22.09.2010 [14:30], Aalex, Povídky jednorázové, komentováno 8×, zobrazeno 3739×

Povídka, jak Jasper potkal Alici. Napsala jsem ji už před hodně měsíci, ale doufám, že se vám bude líbit, i když je trochu delší.

Předem díky za komentáře.

Jmenuji se Jasper Whitlock. Tedy v době, kdy jsem ještě žil, jsem se tak jmenoval. Teď už se o něco víc než století omezuju jen na křestní jméno, takže Jasper. Můj upírský život mě stále skličuje, bez ohledu na to, že jsem opustil Marii a její neustálé boje. Nezabíjím teď pro potěšení nebo pro území, ale jen z hladu. Odešel jsem od ní, protože už jsem to nemohl snést. Bývalý spolubojovník a přítel Peter s Charlottou mě naučili, jak žít v tomhle novém, poklidnějším světě a já se začal cítit o trochu líp. Opustila mě nenávist, která byla mou společnicí po celá ta léta krvelačného řádění. Jenže sotva polevila, zjistil jsem, že deprese zůstala a zabrala i její místo. Když máte schopnost jako já, totiž vycítit všechny emoce kolem sebe, je těžké někoho zabít. Cítím totiž i emoce svých obětí. Do poslední chvíle, do posledního dechu, do posledního úderu jejich srdce. Rozervává mě to na kousky.

Proto jsem opustil i Petera a Charlottu. Oni tohle mé „svědomí“ nechápou. Nejsem si jist, jestli vůbec někdo může. Nikdo druhý totiž necítí to co já. Opustil jsem je, abych zkusil najít nějakou alternativu, jestli tedy existuje. Nedokážu si představit, jak jinak se živit. Konec konců jsem upír. Jsme stvořeni k zabíjení a pití lidské krve. Někde v nejhlubším koutku svého dávno netlukoucího srdce mám ale naději. Kdyby zmizela i ta, nejspíš bych podlehl své depresi a vyprovokoval někoho, kdo by mě mého utrpení zbavil.

Jenže já se zabít nedám. Jsem příliš dobře trénovaný. Jizvy na mých rukou a krku dokazují, kolik soubojů jsem vyhrál. I kdybych nechtěl, mé tělo by reagovalo instinktivně a protivník by brzy skončil na kusy a v plamenech.

Tedy to je jeden důvod, proč jsem ty dva opustil. Ten druhý byl, že jsem se už dál nedokázal dívat na jejich lásku. Kdysi jsem si myslel, že mě Maria miluje. Jak hluboce jsem se spletl, jsem zjistil, když jsem vycítil, že se mě chce zbavit. Byl jsem jen loutkou v jejích rukou. Láska. Z mé tváře se dá náhle vyčíst bolest. Stále je pro mě tajemstvím. Má to tak být navždy? Nebo někde čeká někdo dokonalý i na mě?

Už dlouho jsem nebyl na lovu. Žízeň mě začínala spalovat téměř nezadržitelně a já věděl, že je to nebezpečné. Může nade mnou v takovém stavu kdykoli převzít kontrolu. A já byl momentálně ve městě. Příliš jednoduché se prozradit. Na druhou stranu jsem měl dost tmavé oči, abych se mohl potkat s lidmi. Přemýšlel jsem nad svými možnostmi. Po století okamžitého ukájení mi sebeovládání najednou připadalo jako výzva. Nedokázal jsem ale abstinovat trvale. Potřeboval jsem se občas najíst.

Když začala bouřka, rozhodl jsem se nechat rozhodnutí na později a vydal jsem se ven. Teď jsem se nemusel bát osamělých slunečních paprsků. Nebyl jsem zvyklý být venku přes den, ale cítil jsem opojnou svobodu – nemuset se pro jednou ukrývat a čekat na noc a její stíny. Procházel jsem se a nevnímal jsem proudy vody, dopadající na mou tvář a máčející mi šaty. Ani jsem si neuvědomil, že se usmívám, dokud si mě náhodný kolemjdoucí neprohlédl s nechápavým vrtěním hlavy. Vzpomněl jsem si, že lidé tohle nedělají. Když zůstanu na dešti déle, upoutám na sebe pozornost, a tak jsem se šel schovat do nedalekého poloprázdného bufetu. Sotva jsem vstoupil, ucítil jsem přítomnost dalšího upíra. Mé tělo zareagovalo automaticky. Připravilo se na boj a já zatím hledal zdroj toho pachu. Když jsem ji však spatřil, všechno se náhle změnilo.

