Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/Sach_mat.jpg

Mravkolev

Potvrdil příkaz k vypnutí počítače a trpělivě čekal, až monitor zhasne a přístroj utichne. Pěstěné ruce s dokonalou manikúrou otevřely zásuvku leštěného psacího stolu, vytáhly hadřík a speciální roztok na čištění elektropřístrojů. Nastříkal přiměřené množství na sklo a pečlivě je vyleštil dosucha. Totéž udělal i s klávesnicí a deskou stolu. Sprej i hadřík uklidil a klávesnici a myš pěkně vyrovnal, aby stály přesně uprostřed stolu. Vstal. A ano... Zasunul koženkové křeslo ke stolu.

Rozvážně a pomalu došel do přilehlé mramorové koupelny, která by mohla sloužit i pro čtyřčlennou rodinu. Umyl si ruce, velmi pečlivě, jako chirurg před operací, a osušil si je do měkkého bílého ručníku. Ten po použití hodil do velkého chromovaného odpadkového koše. Ze skříňky nad umyvadlem vyndal hřeben a upravil už tak bezchybný účes. Nakonec si rozetřel v dlaních velmi drahou kolínskou a potřel si zátylek a tváře. Čistým ručníkem ze skříňky otřel a vysušil umyvadlo i vodovodní baterii a zahodil ho. Zhasl a koupelnu za sebou zavřel.

Z ramínka ve skříni vyndal tmavě šedý kabát od Armaniho, překartáčoval ho a oblékl. Seděl mu jako ulitý. Rozhlédl se, aby se ujistil, že vše je tak, jak to musí být. Jeho ledově modré oči zkoumavě prohlížely každou podrobnost. S koženou diplomatkou v ruce pak opustil svou kancelář.

Vřelým, upřímně působícím úsměvem pozdravil Betty a s pocitem zadostiučinění snesl její obdivný pohled. Do podzemních garáží sešel nouzovým schodištěm. Nechtěl riskovat, že do výtahu přistoupí nějaká ženská s rozmazanými očními stíny nebo nějaké prase s propocenými koly v podpaží.

Prošel uměle osvětleným parkovištěm až ke svému Mercedesu zaparkovanému na místě pro VIP. Svlékl si kabát, pečlivě ho pověsil na ramínko a umístil na speciálně vyrobený věšáček ve stropě vozu nad zadními sedadly. Nasedl. Zkontroloval polohu zrcátek a svého sedadla, jakoby mohly být v nepořádku. Zapnul si bezpečnostní pás. Přitom dával pozor, aby mu popruh nezmačkal klopy kašmírového saka.

Cesta k jeho honosné vile na okraji Anchorage proběhla plynule a bez zbytečného vyrušování. Jel přesně podle předpisů. Nevšímal si netrpělivého troubení řidičů jedoucích za ním a na místě, kde byla předepsaná rychlost čtyřicet kilometrů za hodinu, ručička tachometru ukazovala přesně tolik. Nic ho nemohlo rozházet, těšil se domů.

Auto zaparkoval za automatickými vraty své rozměrné garáže. S kabátem přehozeným přes ruku vešel do prostorné luxusně zařízené haly. Když se ho zbavil - a pro pocit, že je doma si sundal i sako a rozepnul první knoflíček košile – zopakoval v koupelně očistný rituál. Cítil, jak v něm s každým pomalu prováděným pohybem roste vzrušení. V duchu odškrtával další položky svého soukromého seznamu.

Ručník do koše. Zhasnout. Zavřít.

A teď trochu toho povyražení – tři prsty drahé whisky nalít do broušené sklenice. Vypil ji vestoje, protože už se těšil tolik, že by nemohl v klidu sedět. Skleničku umyl a postavil na odkapávač v kuchyni. Ze skříně u dveří do sklepa vyndal nezbytné rekvizity: rukavice a provaz. Ještě než sešel dolů, podíval se na sebe do zrcadla a pomyslel si, že je dokonalý.

Snažil se jít dolů pomalu, i když ho to stálo téměř veškeré sebeovládání. Jeho dech se stával mělkým a přerývaným. Když se konečně ocitl před nenápadně vypadajícími dveřmi, spokojeně zamlaskal a sundal klíč z věšáčku. Obřadně ho zasunul do zámku a chystal se odemknout.

A pak naprosto konsternovaný zjistil, že je odemčeno.

To není možné... Jsem si jist, že jsem zamykal! Nikdy bych nebyl tak zlobivý, abych za sebou nezamkl...

Téměř se rozplakal. Podvědomě už si ukládal trest. Jen co tady skončí, bude na sebe muset být hodně přísný...

Otevřel dveře a ocitl se v malé stroze zařízené místnosti. Vypadala jako ordinace na veterinární pohotovosti. Bílý vyšetřovací stůl, pojízdný vozík s lékařskými nástroji, zářivka, umyvadlo a skříň plná čistých ručníků, lednice na léky a několik zamřížovaných kotců. Ve vzduchu byl cítit formaldehyd, který sotva překryl nesnesitelný zápach vycházející z pelechů. Všechny byly vybaveny stejně: špinavá deka, plechová miska na vodu a... kbelíky na výkaly.

Stál úplně ztuhlý ve dveřích. V tu chvíli nemohl popadnout dech. A nebylo to kvůli nesnesitelnému zápachu, na který byl už zvyklý, a který se vlastně stal vzrušující vůní spojenou s příjemnými zážitky. Třásl se po celém těle a na malý okamžik přemýšlel, že jeho srdce možná pukne stejně, jako kdysi otci.

„Ztratil jsi něco, Ivane?“ ozval se za ním nádherný sametový hlas. Zazněl v něm ale velmi rozpoznatelný hrozivý podtón. Takovým hlasem mohl promlouvat Zeus než jediným bleskem uškvařil na popel všechno, co se mu znelíbilo.

„Byl jsi moc zlobivý kluk, Ivane. A teď přijde trest.“

 

xxxxx

 

Když zazvonil telefon, byla jsem téměř na pokraji nervového zhroucení. Uplynulo už devět hodin a já neměla od Edwarda žádné zprávy. Paní Larkinová se mezitím vzbudila a i když na tom byla o dost lépe než ráno, její oči byly strašlivě prázdné. Všichni kolegové včetně Dicka se jí snažili vyhnout, protože stále neměli nic nového. A ona si toho samozřejmě všimla.

Ostré zadrnčení způsobilo, že jsem skoro nadskočila. Sluchátko jsem zvedla prakticky okamžitě.

„Třída Wildwood 58,“ řekl nezaměnitelný hlas a já se musela strašně ovládat, abych na sobě nedala nic znát. Hlasem, který skoro jakoby nebyl můj jsem se zeptala:

„Kdo volá? Máte pro nás nějakou informaci?“ Srdce mi bušilo a já se div nerozbrečela radostí. Takže to vyšlo a Edward je v pořádku...

Paní Larkinová mi visela na rtech. Chvíli jsem měla pocit, že mi telefon vytrhne z ruky.

„Ano,“ ozvalo se a já v tom slyšela jeho nádherný úsměv. „Všichni jsou naživu. Všichni.“ Potom to ve sluchátku klaplo a ozývalo se jen pípání. Uvnitř jsem jásala a skákala radostí, navenek jsem se jen usmála na paní Larkinovou.

„Vypadá to dobře. Byl to tedy jen anonym, ale zdá se, že děti jsou v pořádku.“

Upustila kelímek s kávou a vrhla se mi kolem krku. Vyběhly jsme s kanceláře a cestou už alarmovaly celý pohotovostní oddíl. Dick byl zrovna u Rotgara, takže schůzka se odbyla během tří minut. Tři auta s houkajícími majáčky se řítila hlavním městem, vypnuli jsme je až těsně před vjezdem na Jižní předměstí. Na udané adrese jsme našli obrovskou čtyřposchoďovou vilu. Dick se na mě zmateně podíval. Představa, že ten anonymní telefonát byl jen planý a my teď vytáhneme z postele někoho, kdo spí v saténu a má nejspíš spolužáky na radnici, se mu nelíbila.

„Mám dobré tušení,“ mrkla jsem na něj.

„Uvidíme,“ zabručel a hrabal se z auta. Zastavili jsme na druhém konci ulice a k domu běželi. Paní Larkinovou musela jedna policistka doslova držet za ruku, protože by nás jinak předběhla a vrazila dovnitř úplně sama.

Budovu jsme obklíčili do pěti minut a já poprvé držela služební zbraň a nebyla při tom jen na střelnici. I když jsem tušila, že nebude důvod ji použít, stejně jsem cítila srdce až v krku. Dickovo funění jsem slyšela přes půl zahrady. Musím říct May, aby na ten sobotní oběd udělala něco dietního...

Kluci ze zásahovky rozrazili zadní i přední vchod ve stejnou chvíli. Vběhli jsme dovnitř a nacvičeným způsobem prohledali nejdřív přízemí. U dveří do sklepa jsme se rozdělili, půlka jednotky seběhla dolů a my ostatní se vydali do patra. Už na vrcholku schodiště jsme slyšeli typické zvuky zapnuté televize. Naprosto omráčení jsme se naštosovali ve dveřích, protože ti vpředu se nebyli schopní pohnout a zablokovali vchod.

