeptala jsem a přistihla se, že u toho kroutím zděšeně hlavou.

,,Lhal jsem. Chtěl jsem tě chránit. Bál jsem se, že jsem pro tebe nebezpečný. Nechtěl jsem ti ublížit. Musel jsem ti dopřát šanci na normální život. Nevěděl jsem…

Bello, ty jsi smyslem mé existence. Jsi jediný důvod, proč jsem ještě tady,” ujišťoval mě a já mu začínala věřit.

,,Proč jsi mě opustil? Pokud jsi mě miloval, jak tvrdíš, proč jsi říkal všechny ty věci? Byl jsi tak přesvědčivý,” mumlala jsem tak tiše, že člověk by mě neslyšel. On ano.

Uchopil mou tvář do dlaní a opřel naše čela o sebe. Příjemně mě chladil.

,,Bell, já jsem lhal. Jsem a musím být výborný lhář. Jen jsem netušil, jak snadno a rychle mi uvěříš. Myslel jsem, že tě budu muset hodiny přesvědčovat, ale ty jsi se hned vzdala. Po všech mým vyznáních jsi uvěřila jediné a sprosté lži,” jeho hlas se vytratil do ztracena.

Srdce mi rychle a hlasitě bilo. Snažila jsem se pochopit, co mi říkal. Opravdu to bylo možné? Skutečně mě celou dobu miloval a jen mě chtěl chránit?

Chtěl mě chránit. Jestli ano, naše role se obrátily. Nyní jsem byla já ta nebezpečná a zkázonosná. Já ho dokázala zničit v jedinou nestřeženou chvíli.

Nedokázala jsem plně přijmout jeho tvrzení. Možná mě opravdu miloval, ale opustil mě a nechal nechráněnou na pospas Victorii. To jsem nemohla jen tak přejít a odpustit mu. Nešlo to.

Nejlepší a jediné řešení pro nás oba bylo se již nikdy nevidět. Rozejít se každý svou cestou a doufat, že se nezkříží a neprotnou. Oba tak budeme mít alespoň mizivou příležitost na stín života.

,,Nejde to. Edwarde, my nemůžeme být spolu,” vyslovila jsem slova, která mě trhala a cupovala zevnitř.

V tu chvíli se rozezvonil jeho telefon. Mrkl na displej a protočil panenky.

,,Alice,” vysvětlil mi. ,,Nejspíš viděla tvé rozhodnutí a chce ti vynadat nebo mi poradit, jak tě mám přesvědčit.”

Nevesele se usmál a telefon vypnul. Můj už před několika hodinami hlásil vybitou baterii, takže nás Alice nemohla dál rušit.

,,Bells, já o tebe budu bojovat. Vím, že jsem udělal chybu a nikdy si ji nepřestanu vyčítat, ale prosím dej mi ještě šanci,” zašeptal a s napětím mě sledoval.

Já nevěděla, co říct, jak reagovat. Chtěla jsem být s ním, ale zároveň jsem již nemohla riskovat, že mě znovu po čase opustí, nebo hůř. Kdykoliv jsem se mohla leknout a vytrysknout to proklaté bílé světlo. Ne, prostě nám nebylo souzeno být spolu!

Nadechla jsem se a chystala se ho definitivně poslat pryč, ale stačil mi jediný pohled na jeho vyděšený výraz a pochopila jsem, že se děje něco příšerného. Něco, co nesouvisí jen s námi dvěma a naším vztahem.

Na okamžik zavřel oči a pak se na mě zmučeně podíval. V očím se mu zračilo tolik smutku, bolesti a strachu, že se mi sevřel žaludek a srdce vynechalo jeden úder. Vzal mě za ruku a pevně ji stiskl.

,,Volturiovi jsou tady,” zašeptal zoufale.

Alice zavřela oči a semkla rty. Lehce se chvěla a já moc dobře věděla, že takhle vypadá upíří pláč. Nechtěla jsem ji ranit, ale právě proto jsem ji musela nechat odejít. Byla jsem pro ni smrtelně nebezpečná. Kdykoliv jsem ji mohla nechtěně zničit. To přeci musela pochopit. Nikdy bych se s jejím definitivním skonem nevyrovnala, nikdy bych si to neodpustila.

