28.06.2011 [07:00], Rosalie7, ze série Starší než já, komentováno 21×, zobrazeno 4706×

Vím, že pro takovou dobu neexistuje řádná omluva, a přesto se Vám, čtenáři moji, omlouvám!

Kapitolka slabší, ale není se čemu divit - psala jsem ji po větách...

27. kapitola - Překvapení!

Nevěřícně jsem pozoroval Bellu, která mlčky čekala, co řeknu. A mě pomalu docházelo, že to nebyla porážka, co včera znělo z jejího hlasu.

Takhle zní člověk, který se vzdal.

„To nemůžeš myslet vážně!“ řekl jsem roztřeseně. Místo odpovědi zavřela oči a povzdechla si.

„V žádném případě, to ti nedovolím. Tohle neschvaluju,“ kroutil jsem odmítavě hlavou. Bella s povzdechem položila svou dlaň na lem deky. Sledovala svou ruku, když motýlými doteky uhlazovala bílou látku. Jen aby se mi nemusela dívat do očí.

„Nemusíš to schvalovat,“ zašeptala. Pak vzhlédla, v očích odhodlání: „Ale nemůžeš mi v tom zabránit,“ řekla přesvědčeně. Jako by ona byla ta silnější z nás.

Jenže to nebyla pravda.

„To si jen myslíš,“ zavrčel jsem a uchopil pevně její ruku. Její vyrovnanost mě tolik iritovala. I ta hloupá přikrývka, kterou žmoulala v ruce.

„Edwarde,“ nadechla se, aby mi odporovala, ale já ji zarazil.

„Ví o tom vůbec Nessie? A co Jake?“ dorážel jsem na ni. Chěl jsem, aby si uvědomila, že svým rozhodnutím neublíží jen mě. Ale ona si toho byla dobře vědoma. A když sklopila oči, došlo mi to. „Pane Bože,“ vydechl jsem. V tu chvíli jsem pochopil, o čem se tenkrát bavili. I Nessiinu reakci včera večer.

Oni to celou dobu věděli.

Když Bella viděla můj šokovaný pohled, odpověděla na otázku, kterou jsem neměl sílu vyslovit. „Vždycky jsem je připravovala na všechno. Naučila jsem je říkat mi Bello místo mami, abychom se neprozradili. Naučila jsem je se o sebe postarat. A řekla jsem jim o svém rozhodnutí.“

Dýchal jsem zhluboka, ačkoli mě dostatek kyslíku v plicích neuklidňoval tolik, jako když jsem byl ještě člověk. Ucítil jsem podivné pálení ve tváři, jak se mi všechny mimické svaly stahovaly bolestí a zoufalstvím, a zamračil se. Můj hlas zněl klidně, a to mě děsilo stejně, jako otázka, která mi splynula z úst.

„Kdy přesně jsi to chtěla udělat?“

Bella pevně zavřela oči a zašeptala: „Na konci roku.“

„A teď? Změnila jsi názor a daruješ mi pár dalších měsíců?“ vyjel jsem na ni. Musel jsem na ni křičet, protože jinak bych se rozbrečel. A já nechtěl, aby mě viděla trpět. Nechtěl jsem jí způsobovat bolest. Navzdory tomu, že přesně to teď dělala ona mě.

„Chci být s tebou.“ Zavrtěl jsem hlavou, jako bych jejím slovům nevěřil. „Vážně chci, věř mi. Ale moc to bolí. Nechci si tím procházet dalších osmnáct let. Bude se to zhoršovat a já nevím, jestli bych to zvládla. Mám strach, Edwarade,“ zašeptala zoufale. Pohladil jsem ji po tváři a jemně jí zvedl hlavu. Chtěl jsem vidět její oči, ačkoli se snažila vyhnout mému pohledu. Potřeboval jsem, aby věděla, že svá slova myslím vážně.

„Já vím. Ale tohle nemůžeš udělat. Teď jsem tě našel. Nemůžeš mi zase odejít,“ nálehal jsem. Slz v jejích očích přibylo a jejich přítomnost byla patrná i v jejím hlase.

„Musím. Musím to udělat, dokud toho budu schopná. Prosím, snaž se to pochopit,“ prosila mě. A já, místo abych jí vynadal, protože vzít si život není žádné řešení, jsem jí jen objal a nechal jí slzami zmáčet mou košili. Hladil jsem ji ve vlasech a vdechoval tu vůni, jako by byla můj kyslík.

„Můžu tě přeměnit,“ zašeptal jsem a hlavu víc zabořil do jejích vlasů. I její objetí zesílilo.

