15.09.2011 [16:30], ambra, Povídky jednorázové, komentováno 57×, zobrazeno 8194×

Nehledejte v tom logiku. Nelpěte na detailech.

Prostě se jen nechte vtáhnout do jednoho snu.

 

Nejedná se o songfic, přesto doporučuji poslechnout si písničku - ona byla inspirací ♥.

Nikdy jsem nevěřila v lásku na první pohled.

Prostě tam jenom tak ležel. Ve chvíli, kdy jsem zahlédla rukáv jeho bundy, hrklo ve mně, že se zařadím k těm nešťastníkům, co najdou někde v lese nebo v parku mrtvé tělo a až do vlastní smrti ten obraz nedostanou z hlavy.

Zůstala jsem stát, a pak začala pomalu couvat. Úplně špatná reakce, já vím, ale to mi došlo až ve chvíli, kdy jsem zaslechla tiché zasténání. Donutila jsem se zhluboka nadechnout a vykročila k němu.

Ležel na boku, zkroucený do klubíčka, jako by se snažil zvládnout velkou bolest. Nevypadal na feťáka – i když jsem nikde neviděla batoh ani žádné jiné normální věci, měl na sobě drahé značkové oblečení a boty, v zeleném mechu zářila jeho naprosto čistá a dokonalá pleť a jeho vlasy – i když teď rozcuchané a plné kousků větviček a listí - rozhodně znaly pravidelnou údržbu.

„Je ti špatně?“ odvážila jsem se dotknout jeho ramene. Znovu jen zasténal, ale na okamžik otevřel nepřítomné oči. Zelené jako ten mech.

Ten jediný kratičký pohled stačil.

Všechno se ve mně sevřelo. Do hlavy mi vytryskl gejzír horké krve a její sladká chuť zasáhla i moje ústa – jako bych olízla lžíci od nejlepšího medu. Hučelo mi v uších – ale ne jako když jsem se v pěti letech nechala přemluvit na kolotoč; mnohem víc mi to připomínalo chvíli, kdy jsem poprvé stála na pobřeží oceánu těsně před bouří.

Divoký, ale tak vzrušující hukot…

Došlo mi, že jsem právě uprostřed lesa, který se táhnul kilometry za naším domem, potkala svůj osud.

Hlavou mi vířily otázky jedna přes druhou: Kde se tu vzal? Kdo to je? Proč je sám? Co mu je? Jak mu co nejrychleji zajistím pomoc? Uvědomila jsem si, že zase zapomínám na priority. Jacobova nejčastější připomínka – Bells, jsi moc roztěkaná, všechno je otázka priorit.

Jen díky němu jsem se za ten rok ve Forks nezbláznila. Našla jsem v něm nečekaného přítele; to on mě naučil nebát se lesa, neztratit se v něm a postupně ho dokonce začít milovat a vyhledávat.

„Život nejsou jenom knížky, Bells,“ smál se a tiskl moje dlaně ke kůře stovky let starého stromu. „Tady je opravdový život, cítíš to?“ donutil mě nabrat do plic tu těžkou omamnou vůni dřeva, listí, vodou nasáklého mechu a – tu další ingredienci jsem nikdy nedokázala pojmenovat, ale přesně jsem věděla, že právě ona může za to, že se příliš zelené Forks stalo mým skutečným domovem.

Milovala jsem Forks, milovala jsem lesy a blízký oceán a věděla jsem, že bych měla milovat Jacoba Blacka. Ale jemu ta nepojmenovatelná část, to tajemné kouzlo, které způsobí, že se něco ve vás nevratně pohne, jemu ta tajemná ingredience prostě chyběla. A tak, i když jsem věděla, že on miluje mě, předstírala jsem, že o ničem nevím, že nevnímám touhu v jeho očích, rozpačité úsměvy a dech, který se zrychlí vždy, když se náhodou dotkneme.

Teď, v tomhle ohromujícím a zároveň děsivém okamžiku jsem se toho cizího muže – vlastně skoro ještě chlapce – nedotýkala náhodou. Jeho rozpálené čelo, bledé a přesto tak horké tváře – styděla jsem se za to, ale jeho stav mi sloužil jako dokonalá záminka uspokojit ten nový, a přesto tak lačný hlas někde uvnitř mého těla, hlas, který se neodbytně dožadoval okamžitého fyzického kontaktu.

On zůstával v tom podivném stavu – ani vědomí, ani bezvědomí, sténání se střídalo s hlasitějšími výkřiky a zrychleným horečnatým dýcháním.