Vzala jsem ji za drobnou chladnou ruku a stiskla ji. Alice otevřela oči a sledovala mě s takovým utrpením, že i mně se chtělo plakat.

,,Alice, zkus to pochopit. Už jednou jsem tě skoro zničila. Nemůžeme riskovat, že se to stane znovu. Nechci se s tebou rozloučit úplně. Můžeme si třeba volat a psát, ale nesmíme se vídat. To nejde. Je to pro tebe příliš nebezpečné,” konejšila jsem ji a vysvětlovala důvody svého rozhodnutí.

Alice na mě koukala nejprve nechápavě a pak rozzlobeně. Měřila si mě naštvaným pohledem. Nechápala jsme ji.

,,Jasně, děláš to jen pro mé dobro, že. Nechceš mě ohrozit. Víš co, Bello? Hodíte se k sobě. Oba dva jste stejní do sebe zahledění sobci! Je vám úplně jedno, co cítí druzí. Snažíte se být tak velkorysí a sebeobětaví, až ničíte nejen sebe, ale především ty, které chcete chránit. Zrovna ty bys o tom mohla něco vědět,” vybuchla Alice a tvářila se jako anděl pomsty.

,,Dělej si, co chceš. Jsi dospělá a máš svůj život. Jestli si to opravdu přeješ, nadobro si ho znič a do smrti se utápěj v žalu. Kdyby sis to rozmyslela, moje číslo máš,” oznámila mi a během okamžiku jsem osaměla.

S otevřenou pusou jsem se dívala na zavřené dveře a vůbec nerozuměla tomu, co se právě stalo. Zkusila jsem zamrkat a štípnout se do předloktí, ale nepomohl o to. Nesnila jsem. Alice mě skutečně opustila.

Převrátila jsem se na bok a rozvzlykala se. Hořké slzy mi stékaly po tvářích a já se třásla žalem. Nechápala jsem, proč se na mě Alice zlobila. Nerozuměla jsem jí. Chtěla jsem jí přeci jen chránit. Musela to vědět a pochopit. Byla jsem pro ni příliš nebezpečná.

Plakala jsem a nevnímala čas. Utápěla jsem se ve vlastním smutku a neštěstí, přesně jak mi poradila. Nechtěla jsem být taková, ale nedokázala jsem se ovládnout. Sice jsem chtěla, aby odešla, ale ne takhle. To ne.

Upadla jsem do bezesného spánku. Neklidně jsem se převalovala a každou chvíli se budila do polovědomí a zase se propadala do temnot. Definitivně jsem se vzbudila úplně zpocená a s pocitem větší únavy, než před spánkem.

Stočila jsem oči k budíku a zaúpěla. Ukazoval dvě hodiny odpoledne. Neměla jsem ani tušení, jak dlouho jsem vlastně spala, ale připadala jsem si hrozně nepříjemně malátná a obluzená.

Namáhavě jsem se vyškrábala z postele a dopotácela se do koupelny. Napustila jsem umyvadlo studené vody a ponořila do něj hlavu. Jakžtakž probraná jsem se na sebe podívala do zrcadla a zhrozila se. Byla jsem opuchlá a zčervenalá. Na levé tváři se skvěl vzor zmačkaného polštáře, vlasy mi spilhle visely kolem obličeje a pod očima se fialověly temné kruhy. Vypadala jsem příšerně.

Napustila jsem si vanu příjemně teplé vody s pěnou do koupele a na hodinu se do ní naložila. Doslova jsem cítila, jak mé ztuhlé svaly povolují a já se uvolňuji. Nechtěla jsem myslet, nechtěla jsem vzpomínat, jen žít normálně dál.

Když voda vychladla vylezla jsem ven a zabalená do teplého županu se přesunula do obýváku. Věděla jsem, že bych se měla najíst, ale nějak jsem neměla hlad. Zvláštní, musela to být docela dlouhá doba od posledního jídla.

Zhroutila jsem se na pohovku a bezmyšlenkovitě pustila televizi. Potřebovala jsem se nějak zabavit, zahnat ty protivné a vlezlé myšlenky. Byla mi zima, tak jsem se zabalila ještě do deky.

Z koukání skrz televizi mě vyrušilo chrastění klíčů v zámku. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Ztuhla jsem napětím a strachy a obezřetně sledovala k zemi se hýbající kliku. Dveře tiše cvakly a ještě tišeji se dovnitř vkradla Lily.