„Ne. Nechci být upír. Děsí mě představa, že bych jím měla být,“ řekla a já věděl, že to myslí vážně. Přesto jsem se odtáhl a nevěřícně ji pozoroval.

„A smrt tě neděsí?“ řekl jsem ostřeji, než jsem měl původně v plánu. Jen se na mě smutně podívala:

„Smrt už znám, Edwarde. A po tolika letech života už chci jenom dojít klidu. Tak jako každý normální člověk.“ S povzdechem jsem ji objal a čelo si opřel o její rameno. Obmotala mi ruce kolem paží a já lehce klouzal nosem nahoru k důlku za ušním lalůčkem. Políbil jsem ji tam a přitom jsem přemítal nad tím, z jak velké části má pravdu. Každý člověk přece touží po spasení, po klidu, který mu má nebe nabídnout. I já si ho mnohokrát přál namísto upírství. Nás čeká jen věčné zatracení. A přesto jsem si nemohl pomoct.

Pomalu jsem klesal níž, až jsem se skláněl nad tepnou, která tak lákavě pulsovala v její šíji. Ale nebyla to její krev, po čem jsem tolik toužil. To příslib věčnosti mě vábil. Mé sobecké já chtělo, aby se mnou zůstala navěky. Navzdory tomu, že se z ní stane krvelačné monstrum jako já. Navzdory tomu, že její duše propadne peklu. Navzdory tomu, že mě bude nenávidět.

Příliš dlouho jsem setrvával před volnou vstupenkou na věčný život po jejím boku. Bellino srdce zrychlilo, když na šíji ucítila mé rty. Došlo jí to. Dlaněmi mi vjela do vlasů a pevně je sevřela mezi své prsty. Ale nic víc neudělala. Nebránila se. Jen zašeptala mé jméno a čekala na můj rozsudek.

Nemohl jsem to udělat. Ona to tak nechtěla. Přestože jsem si to moc přál, nedokázal jsem ji proměnit.

Místo kousnutí jsem jí na to lákavé místo na jejím krku políbil. Byl to jemný polibek plný zoufalství a proseb o odpuštění. Bella vydechla a přitáhla si mě blíž. Naváděla mě přes celou svou šíji přes bradu až ke rtům. Protože ona chápala, proč jsem to chtěl udělat. A proč jsem to neudělal. Tím polibkem mi nabízela odpuštění i sebe.

A já nemohl uvěřit tomu, že se znovu milujeme na rozloučenou. Protože před necelými dvaceti lety jsem zažil to samé těsně před rozpadem mého malého kousku ráje.

Chvíli před obědem si Bella stěžovala, že vůbec nechodíme do školy. Seděl jsem v kuchyni a ona s Nessie vařily oběd. Jake byl v práci a jako jediný se neflákal doma, jak nezapoměla Bella připomenout.

Ness jen protočila očima a dál si všímala vaření. Zato já se zarazil:

„Co takhle, kdybychom všichni chodit přestali.“ Věděl jsem, že Bella vychodila už spoustu vysokých škol, a střední jí toho moc nedávala. Ness byla chytrá poloupírka a díky její paměti byla schopná pamatovat si všechno i za rok dva. Jake pracoval jen proto, aby nemusel chodit na vysokou bez Ness a nenudil se doma. A kdyby potřebovali přispět do rodinné pokladny, já byl schopný je všechny uživit. Nemluvě o tom, že já sám školu také k ničemu jinému než zkrácení mé dlouhé věčnosti nepotřebuji.

Holky na mě nechápavě hleděly a Ness pokrčila rameny. „Mě škola nevadí. I když, je pravda, že je to lákavá myšlenka,“ usmála se na Bellu. Ta se na oplátku zamračila:

„Nevidím důvod, proč bys neměla chodit do školy. Jsi chytrá a vzdělání je dneska důležitý.“ Přitom na mě pohoršeně zakroutila hlavou, jako bych byl ten nejhorší rodič na světě. Jenže já byl jen zamilovaný hlupák, kterému docházel čas.

„Nechci zbytečně trávit půl dne v učebně, místo abych byl s tebou. Jen jsem myslel, že to má Nessie s Jakem stejně,“ řekl jsem. Ness se šokovaně otočila k Belle.

„Tys mu to řekla?“ ptala se jí. Bella jen sklopila hlavu a pohledem hypnotizovala hrnec s omáčkou. Když zvedla hlavu, viděl jsem v jejích očích porážku. A věděl jsem, že se rozhodla udělat kompromis. Něco na oplátku. Jako by to nedělala pro sebe.