V televizi zrovna medvídek Pú hledal ztracený dárek pro prasátko a legračně při tom boural veškerý nábytek. Z koženého gauče se ozývalo dětské chichotání. S nedočkavým úsměvem jsem odstrčila stranou černě oděného policistu a šla k nim blíž. Ostatní se ve stejný moment probrali a pokračovali v zajišťování místnosti. Kromě dětí nikoho nenašli.

Holčičky seděly jedna vedle druhé, na klíně talířky s ovesnou kaší vonící skořicí. Byl by to naprosto kouzelný pohled, kdyby všechny nebyly tak vyhublé a ovázané na tolika místech na těle bílým obinadlem. Ztěžka jsem polkla a posadila se vedle nich. Uvědomila jsem si, že je jich pět...

„Můžete přivést paní Larkinovou,“ řekla jsem přes rameno. Jedna policistka se hned vydala splnit rozkaz.

Jemně jsem uchopila ruku nejblíže sedící holčičky. Její zápěstí ukrytá v profesionálně zavázaném obvazu byla tenká jako laťky na podepírání fazolových stonků. Po tvářích mi tekly slzy.

„Sáro!“

Naprosto přemožená jsem sledovala uplakanou matku, jak se vítá s malou vyhublou blondýnkou se slepenými špinavými vlasy. Šťastná a zároveň vyděšená, v jakém stavu Sáru našla. Objímala ji pevně a snažila se vyhnout všem pořezaným a pohmožděným místům. Neustále ji líbala bez ohledu na to, jak nevábně její vlásky zapáchaly. V jednu chvíli si na mě podívala pláčem zrudlýma očima a usmála se. Její rty zašeptaly neslyšitelné: „Děkuju.“ Litovala jsem jen jedné věci: že se nikdy nikdo nedozví, kdo byl skutečným hrdinou tohoto příběhu. Do místnosti už proudili přivolaní zdravotníci a ujímali se ostatních dětí.

„Tohle musíš vidět, Bello!“ ozvalo se za mnou tiše. Dick zamrkal a vybídnul mě, abych ho následovala. Celou cestu z prvního patra až do sklepa se pochechtával.

„Zatím jsme ho tam nechali, dokud neodvezeme děti. Kdyby to záleželo na mně, zůstal by tam klidně i pár dní. Ale znáš to, tenhle týpek bude mít nejspíš drahýho právníka...

Sešli jsme schody a já ucítila nepříjemný zápach. Musela jsem si na ústa přitisknout kapesník, bála jsem se, že bych se jinak pozvracela. Dole pod schody jsme vstoupili do otevřených dveří. Už podle zvuků tam vládla dobrá nálada.

„...škoda, že s sebou nemám psí krekry. Vypadá, že by si možná dal...“ zaslechla jsem.

Místnost podobná lékařské ordinaci byla plná postávajících policistů v družném hovoru. Nechápavě jsem se rozhlédla.

A pak jsem ho uviděla...

V jedné z drátěných klecí vysokých asi jeden metr (a nemohla jsem se ubránit záchvěvům hrůzy, když mi došlo, k čemu tady byly) klečel ve výkalech nahý asi čtyřicetiletý muž. Ruce i nohy měl svázané prádelní šňůrou a z pusy mu čouhala luxusní kravata.

 

xxxxx

 

Seděli jsme s Dickem v nemocniční čekárně a usrkávali asi desátý kelímek kávy. Rotgar nám nařídil čekat, dokud nás ošetřující lékař nepustí k dětem. Svítalo už asi před hodinou, končily vizity.

„Můžete jít dál,“ slyšeli jsme konečně. Už jsem skoro spala. „Ale máte na každou jen pět minut. A opatrně, prosím, už si toho prožily dost.“

Holčičky dostaly na doporučení psychiatra společný pokoj se svými rodiči. Podle zdokumentovaných případů, které jsem měla možnost vidět ještě na univerzitě, čeká je ještě dlouhá cesta, než se vrátí do normálního života. A některé věci už nebudou stejné jako dřív nikdy.

Vyslechly jsme první čtyři holčičky. Dick jen nechápavě vrtěl hlavou, protože všechny svorně tvrdily, že je zachránili dva krásní princové. Jeden z nich prý přemohl toho zlého pána a druhý jim ošetřil bebí.

Do pátého pokoje jsem vcházela s bušícím srdcem. Hledali jsme čtyři děti a nalezení pěti nás samozřejmě překvapilo. Ukázalo se, že poslední dívenka nebyla unesena. Jmenovala se Corly a měla stejné příjmení jako únosce...

 

xxxxx

 

Když jsme konečně opustili nemocnici, sepsali hlášení a všechno převyprávěli Rotgarovi, dostali jsme dva dny volna. Úplně vyčerpaná jsem se rozloučila s Dickem. Nohy mě sotva donesly o dva bloky dál, kde jsem se zmoženě opřela o zeď domu. O deset vteřin později zastavilo u obrubníku stříbrné Volvo. Vděčně jsem se nechala posadit a celou cestu domů prospala na Edwardově rameni. Jen matně si vzpomínám, že mě v náručí nesl domů, a že nám otevíral překvapený Stewart.

Už zabalená do deky a do něžného náručí jsem  mu šeptala, že sice možná není anděl, ale určitě je princem z pohádky a že si to nemyslím jen já.

 


Další část

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

ireen

36)  ireen (05.04.2012 11:53)

DĚKUJU! ..I ZA TU NADĚJI!!

KDYBY VŠECHNY DĚTI, KTERÉ SE KDY ZTRATILY, ČI MAJÍ SMŮLU A SETKAJÍ SE SE ZLEM, NAŠEL A ZACRÁNIL NĚJAKÝ PRINC, TO BY BYLO ÚŽASNÉ!!!!!;)

Anna43474

35)  Anna43474 (13.07.2011 14:57)

Výraz "otřesné" je vážně nedostatečný, ale ty to asi pochopíš, když jsi to psala :p
Edward by po tomhle mohl pochopit, že on ani jeho rodina nejsou žádné zrůdy a duši rozhodně mají
TKSATVO

ScRiBbLe

34)  ScRiBbLe (27.11.2010 14:28)

Mám zásek, a to doslova! Nejdřív jsem si myslela, že jsem díky mé zmatenosti klikla na něco jiného , když jsem začala číst tu pasáž s Ivanem, ale pak jsem pochopila! Ten... Ten hnusák! Popsala jsi ho opravdu bravurně! To, jak kladl důraz na svůj vzhled, na to, aby bylo všechno tak, jak si stanovil. Úplně přesný úchylný maniak! Ježiš, pohled na holčičky, které sedí na gauči a spokojeně papají kaši... bylo to tak dojemné ! A jejich výpovědi o tom, že je zachránili princové . Ta zrůda by si při nejmenším zasloužila to, co udělala jim ! A Edward... Je prostě dokonalý!

33)  Lejla (22.10.2010 13:52)

Odeznivaji posledni zvlyky a me tvare jsou jiz od otirani ubrouskem cervene. Otrasla jsem se hruzou a poctil me pocit stesti. Klanim se tvemu umu, takhle to napsat...wowo chybi mi slova vyjadreni. Vidim devcatka sedet na gauci a jak spokojene ujidaji kasi a smeji se. Libezne detske oblicejicky, ktere jiz nevzpominaji na hruzu, ktera jim jeste pred par minutami nedala spat. Vyraz ve tvari maminky, ktera objima svou dceru a jeji srdce uz nesvira pocit nebezpeci a nakonec slovicka divenek, ze je zachranily dva princove...opravdu nadhera

32)  Leli (12.05.2010 22:33)

Wow! Tak tohle byl úúúúúžasnýý díl. Popsala jsi toho únosce dokonale!! S tímhle dílkem sis musela dát hodně práce...a já ji opravdu obdivuji Jako by to bylo vytrženo z nějakého detektivního románu Mooooc tleskám

ambra

31)  ambra (12.05.2010 11:40)

Oběd se mi pálí a já tady provozuju tu divnou směs breku a smíchu - výsledkem jsou hýkavé zvuky, které děsí děti...;). Jenom z popisu toho parchanta budu mít stejné následky jako ty malé

Michangela

30)  Michangela (06.05.2010 16:53)

Díky.

29)  Bára (06.05.2010 14:33)

Úžasné.. už se nemůžu dočkat další Karolko díky

28)  Macecha (06.05.2010 08:54)

Tak tohle jsem přečetla snad na jeden nádech ... naprosto strhující a úžasné .... píšeš dokonale, fantasticky ... více superlativ mně teď ani nenapadá ...moc se těším na další ....

Silvaren

27)  Silvaren (06.05.2010 08:52)

ááááá, běhá mi mráz po zádech. To bylo naprosto dokona. Toho hajzla jsi popsala tak přesvědčivě!!!

DenyFish

26)  DenyFish (06.05.2010 07:49)

Karolko, přiznej se. Který ze spisovatelů mému srdci drahých to za Tebe píše? Je to perfektní..

25)  Leni (06.05.2010 00:03)

Nádhera. Tak princ. Ta se má.

24)  elmo (05.05.2010 23:54)

já asi nepřestanu žasnout nad Tvým dílem, Karolko.
hrozně moc Tě obdivuji, protože takovéto krásně povídky napsat je jednoduše umění. ty Tvé jsou úžasně romantické, ale nejsou přeslazené; dojemné a něžné, ale vše je v rovnováze; nepostrádají napětí a mají příjemné tempo, ale všem důležitým událostem je věnován dostatečný prostor... a Tvoje popisy pocitů... balzám na duši, vážně;)
hrozně moc se těším na další díl, protože bude nepochybně stejně tak skvělý jako tento, ne-li lepší!

Dennniii

23)  Dennniii (05.05.2010 23:18)

prostě nádhera, já vim už se zase opakuju, ale to se jinak vyjádřit nedá, brrrr na začátku jsem měla uplně husinu, skvěle jsi Ivana popsala, úplně jsem se ho bála úchyla jednoho a Edward to je zlatíčko, prostě tvůj Edi je naprosto boží, dokonalý...ahhh úplně jsem se zasnila jak nesl Bellu v náručí do postele, taky bych to brala prostě při konci jsem se usmívala jako absolutní idiot

eli771

22)  eli771 (05.05.2010 22:29)

Překvapila jsi mě. Ze začátku jsem si říkala, jestli jsem nerozklikla špatnou povídku:) - Bylo to jiné než obvykle.:D Popis Ivana byl výborný. Takový ten elegatně hnusnej padouch, ohromně se ti povedl. Překvapila jsi mě a mě se to strašně líbilo. Všechno popisuješ s grácií a tak to mám nejradši.

Abera

21)  Abera (05.05.2010 22:19)

Úžasný Edward je prostě dokonalej

20)  Jana (05.05.2010 22:02)

asi se po přečtení této kapitolky nezmůžu na nic víc než...WOW...bomba...skvělé...strhující

Rosalie7

19)  Rosalie7 (05.05.2010 22:00)

A má hlava i ruce už totálně vypověděli službu. Jak má člověk něco psát? Jak má čekat pochvalné komentáře? No řekněte mi, jak má pochopit, jak to ta naše milovaná Karolka dělá? Má tohle vůbec cenu? Protože tohle je vážně na infarkt a na panáka...

Jestli se někdo diví mému rozhořčení, ráda to všechno vysvětlím: Karolka je naprosto bezkonkurenční autorka a já si říkám, kam se na ní hrabou nějací publikující autoři?! Vždyť se jen koukněte, jak krásně umí popisovat romantický scény, vlasně dokonalé romantické povídky, jako je například bezchybné dílko Dvě zrcadla. A ted, stále rozklepaná z profilu toho Ivana, naprosto bombasticky popsaného sériového... no, ne vraha ale úchyláka, který je schopný takových nechutností, a to dokonce na vlastní dceři!, ted bych měla říct, že je také skvělou autorku dramat(berme Šach - mat celkově) a naprosto geniální pisatelku mrazivých scén...

Tak po takovém prvotřídním popisu zásahovky já mám něco psát? Já nevím jak vy, ale já jdu poslat oběžníky všem spisovatelům, nakladatelům a jiným knižním činitelům, ať taky vědí, že s Karolkou to nemá cenu. Protože dokavaď tobě nevýjde knížka, zlatíčko, tak já nebudu mít klidnej spánek!!! A věřím, že spisovatelská práce ve světě, ve kterém jsi(tzn. píšeš a kraluješ) TY, je naprosto k ničemu. Protože když je konkurence tak silná, aby vás samotného dostala na kolena a nutila vás prosit o další dílky a smolit sáhodlouhé, nic neříkající komentáře, pak je už vážně nejvyšší čas popadnout lopatu, potápěčské náčiní a ponorku a vyrazit k Mariánskému příkopu. Protože děcka, hloubš už to nepůjde...(končím rozsáhlou a jistě velmi zmatenou studii na téma ´Jak ztratit sebevědomí do patnácti minut´)


dorianna

18)  dorianna (05.05.2010 21:58)

uff klatím se tvému umu , nádherně sestavená slůvka

17)  viki (05.05.2010 21:46)

Skvělá kapitola !

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still - Edward & Bella