Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/Srdce_orig_napis.jpg

Zmatení

Když jsem se probudila, hned jsem začala rukama zkoumat, jestli je opravdu u mě. Byla to moje nová životní potřeba. První myšlenka každé ráno patřila jemu. V těsném závěsu následoval plíživý strach, jestli se opravdu vrátil. Byla to ale jen vteřina, protože pokaždé tam samozřejmě byl. Nehnul se ode mě ani na chvíli. Ani jeden z nás totiž nesnesl odloučení, i kdyby to bylo jen na pár minut.

Všechno bylo skoro jako dřív, jen ještě intenzivnější a kouzelnější. Tak jako člověk donucený k dlouhému hladovění pak vnímá ostřeji každou vůni, tak jsem i já byla nově omráčená Edwardovou blízkostí. Moje oči se nedokázaly přestat dívat do jeho tváře, moje ruce nikdy neměly dost vzájemných dotyků. Jeho vlasy, oči, ústa, vůně...

A on se opíjel mnou. Nemohla j sem se nabažit výrazu v jeho tváři, když se na mě díval. Bylo v něm tolik něhy a touhy, že jsem přestávala dýchat.

A bylo úžasné mít zpátky svou novou rodinu. Alice, Jasper a David – moji nejbližší přátelé. Davidovi se strašně ulevilo, když mohl konečně přestat používat maskování. Užíval si, že na něj ostatní mluví a nadšeně se vracel z každého lovu, protože zvířata konečně začala utíkat. Všechno bylo najednou radostné a krásné, jako kdybych se probudila z noční můry do slunečného letního dne.

Ze Seattlu jsme odjeli do Forks a sbalili pár věcí, které jsem chtěla brát s sebou a vrátili jsme se domů, do Čech. Bylo jasné, že Volturiovi dříve nebo později zjistí, že jsem se vrátila k upírům a budou chtít prosadit svůj zákon. Bez diskusí a hádek jsme se dohodli, že se rozloučím s rodinou a potom mě Edward promění. Nebyla jiná cesta. Zbývalo jen pár dní, protože jsme nechtěli raději nic odkládat.

Vlastně bych měla být nadšená. Můj sen – být navěky s Edwardem – se měl naplnit. A vlastně jsem i byla, i když loučení s mámou a tátou byla jedna z nejtěžších věcí, jakou jsem kdy musela udělat. Vlastně to byla jen obyčejná návštěva. Dělali jsme to co obvykle, žádná oslava, žádné loučení. Nesměli vědět, že odcházím. To jen já jsem se v duchu loučila a snažila se zapamatovat každé slovo a jejich tváře. Za pár dní jsme chtěli předstírat  mou smrt.

Otevřela jsem oči a otočila se k Edwardovi. Ležel na boku, přitisknutý ke mně a na tváři měl šťastný úsměv. Vítal mě očima, líbal na čelo a lačně vdechoval mou vůni.

„Dobré ráno, lásko,“ zašeptal.

„Jaká byla noc?“ zeptala jsem se s potutelným úsměvem. Pamatovala jsem si, co se mi zdálo.

Zasténal a položil si nohu přes moje boky. Stravovaly nás plameny, které zatím nemohly být utišeny. Dohodli jsme se, že na naše první milování počkáme až po proměně. Carlisle si sice myslel, že Edward by mi neublížil, protože se dokáže ovládat jako nikdo jiný, ale to jsem nechtěla. Představa, že se musí držet zpátky a kontrolovat každý sval v těle, aby mě omylem nezabil, se mi nelíbila. Chtěla jsem, aby vášeň, kterou cítí, mohl prožívat naplno.

„Jaké máš dnes plány?“ zeptala jsem se, když výbuch touhy mezi námi pomalu odezníval. Předla jsem jako spokojené kotě.

„Být s tebou,“ odpověděl bez váhání.

Trochu jsem se nadzvedla, abych mu viděla do tváře. Jeho oči byly už několik dní černé jako noc. Od té doby, co jsme byli zase spolu, nikdy neodešel lovit.

Pohladila jsem ho. „Měl bys vzít Jaspera a jít na lov. Musíš mít už hroznou žízeň.“

„Když jsem s tebou, tak to skoro nevnímám.“

„Cítím to stejně,“ řekla jsem a políbila ho na tvář. „Ale jíst se musí. Ty sám mi to říkáš pořád.“

Trochu si povzdychl a zvedl mě, aby mohl vstát.