„Dobře. Hned zítra nás odhlásím,“ slíbila, a přitom ignorovala Nessiinu předchozí otázku. Ness se ke mně otočila a naznačila němé „Děkuju!“.

Když Jake večer přišel a my mu navrhli, aby dal výpověď, nijak se nebránil. Viděl jsem na něm, že i jeho láká myšlenka trávit s Bellou víc času. Jenže Krajinka se hned po jeho nadšeném telefonátu se šéfem vypařila zadními dveřmi. Ness za ní chtěla jít, ale já ji zastavil.

Tohle jsem musel zařídit sám. Ačkoli jsem nevěděl kde, udělal jsem chybu.

Krajinka zamířila k houpačce pod dubem a sebrala růže, které tam Nessie nepřestávala nosit. Vyrazil jsem k ní svou přirozenou rychlostí. Dřív, než si stihla sednout, stáhl jsem si jí na klín a posadil se s ní. Usmála se na mě a tvář opřela o moje rameno. Přesto jsem viděl, že ji něco trápí. Jako obvykle trhala okvětní lístky růží, jeden po druhém, jako by to byly kopretiny. Ale v její tváři jsem viděl starosti.

Netušil jsem, co je způsobilo. Zato jsem věděl kdo.

„Co jsem udělal špatně?“ zeptal jsem se. Nechápavě ke mně vzhlédla. „Chci jen být s tebou. A jsem si jistý, že Ness s Jakem taky. Je to tak nepochopitelné?“ Bella si povzdechla a znovu se začla soustředit na růži.

„Není to tak, že bych s nimi nechtěla být,“ řekla skoro šeptem. „Jen mám strach, že to pro ně bude těžší. Pro vás všechny. Nechci, abyste se celý den jen trápili, protože víte, že tady už moc dlouho nebudu.“ Chvíli jsme mlčeli a já přemýšlel o jejích slovech. A o tom, proč si to od ní nechávám všechno líbit. Proč jí dovolím ublížit lidem, na kterým nám oběma záleží.

Jenže to byly zbytečné otázky. Jedna moje část ji obdivovala kvůli tomu, co si každý měsíc prožívala. Nechtěla to prožívat ještě několik dalších let, obzvlášť, jestli její záchvaty časem sílily. V tomhle ohledu jsem ji chápal. Ale nemohl jsem se donutit k tomu, abych pochopil způsob, kterým to chce ukončit.

A druhá polovina mého jindy nerozhodného já - ta, která jí ještě ráno chtěla proměnit, ta, která jí milovala a nechtěla se jí vzdát jen kvůli své sobeckosti - se tentokrát vyjmečně shodla s tou první. Právě proto, že jsem Krajinku miloval a nechtěl jsem se s ní hádat, jsem byl schopný... příjmout její rozhodnutí.

Někdo by mě měl pořádně praštit.

„Co znamenají ty růže? A proč tu máš hrob už teď?“ zeptal jsem se po chvíli ticha, abych změnil téma. Tahle část jejich kamufláže se mi zdála opravdu morbidní. Náhrobek tu měla už ten den, kdy jsem se dozvěděl o její smrti z úst jí samotné.

„Tohle je Nessiin tichý protest. Když jsem jim oznámila, že to udělám na konci tohoto roku, strašně jsme se pohádali a ona utekla. Zmizela na celý týden. Když se vrátila, přitáhla si s sebou tenhle náhrobek. Dokonce si pořídila růže, o které se stará. Nevím, jestli mi tím chtěla vyjádřit nesouhlas, nebo že už jsem pro ni vlastně mrtvá,“ smutně se ušklíbla a já se zamračil. Věřil jsem, že na tu druhou variantu by si Ness nedovolila ani pomyslet.

„A ty jí v odpověď ničíš růže?“ vyzvídal jsem a utrhl jeden okvětní lístek. Krajinka se na mě usmála.

„Ne. Jen mě to baví,“ odpověděla jednoduše a zvedla ruku, ve které měla rudé plátky růže. Všechny mi je s potutelným výrazem vysypala na hlavu. S ledovým klidem jsem odfoukl pár lístků, které se mi zachytily v ofině, a měřil si ji přimhouřenýma očima.

„Za tohle tě stihne krutý trest,“ pronesl jsem chladně a tiše zavrčel. Zasmála se a vystartovala, letěla přes celou zahradu naboso, jen v lehkých letních šatech od Alice. V tu chvíli mi připadala jako víla, která tančí při západu slunce mezi prvními kapkami rosy. Během vteřiny jsem se objevil před ní, dostatečně daleko, aby do mě nenarazila moc silně, ale natolik blízko, aby mi skončila v náručí. Zrychleně oddechovala a rozpustilý úsměv na její tváři postupně mizel, jak se mi dívala do očí. „Odteď budeš moji otrokyní,“ rozhodl jsem. Byl jsem si jistý, že mám úplně tmavé oči, když stála takhle blízko.