Sáhla jsem pro mobil, i když jsem si neuměla představit, jak ho odsud záchranka dostane. Kdo rozhodne, jak vážný je jeho stav? Pošlou pro něj helikoptéru? Protože autem se sem rozhodně nikdo nedostane, ohlédla jsem se po strmé kamenité pěšince. Nakonec jsem se rozhodla, že se pokusím zjistit, jak na tom je, ať nejsem v telefonu za úplného blázna. Bude stačit i ten zmatek s udáváním naší polohy.

Zdálo se, že má horečku, ale nekrvácel – tedy aspoň ne ven, a když jsem opatrně prohmatala jeho dlouhé a atleticky pevné ruce a nohy, nenašla jsem ani náznak zlomeniny – otok nebo velkou modřinu. Zbývalo břicho a hrudník. Chvíli jsem zaváhala, ale nakonec jsem mu pomalu rozepnula bundu a ještě pomaleji – se vší opatrností, které jsem v tom rozechvělém stavu byla schopná, jsem mu vyhrnula tričko. Nešlo mi to moc dobře – stále ležel na boku, ale jakmile jsem se dotkla obnažené kůže jeho těla, napjal se a překulil na záda, ruce i nohy rozhozené do stran. Na okamžik mi připomněl motýla – velkého, zraněného a úplně bezmocného.

„Ššš, ššš,“ opakovala jsem konejšivě. Nepomáhalo to, ale dělala jsem to instinktivně, stejně jako hlazení, které střídalo každý můj neohrabaný pokus najít důvod stavu, ve kterém je.

Uviděla jsem to až ve chvíli, kdy jsem zůstala bezradně sedět na patách. Pootočil hlavu na opačnou stranu. Na místě, které jsem předtím nemohla vidět, těsně nad lemem trička, hyzdila jeho krk ošklivá, krvavě rudá a rozšklebená rána ve tvaru půlměsíce. Ach bože, v duchu jsem vyjekla a zakryla si pusu právě včas, aby ten vyděšený zvuk nemohl ven. Pokousalo ho nějaké zvíře a nejspíš ho infikovalo – tak s tím si rozhodně neporadím. Konečně jsem vytáhla mobil a zmáčkla nastavenou předvolbu.

„Nemocnice? Můžete mě prosím přepojit na pohotovost?“ Sotva jsem domluvila, dřív, než mě někdo na opačném konci stihl ujistit, že to bude trvat okamžik, se jen několik centimetrů přede mnou objevila jeho tvář. Nechápala jsem, jak se tak rychle dostal do sedu, ale v každém případě se tvářil rozzuřeně a prosebně zároveň a jeho oči už rozhodně nebyly nepřítomné, naopak – doslova mě propalovaly. Znovu ten horký gejzír, ale tentokrát nejen v hlavě – přísahala bych, že mi právě v každé žilce v těle začala vařit krev, že cítím ty vzdouvající se a praskající bublinky a že to je také důvod, proč se třesu – uvnitř i navenek.

Natáhl se po mém telefonu, vytrhl mi ho z ruky a pak se zase sesunul na své mechové lůžko.

„Tři dny!“ vykřikl vyčítavě. „Řekl, že musím vydržet tři dny.“ U posledního slova už zase jen šeptal. Naklonila jsem se k němu, abych mu rozuměla. „Udělal mi to doktor.“ Zvedl ruku směrem ke svému zranění, ale neměl sílu dostat ji až tak daleko. Nechal ji klesnout do trávy vedle sebe. Tak blízko mojí dlaně… „Umíral jsem, teď musím prostě vydržet a pak už budu navždy v pořádku.“ Vysíleně oddechoval.

Nerozuměla jsem ničemu z toho, co říká. Přesto jsem toužila udržet svoje srdce v tom bláznivém tempu, které způsoboval jeho nádherný hlas. Ne samet, spíš ta nejjemnější kůže. Hladká, a přitom příjemně drsná. Proto jsem se zeptala – jen aby mluvil dál.

„Proč nezůstal s tebou, když je to doktor?“

Usmál se. Pokud jsem do té chvíle měla ještě nějakou malou pochybnost o tom, co se se mnou děje, teď zmizela. Shořela na hranici toho jediného malého úsměvu.

„Já mu utekl,“ přiznal. „Nesmí mě najít. Je to vyděrač. Za možnost přežití jsem musel slíbit, že se vzdám všeho.“ Vyčerpaně zavřel oči. Dalších pár minut jsem bezmocně přihlížela, jak svírá v křečovitě zaťatých pěstích trsy trávy, jak se kouše do jazyka, aby nekřičel bolestí a jak patami rozrývá měkkou hlínu.

Když odezněl nejhorší nápor bolesti, překulil se znovu na bok, a aniž otevřel oči, zvedl nepatně ruku.

