04.07.2014 [20:45], ambra, ze série Čas probuzení, komentováno 63×, zobrazeno 8030×

Tentokrát jen Bella.

Díky za trpělivost, vaše znovu vášnivě čtoucí ambra ;)

Bella

Doktor Jason Jenks vypadal, jako by si k mému výslechu odskočil z golfu. Žádný drahý formální oblek, žádná drahá kravata. Místo toho drahé polo triko a drahé plátěné kalhoty.

Přišel dva dny po mé operaci. Prsty jsem měla znovu uvězněné v obvazu, což znamenalo návrat k tichu. Žádná hudba z mobilu, žádné pročítání zpráv od Edwarda. Televizi jsem vytrvale odmítala. Děsila mě představa, že někde uvidím něco o našem případu, nebo hůř – že zahlídnu na CNN Edwarda nebo jeho otce. Jenksovu návštěvu a následný výslech jsem tak nakonec brala jako vítané rozptýlení.

„Je mi moc líto, co se vám stalo, Bello,“ řekl hned na začátku. Úplně bez lítosti. Ulevilo se mi. Dalšího emocionálně angažovaného člověka bych ve své blízkosti už nesnesla. „Mým úkolem je postarat se, abyste na všechno, co se stalo, mohla už jen zapomínat. S Cullenovými jsme se shodli na tom, že v žádném případě nepřipustíme, aby vás postavili před soud.“

Vyschlo mi v krku. Doteď jsem se zabývala starostmi o Alici, o mámu, o Edwarda a taky – bylo by trapné to popírat – hýčkáním si vlastních křivd. Nic tak člověka nezabaví, jako hledání odpovědi na otázku Proč zrovna já. Díky tomu mě vůbec nenapadlo, že by mi teď, po Marcusově smrti, ještě něco hrozilo. Téměř se mě zmocnila panika. Téměř.

„Někdo by si mohl myslet, že to bylo něco jiného než sebeobrana?“ vyjela jsem na Jenkse. Nehnul brvou.

„Nemusíme do detailu rozebírat, co vám a slečně Brandonové udělal. Ale faktem zůstává, že jste ho dostala v jeho vlastní posteli. Předpokládám, že spal, a pokud vím, předpokládá to i policie. Zatím mi odmítli poslat kopii pitevní zprávy, ale v tomhle směru nás, myslím, žádné zvláštní překvapení nečeká. Ta pálka…“

„Nechala jsem ji tam,“ skočila jsem mu do řeči. „Nenapadlo mě, že bych ji měla uklízet. Nenapadlo mě, že z ní budou chtít udělat vražednou zbraň.“

Povytáhl obočí. Tváří mu cuklo něco, co vzdáleně připomínalo úsměv.

„A přesně takhle nebudete mluvit s policií. Jste oběť, Bello, a já po vás chci jediné – abyste se tak ještě chvíli chovala. Nemusíte se nutně hroutit, i když“ - další úšklebek - „možná by to nebylo úplně na škodu. Ale v žádném případě na ně nebudete zvyšovat hlas, nebudete jim hledět bojovně do očí a nebudete vyslovovat věci jako vražedná zbraň.“ Přistoupil blíž a já ucítila závan drahého parfému. Ztišil hlas. „Slyšel jsem o vás, že jste velmi chytrá dívka, Bello. Nenapadá mě jediný důvod, proč byste to měla chtít protahovat. Marcus Volturi je mrtvý, jeho žena si vyslechla hodně dlouhé obvinění ze spousty ošklivých věcí a sedí ve vazbě. Dopadlo to nejlépe, jak mohlo. Takže mi teď pomůžete. Společně policii vysvětlíme, že jste byla naprosto přesvědčená, že kdybyste ho v té posteli nezneškodnila, dostihl by vás a zabil by vás.“ Přimhouřil oči a olízl si rty. Jako mlsný kocour, který si pohrává s právě ulovenou myškou, napadlo mě. „Nebo snad o tom přesvědčená nejste?“

„Samozřejmě o tom vůbec nepochybuju,“ odpověděla jsem chladně. Pak jsem se ušklíbla a uvědomila si, že jsem mimoděk přesně napodobila jeho úšklebek.

