21.09.2010 [09:00], Aalex, Povídky na pokračování, komentováno 15×, zobrazeno 2694×

Je tu poslední kapitola. Fí se znovu setká s Embrym - jak jinak..., ale předtím ještě potká někoho jiného. Koho? To si přečtěte.

Od chvíle, kdy jsme se rozešli každý k sobě domů, jsem nemohla myslet na nic jiného než na něj. Embry nejenže okupoval moje srdce, ale zabral si pro sebe i každičkou mou myšlenku. Chyběl mi. Chtěla jsem ho znovu vidět a nechtěla jsem čekat.

Nedomluvili jsme si žádnou pevnou schůzku, protože Embry měl jakési povinnosti, o kterých nechtěl, nebo spíš nemohl, mluvit. Nikdy prý neví, co bude ten den dělat, a tak jsme si vyměnili čísla s tím, že se domluvíme operativně – z okamžiku na okamžik. Že se chceme vidět co nejdřív, bylo oběma jasné. A já měla podezření, že ta jeho tajemná „práce“ souvisí s jeho přeměnou ve vlka.

Přede mnou se ale rýsoval víkend a já si skoro zoufala. Díky tomu, že okupoval celou mou mysl, nebyla šance, že bych dokázala něco složit. Potřebovala jsem ho vidět. Hned. I kdyby to mělo být jen na pár chvil. Třeba by se mi povedlo ukrást mu polibek…

Požádala jsem Marthu o mapu a našla si na ní rezervaci La Push. Bylo to skoro na pobřeží – asi 20 mil od Forks. Když jsem se balila, předstírala jsem, že se chci podívat k moři. Byla jsem si ale až moc vědoma, jak šibalsky se Martha usmívá. Prokoukla mě, jak jinak. Její bystrozrak mě občas štval. Aspoň, že neměla žádné poznámky. Ty možná přijdou, až se vrátím, ale teď jsem se tím nehodlala zabývat.

Hodila jsem si na záda batoh s dekou, blokem, tužkou a něčím k snědku, nasedla jsem  na motorku a děkovala nebi, že ještě nezačalo pršet. Někdo tam nahoře mě má asi vážně rád. Zatím jsem tu moc nezmokla, což bylo zvláštní – na to, že je Forks nejdeštivější místo na západním pobřeží.

Řítila jsem se po silnici mezi lesy a užívala si rychlost. Bože, jak jsem milovala rychlé míhání stromů, které mě míjely, sotva jsem je spatřila před sebou. Cestou jsem přemýšlela, kde Embryho hledat. To mám chodit od domu k domu, abych zjistila, kde bydlí? Stejně jsem měla pocit, že by to bylo k ničemu. Embry byl nejspíš někde venku. No… pokud se změnil ve vlka, mohl by mě ucítit. Nakonec jsem se rozhodla sáhnout k nejjednoduššímu řešení – totiž udělat to, co jsem řekla Marthě. Podívat se na pobřeží.

Moje předsevzetí vzalo za své, když mě cesta přivedla na útesy. Les dosahal až k nim. Vábily mě tolik, že jsem odstavila motorku, sundala helmu a šla tak blízko, jak jsem si jen troufla. Hukot oceánu pode mnou zněl jako hudba. Odvážná a divoká. Zavřela jsem oči a v mojí duši začala vznikat má vlastní verze.

Už už jsem se otočila, že si dojdu k motorce pro batoh, ve kterém jsem měla diktafon, abych mohla začít tvořit, když jsem zahlédla barevnou šmouhu a vzápětí ucítila prudké škubnutí. Někdo – nebo spíš něco mě drželo. Byl to ledový pevný stisk. Snažila jsem se vytrhnout, ale zaslechla jsem jen pobavené uchechtnutí. Podařilo se mi otočit hlavu a spatřila jsem dokonalý ženský obličej orámovaný ohnivou hřívou lesklých vlasů. To vše jsem si uvědomovala jako by mimochodem – nemohla jsem totiž odtrhnout pohled od očí té ženy. Byly krvavě rudé. Pobaveně se na mě usmála a já se při záblesku jejích zubů vážně vyděsila. Instinkt mi napovídal, že musím zmizet. Hrozilo mi smrtelné nebezpečí bez ohledu na to, jak andělsky ta žena vypadala.