Menší černovlasá dívka s překrásným obličejem seděla u baru a dívala se přímo na mě. Vypadalo to téměř, jako by na mě čekala. Byla to bez pochyby upírka, ale nezdálo se, že by mě chtěla nějak ohrozit. Naopak… usmívala se a její emoce byly tak radostné a šťastné. Bylo tam i něco navíc – něco neznámého, co jsem ještě nepocítil. A jako bych její emoce odrážel, má deprese byla náhle pryč.

Obvykle se upíři, kteří viděli mé jizvy (lidem s jejich zkaleným zrakem téměř neviditelné), drželi dál a byli obezřetní. Měli také proč. Ale tahle dívka byla tak jiná… Seskočila z vysoké židličky u baru a šla přímo ke mně.

Naprosto mě zmátla, když s tím milým úsměvem pronesla: „Nechal jsi mě dlouho čekat, Jaspere.“

Jak mohla znát mé jméno? Nedal jsem si tu s ní vážně schůzku? Ale vždyť ji vůbec neznám. Zatím co mi tyto myšlenky letěly hlavou, sklonil jsem automaticky hlavu jako slušně vychovaný jižanský džentlmen: „Promiňte, slečno.“

Dívka s úsměvem lehce kývla a natáhla ruku. Vzal jsem ji za ruku, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě a vůbec mě nenapadlo přemýšlet, co to dělám. Poprvé po téměř století jsem pocítil naději. Ten pocit, když jsem jí byl tak blízko, mi málem znovu rozbušil srdce.

Vyběhli jsme ruku v ruce ven, aniž bychom se ohlédli. Když jsme se ujistili, že jsme sami, zrychlili jsme na své obvyklé tempo (lidem tak neviditelní). Užívali jsme si vzájemnou blízkost a to, že jsme se konečně našli.

Za městem jsme zpomalili do kroku, až jsme se zastavili pod jedním ze stromů.

Chytil jsem dívku za obě ruce a zadíval se jí do úsmívajícího se obličeje. Má vlastní tvář byla náhle plná něhy. Zvláštní pocit. Přesto, že jsem o ní nic nevěděl, jako bych ji znal od jakživa.

A dívka, jako by mi četla myšlenky, pronesla v tu chvíli tím úžasným zvonivým hláskem: „Omlouvám se, Jaspere. Zapomínám, že jsem se nepředstavila. Já už tě znám tak dlouho… Je to pár let, co jsem tě spatřila ve své vizi poprvé. Jmenuji se Alice.“

Opět se ve mně ozvalo mé vychování. Srazil jsem paty (kdybych měl podpatky, zaznělo by to), uklonil se trochu a zvedl její ruce ke svému čelu: „Jasper Whitlock k Vašim službám, slečno.“

Alice se usmála tak krásně, že jsem zapomněl na vše ostatní: „Zní to bláznivě, ale nemohla jsem se tě dočkat. Myslela jsem si, že už se nikdy neukážeš.“

Na okamžik se odmlčela a pak zcela samozřejmě pronesla: „Těšila jsem se, až se do tebe zamiluji. Netušila jsem, že to bude na první pohled a že to bude tak intenzivní…“

Lehce mi přejela po tváři a já se nad jejím prohlášením ani nepozastavil: „Alice… nádherné jméno. Stejně jako Vy.“

Po setině vteřiny váhání jsem se opravil se šťastným jiskřením v očích: „TY!“

Čím déle jsme si vzájemně hleděli do očí, tím hlouběji do svých pohledů jsme se propadali. Zvedl jsem ruku, položil dlaň na Alicinu tvář a přejel palcem pod jejím okem. Alice měla oči stejně černé jako já: „Jsi žíznivá? Měli bychom…“

Bolestně jsem se zadíval stranou, když jsem si uvědomil, že lov a další utrpení se opět stalo nevyhnutelným. Kvůli této dívce – mojí Alici (o tom už jsem nepochyboval) jsem ale byl ochoten snášet to zas a znova. Nechtěl jsem, aby zbytečně trpěla žízní.

Alice mě však s úsměvem otočila zpět k sobě: „Neboj se, nenechám tě znovu trpět. Nejsi jediný, kterého jsem viděla. Spatřila jsem také rodinu se žlutýma očima. Živí se krví zvířat místo lidskou. Nějaký čas už to zkouším také, protože se mi zabíjení lidí protiví… a jde to zvládnout. Samozřejmě chuť není tak dobrá.“

Uličnicky se usmála, tázavě zvedla obočí a zadívala se na mě: „Je to na tobě, Jaspere. Zvířecí krev utiší žízeň a  udrží nás při síle podobně jako ta lidská.“

Nadšení a naděje mi kolovala v žilách. Nechtěl jsem uvěřit, když jsem s doširoka otevřenýma očima poslouchal, jak se skrz její slova plní můj sen: „Existuje alternativa? Úžasné. Na co tedy ještě čekáme? Pojď najít nějaká zvířata.“

Alice měla pravdu. Vůně zvířat nebyla vůbec lákavá, ale když jsem se přes ni přenesl, jejich krev byla teplá a tišila mou žízeň. Chuť… no, abych byl diplomat, nebylo to rozhodně nic, na čem bych si obzvlášť pochutnal, ale na druhou stranu – mohl jsem pít bez těch příšerných výčitek a bez toho, abych poslouchal pocity tvorů, jejichž život právě pod mýma rukama vyhasínal.

Aby mě rozptýlila, začala pak Alice popisovat Carlislea a jeho rodinu. Rozhodně byla největší, o které jsem slyšel – kromě Volturiových. Pět dospělých upírů spolu nikdy nedokázalo vydržet delší dobu. Že by to nějak souviselo s tímhle alternativním způsobem obživy? Alice navíc viděla i to, že se dokáží ovládat tak, že dokonale zapadají. Nemusí se tedy tak často stěhovat a mají dokonce dům. To by bylo úžasné.

Dodávala mi naději každým dalším detailem. Nakonec se na mě podívala s tak nadšeným úsměvem, že jsem byl okamžitě ochotný následovat ji třeba do ohně: „Je čas vyrazit, Jaspere. Viděla jsem nás s nimi. Přijmou nás a pomůžou nám.“

Vyrazili jsme. Nebylo jednoduché jít správným směrem, protože jsme byli zatím příliš daleko, abych je mohl stopovat. Alice se snažila zahlédnout ve svých vizích co nejvíc detailů, které by nám pomohli identifikovat, kde konkrétně jsou. Pozitivní věc ale byla, že se nedávno přestěhovali, takže by měli na místě vydržet, než je najdeme.

Moje duše vojáka protestovala proti tak náhodnému hledání. Byl jsem zvyklý mít vždycky nejdřív všechny informace, vymyslet strategii a pak teprve vyrazit. Teď bylo všechno v režii Alice. Znovu jsem zkoušel úplně nový způsob života. Alice byla impulzivní. Jednala jen podle instinktu a svého daru. Její radost ze života mě však nabíjela a navíc…konečně jsem poznal, co je to láska. Nepotřebovali jsme nikoho jiného. Stačil nám společný úsměv, držení za ruku a svoboda.

Jednou, když jsme odpočívali po lovu (zvířaty jsme se krmili raději častěji, abychom neriskovali, že podlehneme), chtěla Alice, abych jí vyprávěl svůj příběh. Původně se mi nechtělo. Zdál se mi příliš temný. Nechtěl jsem tuhle svou stránku znovu otvírat, tím spíš, že jsem si namlouval, že už není mou součástí. Už nikdy se k tomuhle životu nechci vrátit, tak proč ji tím strašit? Ona se ale smála, že miluje každou mou součást – bez ohledu na minulost. Ta se nedá vrátit, ale my před sebou přece máme tisíciletí budoucnosti. Usmál jsem se. To je na upíří lásce to skvělé. Jestliže nás změní, zůstane s námi v naší neměnnosti právě tak intenzivní jako na začátku.

Když jsem Alici svůj příběh dopověděl, čekal jsem, co řekne. Byla zamyšlená. Nakonec mi trochu váhavě prozradila, že si ze svého lidského života nic nepamatuje: „Když se snažím vzpomenout si, kdo jsem byla, vidím jen tmu. Po proměně jsem se probudila sama. Netuším kdo nebo jak mě změnil. Téměř v zápětí jsem ale začala vidět vize. S jejich pomocí jsem věděla, co dělat. Bylo to… zajímavé. Nejživější vzpomínka je ale na tvou tvář.“

Usmála se a pohladila mě: „Už když jsem ji viděla ve vizi, nemohla jsem se dočkat, až spolu budeme.“

Přemýšlel jsem, co asi mohla dělat. Jaká byla jako člověk? Možná jeptiška někde v klášteře. Ale zase na druhou stranu, co by tak krásná dívka dělala v klášteře? Nemohl jsem si ale neuvědomit, že na rozdíl od jiných párů… hlavně těch upírských… mezi námi nebylo moc fyzického. Tahle láska se lišila od toho, co jsem prožíval s Marií, jako den a noc. Přesto že jsme spolu cestovali už pár dní, stále to byly jen něžné doteky, nebo chycení za ruku a pohledy, které říkaly víc než slova. Jako by spolu mluvila naše srdce. Někdy jsem měl pocit, že to skutečně dokáží. Téměř jsem slyšel její zvonivý hlas ve své hlavě. Stačil jen pohled, abych věděl, co si Alice myslí. A ona to zřejmě měla stejně. Ale nejvíc jsem miloval její úsměv.

Ne, že by mě nepřitahovala. Spíš šlo o to, že jsem měl pocit, že se mám držet dál. A k mému překvapení mi stačilo to, co právě nabízela. Jako by ten zbytek měl přijít až ve chvíli, kdy se naše životy urovnají. Ve chvíli, kdy z nás spadne stres…, kdy najdeme Cullenovi.

Pak jsme se dostali do kraje, kde jsme ucítili upíry. A ne jednoho. Když jsem ty pachy ucítil poprvé, ztuhl jsem. Alice mě však nadšeně ujistila, že jsou to ti, které hledáme. Nebyla nijak zvyklá stopovat, zatím co pro mě to byla hračka, a tak jsem převzal vedení. Konečně jsem se zase cítil ve své kůži. Tohle bylo něco reálného, něco co jsem znal. Mé vzrušení stoupalo s každým metrem, se kterým jsme se blížili ke svému cíli. Alice mě překvapila svou rychlostí. Tančila kolem mě, zatím co jsme běželi a já ji sotva viděl. Když jsem vztáhl ruku, abych ji chytil, zasmála se tím nádherným zvonečkovým smíchem a uhýbala mi, jako by to byla ta nejskvělejší hra na světě. Nemohl jsem si pomoct, abych se nepřidal. Snad nikdy jsem se nenasmál tolik jako za poslední dny.

Cesta ubíhala díky hře rychleji. Nakonec se jí mě nejspíš zželelo, protože mi sama vběhla do náruče. Objal jsem ji, což jsem předtím ještě neudělal a zabořil nos do jejích vlasů. Užíval jsem si jejich vůni – byla omamná. A omamující bylo i to, že už brzy skončí naše hledání.

Najít jejich rezidenci nebyl problém. Byl jsem ale překvapený, když jsme náhle cítili přítomnost jen tří upírů. Mé vojenské instinkty se okamžitě aktivovaly. Není to past? Alice mě však vzala za ruku a tanečním krokem vešla na příjezdovou cestu, na jejímž konci stál světlý a vzdušný dům. Neměl jsem jinou možnost než jít s ní, přesto jsem se ostražitě rozhlížel. Ne, že bych nevěřil jejím vizím, ale co když něco přehlédla? Něco se neukázalo? Upíří přirozenost byla útočnost a podezřívavost. Nehodlal jsem dát nikomu příležitost zastihnout nás nepřipravené.

Okamžik po té, co jsme se objevili, stála ve dveřích domu trojice upírů. Muž s blond vlasy a dvě ženy. Blondýna a bruneta. Blondýna byla krásná i na upírku, ale k muži zřejmě patřila ta druhá. Všichni měli oči zvláštní  karamelové barvy a vypadali obezřetně. Muž změnil výraz na ostražitý úsměv, když si nás prohlédl a pokročil trochu, aby nás přivítal.

Než jsem stihl něco říct, Alice pustila mou ruku a o pár kroků mě předběhla. S širokým úsměvem roztáhla ruce, jako by je chtěla všechny najednou obejmout a pozdravila je: „Carlisle, Esme, Rosalie… tak ráda vás konečně poznávám.“

Zřejmě jsem nebyl jediný, kdo se na ni zadíval nevěřícně.