„Hodná holka.“ Konečně se doopravdy usmál. Jason Jenks se mi definitivně líbil.

Detektiv Maggie Smithová vypadala jako z jiného světa. Její krása byla v skoro až komickém rozporu s obyčejností jejího jména. Drobná, štíhlá, s dokonalou pletí a bezchybnými rysy. Jako by toho nebylo dost, rámovala jí nádherný obličej svatozář rudých lokýnek, které se marné pokoušela zkrotit spoustou jednoduchých sponek. V zelených očích měla omluvný výraz. Nebyla jsem si jistá, jestli to nějak souvisí s mým stavem, nebo je zvyklá tvářit se takhle pořád. Jako kdyby se nepřetržitě omlouvala za disproporci mezi svým andělským zjevem a naprosto neandělským povoláním.

Detektiv Liam McIntyre vedle ní vypadal jako pouhý stín skutečného člověka. Za jiných okolností možná mohl být celkem k světu, ale Maggie S., jak jsem si ji hned překřtila, byla prostě příliš zářivá. Každý, kdo se k ní přiblížil, vypadal jako ponořený ve stínu. Nepomáhalo, že se McIntyre od prvního okamžiku tvářil trochu znuděně. I bez mých znalostí psychologie by mi nejspíš došlo, že to je jeho způsob, jak se vyrovnat s tím, čím se v tomhle případu zabývají. Na to, aby ho všechny ty sračky doopravdy nudily, byl příliš mladý.

Začala Maggie S. Nejspíš se tak dohodli. Ženská solidarita. Ženě se víc otevře. Nebude se cítit ohrožená. Jako bych je slyšela.

„Bello, můžu vám říkat Bello?“ Místo odpovědi jsem jen zvedla obočí. Je vůbec možné odpovědět na tohle ne? Koutkem oka jsem zahlídla, jak Jenksovi ztvrdly rysy. Naštvala jsem ho patnáct vteřin po zahájení výslechu. McIntyre mě sice ujistil, že se jedná jen o podání výpovědi, ale ani on sám tomu nevěřil.

„Samozřejmě,“ přikývla jsem a vyplašeně uhnula pohledem. Říkala jsem si, jestli mi Jenks na konci mého představení zatleská.

„Fajn. Bello, nejprve se musím omluvit, že tu budeme probírat všechny ty hrozné věci, co se vám staly. Chtěla bych vám říct, že už jsme mluvili se šerifem Swanem, s Rosalií Haleovou i s Jessicou Stanleyovou, takže už máme jakousi představu a naprosto chápeme, proč jste trvala na pozdržení otevřeného zásahu proti vašim pěstounům.“ Nechápala to a ostře s tím nesouhlasila. A navíc byla mizerná lhářka. Uměla jsem si představit, jak si to od nich Charlie Swan schytal. Z vyplašeného jsem se plynule přesunula k ustrašenému výrazu. „Doktor Cullen nám povolil třicet minut, Bello, takže bližší rozbor vašich motivů prozatím vynecháme. Rádi bychom dnes slyšeli jen váš popis událostí toho večera, kdy se vám podařilo uniknout z té… kobky.“ Nervózně vzala mezi prsty pramen vlasů, který jí spadl do obličeje, a pokusila se ho zastrčit zpět do sponky.

„Kde mám začít?“ zeptala jsem se tiše. Znělo to unaveně. A opravdu zoufale. Jason spokojeně narovnal doteď výhrůžně shrbená ramena. Maggie S. střelila pohledem po svém parťákovi. McIntyre si odkašlal.

„Mohla byste nám třeba popsat, jak se vám s tím příšerným zraněním podařilo vylézt ven. A jak jste, kruci, vytáhla nahoru Alici.“ Říkal to trochu naštvaně. Jako bych mu tím, že jsem to udělala, zhatila jeho představu o ideální oběti.

Zadívala jsem se mu do šedých očí. Upřeně. Ne drze. Ani uraženě.