Zřejmě něco zaslechla, protože se náhle zadívala do stínu lesa. Využila jsem situace. Mým tělem proběhlo stejné chvění jako před třemi dny, moje oblečení spadlo k zemi a já se vznesla k nebi v mé ptačí podobě. Než se žena stihla vzpamatovat z překvapení, vyřítil se z lesa obrovský vlk. Vypadal podobně jako Embry. Žena po mě naposled loupla okem a vrhla se dolů z útesu. Nehodlala se zřejmě pustit do křížku s o hlavu vyšším vlkem.

Vlk se zastavil na kraji útesu a mrzutě se za ní díval. Slétla jsem trochu níž, když v tom se po mě vlk ohnal. V jeho očích jsem zahlédla potlačovaný vztek. Chtěl si na mě zchladit žáhu. Ach bože! Jak jsem si jen mohla myslet, že je jako Embry? Mávala jsem křídly, abych se vznesla vzhůru – do bezpečí. Téměr se mi to povedlo… téměř! Slyšela jsem dusot několika párů nohou a otočila se tím směrem. To byla chyba. Vlk mě zasáhl tlapou a já spadla na zem. Viděla jsem ještě zděšení v Embryho očích, když nás tak viděl. Vlk se ke mně natahoval, ale než se do mě stihl zakousnout, vzplála jsem jako fagule.

Tak zvláštní pocit jsem nikdy necítila. Ani přeměna nebyla jako tohle. Všechno jsem viděla přes plameny, které olizovaly moje tělo, necítila jsem však žádnou bolest – jako bych byla dvojí. Moje tělo strávily plameny během několika málo sekund, mé vědomí tam ale bylo stále. Letělo vstříc Embrymu, zatím co ten zoufale vyl. Zaútočil na druhého vlka, ale ten ho jen překvapeně srazil k zemi. Nechápal vůbec, co se děje. A proč by taky měl? Byla jsem přece pouhý pták. Vlk, který na mě zaútočil, byl viditelně zkušenější. Embry věděl, že ve své současné podobě nemá šanci, a tak se přeměnil.

Běžel k hromádce popela, která ještě doutnala. Nic jiného z mého těla nezbylo. Chtěla jsem mu říct, že jsem v pořádku, že všechno bude dobré. Bolelo mě, když jsem viděla, jak je zoufalý. Klečel na zemi a nabíral můj popel, jako by mě tím mohl oživit.

Z očí mu kanuly obrovské slzy, když křičel: „Paule, ty idiote, co jsi to udělal? Tys ji zabil!!!“

V tu chvíli ho přemohly vzlyky a nemohl dál pokračovat. Přicházeli další vlci a stavěli se v tichém souznění do půlkruhu kolem Embryho. Dokonce i Paul vypadal teď nešťastně.

Velký černý vlk se přeměnil ve stejně velkého indiána. Z vrčení ostatních jsem zaslechla jeho jméno - Sam. Položil Embrymu chlácholivě ruku kolem ramen: „Co se stalo? Koho zabil?“

Embry jen zavrtěl hlavou. Nebyl teď schopen mluvit.

Sam to asi pochopil, protože ostatním zavelel: „Victoria utekla. Musíme zajistit, že se to dozví Cullenovi. Paule, Jarede, Quille, běžte zpátky a hlídejte vesnici. Já s Jacobem půjdeme na hranici.“

Věnoval Embrymu poslední soucitný pohled a rozběhl se do lesa. Nepotřebovala jsem ho vidět měnit, abych si domyslela, že už je zase vlkem.

Brzy byl Embry sám. Jeho sykání neustávalo. Jako by potřeboval plakat, ale nechtěl slzy pustit ven. Nechtěla jsem se už déle dívat na jeho bolest. Chtěla jsem se otočit a odplout někam pryč. V tom mě ale cosi začalo stahovat zpátky dolů. Tam, kde vítr rozfoukával můj popel.

Mé vědomí se vrátilo, ale dál se nic nedělo – skoro, jako bych na něco čekala. A to něco byla slza. Jediná, která Embrymu vyklouzla zpod zavřených víček. Jakmile dopadla na zem, z popela povstal nový fénix. Překvapeně jsem se podívala na svá křídla a pak na Embryho. V jeho tváři se mísilo překvapení s nadějí a nevěřícností. V hrdle mě zalechtal jakýsi zvuk, který se nedal zadržet. Když jsem ho vypustila, uvědomila jsem si, že to byl smích. Šťastný smích. Vzápětí jsem tu opět stála jako Fí. Tentokrát Embry na nic nečekal. Nedbal na to, že jsem nahá a objal mě tak pevně, jak jen dokázal. Zakryl mě vlastním tělem, zatím co mě začal horoucně líbat a mezi polibky šeptat: „Už nikdy nedovolím, aby ti někdo ublížil. Myslel jsem, že jsi mrtvá! Bože, tohle už nechci zažít. Miluju tě, Fí, tak moc…, že se to nedá vypovědět.“

Oplácela jsem mu polibky a cítila, jak zářím štěstím: „Už nikdy tě nenechám takhle trpět. Byla jsem tu celou dobu, ale nedokázala jsem ti dát vědět. Promiň, Embry. Ale víš, co se říká o fénixech? Zrodí se z vlastního popela. … Tak jako já. Miluju tě. Už tě neopustím.“

♦œTHE END♦

Chtěla jsem moc a moc poděkovat za komentáře. Tuhle povídku jsem vkládala už napsanou a zjistila jsem právě díky komentářům, že by se dalo napsat ještě hodně. Pro mě bylo to hlavní, aby si  vyznali lásku, což se stalo, a zbytek nechám na vaší představivosti. Budu moc ráda, když i tady necháte nějaký komentík. Předem díky.

4. kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

15)  Marcelle (28.03.2012 14:54)

Mně se to moc líbilo, zajímavý paralelní příběh, sice by se dal rozvinout, ale možná by to nevyznělo tak jako tohle. Díky za příjemné čtení.

14)  SarkaS (19.07.2011 12:04)

Teda Paul je fakt vůl a ne vlk. Ale já věděla, že ji umřít nenecháš, je to přece fénix, ti nikdy neumírají

13)  HMR (18.07.2011 22:01)

Nádherná povídka, krásná a jemná

12)  Kamci (15.07.2011 20:40)

no, nějaký epilog bych uvítala, ale jinak super povídka

11)  Kristiana (15.07.2011 14:40)

Holka, takhle mě děsit!
Málem mě kleplo, když se objevila jistá rudovlasá a rudooká upírka. Při vyběhnutí vlka z lesa se mi ulevilo a říkala jsem si, že teď už bude všechno fajn. A ono ne...
Proč na ni Paul útočil? Že by ho zářící ptáček rozhodil? Nebo si chtěl jen vybít vztek kvůli Viktoriinu útěku? Ono je vlastně jedno proč. Hlavní je, že je Fénix v pořádku.
Málem mě kleplo, když se z ní stal popel, ale vzpomněla jsem si právě na zrození z popela(a HP ) a hned jsem byla klidnější.
Krásný příběh.

7)  lied (21.09.2010 17:16)

uf mě se ulevilo nejdřív mi zatrnulo když se tam objevila Viktorie ale nakonec to dopadlo dobře.

5)  Linfe (21.09.2010 09:12)

Rozhodně by se dalo napsat o mnoho víc dílečků, ale i takhle to bylo nádherné. Děkuju za tuhle povídku

2)  Elizabeth (20.09.2010 20:19)

Krásná povídka, ale radši bych, kdyby byla o hodně delší. Taky jsem se při slovech "poslední díl" zděsila ...je mi líto, že je konec a s velikou radostí bych uvítala nějaké další pokračování, i když i tohle je dokonalý.
Prosím, nechceš to lehce prodloužit?
Ale je to stejně nádherné

1