„Tak dobře. Ale jenom do Krkonoš.“ Obvykle jezdívali do Tater nebo do Alp. Krkonoše byly příliš málo rozlehlé a riziko, že při lovu narazí na člověka, moc vysoké.

Zůstal se mnou ještě během snídaně a pak vyrazili. Vzali s sebou i Davida, i když to ještě tolik nepotřeboval. Jeho maskovací schopnosti byly velmi výhodné při prozkoumávání terénu. Byla jsem moc ráda, jak se Edwardův vztah k jeho otci za těch posledních pár týdnů prohloubil.

Alice zůstala se mnou doma. Rozhodla se, že probere můj šatník a ještě před proměnou udělá velký nákup. Já jsem tohle opravdu nechtěla řešit a ráda jsem jí to přenechala.

„Ty a Jasper,“ nadhodila jsem odpoledne během jedné z našich nekonečných diskusí o všem. „Jak dlouho se už znáte?“

Alice se usmála. „Přes sedmdesát let.“

„Wow,“ vydechla jsem uznale.

„Ani mi to nepřipadá jako dlouhá doba,“ řekla trochu zasněně. „Myslím, že ani za dvě stě let o něm nebudu vědět úplně všechno.“

Právě ukládala vyřazené oblečení do připravené krabice, když se najednou uprostřed pohybu zarazila. Byla to vlastně jen vteřina. Chviličku vypadla jako socha a vzápětí pokračovala v práci, jakoby se nic nestalo.

„Je všechno v pořádku?“ hlesla jsem. Po zkušenostech z minulosti mě  každá odchylka od normálu dokázala rozrušit.

„Ano. Nemělo by?“ zeptala se Alice naprosto vyrovnaným hlasem. Nebyla v něm ani stopa po tom, že by se mi něco snažila zatajit.

„Zdálo se mi...“ zarazila jsem se. Vážně bych to neměla tak přehánět.

„Asi hledám problémy, tam kde nejsou. Prostě mi připadalo, že jsi ztuhla.“ Pozorně jsem sledovala její reakci, ale nezdálo se, že by prožívala něco nezvyklého.

„Já vím. Jen jsem si na něco vzpomněla,“ odpověděla s úsměvem a zavřela krabici

Potom mě z ničeho nic radostně objala.

„Je úžasné, že to tak dobře dopadlo, Belo! Netušila jsem, že nám dají tak snadno pokoj.“

Tázavě jsem zvedla obočí a vyprostila se z jejího obětí.

„Měla jsi vizi?“

„Ne. Jen mám radost, že to setkání Ara s Edwardem tak dobře dopadlo.“

Vykulila jsem oči  a pusa se mi údivem otevřela.

„Co...“ hlesla jsem.

„No, nikdy bych neřekla, že Volturiové dovolí nějakému upírovi žít s člověkem. Obzvlášť, když vím, jak zuřili v případě Davida.“

Stála jsem neschopná pohybu. Cítila jsem, jak mi z konečků prstů vyprchává krev a jak jsou studené.

„Alice!“ zvolala jsem plačtivě.

Podívala se na mě, a když viděla můj výraz ve tváři, vylekaně ke mně přiskočila.

„Co je s tebou, Belo? Je ti špatně? Mám zavolat Edwardovi?“

Její studené ruce mě hladily na čele.

„Co... co... jsi to předtím říkala?“

„Co myslíš? O mně a o Jasperovi?“ zeptala se nechápavě.

„Ne, to potom. O... Volturiových.“

Zamyšleně nakrčila čelo.

„Můžu ti to říct slovo od slova: Ne. Jen mám radost, že to setkání Ara a Edwardem tak dobře dopadlo,“ zopakovala na chlup přesně, jako kdybych si to pouštěla ze záznamu.

„Alice!“ vykřikla jsem znova a třásla se po celém těle. „Jestli to je pokus o vtip, tak vážně není legrační!“

„Já ti nerozumím, Belo. Vysvětli mi to.“

Zhluboka jsem se nadechla. Tohle je jenom nějaké nedorozumění, proběhlo mi hlavou. Vysvětlí se to.

„Řeklas´ že setkání Ara a Edwarda dopadlo dobře.“ Opakovala jsem, jakoby to nezaznělo už dvakrát.

„Ano,“ přisvědčila Alice stále nechápajíc, co tím sleduji.

Další hluboký nádech.

„Tak to ale není! Aro řekl Edwardovi, že pokud bych se objevila a zůstala s ním, potrestá jeho i celou vaši rodinu.“

Teď zase vykulila oči Alice.