„Ve dne v noci?“ zeptala se, napůl laškovně, napůl vážně. Zamyslel jsem se a naklonil hlavu mírně na stranu.

„Hlavně v noci,“ řekl jsem po chvíli a ona se usmála, sladce a nevinně. Její tvář teď vůbec nepřipomínala tvář sečtělé ženy, matky, sebevražedkyně. Jen bláznivě zamilované puberťačky. Nedočkavě se natáhla k mým rtům a políbila mě. A já se zařekl, že si nenechám zkazit žádnou z chvil, které jí ještě zbývají. Budeme si je užívat, dokud máme tu možnost.

Snažil jsem se, abychom si užívali společných chvil a trávili co nejvíce času s Bellou. Život před ní a poté, co jsem ji opustil, byl neuvěřitelně stereotypní, většinou plný smutku a sebelítosti. A někdy v blízké budoucnosti mě to čekalo znova. Ale teď jsem si všechny negativní emoce zakázal. Žil jsem okamžikem, trávil veškerý čas s Bellou a svou rodinou. I tou upíří.

Když jim to Krajinka oznámila, byli šokovaní. Všichni, kromě Alice. Ta sice dříve naši budoucnost neviděla, ale když začala, všechno jí došlo.

Párkrát jsme se dokonce pohádali, protože jsem se Krajinky zastával. Hlavně Rose se její rozhodnutí nelíbilo, ale já všem zakázal přemlouvat ji. Nechtěl jsem, aby se s ní hádali. Po chvíli svou snahu vzdali a přestože s jejím rozhodnutím nesouhlasili, už proti němu nahlas neprotestovali. Stejně, jako já, Nessie a Jake.

Místo hádek jsme dál pořádali filmové večery a holky pokračovali s růžovým rituálem. Chodili jsme na procházky po lesích a já holkám ukazoval svou rychlost. Jake se zkoušel přeměňovat. Popravdě mu to šlo, stačilo jen, když se snažil. Brzy dokázal snést i naši přítomnost ve vlčí podobě, a tak jsem si ho mohl prohlédnout i já. Byl velký jako kůň, ale měl pěknou srst a celkově byl fascinující. Což mu také Nessie neustále opakovala, a jeho egu to dělalo moc dobře. Jeho žaludek na tom byl o hodně hůře, neboť ho proměny vždycky vysílily a on pak vyjedl celou lednici. Ne, že by to nedělal i předtím, ale tentokrát bylo znát, že má zdatnou pomocnici. Když jsem Krajinku upozornil, že už má posedmé v týdnu k večeři steak, který se za steak ani považovat nedá, neboť je tak rare, že by mohl utéct z talíře, vytřeštila na mě oči a vyplivla sousto, které právě žvýkala. Rozesmál jsem se, ale ona si jen pod vousy mumlala, že jsem pitomec a něco o háji zeleném.

„Co jí je?“ zeptala se Nessie, když jí míjela ve dveřích kuchyně. Pak ale spatřila steak a s procítěným „Fůj!“ se vrátila do haly. Byl pátek a film dnes vybírala ona. Dnes jsme si totiž odhlasovali desítku - to nejlepší z filmového průmyslu. Tedy samá filmová klasika, a v té se Ness prý vyzná nejlépe. Nakonec to vyhrála My Fair Lady. Kdybych věděl, že kvůli tomu budu druhý den poslouchat Nessiin zpěv, okamžitě bych to zavrhl. Jenže ona si nedala říct. Postupem času se k ní přidali i holky, a tak nám všechna zvěř utekla ještě předtím, než jsme dorazili do rezervace. Vyjeli jsme si totiž na takový malý rodinný lov. Doma jsme nechali jen Bellu, která jako jediná neběhala rychleji než auta - nebo spíš neběhala vůbec.

Nessie místo lovení stejně jen blbla s Jakem a zkoušela, jestli je dobrý i jako kůň. Když pak ulovila srnku, všichni si oddechli, že už konečně můžeme jet domů. Bella nám chyběla, a to jsme byli pryč jeden den. Omladina si takovéhle myšlenky však nepřipouštěla, to jen já se dobrovolně pranýřoval vlastními úvahami. Proto jsem byl nesmírně rád, když jsem zastavil před domem a slyšel tlukot jejího srdce. Když jsme však vešli dovnitř, čekal nás nesmírný šok.

