Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Srdce_orig_napis.jpg

Setká se konečně Bella s Edwardem? A proč Jasper recitoval Puškina? Pojďte se nechat dojmout... Už se blížíme k závěru. :-)

Dokonalý plán

 

„Takže domluveno!“ výskla Alice nadšeně. Seděla v potemnělém nemocničním parku na lavičce. Sama.

„Stejně si myslím, že můj plán byl lepší,“ ozvalo se pochybovačně z prázdného místa vedle ní.

„Ale no tak, Davide. Tvůj nápad byl samozřejmě geniální,“ chlácholila ho. „Jenže by mohlo trvat měsíce nebo i roky, než by se naše rodina nastěhovala zpátky do Forks.“

„Byla to jediná možnost, kterou jsem měl,“ zabručela prázdná lavička.

Alice se zasmála: „Jsi úžasný, Davide. Nikdy bych do Edwardova otce neřekla, že bude takhle... podvádět.“

„Nemohl jsem to takhle nechat. Ne po tom, co jsem sám zažil. Bela... je jí hrozně. Moc o tom nemluví, ale když se jí podíváš do očí...“ Odmlčel se.

„Proč mu to vlastně neřekneme rovnou?“ zeptal se najednou.

„A přijít o tak úžasnou chvíli? Ani náhodou!“

„S tebou asi nemá moc cenu se dohadovat?“ Bylo to spíš konstatování než otázka.

Alice se zase zachichotala a vyskočila z lavičky.

„Takže to zařídíš, ano?“

„Můžeš se na mě spolehnout. I když... nebude to lehké. Nerada chodí mezi lidi.“

„Ty to dokážeš!“ řekla naprosto přesvědčeně a mávla rukou.

Nastoupila do auta.

„Stejně si myslím, že větší podvodník jsi ty. Měla jsi zakázáno dívat se, kde je Bela.“

„Já vím,“ povzdechla si. „Ale bylo tak těžké to vydržet. Navíc... Ta vize o tom útočícím upírovi mi do mysli skočila skoro sama. Pak jsem viděla tvůj plán a bylo rozhodnuto.“

„No jasně,“ zaznělo vedle auta.

Motor tiše naskočil a auto se pomalu rozjelo. Ujelo asi tři metry, když se znovu spustilo okénko u řidiče.

„A příště na mě, prosím tě, nebafej. Myslela jsem, že to bude moje smrt.“

Z temného pustého parkoviště se ozval přidušený smích.

 

+++++

 

Stříbrné Volvo ujíždělo obrovskou rychlostí liduprázdnou silnicí. Obzor se začal barvit do růžova, blížilo se svítání.

Edward byl na cestě už druhý den. Zastavil jen jednou, aby doplnil benzín. Část noci strávil v lese, ale na lov se nemohl soustředit.

Kolik dní a nocí už byl bez ní? V jeho mysli se vynořovaly vzpomínky. Ty vzpomínky. Přísně zakázané, zasunuté do nejhlubších sklepení jeho dokonalé paměti.

Bela v roztrhané noční košilce s lampou zdviženou nad hlavou, Bela tiše oddychující a mumlající ze spaní jeho jméno. Bela s něžnýma očima, které se upírají na něj. Bela...

Prudce šlápl na brzdu. Kola s bolestným jekotem vytvářela na silnici černé čáry.

V naprosto lidském gestu si opřel hlavu o ruce na volantu.

Ještě před několika týdny bylo všechno úplně jasné. Ze všeho nejdůležitější bylo zachránit její život. Lidský život. Byl ochotný pro to udělat všechno. V celé jeho existenci nikdy nebylo nic důležitějšího. Jakoby se narodil pro to, aby ji chránil.

Ale s každým dnem, který uplynul od jejího odjezdu, byla jeho jistota víc a víc nahlodávána. Jakoby vteřiny byly dešťové kapky. Nenápadně a pozvolna zdolávaly i nejtvrdší skálu.

Náhle si vybavil, jak s očima plnýma slz prosila pohledem, protože věděla, že žádná slova nezmění jeho názor. Znovu cítil, jak křečovitě zatíná ruce na jeho zádech a její srdce běží opřekot. Byla by se raději celý život schovávala, utíkala z místa na místo, kdykoli by Alice zaznamenala hrozící nebezpečí. Byla by se raději vzdala života. Jen aby byla s ním.

V tichu nadcházejícího dne prudce nabral dech. To co on chránil jako nejcennější poklad, nad tím ona mávla rukou. Bylo to šílené. Dal jí něco, o co nestála, aby se zbavil mučivého strachu o její bezpečí.

V tomto okamžiku, se jeho mysl ztišila. Všechno lidské, co v něm zůstalo po proměně, už nebylo s to pojmout pocity, které ho zaplavovaly. Ke slovu se přihlásilo zvíře. Jeho instinkty reagovaly na bolest jako na kteréhokoli nebezpečného útočníka. A tak ze všech sil, z hlouby svého srdce, zařval.

 

+++++

 

Konečně doma! blesklo mi hlavou, když jsme s Davidem konečně přijeli z nemocnice. Zarazila jsem se. Odkdy vlastně považuji Forks za domov?

„Necítíš se ještě dobře?“ zeptal se David s obavou v hlase.

„Jsem v pořádku. Vážně... Já jen – uvědomila jsem si, že si tady začínám zvykat. Trochu mě to vyděsilo.“

Chvíli mě zamyšleně sledoval.

„Myslím, že je to dobře. Přiznám se, žes´ mi už trochu dělala starosti. Pořád jsi vypadla jako někdo, kdo má pro jistotu sbaleno.“

Zčervenala jsem. „To mám.“

Překvapeně vydechl a vzápětí byl u mě, aby mě objal. Znovu jsem si uvědomila, že bez něj bych byla ztracená.

„A co si zítra zajet do Seattlu? Přijdeš na jiné myšlenky. Můžeme něco podniknout,“ navrhnul najednou a při tom mi pomáhal z kabátu.

„Co by to mělo být?“ zeptala jsem se trochu podezíravě.

Zatvářil se rozpačitě.

„Nevím... Kino, nákupy... Co lidi obvykle dělají, když se chtějí trochu odreagovat?“

„Nákupy?“ vytřeštila jsem na něj oči. „Myslela jsem, že víš jaký k nim mám vztah. O tom upírovi, co mě přehodil přes celé bistro se mi už nezdá, ale kdybych věděla, že zítra jedeme nakupovat, nezamhouřila bych oko.“

Několikrát prudce zamrkal. Už jsem žila s upíry dost dlouho, abych poznala, že se chová divně. Upíři nemrkají.

„Když já už nemám co na sebe,“ vypadlo z něj a já se nekontrolovatelně rozesmála.

On jen lehce zvedl koutky, ale rozhodně mu to nepřišlo tak legrační jako mně.

„Já vím, že mě nevidí nikdo jiný než ty, ale jestli to takhle půjde dál, budu tu za chvíli pobíhat v bederní roušce.“

Zakuckala jsem se a raději předstírala, že něco hledám v lednici, aby neviděl, jak se červenám.

„Tak co. Pojedeme?“ zeptal se, teď už trochu naléhavě.

„Dobrá,“ mávla jsem velkomyslně rukou. „Třeba to vážně bude zábava.“

 

+++++

 

Táhla jsem tašku plnou triček a košilí a tvářila se vražedně. Nakupovat oblečení s chlapem, který je neviditelný, se ukázalo být trochu náročnější než jsem čekala. Prodavačky udiveně sledovaly, jak s náručí plnou pánských svršků zalézám do zkušební kabinky. David si těžko mohl zkoušet oblečení před nimi. Nevím, jak by reagovaly na poletující triko, které na chvílí získá objem mužského hrudníku a vzápětí zmizí.

Znamenalo to ale vlézt si s Davidem do kabinky a rudá až za ušima stát celou dobu namačkaná v rohu zády k němu. Už nikdy! zapřísahala jsem se. A teď mi ještě ke všemu ani nemůže pomoct s taškou.

Kráčel vedle mě stejně rozpačitý jako já. Když jsem se chystala zabočit k parkovišti, najednou se zastavil.

„Hele, co se to támhle děje? Nepůjdeme se tam podívat?“

Neměla jsem chuť se ještě někam vláčet, ale nebylo to moc daleko, a tak jsem s povzdechem vykročila ke skupině asi dvaceti lidí, kteří se tísnili před nějakým obchodem. Podle vývěsního štítu nad vchodem jsem poznala, že je to knihkupectví. Když jsem přišla ještě blíž, uviděla jsem nějaký plakát přilepený na výloze. Byl téměř zakrytý. Nějaký chlápek stál přímo před ním.

„Možná mají výprodej,“ zavolala jsem směrem k Davidovi, který kvůli davu nemohl jít se mnou.

V tom se ten muž u výlohy pohnul a částečně odkryl reklamní poutač.

Zastavilo se mi srdce.

Z plakátu se na mě dívala tvář Jaspera Halea. Nápis nad fotografií zval na dnešní autogramiádu.