„Jak jsi na to přišla, Belo? Mysleli jsme, že by se něco takového mohlo stát, ale on nás překvapil. Řekl Edwardovi, že jsi důvěryhodná, a že můžete zůstat spolu.“

Podlomily se mi nohy a kdyby mě Alice nedržela, sesula bych se na podlahu jako hadrová panenka.

Reagovala rychle. Vzala mě do náručí a položila na mou postel. Vzápětí už držela mobil a volala Edwardovi. Mluvila tak rychle, že jsem jí nerozuměla.

„Edward tu bude do hodiny. Stejně už byli na cestě zpátky.“

Potřásla jsem hlavou a rozechvěle objímala rukama svá kolena.

„To nic nebude. Možná na tebe teprve teď dolehl ten strach o Edwarda.“

„Strach o Edwarda?“ hlesla jsem přidušeně.

„Musela ses strašně bát, když se vydal do Volterry, aby si o tobě promluvil s Arem.“

„Ed si byl promluvit s Arem?“ opakovala jsem plačtivým hlasem.

Alice se na mě zkoumavě zadívala. V její tváři jsem viděla úzkost.

„Copak si to nepamatuješ?“

Pokusila jsem se trochu vzchopit. Posadila jsem se a chytila ji za ruku.

„Alice, já si to pamatuju jinak. Takhle se to nestalo.“ Snažila jsem se mluvit vyrovnaně a věcně, ale moc se mi to nedařilo. Stále to znělo jako kňourání vystrašeného dítěte.

„Možná ta rána do hlavy?“ zeptala se Alice spíš sama sebe.

Hlavou mi probleskla vzpomínka na střet s tím velkým blonďatým upírem. Na pár vteřin mě zaplavila děsivá nejistota, jestli se mi to tím nárazem v hlavě opravdu všechno nepomíchalo.

Ne, to není možné! Pamatuji si do detailu každý den od prvního setkání s Alicí a Edwardem. Naše bolestné loučení, život ve Forks. Pohádkové setkání v Seattlu...

„Alice, ale já jsem si jistá. Uznávám, že letět pět metrů a přistát hlavou na dubovém stole může člověku trochu zkomplikovat přemýšlení, ale já si opravdu všechno pamatuji. Ani těsně po tom napadení jsem neměla žádné okno.“

Teď se Alice zatvářila opravdu vyděšeně.

„Na dubovém stole? Napadení?“

Chvíli jsme na sebe beze slova zíraly. Obě jsme se tvářily frustrovaně a vyděšeně.

„Co se mi tedy stalo?“ zeptala jsem se a bála se, co mi odpoví.

„Přece sis narazila hlavu při té nehodě v autě. Unesl tě muž v černé Toyotě. Edward tě zachránil z vraku.“

Trochu se mi ulevilo. Konečně jsme našly vzpomínku, kterou jsme měly společnou.

„To ano,“ řekla jsem s nadějí v hlase. „Ale to už je pár měsíců. Já jsem mluvila o tom, jak mě napadl ten cizí upír, když jsem byla s Davidem ve Forks.“

Alice se zatvářila, jakoby se měla každou chvíli rozbrečet.

„Belo, ty jsi nikdy nebyla ve Forks. Posledních pár měsíců žiješ tady. S námi.“

Krev mi bušila ve spáncích a moje plíce neměly dost kyslíku.

V tu chvíli se ale před domem ozvalo skřípění brzd. Za tři vteřiny už byl Edward v mém pokoji.

Vrhnul  se ke mně a sevřel mě v náručí. Byl strachy bez sebe. Během chvilky si přečetl Aliciny vzpomínky na náš rozhovor. Jeho tvář byla zachmuřená.

„Řekni, že jsem se nezbláznila,“ vyrážela jsem ze sebe přerývaně. On byl teď moje jediná naděje. Musí si to přece pamatovat!

„Miláčku, cestou jsem volal Carlislovi. Nasedne na první letadlo a přijede. On ti pomůže, bude to v pořádku.“

V tu chvíli jsem se už přestala ovládat.

„Ne! To přece není možné! Všechno se to stalo! Já si to pamatuju!“

Odstrčila jsem ho kousek od sebe. Křečovitě jsem svírala klopy jeho kabátu a chrlila své vzpomínky jednu za druhou, tak jak mi přicházely na mysl.

„Přijel tvůj otec. Prozradil nás Jane. Musela jsem odjet do Ameriky...“

S každou větou se zděšení v jeho tváři prohlubovalo. Přestala jsem se namáhat. Jen jsem plakala.

Něžně mě objal a vlezl si se mnou do postele. Celou rozklepanou mě zabalil do deky a objal.