Najednou jsem měla šílenou chuť se smát. Neskutečně se mi ulevilo. Ze všech možností byla Lily rozhodně tou nejlepší.

Sledovala jsem ji, jak si sundává boty a po špičkách se plíží k ložnici. Působila docela komicky.

,,Lily, co to provádíš?” zeptala jsem se zadržujíc smích. Překvapilo mě, jak skřehotavě můj hlas zní.

Když jsem promluvila, Lily nadskočila a s vyděšeným výrazem se na mě podívala. Chvilku si mě nechápavě měřila pohledem, ale pak se úlevně usmála. Již naprosto normálně přešla ke gauči a posadila se vedle mě.

,,Teda, tys mi dala. Víš, jak jsem se lekla? To se nedělá, takhle strašit kamarádku,” ulevila si a pak mě objala.

,,Lily, ne že bys mi tu vadila, ale co tu děláš?”

Lily mě přestala objímat, pohladila mě po vlasech a soucitně se na mě podívala. Vůbec jsem nechápala, co za tragedii se stalo.

,,Volala mi ta tvoje praštěná kamarádka. No, ona je asi docela fajn, ale toho prvního dojmu se jen tak nezbavím. Říkala, že jsi nemocná a musela ses vrátit. Ona chtěla přijet s tebou a dohlídnout na tebe, ale vlezly jí do toho nějaké rodinné záležitosti. Tak poprosila mě, abych tě zkontrolovala.

A ještě že tak. Bello, vypadáš děsně. Promiň mi mou upřímnost, ale je to tak. To nevypadá na obyčejnou chřipku. Jak ti je?” vysvětlila mi svou přítomnost a zajímala se o můj zdravotní stav.

Chvilku mi trvalo než jsem si její slova přebrala a pochopila jejich význam. Alice se na mě sice zlobila, ale stejně se o mě starala. I když nepřímo, ale pomáhala mi. Bodlo mě u srdce. Nechtěla jsem, aby to mezi námi bylo takové, ale jinak to nešlo. Copak to nemohla pochopit?

,,Haló, planeta Země volá Bellu,” upoutala na sebe mou pozornost Lily. Navzdory tomu, co říkala, se tvářila vážně. Asi se o mě opravdu bála.

,,Není mi moc dobře, ale už je to lepší,” odpověděla jsem popravdě.

Lily se mírně zamračila, ale nekomentovala to. Rozhodla se zlepšit mi náladu, tak mi povyprávěla o proběhlém týdnu a svých malých dobrodružstvích. Po nějaké době si vzpomněla, že jako nemocná bych měla pít čaj s medem a citrónem a okamžitě se jala mi ho připravit. Když už byla v kuchyni, vyrobila i až neuvěřitelně chutný zeleninový salát s křehoučkými toasty.

Společně jsme jedly a dívaly se na docela hloupou romantickou komedii. Nechápala jsem, proč bych i já nemohla někoho potkat, zamilovat se, chodit na normální rande, časem se vdát a třeba i mít dítě. Jenže to já ne. Já pořád miluji jednoho hloupého upíra a nikoho jiného nechci.

Lily si všimla mé zasmušilé nálady. Vypnula televizi a posadila se naproti mně.

,,Tak jo, Bells. Myslím, že přišel čas, abys mi povyprávěla o tom bídákovi, co ti zlomil srdce. Už dávno jsem se na něj chtěla zeptat, ale teď vím, že se prostě potřebuješ vypovídat. Takže jsem jedno velké ucho,” zavelela a já k vlastnímu údivu zjistila, že jí o Edwardovi opravdu chci vyprávět. Potřebovala jsem si vylít srdíčko a nechat se utěšovat a konejšit. Jasně, nemohla jsem říct Lily všechno, ale i to málo, co prozradit můžu, by mi mělo ulevit.

,,Jmenuje se Edward a je to Alicin bratr. Poznala jsem ho, když jsem se v sedmnácti přestěhovala k tátovi do malého deštivého městečka Forks. Cullenovi tak žili již dva roky, ale s nikým se nebavili a nenavázali žádná přátelství. Víš, Edward byl tamní dívčí idol. Snad každá o něm tajně snila a já si nedělala žádné naděje.

Poprvé jsem ho viděla v jídelně a okouzlil mě. Kdybys ho viděla, pochopila bys. On je krásný a dokonalý. A z nějakého nepochopitelného důvodu jsem se mu líbila. I když to nebylo zcela bez komplikací, začali jsme spolu chodit. Milovala jsem ho víc, než cokoliv na světě. A myslela jsem, že on mě taky. Ale nebylo to tak.

Společně s jeho rodinou jsem oslavovala osmnáctiny a došlo k takové menší nehodě. To není podstatné. Ten den se na mě ještě usmíval a vyznával mi lásku. Další den mě s kamennou tváří opustil. Řekl, že mě nikdy nemiloval a že pro něj nejsem dost dobrá. Pak prostě odešel. Odstěhovali se kvůli neodmítnutelné nabídce práce, kterou Carlisle, otec rodiny, dostal.

Od té doby jsem o nic neslyšela, dokud se tu neobjevila Alice. Když tenkrát odešli, myslela jsem, že umřu žalem. Ale život šel dál a já se oklepala. Jen na něj nedokážu zapomenout. Pořád ho mám ráda, pořád mi na něm záleží. Nikdy jsem ho nepřestala milovat,” dovyprávěla jsem svůj příběh a rozvzlykala se.

Lily okamžitě zasáhla a jako správná kamarádka mě objala. Utěšovala mě a vyjmenovávala všechny mé přednosti, díky kterým jsem jistě lepší partie než Edward. Po pár minutách jsem se už musela smát. Lily byla moje sluníčko, které svými paprsky zažene temné mraky.

Skutečně mi vypovídáním se spadl kámen ze srdce. Měla jsem pocit, že se mi lépe dýchá a celkově jsem se cítila mnohem příjemněji. Jak se říká - sdílené trápení je menší.

Lily mě ještě několik minut bavila a konejšila, když její monolog přerušil zvonek. Nikoho jsem nečekala a neměla ani tušení, kdo by mě mohl jít navštívit. Pokrčila jsem rameny a chystala se jít otevřít. Přeci jen to mohl být třeba pošťák. Lily ale zakroutila hlavou a protočila panenky. Sama se ladně zvedla a došla otevřít.

Seděla jsem tak, že jsem nemohla na chodbu vidět. Nechápala jsem proto, proč má kamarádka zalapala po dechu a spadla jí brada. Nevypadala ale vystrašeně, spíš okouzleně.

,,Ahoj, ty budeš jistě Lily. Těší mě, že tě poznávám. Já jsem Edward Culen a jdu navštívit Bellu,” ozval se nejkrásnější hlas a já okamžitě chápala Lilyin výraz.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

9) Cathlin (05.01.2012 19:05)

Cože??? Volturiovi??? Co ti tam dělají? Dozvěděli se o Bellině schopnosti a nebezpečí pro upíří svět a příšli ji zlikvidovat? Budou to oni, kdo jim překazí tu druhou šanci? A ty vážně budeš mít tu sílu je znova rozdělit??? Bude boj? Tyyy jo...

A ta Bellina schopnost tedy vzešla z její bolesti, je to tak? To je tak hezké... A možná má i něco společného s jejím vnitřním systémem obrany!!!

Jsem tak zvědavá! Ty říkáš, že bys měnila, ale mně se to moc líbí!

8) HMR (01.06.2011 04:04)

Jak jinak

7) Yasmini (13.02.2011 23:06)

No ještě že tak jinak by se snad nedohodli. Poprvé co je ráda vidím.

6) Ewik (23.11.2010 16:19)

Volturiovi To ne. To asi nebude dobrý:/
Skvělý díl

5) Gassie (18.11.2010 15:30)

Volturiovi by mohli pěkně zamíchat s danou situací.

4) AMO (17.11.2010 22:53)

Bóóže to jsou troubové...a teď ještě ti odporní italští otravové ...zničit je!!!
Aspoň ta kamarádka mi zvedla náladu, až na to slintání před Éďou ...Tak dál?!

3) krista81 (17.11.2010 21:39)

Volturiovi - no to bude průšvih nebo žeby zas až tak ne?
A ti dva, njn milují se, snaží se podle sebe udělat pro druhého to nejlepší a nějak to vždycky nevýjde. Teď zrovna Belle..... No uvidíme co se stane s hrozbou Volturiových
Ovšem Lili je parádní kamarádka
Těším se na další