Upustila jsem tašku a začala se prodírat ke vchodu. Lidé nesouhlasně bručeli, někomu jsem dokonce šlápla na nohu. Podařilo se mi vstoupit. Uvnitř se dav už poslušně srovnal do úhledné fronty. Nevšímala jsem si jich a zamířila dopředu. A tam, skloněný nad stolem, seděl Jasper. Právě někomu podepisoval knížku.

Zastavila jsem se dva metry od něj a ze všech sil se snažila nevykřiknout a nevrhnout se mu kolem krku.

Dopsal, zavřel knihu a s úsměvem ji podal ženě, která stála těsně před ním.

A pak mě uviděl.

Za regálem za jeho zády něco hlasitě bouchlo.

 

+++++

 

Edward postával vedle Jaspera a sledoval neubývající řadu fanoušků. Tady uvnitř se chovali velmi tiše a slušně, ale on slyšel, co se děje před vchodem. Lidé se strkali a rozčilovali. Teď zrovna nadávali nějaké ženě, která se snaží předbíhat. Bylo to velmi dlouhé odpoledne. Edward neměl v podstatě nic na práci, kromě toho, že občas přinesl nový balík knih k podpisu. Nechtěl tu ale nechávat Jaspera samotného.

Ten se choval hrozně divně. Skoro vůbec nemluvil a jeho mysl roztěkaně utíkala z jedné věci na druhou. Dokonce ho ani nevábilo tolik lidské krve v jedné místnosti.

„Přinesu ještě nějaké knihy,“ řekl Edward Jasperovi.

Ten jen roztržitě přikývl.

 

„Požádal jsi mě o portrét,

můj vlastní, přirozený.

Dobrá, můj milý, bude hned,

ač v drobném provedení.“


Recitoval si Puškina! V originále!

 

„Jsem školák, mladý větroplach

a dosud ve výcviku,

že bych byl hloupý, nemám strach,

to říkám bez cavyků...“

 

Ed zmateně zavrtěl hlavou a zamířil za vysoký regál s knihami, aby přinesl další krabici. Cestou se ještě o něco pozorněji soustředil na Jasperovu mysl. Co se děje?

 

„Neradno k mojí postavě

přiměřit kolohnáty...“

 

Edward právě zvedl balík knih, když proud veršů ustal a Jasperovou myslí proběhl obraz knihkupectví.

A uviděl Belu.

Knihy se s mohutným žuchnutím zřítily na zem.

 

+++++

 

Jasper se na mě podíval a po tváři se mu rozlil úlevný úsměv.
“Konečně!“ řekl polohlasně.

Překonala jsem těch pár metrů, které nás dělily. On plavně přeskočil stůl a radostně mě objal. Zavřela jsem oči a totálně přemožená vychutnávala ten pocit. Smála jsem se jako dítě. Lidé se vykláněli z fronty a vykuleně nás sledovali.

„Mohl bych si ji taky půjčit?“

Ten hlas bych poznala kdykoli a kdekoli. A přesto jsem se zdráhala podívat. Křečovitě jsem se držela Jaspera kolem krku a neodvážila se ani dýchat.

„Ano, je to možné,“ odpověděl Jazz na otázku, kterou jsem vyslovila jen uvnitř. Musel cítit mé ohromení a nedůvěru.

Otevřela jsem oči.

„Ty nedýcháš,“ řekl Edward s úsměvem a vykročil ke mně.

Z úst mi vyšel jen tichý vzlyk.

Jasper mě uchopil za ruce a odmotal je ze svého krku. Byla jsem úplně ztuhlá.

Ed obešel stůl a zastavil se dva kroky ode mě. V jeho očích jsem četla nejistotu. Vztáhl ke mně ruku.

Moje tělo stihlo jen naznačit pohyb směrem k němu a vzápětí mě už držel v náručí. Tiskl mě k sobě tak pevně, že jsem se nemohla pohnout. S očí se mi řinuly vodopády slz. Chtěla jsem říct tisíc věcí najednou, ale nedokázal jsem ze sebe vypravit ani jednu jedinou. Uvědomila jsem si, že se třesu.

Jako z veliké dálky jsem zaslechla Jasperovo zasténání.

„Já jsem to prošvihla!“ ozvalo se najednou plačtivě.

Ode dveří se k nám řítila Alice.

„Alice, ty přece nikdy nic neprošvihneš,“ slyšela jsem Edwardův pobavený hlas v mých vlasech. „Nejspíš jsi tušila, že bys nedokázala nadšením udržet myšlenky na uzdě.“

„Zásah!“ rozesmála se Alice a oba nás objala.