Přes závoj slz jsem pohlédla na Alici a Jaspera. Drželi se jeden druhého a vypadali úplně zničeně.

„Ona naprosto věří tomu, co říká,“ zašeptal Jasper zlomeně.

Hlavou mi bleskla spásná myšlenka: „Kde je David? On byl se mnou. Všechno potvrdí.“

„Vrátí se zítra, chtěl se ještě setkat s někým v Polsku. Víc mi neřekl. Odešel dřív, než zavolala Alice.“

Ještě víc jsem se schoulila a zase si objala kolena.

„Jaspere,“ zaprosil Edward.

V tu chvíli se moje křečovitě ztuhlé tělo začalo pomalu uvolňovat. Pořád jsem se cítila vyděšená a zmatená, ale už mě to neochromovalo.

„Pokus se usnout. Zůstanu s tebou,“ zašeptal mi Edward do ucha.

Snažila jsem se na nic nemyslet. Zítra přijede David a všechno se to vysvětlí. A nebo Carlisle zjistí, že jsem úplně v pořádku. Pocítila jsem nepatrný příliv naděje. Soustředěně jsem vdechovala Edwardovu vůni a pak jsem konečně usnula.

 


Další část

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

KalamityJane

11)  KalamityJane (09.10.2011 21:08)

No tedda!!!! Co to ti Volturiovi zase vyvádí?!!!

ScRiBbLe

10)  ScRiBbLe (23.01.2011 17:30)

Cože? Cožee? Já... co? Proboha, jsem úplně mimo! Jak jakože s nimi byla celou dobu? Vždyť... vždyť...

Normálně jsi mě totálně odrovnala - už po několikáté!

Vážně nestačím valit oči. Kapitolku jsem si užívala, usmívala se jako poblázněná puberťačka a ty pak přijdeš s tímhle!

Musím dál jinak...

kytka

9)  kytka (22.01.2011 23:48)

Vypadne ze mne jen tohle :

Janeba

8)  Janeba (18.01.2011 16:32)

Šmarjáá, co je zase tohle?! Karolko, kdybys jen věděla, kolik mě napadlo oslovení, ale rozhodla jsem se, že zůstanu jen u kladívek! Ty víš, že mám pro Tebe slabost, ale fakt jsem si nemohla pomoct! Vždyť já každý Tvůj příběh prožívám a teď toto...!
Děkuji!!

Carlie

7)  Carlie (28.10.2010 17:07)

David - "Užíval si, že na něj ostatní mluví a nadšeně se vracel z každého lovu, protože zvířata konečně začala utíkat."
Ta představa, že po Krkonoších běhají upíři a jací
A no tohle, Karoli, Karoli, já si vykloubím sanici, brada mi už opravdu nemůže spadnout níž, ale Ty mě k tomu nutíš... co to znamená, ty Beliny odlišné vzpomínky, já jí věřím, stalo se to, byla jsem tam taky
Na moment jsem se lekla, že jí řeknou, že i Davida si vymyslela...:'-(
Ouuu, jak tohle vyřešíš...

Gassie

6)  Gassie (25.10.2010 20:09)


Tak teď jsem naprosto mimo.
Co se tam děje za habaďůru?

5)  Lejla (24.10.2010 23:51)

Tak a je to v pytli. Jsem zcela mimo. Co se tam stalo proč jí Alice nevěří, proč jí nikdo nevěří pomoc potřebuji vysvětleni o co tady vlastně jde

Alrobell

4)  Alrobell (13.06.2010 23:26)

Mé pocity: zmatená jak lesní včelka na poli... nervy v kýblu už jsou vylité v odtoku.... preventivě zapnutý defibrilátor na mé hrudí pouštějící do mě šupy co 5 mimut, je už samozřejmosti....

Ale mám otázku.... o co tady do prkýnka jde?

Bye

3)  Bye (29.05.2010 22:43)

Já už jsem na NĚJ právě skoro zapomněla, takže si jdu osvěžit paměť dál.
Papa.

ambra

2)  ambra (29.05.2010 11:07)

Infarkt nakombinovaný s totální zmateností... Musím na další, teď se na víc nezmůžu...

sakraprace

1)  sakraprace (06.05.2010 19:25)

Takže sotva se našli, už je zase trápíš. Vždyť jsem si ani nestačila kloudně zaáchat a ty takhle.
Jsem strašně zvědavá, cos na ně vymyslela. Doufám, že David s nimi zůstane, nevypadne z příběhu, že ne?

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek