29.06.2010 [20:30], DeSs, Povídky jednorázové, komentováno 18×, zobrazeno 3412×

Šup, šup, teple se oblečte, vyrážíme s Culleny na Sibiř. Ovšem stereotyp a nuda tu tentokrát nečeká, „děti“ odmítnou zase chodit do školy a hledají si práci. Jak název napovídá, kluci si vyberou ostrahu ve věznici. A koho tam takový nadprůměrný dozorce potká? Co třeba super krásnou vražedkyni?

Část I.; ze tří...

I. část

Nuda, nuda a nuda. Plus stereotyp a opakování školy pořád dokola.

To byl jejich život, daň, kterou platili za nesmrtelnost. Nemohli žít normálně, vystudovat nějaký obor, najít si práci, přátele, pořídit si děti a vlastní domek se zahradou, starat se o domácího mazlíčka a klidně stárnout po boku svých milovaných, v jednom domě, v jednom městě, v jednom státě. Nemohli být starými drbnami vysedávajícími odpoledne u kávy a muži utíkajícími večer před manželkami do hospody. Nemohli, nebo nemuseli, si šetřit peníze na důchod a pohřeb.

Prostě každých pár let vymění působiště, začnou znovu chodit do školy, a když ji vyjdou, odstěhují se dál. Tentokrát si vybrali sibiřské městečko Magadan. Nebylo zase tak malé, ale oproti místům, kde žili, se jevilo jako zrnko písku. Jeho jih i východ omývaly ledové vody Ochotského moře a z dalších stran na něj útočily ledové a pusté planiny drsné Sibiře. Tady slunce nevysvitlo, co byl rok dlouhý, což bylo dobře. Mohli žít normálněji, nemuseli vysvětlovat absence ve škole a v práci.

Jenže…

Poslední kus nábytku umístil na své místo, televizi sem raději stěhoval až jako poslední, nechtěl riskovat, že by o ní někdo nechtěně zavadil nebo někomu omylem vypadla z ruky, jakože to bylo teoreticky nemožné, a oni to prakticky zvládali skoro pokaždé. Dělali to naschvál, rozbíjeli jeho druhou nejoblíbenější a nejpoužívanější věc, ta první je Rose.

Teď, když nastrkal všechny drátky do správných otvorů a kabely pečlivě smotal a uklidil tak, aby nebyly vidět a nekazily interiér obýváku, se pohodlně usadil na úplně nepoužitou pohovku, z krabice válející se uprostřed obýváku před jeho nohama vyházel polystyrén a vylovil ovladač. Nepořádek nohama skopal na hromádku, aby byla co nejmenší, a vybalil ovládání z igelitu.

Natáhl ruku a slabě a opatrně zmáčknul velké červené tlačítko. Televize se okamžitě zapnula. Spokojeně se zavrtal do pohovky s prstem na přepínání kanálů a už to jelo. Střídal tak padesát programů za sekundu a hledal sportovní kanál.

Nenacházel. Jihoamerickými telenovelami, pořady o vaření, bydlení a módě, pohádkami, kriminálkami a slaďákami to bylo přímo nadupané, ale sport?

„Ví ti Rusáci jedni vůbec, co je to sport?“ rozčiloval se.

„Jo, asi jo, ale berou ho jen jako abstraktní pojem, hokej mají sice dobrej, ale jinak bída,“ přihnal se Jasper a z vlasů setřásal velké sněhové vločky. Sedl na pohovku vedle Emmetta, nohy hodil na stůl a rozevřel nějaké noviny. Emmettovi chvíli trvalo, než přečetl jejich název. Azbuka nebyla jeho silnou stránkou. Rossijskaja gazeta.

„Co tam hledáš?“ nechápal Emmett.   