„Detektive McIntyre, dostal jste se někdy do situace, kdy to bylo buď - anebo? Buď něco prostě uděláte, nebo zemřete?“ Byla to řečnická otázka, ale dala jsem mu čas, aby to zvážil. Přikývla jsem. „Jo, tahle moje otázka je odpovědí na vaši otázku. A k tomu, na co se ptala tady detektiv Smithová.“

V deseti, možná v patnácti stručných větách jsem jim popsala, co se tu noc stalo. Do Marcusovy ložnice jsem se dostala překvapivě rychle.

„A tak jsem tu pálku vzala – nedařilo se mi chytit ji dost pevně, utěrky nasákly krví a podkluzovala mi v dlaních – zvedla ji a praštila ho. Opravdu nevím, jestli jsem ho chtěla zabít. Myslela jsem jen na to, že potřebuju pár minut, abych přivolala pomoc pro Rosalii a Jessicu. A dalších pár minut, abych i se zraněnýma rukama zvládla nastartovat a odjet s Alicí do nemocnice.“

Maggie S. vypadala, že mi chce věřit. Omluva v jejích očích se změnila v provinilost, když se zeptala:

„Dokážete si, Bello, vybavit, který z těch dvou úderů byl silnější? Jedna z ran by ho opravdu jen omráčila. Jen jedna byla smrtelná.“

Podařilo se jí překvapit mě.

„Praštila jsem ho dvakrát?“ Až do toho okamžiku jsem si byla jistá, že si všechno pamatuju naprosto přesně. Tak ostře, že jsem za to svou paměť nenáviděla. Jenks na mou otázku zareagoval varovným odkašláním.

„Dvě rány. Bezpochyby.“ I McIntyre zpozorněl. Na rozdíl od Maggie ale žádným pocitem viny netrpěl. Odhadovala jsem, že tohle je jeho první pořádný případ. Potřeboval vraha. Ne oběť, která to jen kapánek přehnala se sebeobranou.

„Omlouvám se. S tím vám nepomůžu. Pamatuju si jednu ránu, ale…“

„To je v pořádku, Bello.“ Jenks udělal dva kroky a zastavil se těsně u mé hlavy. „Nikdo v tomhle pokoji nepochybuje, že jste po měsících trvajícím utrpení prožila naprostý horor. Shodneme se na tom, že pokud si nepamatujete každý detail, je to rozhodně spíše výhoda.“ Zmohla jsem se na křivý úsměv. Pamatuju si každý detail. Pamatuju!!!

McIntyre si něco soustředěně zapisoval, přestože si celý náš rozhovor samozřejmě nahrávali. Když konečně zvedl hlavu, tvářil se nezúčastněně.

„Děkujeme, Bello, za váš čas. Snad vám bude brzy lépe a budete nám moci věnovat pár hodin navíc.“

„Díky, Bello. Mějte se.“ Maggie vypadala, že by svého kolegu nejraději nakopla. Doufala jsem, že si jejího neprofesionálního výrazu nevšiml.

U dveří ji jako by mimoděk pustil před sebe. Když už byla na chodbě, otočil se ke mně. Zamrazilo mě dřív, než otevřel ústa.

„Ještě drobnost, Bello. Vzpomenete si, jak dlouho před tím, než toho večera vyvrcholily vaše konflikty s Marcusem Volturim, jste se dozvěděla, že je vaším biologickým otcem?“

V tu chvíli nás dělilo možná pět metrů. Vzduch v pokoji jako by prudce změnil hustotu a slova, která právě detektiv McIntyre vyslovil, ke mně doléhala postupně, zpomalená na své předem určené trase. Na malý okamžik mě napadlo, že kdybych měla v pořádku ruce, dokázala bych je od sebe odrazit. Zastavit je. Změnit jejich směr tak, aby se nikdy nedostala k mým uším. K mému mozku. Takhle jsem jen nehybně seděla a čekala, až mě zavalí a udusí.

Na rameni jsem ucítila něčí ruku. Stisk něčí ruky.

„A dost!“ Na Jenksův hlas hustota vzduchu v místnosti očividně neměla ani ten nejmenší vliv. „Svých třicet minut už jste, detektive, vyčerpal. A pokud vím, doktor Cullen vás důrazně varoval, že slečnu Swanovou nemáte vyčerpávat fyzicky ani psychicky. Hlavně psychicky. Až bude slečna Swanová dostatečně silná, aby si s vámi mohla znovu promluvit, dáme vám vědět. Zatím sbohem.“

Detektiv McIntyre zůstal ještě pár vteřin stát mezi dveřmi. Jenksova slova se ho nijak nedotkla. Zíral mi do očí, ale nezdálo se, že by čekal na mou odpověď. Doopravdy ho nezajímala. Byl jen zvědavý na mou reakci.

Než se definitivně obrátil k odchodu, zahlédla jsem na jeho tváři spokojený úsměv.

Chvíli po tom, co mě přišla zkontrolovat noční sestra, jsem se opatrně zvedla z postele. Župan jsem ignorovala – nestál za bolest, kterou bych musela překonat při jeho oblékání. S obtížemi jsem si loktem otevřela dveře. Na chodbě svítilo jen tlumené světlo. Vydala jsem se k prosklenému arkýři na jejím konci. Pocit, že se zadusím, nepolevoval. Doufala jsem, že pohled ven, na svět, který tam venku existoval, jako by se v něm nic špatného nedělo, mě trochu uklidní. Okno v mém pokoji bylo příliš malé a výhled z něj končil na betonovém dvoře, z nějž vyrůstalo další jednotvárné křídlo nemocnice. To mi teď rozhodně nestačilo.

Pomalu jsem se šourala ke svému cíli. Každou chvíli jsem se zastavila a odpočívala, opřená o chladnou stěnu. Když jsem dorazila k arkýři, vysíleně jsem dosedla na zeleně natřenou úzkou lavici. Studila mě do stehen, nemocniční košile byla příliš krátká, ale před zpáteční cestou jsem nutně potřebovala odpočinek.

Zhluboka jsem se nadechla. Moje očekávání se naplnilo. Ohromný prostor za nemocnicí zabíral vzrostlý lesopark. Nahodilou změť stezek, určených očividně jen pro procházky pacientů a jejich návštěv, lemovaly zářící lucerny. Venku sněžilo a celý ten obrázek byl sice dokonale kýčovitý, přesto uklidňující skoro tak, jak jsem doufala. Naklonila jsem se a opřela si čelo o chladné sklo.

Zasupění a tiché odkašlání. Lekla jsem se, ale ne dost. Marcus je prokazatelně mrtvý. Nic horšího než setkání s ním už se mi v životě nejspíš nemůže stát. Pomalu jsem se otočila.

Stál tam vysoký tmavovlasý kluk. Z rozevřeného nemocničního županu mu vykukovaly ustřižené džíny a tričko Newyorské univerzity. Kromě toho vláčel na pravé noze obrovskou sádru. Opíral se o berle, ale měla jsem z něj pocit, že tak trochu neohrabaně působí, i když zrovna nemá žádnou zlomeninu. Jak držel váhu svého těla z větší části na rukou, vystupovaly mu přes oblečení výrazné svaly na hrudi a pažích. Na první pohled bych ho nejspíš odhadla na boxera nebo něco podobného, ale k téhle rychlé teorii se vůbec nehodil jeho obličej. Tenhle kluk rozhodně neměl nikdy zlomený nos. Ani nic jiného v jeho obličeji určitě nebylo nikdy nijak poškozeno. Byl moc hezký a navíc se mile, skoro něžně usmíval.

„Máš tu volno?“ kývl na spoustu volného místa vedle mě. Ani jsem nemrkla. Marcus je sice mrtvý, ale já se už nikdy nezbavím strachu z cizích mužů. Kolik času potřebuju, abych vyhodnotila míru nebezpečí u neznámého jedince? Tenhle kluk mi zatím poskytl minutu. To rozhodně není dost.

Udělal krok ke mně, uvolnil si pravou ruku tím, že si berlu opřel o hruď, chvilku hledal rovnováhu, a pak se ke mně natáhl. „Já jsem Jacob Black.“ Jeho ruku jsem ignorovala, ale po krátkém zaváhání jsem se asi tak o pět milimetrů posunula, abych mu naznačila, že jsem ochotná pustit ho na své čerstvě dobyté území. Rozpačitě si prohrábl až na ramena dlouhé tmavé vlasy a moje pozvání přijal.

Ukázalo se, že Jacob Black si na moje místo chodí každý večer číst. Taky se ukázalo, že opravdu studuje na Newyorské univerzitě. Nohu si zlomil doma, když přijel k rodičům na Díkůvzdání. No není to smůla? Po hodinu trvající debatě o kolísající kvalitě moderní americké prózy jsem mu řekla své jméno. Neotřásl se odporem, ani soucitně nevzdychl. Zdálo se, že o mém případu nic neví.

Trochu jsem se uvolnila.

Zašel mi pro župan a pomohl mi do něj. Když pak ale zamrkal na noční sestru a ona nám celá zrůžovělá skutečně přinesla z automatu dva kelímky s čajem – pro mě přidala brčko – uvědomila jsem si, že z Jacoba Blacka vyzařuje podobné kouzlo jako z Edwarda Cullena. Moje na pár minut lepší nálada okamžitě spadla zpátky k bodu mrazu. Už nikdy nikomu nedovolím, aby mi ublížil tak, jako mi ublížil Edward Cullen.

„Ty už jdeš?“ Jacob překvapeně zamrkal. Jeho zklamání působilo opravdově. „Můžeme se tady zítra zase sejít?“ Znovu to zkusil se svým rozpačitým úsměvem.

„To není dobrý nápad.“ Úmyslně jsem vynechala jeho jméno. „Podívej,“ další významná pomlka místo oslovení, „mám odsud za pár dnů vypadnout a ještě se necítím úplně dobře. Doktor Cullen měl pravdu. Neměla bych vstávat a neměla bych to přehánět s návštěvami,“ řekla jsem dřív, než mi zkusil nabídnout variantu návštěva na pokoji.

„Fajn,“ pokrčil rameny. Usmál se a já se přistihla, že cítím zklamání, protože v jeho úsměvu nebyl ani náznak naštvanosti.

Cullenovi trvali na tom, že do další operace můžu bydlet u nich. Váhala jsem.

Příliš mnoho bolavých vzpomínek.

Do Edwardova pokoje vůbec nemusíš.

Nechci nikoho otravovat.

Vážně se ti líbí, když se tu o tebe starají cizí lidi?

Může to trvat dlouho.

Doufám, že to bude trvat dlouho!

Nemůžu opustit Rose a Alici.

Rosalie souhlasila, že u nás bude bydlet, pokud naše pozvání přijmeš ty, a za Alicí budeme tak jako tak jezdit.

S hodnými lidmi je ta potíž, že se s nimi nedá pořádně pohádat. Hádat se s Esme bylo jako hádat se s… Možná poprvé v životě mě nenapadalo žádné vhodné přirovnání.

S Rosalií jsme dostaly pokoj pro hosty. Na postelích leželo několik nových souprav ložního prádla, ze kterého jsme si měly vybrat, abychom se tu cítily jako doma. Snažila jsem se nad slovem doma příliš nepřemýšlet.

V prádelníku a v malé šatně vedle naší vlastní koupelny jsme objevily hromadu nového oblečení s pečlivě odstřiženými cenovkami. Naše staré věci zůstaly v rukou policie. Upřímně jsem doufala, že je potom, co je rozeberou vlákno po vláknu, spálí. K mamce jsem se chtěla vrátit s prázdnýma rukama. Oproštěná od všeho, co nějak souviselo s živořením u Marcuse.

Překvapivě rychle jsme zapadly do uklidňující a příjemně nudné rutiny u Cullenů. Myslela jsem si, že je dobře znám, ale bez perspektivy Edwardova pokoje, bez Edwardovy perspektivy, jsem měla pocit, jako bych je najednou viděla jasněji, skutečněji. Už to nebyli ti otravní lidé na opačné straně chodby, před kterými si musím dávat pozor, aby mě nepřistihli, jak se muchluju s jejich synem. Teď to byli lidé, kteří se dobrovolně vzdali soukromí, aby mohli pomoct holce, navždy poznamenané a pošpiněné vlastním otcem.

I teď jsem se před nimi chtěla skrývat, ale oni mi to nedovolili. Nedovolili mi, abych se svým zoufalým smutkem zůstala sama.

A když jsem někdy doopravdy chtěla být sama… Jednoho rána jsem na nočním stolku vedle iPhonu našla lehoučkou a snadno ovladatelnou čtečku se spoustou knížek. U televize se zase nenápadně objevil dvd přehrávač a hromada filmů. Občas jsem pochybovala, jestli ten propastný rozdíl mezi dvěma exempláři Homo sapiens – Marcus na jedné, Cullenovi na druhé straně - dokážu zvládnout se zdravým rozumem.

Uběhl týden a já se cítila trochu líp. Od Edwarda jsem stále neměla žádné zprávy, ale Cullenovi se skutečně snažili, abych neměla moc času zabývat se myšlenkami, které ze mě dělaly do prázdna hledící trosku.

Seděla jsem na barové stoličce v kuchyni, sledovala Esme, jak skládá nádobí do myčky, a snažila se jí vysvětlit svou nechuť ke starší literatuře.

„Ale co Jana Eyrová?“ mrkla na mě přes rameno. „Od Rose vím, že je to pro tebe skoro bible.“

Trochu jsem zrudla.

„Rosalie ráda přehání.“ Znělo to hrozně upjatě, proto jsem rychle pokračovala. „Popravdě nejsem schopná nějak si to rozumově zdůvodnit. Je to čistě emocionální záležitost. Ta holka mě prostě dostává každou svou větou. Každým krokem, který v tom svým nanicovatým životě udělá,“ zašklebila jsem se.

Esme se narovnala a s pohledem upřeným někam do literárního vesmíru si stáhla rukavice a popaměti je hodila za sebe do dřezu.

„To je sice fakt, ale já za zásadní poselství tý knížky beru, že pan Rochester je děsně sexy.“ Sotva to dořekla, podívala se na mě a obě jsme se rozchechtaly jako dvě lehce retardované puberťačky. Ještě jsem si opírala smíchem rozbolavělé břicho o hranu pultu, když nás z  naší debaty vytrhlo lehké zaťukání na prosklené dveře na terasu.

Esmeina tvář se znovu rozzářila.

„To není možné! Jacob! Carlisle! Pojď dolů! Jacob je tady!“

Už neměl ustřižené džíny a nemocniční župan, ale byl to on. A i když na Esmeino nadšení odpovídal úsměvem, ani na vteřinu se nepřestával dívat na mě.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2 3 4   »

63)  ambra (26.02.2015 10:21)

Omluv už bylo dost. Chtělo to svůj čas. Takže jedno slovo: dneska

58)  Empress (22.01.2015 09:49)

57)  piky (21.01.2015 23:39)

56)  Ivana (21.01.2015 23:39)

Veľmi sa teším.

55)  kala (21.01.2015 18:03)

Těším se...

54)  ambra (21.01.2015 17:56)

Echm. Já jen, že píšu . Další vyklopím, až budu mít 3 v zásobě (a to bude co nevidět ). A jinak...

51)  ambra (10.12.2014 13:50)

alexin, dokonce jsem už i přečetla všechny kapitoly, abych logicky navázala, ale mám 3 děti a poslední 2 měsíce trávíme po doktorech (nejstarší má dokonce mononukleózu takže kromě jiného 5x denně vymýšlím dietní blaf, který by mi prošel u teenagera ). Aktuálně se snažím aspoň něco upéct, protože (aby toho nebylo málo) sama bojuju s chřipkou. V každém případě to dopíšu a ano, bude to hlavně tvoje zásluha .

47)  SestraTwilly (20.11.2014 09:41)

46)  ambra (20.11.2014 09:07)

Holky, já vás obdivuju, že jste to nezabalily už dávno . Teď na mě ale buďte hodné, poslední týdny píšu víc, než by mi bylo milé (jen to tady nejde moc vidět). Do konce týdne musím něco dokončit, ale o víkendu bych se k povídce ráda vrátila (samozřejmě musím začít tím, že si to celé přečtu), ale opravdu jsem odhodlaná to dopsat .

45)  Iwka (19.11.2014 17:53)

Ale povede, povede... Dříve či později. Vše má svůj čas.

1 2 3 4   »