Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Sach_mat.jpg

Corly

Tady to znám, napadlo mě okamžitě a zároveň mě zamrazilo. Povědomé mi bylo nejen to místo, ale i celá situace. Kdyby mi nevyšel můj plán stát se psychologem, vystudovala bych nějakou umělecky zaměřenou školu, abych mohla naprosto změnit vzhled pokojů v nemocnicích. Obzvlášť těch dětských…

Bílý strop, světle zelené stěny, šedé linoleum a jeden jediný ubohý obrázek mísy s jablky.

Jenže moment! Co tady dělám? Vždyť já přece…

Udiveně si prohlížím své hubené dětské ruce vykukující z nemocničního „andělíčka“. Do levé paže mám zabodnutou jehlu s trubičkou. A už také vím kdy tady jsem… Ale jak to? Vždyť tyhle sny už se mi nezdají? Kromě toho – moje noční můra nikdy nedospěla až do pobytu v nemocnici. Vždy skončila, když mě našel Edward…

Srdce se mi úzkostně rozbušilo a já se pokusila posadit. Rozbitá hlava mě bolela a taky jsem si vzpomněla, proč mám zavedenou kapačku. Já totiž nejím. Nechci.

Najednou se mi vrátily všechny ty pocity a myšlenky z té doby. Strach, osamělost, naprostá beznaděj a marná naděje, že se ve dveřích najednou objeví Charlie. Nikoho jsem neměla, takže za mnou nikdo nechodil. Několikrát za den se zastavila sestřička, ráno vizita – to se objevil doktor, a večer návštěva místního psychiatra. A mezi tím dlouhé hodiny mučivě děsivé samoty. A noci plné nočních můr, ze kterých nebylo úniku. Příšerné sny o mém otci Ivanovi, jak se ke mně blíží se skalpelem…

Počkat! Tady něco nehraje! Můj táta se přece jmenoval…

„Ahoj Corly, tak jak se dneska máme?“ zahlaholil ode dveří povědomý hlas. Christian, můj cvokař.

Ale já přece nejsem… A začala jsem křičet hrůzou.

 

xxxxx

 

„Miláčku… Lásko… Vzbuď se! Je to jen sen, jenom zlý sen. Jsem tady, Bello.“

Známá vůně mi vracela půdu pod nohama. Chladné ruce osvěžovaly zpocené rozpálené čelo. Otevřela jsem oči.

„Sen…“ zašeptala jsem plačtivě.

„Ano. Už to skončilo.“ Líbal mě na čelo i na tváře mokré od slz prolitých ve spánku.

Objala jsem ho kolem krku a nechala se posadit. V tu chvíli už do místnosti vrazil Stewart s May v těsném závěsu.

„Co je?!“ vyhrknul bráška a nervózně pokukoval po Edwardovi.

Pokusila jsem se o úsměv. „To nic, Stewe, jenom zlý sen. Běžte si lehnout, je tu Edward.“

Trochu nepřesvědčeně se rozloučili a Stewart za Edwardovými zády předvedl zběsilou kombinaci grimas a gest, které měly asi znamenat něco jako: Když tak zavolej a já hned přiběhnu.

„Neví, co si o mně má myslet,“ řekl Edward s úsměvem, když jsme zase osaměli. „Má o tebe starost a pořád řeší, jestli jsem pro tebe ten pravý.“

Uculila jsem se. Stewart byl prostě moje zlato. S povzdechem jsem se opřela do polštářů. Vzpomínka na noční můru pomalu bledla a moje srdce tlouklo už normálně.

„Co se ti zdálo?“ zeptal se mě vážným a trochu i zvědavým hlasem.

„Bylo to hrozně zvláštní.“ Při té vzpomínce jsem se zamračila. „Byla jsem zase malá holka a ležela v nemocnici, jako tenkrát po Charlieho smrti. Všechno bylo stejné: ten pokoj, postel, obraz na stěně… Jenže najednou jsem to nebyla já. Najednou jsem byla Corly a můj otec byl… byl…“ Nějak jsem to nedokázala vypustit z pusy. Ještě donedávna by mě nenapadlo, že by nějaké dítě mohlo mít horší vzpomínku na svého otce, než já. Mýlila jsem se…

Edward mě pohladil po tváři a vypadal strašně smutně.

„Nedokážeš si představit, jak těžké bylo mu neublížit. A myslím, že kdyby tam se mnou nebyl Carlisle, neovládl bych se. Viděl jsem všechny jejich vzpomínky. Všechny…“ Jeho hlas náhle utichl. Znovu ho přemáhaly emoce. Zhluboka se nadechl, ačkoli to nepotřeboval.

„A pak přišel a celou tu dobu, kdy jsem ho mohl číst, na to myslel. Na to, co už udělal, i na to, co se chystal udělat ten večer… Bylo to…“ Zavřel oči a přitáhl si mě na klín. Ani jsem nedutala.

„…a to jsem si o sobě myslel, že jsem zrůda…“

Políbila jsem ho na tvář a bradu opřela do jamky nad jeho klíční kostí. Otřesená těmi představami až v hloubi duše. A to jsem to neviděla na vlastní oči.

Několik minut jsme jen tiše seděli, každý ponořený do svých vlastních chmurných myšlenek.

„Ona je strašně osamělá… a vyděšená…“ řekla jsem to nahlas, ale vlastně jsem mluvila spíš sama k sobě. „Tenkrát jsem se cítila stejně… Jenže, mě si našla May…“

Trvalo to jen pár úderů srdce a vsadím se, že Edwarda to napadlo okamžitě.

„May…“ zašeptala jsem.

„Myslíš, že bude chtít? Už jí není třicet…“

Zamyslela jsem se.

„Jak jí znám, bude. Ale možná by už neměla. Se mnou to nebyla zrovna procházka růžovou zahradou. Má právo na trochu klidu. Navíc,“ dodala jsem zadumaně, „objevil se Dick…“

Zavládlo ticho a já pokojně poslouchala jeho dech. Jemně se s námi pohupoval ve stejném rytmu, ve kterém se nadzvedával jeho hrudník.

Pak se na malý okamžik zastavil, znehybněl. A já s ním.

Pomaličku jsem zvedla hlavu z jeho ramene a zadívala se mu do očí. Ptala jsem se pohledem a on mi odpovídal. Testoval sílu a konečnost mého rozhodnutí.

„Zvládneš to?“

„Mám vlastní zkušenost, certifikát i pár měsíců praxe…“ znělo to směšně. Objala jsem ho kolem krku. „Budu jí milovat.“

Přikývl. Marně jsem se snažila cokoli vyčíst z jeho tváře a přemýšlela, co to bude znamenat pro něj. Pro nás.

„Potřebuju vědět, že s tím souhlasíš. Jsi pro mě nejdůležitější…“

Políbil mě. „Jsi úžasná. Věřím, že budeš i skvělá máma. A já…“ zavrtěl hlavou. „Nikdy jsem se o děti nestaral. Nevím, jestli to budu umět…“

Usmála jsem se. Cítila jsem, že hrozně moc chce.

„Zvládneš cokoli, co si usmyslíš. Já vím, jaký jsi byl tenkrát ke mně. Bude tě zbožňovat. A budeme v tom spolu…“

Najednou se mi rozbušilo srdce. Bylo to víc než rozhodnutí podniknout něco spolu. Něco, co bude trvat roky a nejspíš nás donutí sáhnout si až na dno. Bylo to první oficiální a vyslovené „my“.

„Bude potřeba, abys odešla z práce.“

Přikývla jsem. U srdce mě trochu bodlo. Ale nečekala bych, že opustit svůj velký sen bude tak snadné. Jenže, když jsem si uvědomila, za co ho vyměním, došlo mi, že jsem někde uvnitř vždycky chtěla právě tohle. Zachraňovat zmučené a zlomené duše. Takové, jako jsem bývala já. Takové, jako je malá Corly.

Pevně mě objal. „Postarám se o vás“.

Takže, my vlastně budeme… rodina?

Maličko se ode mě odtáhl, ale jen proto, aby mě mohl chytit za ruce. Líbal chvíli jednu dlaň a hned potom druhou. Hrál si s mými prsty, v očích něžný výraz a vypadal zamyšleně.

Já se cítila šťastná… Ještě šťastnější, než jsem byla včera a to byl malý zázrak, protože jsem si myslela, že víc už to ani nejde. Neznala jsem ho v tom smyslu, který se pod tím slovem obvykle skrývá. Znala jsem jen nejzákladnější věci, které jsme si stihli říct. On o mně věděl prakticky všechno. Ale znala jsem jeho duši a ano… i jeho srdce, ačkoli z fyzikálních a biologických hledisek už dávno nebylo tím, čím má srdce být. Věděla jsem, že je to nejlaskavější a nejúžasnější bytost na světě. Bez zaváhání bych mu svěřila svůj život.

„Na co myslíš?“ zeptala jsem se ho, když ticho trvalo už nezvykle dlouho. „Máš… strach? Já vím, všechno je tak rychle…“ Najednou jsem se začala bát, jestli po něm nechci příliš. Jestli není sobecké automaticky od něj očekávat, že se stane otcem, protože ze mě bude… máma. (To slovo jsem chvíli převalovala v hlavě a zkoušela, jak zní.) Staral se o mě dvanáct let ve dne v noci. Prakticky se ode mě nehnul. Mám právo udělat za nás za oba takové rozhodnutí?

„Nemůžu tomu uvěřit…“ řekl tiše. „Ještě před pár týdny jsem byl smířený s tím, že se nikdy nedozvíš, že existuju. Stačilo mi, že jsem ti tak blízko, jak to jenom šlo. A teď jsem tady s tebou, můžu se tě dotýkat a ty mi nabízíš možnost vytvořit spolu… rodinu.“

Znovu předčil moje očekávání. Asi bych si na to měla zvyknout. Byl a bude bájný hrdina.

Položila jsem mu ruku na hruď, tam kde bylo ukryté jeho nádherné srdce.

„Zachránil jsi mi život. Neustále mi ho zachraňuješ… A nejen tím, že jsi mě vynesl z toho vraku. Tím, že jsi. Ale to, co k tobě cítím není jen vděčnost, ty to víš. Jsem si jistá, že slyšíš, co dělá moje srdce, kdykoli se na mě jenom podíváš.“

Líbal mě. Ochutnával a dotýkal se, jako bych byla křehká, převzácná a milovaná květina, ovoce nedozírné ceny. Jediný pokrm, který ho mohl nasytit. A každým dotykem – tím způsobem, jak to dělal – mě jen utvrzoval, že se nemýlím.

O půl hodiny později, už úplně prostoupená jeho vůní a přítomností, jsem usnula.

 

xxxxx

 

„Máš meč?“ zeptala se Corly zvědavě a prohlížela si Edwarda velkýma hnědýma očima. Cucala si palec.

„To nemám,“ odpověděl s úsměvem a starostlivě přikryl děvčátko až k bradě.

Strávili jsme s ní celý den. Můj vysokoškolský diplom a Edwardovo kouzlo osobnosti nám v nemocnici otevřely dveře dokořán. Ještě jsem měla v živé paměti své pocity z nemocničního prostředí. A co teprve tahle malá princezna, která strávila několik děsivých měsíců v místnosti tolik podobné lékařské ordinaci. Proto jsme se souhlasem nemocničního psychiatra naprosto změnili vzhled Corlina pokoje. Zdi teď byly plné veselých barevných obrázků, u postele ležel květovaný koberec, který nám věnovala May a okna zdobily závěsy s milovaným medvídkem Pú. Dokonce jsme vyměnili fádní nemocniční povlečení. Corly teď ležela doslova obležená novými hračkami. V jejím původním domově jsem žádné nenašla.

„A koníčka?“ nevzdávala to. Oči se jí už ale zavíraly.

„Nemám ani koníčka, Corly. Ale umím hodně rychle běhat. Až se uzdravíš, ukážu ti to.“

Malá princezna se spokojeně uculila a definitivně usnula. Potichu jsme opustili její pokoj.

„Je úžasná,“ řekl mi Edward, když mě vyprovázel na parkoviště. Dohodli jsme se, že jí nebudeme nechávat samotnou ani v noci a on byl na noční hlídání přeci jen lepší než já.

„To je,“ usmála jsem se.

„Má hodně bystrou mysl. Nevěřila bys, jak rozumně se se vším vyrovnává.“

U auta mě objal a dlouho držel.

„Budeš mi chybět,“ zašeptal mi do vlasů.

Věděla jsem, že on mně také. Strašně.

„Nebudu moct dospat,“ odpověděla jsem trochu smutně. „Hned ráno odnesu výpověď na stanici. Jsem ve zkušební době, tak by to neměl být problém. Budu se snažit být u vás co nejdřív.“

Nechala jsem se ještě několikrát políbit na dobrou noc a asi pětkrát jsme se znovu a znovu loučili. Cestou domů jsem nechala myšlenky, aby se jen tak toulaly. Byla jsem unavená, ale spokojená. Všechno šlo lépe, než jsme čekali.

 


Další část

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2 3 4   »

ireen

61)  ireen (05.04.2012 12:05)

Je to všechno tak perfektní!!!
A já začínám mít strach, že se něco pos...kazí, že teď přijde nějaká rána!
Držím palce Tvým hrdinům!!!!!!!!!!!