„Nezlob se, sestřičko. Ale tohle ti zatím bude muset stačit,“ zabručel Edward zastřeným hlasem. Vzal mě do náručí a přede všemi mě odnášel z knihkupectví ven.

Moje nohy by stejně nefungovaly a takhle jsem se k němu mohla tisknout. Odnesl mě až do svého auta. Posadili jsme se na zadní sedadlo. Stále mě držel v náručí.

Chvíli jsme seděli mlčky. Zmámená jeho vůní jsem si opírala hlavu o jeho rameno. Zaplavoval mě hluboký pokoj.

„Můžeš mi to odpustit?“ zeptal se a na moment mě od sebe odtáhl, aby mi viděl do tváře. Přitiskla jsem se k němu a místo odpovědi ho začala líbat. Chtěla jsem z jeho úst smazat ten bolestný výraz.

Pak se mi konečně vrátil hlas.

„Už mě neopustíš?“

„Nikdy.“

Úlevně jsem vzdychla.

„To je dobře.“

A pak úplně poprvé řekl, že mě miluje.

 

+++++

 

Alice objala Jaspera kolem pasu a trochu smutně se usmála.

"Bude to jen tak tak."

 


Další část

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Karolka

10)  Karolka (23.01.2011 17:21)

ScRiB: Ahoj! Ty zde! Jupí!

ScRiBbLe

9)  ScRiBbLe (23.01.2011 17:16)

Íííííííííííí! Já jsem totálně odrovnaná! Úplně mimo a neskonale šťastná za ty dva!!!

Alice je vážně úžasná, všechno takhle naplánovat, aby ani jeden z nich neměl nejmenší tušení, co se to vlastně chystá!

David... úplně jsem ho viděla, jak se ji snažil přemluvit k tomu, aby s ním šla nakupovat. Jak byl nerózní... uááááááááá!

No a nakonec závěrečná scéna jejich shledání. Ještě teď popadám dech, usmívám se jako pitomeček. To bylo... ááááááááách!

Vážně ze mně už víc nedostaneš, díky!

Janeba

8)  Janeba (18.01.2011 16:00)

Culím se jak měsíček na hnoji, nechávám naprosto nepřítomně dělat rodinku, co se jí zlíbí, tak ať, .. snad to stihnu dočíst, než přijde hlava rodiny! Já to prostě musím dočíst!!! Musíííím! Karolko, to je taková nádhera, že i koženej zadek mě nechává naprosto chladnou!:D
Děkuji!!

Carlie

7)  Carlie (28.10.2010 15:45)

David je skvělej, naopak bych řekla, že je moooc podobný Edwardovi (nebo on jemu ;-)), takový manipulátor a smíšek :D ... prý nemá bafat :D
Nakupování :D a vášnivé překvapivé setkání

Gassie

6)  Gassie (25.10.2010 19:59)

Takový krásný plán a jak jim hezky vyšel
A to shledání

5)  Lejla (24.10.2010 23:42)

Jak jako jen tak tak...co tím básník chěl říct ta má fantazie...a zase vidím zmučeného Edwarda a Bellu, která není vzchopná popadnout dech a vlnu emocí, která se bouří v mém nitru

Alrobell

4)  Alrobell (13.06.2010 23:19)

Tak vidět Alice, jak žvaní do větru na lavičce a ještě jak chytá infark... pazději Davidova bederní rouška... nakonec nákupy a šťastné shledání... Ale co ta poslední věta... to je k z bláznění!!!

Bye

3)  Bye (29.05.2010 22:18)

Mám rozpálené tváře a slzím.
Můžu klidně říct, že je to tou stoupající horečkou.
Ale obě víme v čem to vězí...

ambra

2)  ambra (29.05.2010 10:45)

Já nevím, kde mám začít... Rozhovor s "prázdnou" lavičkou - :D. Naprosto strhující zachycení Edwardových pochyb (jak byla ta zkratka? CHS?). A David... David!!! Scéna v knihkupectví - zase to vidím v barvách!!! Připadá mi, že stojím v té frontě a sleduju ty divné krásné lidi, co si předávají lehce hysterickou holku a mluví divným jazykem... Přešli do češtiny, že jo? U předminulé a minulé kapitoly jsem chtěla napsat TAHLE BYLA NEJLEPŠÍ. Ale u Tebe se téhle větičce budu striktně vyhýbat...

sakraprace

1)  sakraprace (05.05.2010 17:46)

David je zlatíčko. Už ho vidím, jak zkouší nalákat Belu na nákupy :D
Ale vymyslelas to s Alicí a Davidem moc hezky, krááásně jsem si zaslzela a zaáchala

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still