Alice si toho ale nevšímala. Byla na podobnou reakci zvyklá: „Já jsem Alice a tohle je Jasper. Od chvíle, kdy jsem vás spatřila ve vizi, vás hledám. Spolu s Jasperem jsme se také rozhodli živit se zvířaty. Já to zkouším trochu déle, Jasper jen pár dní. Chtěli jsme vás proto poprosit o pomoc.“

Ti tři si vyměnili pohled a pak se viditelně uvolnili. Brunetka, jíž Alice oslovila jako Esme, nás se srdečným úsměvem zvala do domu: „V tom případě vítejte, přátelé. Pojďte dál. Promluvíme si uvnitř.“

Nebyl jsem si jist přes jejich pohostinnost, jestli je to ten nejlepší nápad. Ochutnával jsem atmosféru velmi citlivě. Nikde jsem ale neobjevil ani náznak chystané zrady nebo agrese. Jak jsme vcházeli dovnitř, pochválila Rosalie Alici: „Máš nádherné šaty, Alice.“

Cítil jsem se jako hlupák. Až teď jsem si všiml, co má Alice na sobě. Opravdu jí to moc slušelo. Musel jsem vypadat provinile – cítil jsem se tak, Alice mi však jen s blýsknutím v očích stiskla ruku, jako by mi odpouštěla. Její úsměv se ještě rozšířil: „Díky, Rose. Baví mě nakupovat, kombinovat a vůbec starat se o věci.“

Vesele mrkla na ostatní: „Je výhoda, když můžu mít díky svému talentu peněz kolik chci. Hrát na burze, nebo jen prostě vyhrát v loterii je směšně snadné.“

Sotva jsme byli uvnitř, nemohli jsme se vynadívat na tolik prostoru a vkusné zařízení, které ho doplňovalo. Posadili jsme se v hale, která zároveň sloužila jako obývací místnost. Všichni jsme byli zvědaví. Nejdřív byla samozřejmě řada na nás dvou, abychom se představili trochu víc. Ve zkratce jsme pověděli své příběhy a to, jak jsme se setkali. Vzájemně jsme se doplňovali a kdykoli se naše pohledy a usměvy setkaly, zapomínal jsem, kde jsem a co jsem chtěl říct. Když si Carlisle musel po několikáté odkašlat, abych opět vnímal ostatní a pokračoval, vzala si se smíchem slovo Alice.

K mému překvapení toho o nich věděla poměrně dost. Za ty roky, co je hledala, se jí dostávaly vize z jejich života. Ani nevím jak, povídali si jako staří přátelé, kteří se jen dlouho neviděli. Po několika hodinách hovoru, kdy byla atmosféra víc než uvolněná… i bez mého zásahu (uvolněně jsem se cítil ke svému překvapení i já), nám Esme s pohledem upřeným na Carlislea nabídla, abychom zůstali.

Ten přikývl: „Obvykle bychom počkali, až se vrátí Edward s Emmettem, ale myslím, že to není třeba. Stejně by se měli vrátit nejpozději zítra ráno.“

Rose se spokojeně usmála a zvedla se: „Ukážu vám zbytek domu.“

Když jsme vycházeli nahoru, Esme na nás zavolala, abychom si vybrali pokoj, který se nám bude líbit. Rose nám ukázala svou a Emmettovu ložnici, Carlisleovu pracovnu, jejich ložnici s Esme, její pracovnu, pokoj pro hosty a nakonec jsme nakoukli i do Edwardova pokoje.

Sotva jsme tam vešli, cítil jsem, že je to ono. Respektive – při pohledu na Alici, na to, jak roztáhla ruce a zatočila se po pokoji, jsem viděl, že si právě vybrala.

Ani Rose nepotřebovala odpověď, jen se smála, jako by právě slyšela nějaký opravdu dobrý vtip: „Edward vám určitě rád postoupí svůj pokoj. Pojďte, pomůžu vám zatím odstěhovat jeho věci do garáže.“

Z jejích emocí, ve které převládala škodolibost, jsem usoudil, že mu ráda něco provede. Jen jsem doufal, že tohle stěhování nezpůsobí zbytečnou nevraživost. Bylo mi tu tak dobře v tomhle domě, s těmito lidmi… Nerad bych se téhle možnosti vzdal kvůli hloupé odplatě. Tím spíš, že teď, když jsem se přesvědčil, že opravdu existují, uvěřil jsem, že tahle cesta je skutečná a trvalá.

Stěhování netrvalo nijak dlouho. A když jsme upravili pokoj tak, jak Alice chtěla (mně to bylo jedno, a tak jsem se jen přizpůsobil), nechali nám Cullenovi soukromí. Alice mě se šťastným úsměvem objala kolem krku a já jí objetí oplatil. Cítil jsem se bláznivě šťastný. Kdyby se na nás díval někdo zvenčí, museli jsme mu připadat jako obyčejný zamilovaný pár lidí.