Nemusel nic říkat, to gesto bylo naprosto výmluvné.

Opatrně, pomalu, ale bez zaváhání jsem se posunula blíž a lehla si k němu. Zvedla jsem jeho paži, kterou mě k sobě před chvílí zavolal, a položila si ji kolem pasu. Pak jsem ho taky objala, ale ne příliš pevně – chtěla jsem mezi námi udržet odstup, abych mu viděla do obličeje.

„Co tě vlastně bolí?“ zašeptala jsem.

Soustředěně nakrčil čelo – jako by sbíral sílu znovu promluvit. „Já… hořím. Zevnitř, zvenku… nedá se to popsat…“ Dech se mi zasekl někde na půl cesty z plic. Moje ruka automaticky sklouzla po jeho zádech, znovu jsem našla spodní lem jeho trička a položila rozevřenou dlaň na tu horkou kůži. Připadal jsem si jako nejhorší sobec na světě. To, co jemu přinášelo utrpení, mě propalovalo až do morku kostí úplně jinými pocity. Ach bože, co je to se mnou? Vážně ležím uprostřed lesa v objetí s cizím klukem, který je buď blázen, nebo umírá? Přitiskla jsem se k němu silněji.

„Jsem Edward,“ zašeptal. „A ty?“

„Bella.“ Moje dýchací cesty konečně znovu podlehly normálním reflexům.

„Zůstaneš tu se mnou, Bello?“ Ta otázka byla stejně přirozená, jako zbytečná.

Jistěže s ním zůstanu. Už nemám na vybranou.

xxx

Nakonec jsem ho tam přeci jen pár hodin musela nechat. Podle toho, co říkal, byl teprve na začátku. A vážně trval na tom, že tam zůstane i v noci. Čekala mě cesta domů – spacáky, jídlo, voda, nějaké léky z naší uboze zásobené lékárničky, náhradní oblečení, pořádná baterka. A hodně krkolomný vzkaz pro tátu.

Znovu jsem v duchu poděkovala Jacobovi. Kdo by to před rokem řekl – Bella Swanová tábornice.

Nechala jsem Edwardovi mobil a nastavila ho na hlasitý profil. Tu stezku jsem sice znala, ale přesto… Doma jsem vzala tátův náhradní služební. Kdybych přeci jen váhala, prozvoním svoje číslo a možná mi pomůže vyzváněcí tón. V lese se všechny nepatřičné zvuky hrozně rozléhají.

Jako by mi to chtěl potvrdit. Ten řev rozhodně byl nepatřičný. Otřásla jsem se a posledních pár desítek metrů k němu doklopýtala neuvěřitelnou rychlostí. Ten pohled mě zmrazil.

Ležel na zádech, propnutý jako luk. Naběhlé žíly na spáncích, na krku a na obnažených předloktích mu divoce tepaly. Ano. Obnažených – rozervaná bunda a tričko se válely kolem něj. Poprvé jsem ucítila kratičký, ale intenzivní závan strachu. Který vzápětí zmizel, protože Edward nějak vycítil mou přítomnost, donutil se uvolnit tu děsivou křeč a znovu ke mně vztáhl ruku.

„Holčičko…“

Jeho paže, jeho nahé tělo, jeho vlasy, jeho vůně, která byla nepochopitelně stále silnější a stále krásnější, jeho oči, když měl sílu je otevřít, jeho rty, když se usmál – jen pro mě a navzdory té hrůze – a znovu jeho rty, když po několika dalších strašných hodinách, kdy jsem s ním znovu bojovala o možnost někoho zavolat, našel spolehlivý způsob, jak mě umlčet…

Med… Med a mech… Mech a skála… Všechno měkké a všechno tvrdé…

Hodiny se vlekly i pádily. Byli jsme jako dva trosečníci na voru uprostřed oceánu – každou chvíli se to vratké plavidlo mohlo rozpadnout, ale hodiny bolesti, strádání a strachu vyvažovaly vteřiny absolutního odevzdání se, smíření a pochopení všeho.

Ztratila jsem pojem o čase. Vnímala jsem jen některé zlomové momenty.

Když přestal jíst. Když přestal pít. Když se ten oheň konečně dal na ústup.

Ledově chladné konečky jeho prstů na mých tvářích. Na mých víčkách, když jsem upadla do mátožného neklidného spánku. Na mých rtech, když je rozevřel, aby mě mohl znovu ochutnat. Polibek, vzápětí přerušený jeho drásavým výkřikem.

Už ne!

Tiskl mě k sobě s čím dál větší silou. Naše srdce nějakou dobu jako by pracovala společně. Srostli jsme v nich jako nerozdělitelná siamská dvojčata. Ale pak se to jeho vzdálilo. Předběhlo to moje. Zrychlilo a zbláznilo se.