„Alice odmítá chodit do školy, že prý zůstává doma, kde může nosit normální oblečení a ne ty šílené bundy pro ty zimomřivý blázny bez kapky vkusu. Mezi ně prý nevleze ani za nic a ty hadry si neoblékne ani za milion,“ pokrčil rameny. „Tak si hledám práci.“

„Práci jo? To by mohla být sranda, rozhodně větší než ten jejich nudnej hokej. Sleduj to, Ovečkin zase někoho sejmul,“ vztekal se. „A do školy taky nejdu, začíná to být nuda, nemyslíš?“

„Nevím, jak vy, kluci, ale já už práci mám. Právě jsem si založila vlastní módní firmu, koupila ve městě prostory, Esme mi to tam zařídí a s Rose si budeme šít vlastní modely, že jo?“ usmála se. Zmíněné osoby se ihned dostavily, promyslely si to a nakonec přikývly. Ony měly o zábavu postaráno.

„Mám to!“ zavýsknul si Jasper a upravil onu stránku tak, aby se dala co nejlépe přečíst. „Státní věznice města Magadan hledá dobrovolníky do postu strážných, místní chovanci před třemi dny napadli a brutálně zmlátili tři dozorce, jeden z nich zemřel na místě, druhý podlehl svým zraněním v nemocnici a třetí má zlomených několik žeber a je potlučený po celém těle. Několik dalších po tomto incidentu dalo výpověď, jiní zažádali o převelení. Velení věznice se proto obrací na dobrovolníky. Stačí mít pouze průkaz policisty nebo vojáka, pokud nic z toho nevlastníte, bude stačit i zkouška dovedností a psychiky přímo v ústavu. Prosím, zájemci, hlaste se u ředitele, každý je vítán.“

Všichni se po sobě podívali, Jazz byl nadšený, Emmett zářil jako sluníčko, Edward souhlasil, i když ne tak okatě a Carlisle jen pokrčil rameny. Ženské osazenstvo tak vstřícné nebylo.

„To nemyslíte vážně! Proč do věznice?“ nechápala Rose.

„Bude to zábava, nám se nic stát nemůže, agresivním jedincům dáme za vyučenou a pomůžeme Rusku!“ obhajoval se Emmett.

Alice se zadívala do budoucnosti: „Jste moc mladí, přímo vás nevezmou. Ale pokud si zařídíte papíry, máte to v kapse a nikdo se nebude ptát, jak jste k nim přišli. Budou rádi, když alespoň z části doplní stavy.“

„Díky, lásko,“ usmál se Jasper.

„Nemáš zač,“ usmála se. „Holky, teď zajedem podepsat smlouvu na ty prostory a začneme to zařizovat, kluci si můžou jít obstarat ty doklady a Carlisle zajet do nemocnice, stejně ti budou za dvě hodiny a jedenáct minut volat, aby ses tam stavil.“

Jak rodinný generál řekl, tak se stalo a celá rodina se večer vracela do svého úplně nového domu, který byl v okruhu několika set nebo tisíce kilometrů asi ten nejmodernější. Vilka obložená dřevem a ze dvou stran celá prosklená, velká garáž nacpaná auty vhodnými do takové zimy a traktorem na prohrnování sněhu, les okolo a několik kilometrů vzdálená dálnice vedoucí kolem zamrzlých břehů moře, působila v těchto končinách vážně neobvykle.

Hned další den ráno se všichni rozjeli za svým. Holky nakupovat vybavení do své nové firmy, vyřídit nějaké to papírování a uplatit pár lidí. Carlisle hned další den nastoupil v místní nemocnici, kde na něj byli všichni náležitě pyšní, ale jako plnohodnotný lékař zatím pracovat nemohl, to až si udělá zkoušky z medicíny v Rusku. Samozřejmě hned volal do Ameriky „známému“ a papíry mu měli dojít do dvou týdnů, v práci řekl, že už na tom pracuje a bylo po problému.

A zbytek mužského osazenstva rodiny se vydalo do věznice. S GPS bylo snadné najít to správné místo, jeli asi deset kilometrů po dálnici, pak odbočili na starší silnici a po dalších patnácti kilometrech stáli před obrovskou branou a plotem, nad nimiž se tyčily ještě dobré dva metry nad sebou nataženého ostnatého drátu.

Vrátný je hned po tom, co mu řekli, proč tu jsou, rád uvedl branou dovnitř areálu. Oni tak stanuli před další bránou a dalším plotem s ostnatým drátem, ale tentokrát nešli dovnitř, nýbrž podél jeho obvodu, až došli před samostatnou menší budovu. Ona nebyla tak malá, ale s porovnáním s prostorami samotné věznice působila jako trpaslík. Celou dobu šli podle pokynů vrátného a nyní už i podle šipek, kterými byla častována skoro každá zeď.

Takže snadno a brzy stanuli před železnými dveřmi se jmenovkou: Ředitel; Michail Askold

V čekárně, ve které se právě nacházeli, nebyla kromě nich ani noha. Moc zájemců se tedy dobrovolně nehlásilo. Odložili si dlouhé kabáty, ve kterých by i otužilí Rusové mrzli, na věšák a zaklepali na dveře. Ihned byli vyzváni dál.

Potlučené chodby, špinavá okna a železné dveře, tak vypadal vnějšek budovy, ale tahle kancelář byla úplně jiná. Nebylo v ní mnoho nábytku ani doplňků, o nějakém obraze nebo váze s kytkou by si mohla nechat jen zdát, ale zato působila čistě, barvy byly volené do teplých odstínů a z krbu v rohu místnosti vycházelo příjemné teplo, sněhové vločky z jejich bot a vlasů začaly ihned tát.

„Dobrý den,“ pozdravil Edward zdvořile plynulou ruštinou. „Jsme tady na ten inzerát.“

Postarší mírně plešatý muž si je se zájmem prohlížel. Nechápal, proč by tak hezcí a mladí lidé šli dělat dobrovolně takovou práci, při které mohou snadno přijít o život nebo k úrazu. Vyzval je tedy, aby se posadili.

„Zkušenosti máte, nebo si vás máme vyzkoušet?“ zeptal se nedůvěřivě. Edward ihned vytáhnul dokonalé falsifikáty a přisunul mu je až pod nos. On do nich chvíli koukal, potěšeně přikyvoval a nakonec se na ně zvědavě zahleděl. Na jazyku ho pálila otázka, ale na poslední chvíli si to rozmyslel a zadíval se do počítače. Chvíli tam něco hledal a pak začal něco ťukat do klávesnice, přičemž jeho pohled kmital od monitoru k papírům a od papírů na klávesnici, jak všechno zapisoval. Jména, čísla a data. Nakonec vítězně kliknul myší a z tiskárny vedle počítače se ozval hluk a první papír zajel dovnitř a pomalu začal vyjíždět zepředu.

„Zatím budete v prvním patře, tam jsou uvěznění ti klidnější chovanci, až získáte zkušenosti, pokud tu tedy vydržíte, budete postupně stoupat do vyšších pater. Viděl jsem, že zbrojní pasy máte, takže čím vyšší patro, tím více zbraní. V tom nejvyšším máme momentálně tři vězně, hlídají je dvacet čtyři hodin denně, ale nemyslím, že se tam dostanete, takhle mladí. Snad za deset let by tu ta možnost byla, ale bojím se, že tak dlouho to tu nezvládnete, nejsou tu nejpříjemnější podmínky, žádné výhody, plat taky nic moc. Jsem zvyklý jednat přímo a narovinu, však takový post vás to naučí, takže pokud máte dotazy, ptejte se,“ vyzval je po svém monologu.

„Kdy můžeme nastoupit?“ zeptal se Edward, ale ve skutečnosti spíš překládal Emmettův dotaz, který nový jazyk ještě tak dobře neovládal. Sice se pár dní válel ve slovnících a učebnicích pro samouky, ale nikdy je neotevřel, a když už ano, tak to nečetl, protože jinak by si to pamatoval.

„Klidně zítra, pro mě by bylo nejlepší, abych sehnal lidi co nejdřív. Ale teď mi ještě řekněte, jak jste se dozvěděli, že přijímáme dozorce?

„Z novin,“ odvětil Jasper.

„To je dobře, takže o tom incidentu víte a nemusím vám to říkat sám,“ přikývl potěšeně.

„Co se stalo? Psali tam jen, že dva zemřeli a jeden je zraněný, ale nic víc,“ zeptal se Edward. Okamžitě to v jeho hlavě viděl a … ztuhl. Překvapilo ho to.

Všude houkal alarm. Běžel tmavou chodbou osvětlenou jen zelenými světly na zdech, rozrazil lítací dveře a ocitl se v bílé vykachličkované místnosti. To prudké světlo ho na chvíli oslepilo, pak spatřil pod svýma nohama tělo v kaluži rudé krve. Vyděšeně se rozhlédl a o kousek dál spatřil druhé tělo v uniformě, ale u něj klečela nahá nádherná dívka a měřila mu puls. Pak jí ztvrdly rysy a ona od něj ustoupila, všimla si lidí ve dveřích, dala ruce za záda a otočila se ke zdi, jasně se vzdávala. V rohu místnosti ležel další muž, snažil se vstát, z nosu a uší mu tekly pramínky krve, ale když se opatrně dostal do stoje, protočily se mu oči a on bezvládně klesnul na podlahu.

Ostraha okamžitě surově spoutala nahou dívku a jako kus hadru ji vlekli z místnosti, ona však přes své postavení, po tom všem a nahá, šla důstojně a rovně.

Ředitel vytáhl mobil a zavolal záchranku, ostatní se starali o raněné…

„Udělala to jediná žena v celém ústavu, je to mužská věznice, ale ona potřebuje zvláštní dozor a ten v ženských nemají. Sprchovala se, já jsem zatím preventivně kontroloval její celu, u zvláštních případů to dělávám já, nemůžu věřit každému, je bohatá, mohla kohokoliv uplatit nebo něco. Jenže pak jsem zaslechl alarm, běžel jsem do sprch a našel jsem ji naklánět se nad mrtvým dozorcem, další dva byli zranění, jeden nakonec zemřel,“ vysvětlil, ale Edwardovi to už bylo jedno.

Pořád viděl tu dívku, nahou a mokrou, celou od krve, s tvrdým a důstojným výrazem odcházet z té zkrvavené místnosti. Zabila dva lidi a nevypadala, že by toho litovala, naopak. Její čokoládové chladné oči vyjadřovaly spíš radost než lítost.

Nevěřil, že by toho byla schopná, ale nikdo jiný tam nebyl a ona to nepopřela.

Tiskárna ztichla, vzal z ní papíry, udělal šest hromádek a scvakl je sponkovačkou. „Tak, hotovo, tady mi to podepište,“ podal jim vytisknutá lejstra a tři propisky. Položil je všechny na jednu hromadu, neznal jejich jména.

Cullenovi si to rozebrali, zběžným pohledem přelétli, i když tak to jen vypadalo a oni si to přečetli pořádně a všechno, a nakonec tam věnovali jeden autogram na první hromádku a druhý na další.

„Tak zítra?“ zeptal se, když si od nich jednu bral a chovával do šuplíku.

„Na kolik máme přijít?“ přitakal Jasper.

„Ranní směna začíná v šest, buďte tu tak v pět, ať vám stihneme odebrat otisky prstů, založit karty, předat uniformu a další nezbytnosti.“

I. část  −  II. část  −  III. část

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

18)  Carlie (29.08.2010 14:37)

Originální nápad , hned jdu na další díl, jen musím zatleskat téhle úžasné pasáži /jedné z mnoha/: "...někomu omylem vypadla z ruky, jakože to bylo teoreticky nemožné, a oni to prakticky zvládali skoro pokaždé. Dělali to naschvál, rozbíjeli jeho druhou nejoblíbenější a nejpoužívanější věc, ta první je Rose."

17)  Alicejazz (04.07.2010 23:38)

krása, já už musím jít, jako bych nedokázala usnout v jednu a vstát v šest, ale otec rozhodl. Spíš matka rozhodla a otec poslouchá. Počkat, to jsem napsat nechtěla. Takže povídka nádherná, stejně jako všechyn z tvé dílny a kdybychmohla, vrhnu s ena dalš díl.

16)  Salazaret (02.07.2010 15:21)

Je to krása a ihned spěchám na další...

14)  Bye (02.07.2010 09:38)

Už od dob, kdy jsem se v noci bála vylézt z postele a dojít si na záchod, protože jsem večer četla Vraždy v ulici Morgue, mám ráda když se trochu (nebo i víc) bojím.
Sibiř, věznice, tajemná vražedkyně... jo, trochu se bojím.
Jako bonus za odvahu rozečíst další sérii (i když přiznávám, že mě přesvědčil předem zveřejněný počet kapitol) jsem obdržela zajímavý počteníčko s příslušnou atmosférou od "vypsaný" autorky, bez drhnutí a hluchých míst.
Tak teď mě pěkně štve, že se prostě z kapacitních důvodů v nejbližší době nedostanu ani k ZK, kterou mi vychválila Evelyn, ani k TC, která mě láká romantickým námětem. A co teprve údajně husinu tvořící DT, kterou čtenářky nedoporučily číst po setmění?

13)  ChrisTea (30.06.2010 21:14)

Už se těším na zítřek - jestli přisáš další kapču. Moc se mi povídka líbí je to skvělí nápad, i když je to ještě na začátku!!!
ChrisTea

12)  DeSs (30.06.2010 19:44)

Jé, moc děkuju za komentáře, holky. Jsem ráda, že si to vůbec někdo přečetl, leží mi to v pc už asi měsíc a nevěděla jsem, jestli to sem dát nebo ne. Druhá část bude zítra, musím ji trochu upravit a předělat.

11)  eMuska (30.06.2010 18:19)

Moje nervy... Bella ich fakt zabila? podľa ´ňa to bol niekto iný... Ale kto? To mi povieš v ďalšej časti.

10)  Texie (30.06.2010 16:08)

Skvelý!!! Byla jsem napnutá o čem to bude a teď jsem ještě víc: tohle bylo spíše jako jen ochutnávka, předkrm, co rozjede chutě na hlavní chod. Tak sem s ním!

9)  Cam (30.06.2010 11:32)

Noo - začíná nám to zajímavě

8)  Silvaren (30.06.2010 11:26)

Moc pěkně se to rozjíždí a má to krásnou atmosféru!

7)  sakraprace (30.06.2010 06:46)

Hmm, hmm, tak a je to tady. Další povídka, kterou musím.

6)  Abera (29.06.2010 22:39)

Pěkný

5)  semiska (29.06.2010 22:13)

Zajímavý námět. Opravdu originální. Jsem napjatá, jak se to bude vyvíjet dát. Moc se mi to líbí a budu se moc těšit na další pokračování. Krása.

4)  plyshovymedvidek (29.06.2010 21:51)

velmi zajímavé

3)  sfinga (29.06.2010 20:55)

Asi uhádnu, kdo je ta nádherná nahá dívka, co?
DeSs, díky, těším se na další díl.

1)  Evelyn (29.06.2010 19:48)

Tedy, to bude další má závislost Vážně perfektní. Musím přiznat, že mě hrozně pobavil Emmett ležící již pár dní ve slovnících
Skvělé a já se moc těším na další

1