Alice se mi dívala do očí a zkoušela mi v nich číst: „Dokázali jsme to, Jaspere. Jak se cítíš?“

S úsměvem jsem ji zvedl k sobě nahoru, abych ji mohl políbit. Bylo to tak přirozené, jako bychom byli stvořeni jeden pro druhého. A zřejmě to tak také bylo.

Pak jsem vydechl: „Šťastnější jsem nikdy nebyl, Alice. Miluji tě!“

Alice se zasmála a polibek mi něžně oplatila: „A já tebe. Teď už bude všechno dobré.“

Emmett s Edwardem se vrátili z lovu o pár hodin později. My s Alicí si užívali jeden druhého a vzájemné blízkosti, když jsme ucítili další dva (teď už známé) pachy. Slyšeli jsme, když před domem zastavilo auto a oni se vřítili dovnitř, dožadujíc se odpovědí. Cítil jsem jejich nervozitu a obavy. Trochu mě překvapilo, že jsem slyšel jen Edwardovy otázky, ale žádné odpovědi.

Alice mi to však po chvilce vysvětlila: „Na Edwarda jsem se těšila. Viděla jsem, že si budeme hodně blízcí.“

Když si všimla, jak jsem se zamračil, smazala mou vrásku prstem a se smíchem mě políbila: „Neboj se, jen jako bratr a sestra. On bude na tu pravou ještě pár desetiletí čekat. A co se týče jeho otázek, odpovědi neuslyšíš. Má také talent – čte myšlenky. Slyší vše, co si myslíš.“

Zvedl jsem se z postele: „Hm, asi bychom se měli jít představit.“

Alice na mě vesele mrkla a začala se oblékat: „Dobře, ulehčíme jim to. Zajímá mě, jak Edward zareaguje na to, že jsme mu zabrali pokoj.“

Sotva jsme se objevili nahoře, Esme na nás vesele zamávala: „To je dobře, že jdete.“

Rose v objetí velkého upíra s tmavými vlasy a pobaveným výrazem, se pochlubila: „Tohle je můj Emmett.“

Než jsem stihl zakročit, Alice byla dole a s úsměvem mu podávala ruku: „Ahoj, těší mě. Já jsem Alice a tohle je Jasper.“

Když viděl mé jizvy, přimhouřil oči a střelil pohledem po bratrovi. Ten však jen pokrčil rameny, jako by mu tím chtěl říct, že jsem zřejmě nebezpečný, ale teď nic neplánuji. Trochu jsem se ušklíbl, ale potřásl jsem si s nimi rukou také.

Když si Alice potřásla rukou s Edwardem, s milým úsměvem přiznala: „Omlouváme se, že jsme ti zabrali pokoj. Byl z něj ale nejlepší výhled.“

Edward nakrčil nos: „Cože? Rose! Kde mám věci?“

Ta se rozesmála: „V garáži. Dej si je, kam budeš chtít. Hosté mají přece přednost.“

Takže se mi to nezdálo. Tihle dva mají zřejmě trochu zvláštní vztah.

To už se ale Emmett rozesmál: „Vážně jste nás vyděsili. Když jsme ucítili dva upíry, hnali jsme se sem jako blázni – před očima nejrůznější hrůzné scénáře… a vy si tu zatím v klidu užíváte… Cullenovic pohostinnosti,“ dodal s šibalským úsměvem.

Bylo mi víc než jasné, jak to myslel. Rose do něj trochu šťouchla a já ucítil, jako to mezi nimi jiskří. Oni jsou prostě takoví - živelní.

Přidat se k téhle rodině, bude rozhodně zajímavé. Tolik různých typů a přesto spolu jako zázrakem vycházejí. Mám se opravdu co učit. A nejen o potravě! Zdá se, že láska má opravdu spoustu podob. Snad je časem pochopím.

♦œTHE END♦

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

6)  Alda (25.03.2011 21:36)

Wow, to bylo moc pěkné !! Dík !!!

5)  Yasmini (23.09.2010 19:08)

Nejlepší je Rose.
Povedlo se ti to.
Y.

3)  Karolka (23.09.2010 00:16)

Velmi příjemné čtení, děkuju!

2)  krista81 (22.09.2010 22:29)

Krása, Jasper je zlatej a Alice svá

1)  Eleanor (22.09.2010 14:52)

Krásná povídka. Je sladká

1