Ach bože, nikdy ho nedostihnu…

„Edwarde, bojím se…“

„Miláčku, cítím, že to bude v pořádku.“

„Já se bojím o tebe!“

„Lásko moje…“

„Obejmi mě, pevněji, prosím…“

Ten poslední úder byl jako výbuch sopky. Jediné mohutné zadunění, které v sobě pozřelo všechnu lávu. Muselo. Horkost totiž zmizela.

Ticho. Ale ne mrtvé ticho. Tohle bylo plné očekávání a napětí.

Jeho srdce nebilo. Tak proč mě nepřekvapilo, že jsem ucítila jeho další – první – pomalý a hluboký nádech?

A pak můj milovaný konečně otevřel oči.

povídky od ambry

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2 3   »

57)  kajka (29.02.2024 23:15)

Áááááá, může se tu, prosím, blábolit? Všecičko pohromadě a hromada protikladů. Horko a chlad, láska a strach, tvrdost a měkkost a zelený, hlavně zelený.
Mech, stromy, tráva, kapradí... všechno zelený. Miluju les, klidně může být i v Čechách, jenže zrovinka ten olympijský má prostě něco do sebe. Tam se dějí kouzla. Nic proti plážím.
Sjíždím si znovu ambrovlnu a tahle úžasná povídka je prozatimní peak.
Děkuji.

56)  kajka (16.10.2017 17:04)

Když ony se ty tvé povídky tak báječně čtou. Čas od času si ujíždím na ambrovlně a je to boží!!!
Akorát máš v komentářích trošičku přerákosníčkováno. Ale neoslavovat tvůj um alespoň pár slovy... nedá mi to.
Moc a moc děkuju.

55)  ambra (16.10.2017 11:23)

Kajuško, já tě málem nestíhám sledovat. Ale opravdu jen málem

54)  kajka (16.10.2017 09:53)

Báseň v próze.
Mám z ní husí kůži, krásné a trochu děsivé zároveň.
Příliš mnoho prostoru pro představivost.
Asi záleží na rozpoložení. Minule jsem byla beznadějně romantická, dnes mám chmurnou náladu, tak si snad ani nechci domýšlet.

53)  kajka (12.03.2016 15:30)

To je teda pecka. Krásný, nejkrásnější, mechový.

51)  ambra (22.06.2013 13:13)

Děkuju, dívky, ST, díky tobě jsem povídku po dlouhé době otevřela a opravila nefunkční video, bez té písničky je to... divné .

50)  SestraTwilly (22.06.2013 09:22)

Krásna poviedka Ambra. Pekné sobotné ráno si mi ňou ešte
viac spríjemnila. Super!!!

49)  eMuska (28.10.2012 13:18)

moje srdiečko sa asi zbláznilo... to bol zážitok, až sa mi kráti dych!

48)  ambra (21.02.2012 17:04)

haničko

46)  ambra (15.10.2011 13:00)

Berunky, moc děkuju! Jsem ráda, že jste to objevily .

45)  julie (14.10.2011 22:52)

Ambro,to je nádhera!Ta poslední věta je jak úplně nenápadný, jen tak si ležící odjištěný granát!

44)  SarkaS (14.10.2011 22:45)

Ambři, ty jsi... jak jsi... hééééééééé... Děláš si humor viď. Tohle je jasný konec nekonec. Takový skvost a najednou šlus? Víš jak se mi tu kvůli těm dvou kroutili palce u nohou? Málem mi v zápalu boje upadly, abys věděla... Ať přemýšlím jak chci, pořád mi vychází jen jediná možná alternativa zachovávající si alespoň zdání reality a ta teda není vůbec povzbudivá. Svačinka utěšitelka...

43)  Kamci (14.10.2011 22:31)

téda jakto, že jsem na takový skvost narazila až teď?
skvělý

41)  AMO (01.10.2011 16:40)

Máří, Tvé jméno se bude uvádět v encyklopediích u spisovatelky s uměním vyvolat infarktové stavy a svým psaním plnící koronární jednotky...
Zase nádherné, jemné a nadčasové...

40)  ambra (28.09.2011 20:17)

jeanine, moc děkuju
Co vy dvě siamky tu zase vymýšlíte?

39)  Twilly (28.09.2011 19:37)

Žeby Twilight?

38)  Bosorka (28.09.2011 19:34)

Tak se mi zdá, že dosadíme-li do rovnice jednoho novorozeného upíra, jednu jemu zpívající svačinku a minimální vzdálenost jeho zoubků od jejich krčních tepen, tak výsledek je více než jasný...

1 2 3   »