Bella seděla na zemi, v ruce šroubovák, a montovala světlou postýlku pro děti. Jakmile jsme vešli, vyskočila na nohy a radostně zvolala:

„Překvapení!“ Já s Jakem jsme ji jen nechápavě sledovali, zatímco Nessie tiše vydechla:

„Jak to víš?“ Bella se na ni šokovaně podívala a Ness zděšeně dodala: „Nevíš!“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

21)  Kamci (16.10.2011 21:57)

prosím prosím, bude další???

20)  Rosalie7 (16.09.2011 22:06)

Janulko, na další kapitolce pracuju, ale nějak jsem se po těch prázdninách zasekla a nejde mi to tak jako dřív... Ale vynasnažím se

19)  janulka (11.09.2011 13:55)

Petrušká, kedy bude ďalšia kapitolka?! Ja nemôžem spať ako sa teším už celý mesiac!

18)  Kristiana (02.07.2011 10:39)

Bella je divná. Jak někdo může odmítnout věčnost po boku někoho koho miluje? Ale jsem ráda, že ji Edward nekousl, protože by mě štvalo kdyby to udělal proti její vůli.
Ten konec mě úplně dostal. Tuším, že začátek další kapitoly bude hodně zajímavý. Jak asi Bella s Edem překousnout těhotenství své dcerušky?
Pěkná kapitolka.

17)  Ewik (29.06.2011 14:28)

16)  Lenka326 (29.06.2011 09:05)

Čtu, čtu a s každým řádkem je mi víc a víc smutno. Ona to fakt udělá! A Edward už se s tím smířil! Při tom rare steaku jsem začala malilinko doufat, že by??? A ono jo!!! A tys do dokonce vyšperkovala - hned dvě dětičky naráz!!!
Perfektně jsi to vymyslela, a jestli Bella skládá postýlku, tak se i v její hlavě všechno mění.

14)  Rosalie7 (28.06.2011 21:33)

jo, Bye, tohle. Měla jsem divnej pocit u týhle pitomý malý větičky. Ale nebudu vás šetřit
Ale nechvalte dne před večerem. Když je někdo palice dubová...

13)  Bye (28.06.2011 17:50)

Áááááááááááááááááá, Rose, tys to rozsekla!!!
Žádný nedobrovolný kousání do krční tepny, ani srdceryvný přemlouvání, ani "zachraňování" života v akutním ohrožení...
Prostě dítě. Teda, vlastně děti Ta poslední věta byla geniální!
No, doufám, že Bellu nenapadne, že chce odrodit a umřít Bude mít nějaké povinnosti!
A hele, tohle:
"Její tvář teď vůbec nepřipomínala tvář sečtělé ženy, matky, sebevražedkyně."

12)  Kamci (28.06.2011 17:44)

páni!!! dvě miminka teď to Bella vzdát nemůže
nádhera

11)  Rosalie7 (28.06.2011 17:22)

Jojo, děvčata, ted se budou dít věci. Ale nebojte, dýl jak dvě kapitolky to nezabere, bude to jak projíždka na horské dráze... Moc díky za komentáře

10)  Michangela (28.06.2011 15:07)

Takže krvavé maso a kolíbka nám dávají nové možnosti! Hm, a vypadá to dvojitou porci!!!

7)  dorianna (28.06.2011 10:39)

6)  Evelyn (28.06.2011 10:31)

Rose, celou dobu jsem byla smutná, ale ten konec

5)  AMO (28.06.2011 08:44)

Rosinko... počkám, vždy počkám a pak se vrhnu na díl a brečím nebo se culím nebo nadávám apod.
Dnes jsem a tom stejně... bylo to...bylo to prostě úžo, úchvo a bájo.
Jen ten konec??? Asi se bude muset sebevražda odsunout na neurčito!!! Čekají miminko obě
Bude oslava
Já Tě miluju!!!!

4)  monikola (28.06.2011 08:31)

jéééééj ony sú obe tehotné???? i Ness i Bella??? to je skveléééééé

3)  DopeStars (28.06.2011 08:08)

AAA! no tak toto bol šok! ako vidím, tak Edwardovi sa darí dúfam, že Bella dostane rozum a nezabije sa hlavne teraz, ak je tehotná (možno )

2)  SarkaS (28.06.2011 07:33)

Tak tím koncem jsi mě úplně odrovnala. Chudák Edward, bude tatínkem a dědečkem najednou? Kapitola byla skvělá, možná ti trvala, ale nic to nemění na tom, že se mi líbila...

1 2   »