Anna43474

60)  Anna43474 (13.07.2011 15:10)

Tentokrát mě naprosto odrovnaly hned dvě věci - vlastně věty - a to:
„…a to jsem si o sobě myslel, že jsem zrůda…“
a potom ještě Bellino: „Budu ji milovat."
Karolko... jsem rozbořená, ale hezky rozbořená
TKSATVO

miamam

59)  miamam (21.04.2011 12:58)

Doufám, že nebude následovat nějaké "ale", když ta kapitolka tak pěkně skončila... Ale něco tuším... ...

Karolka

58)  Karolka (27.11.2010 14:46)

Díky, ScRi. Mám radost!

ScRiBbLe

57)  ScRiBbLe (27.11.2010 14:46)

Pane bože! Ten její sen byl jako vystřižený z fimu, jako by se tam ocitla! Oni budou máma a táta, to je tak krásný! Jen doufám, že ta poslední věta není předzvězd něčeho hrozného! Musím teď na chvilku pryč, ale slibuji, že se k tomuto SVOSTU vrátím !

56)  Lejla (22.10.2010 14:33)

Neuveritelny vyvoj udalosti, ktery se mi moc zamlouva, ale hloda ve me neco zlovestneho s cim si nemohu poradit...Bella ma velke srdce a to, ze chce pomoci devcatku, ktere se proslo peklem je obdivuhodne. A Edward to je dokonalost.Prototyp takoveho muze by si prala kazda z nas mit doma a nebo si ho alespon kdykoliv vypujcit.

55)  Leli (12.05.2010 22:54)

Jeeeeeeee oni budou rodinaaa! To se mi líbí feeeest Tahle kapitola byla skvělá, úplně jsem se nad ní rozplývala.

ambra

54)  ambra (12.05.2010 12:02)

Ach, moc brzy hepáč, to ještě nepůjde tak hladce... Jsem ztracená, doufám, že to bude mít tak sto kapitol, zároveň se děsím, co přinesou... Už mě to nejen unáší, ale dokonale nadnáší

53)  Joa (09.05.2010 20:24)

Krásná kapitolka,moc orginální,ale to je u tebe samozřejmostJen je mi líto,že musí opustit práci,moc krásně jsi to tam popisovala.

zuzka88

52)  zuzka88 (07.05.2010 21:21)

Jsem absolutně překvapená, jakým směrem se to najednou odebralu. Tohle bych vůbec nečekala, ale moc se mi to líbí Už mi nějak docházení slova chváli, tak napíšu to, co vždycy. Byla to paráda

jeanine

51)  jeanine (07.05.2010 17:35)

prostě nádhera

mina

50)  mina (07.05.2010 11:39)

noo uf neviem ci som davala komentar k tejto kapitole ale tusim nie...noo musim ti napisat, ze bola ako vzdy neskutocne dobra....
minule ma tak napadlo, ze v tvojich poviedkach E a B nemali dieta...ze by to bola pekna zmena a teraz ake prekvapenie...noo som zvedava co sa tam este udeje..
inak

magorka

49)  magorka (07.05.2010 09:29)

Karolko, klobouk dolů...je to báječný...Jak jsem u minulého dílu dělala brrrr, brrrr,brrrr, tak teď jen ách ách ách

Amisha

48)  Amisha (07.05.2010 09:10)

No to, co to? Jsem se začetla a... a... oni došli písenka?!

Teď vážně, četla jsem se zatajeným dechem a u posledních kapitol jsem si svoje miminko (holčičku) přitáhla k sobě do náruče a se strachem sevřeným hrdlem jsem dočítala. Škoda jenom, že v realném světě se Edwardů nedostává.:'-(

47)  Leni (07.05.2010 00:00)

Prostě nádhera. Asi to nebudou mít lehké. A co ostatní Cullenovic? Že by se nepřidali?

Rosalie7

46)  Rosalie7 (06.05.2010 23:19)

To bylo naprosto fenomenální!!! Já už vážně nevím, co ti říct. Jsi naprosto úžasná a ten nápad adoptovat si chudáka malou Corly je naprosto úžasný Strašně mě to dojalo, nemluvě o krásném efektu - spojilo je to ještě víc a je to veliký krok!!! Já bych ti dneska tak ráda napsala něco naprosto úžasnýho, ale tenhle dílek mi svojí bezmeznou dokonalostí už asi vážně sebral všechna slova...*100(Washimu a Karolce pro radost, já vím, že jsem vám to hodně zatěžovala:D)

45)  elmo (06.05.2010 23:19)

wash: pravda, že marně

... a jinak opět samomluva, washi

Wash

44)  Wash (06.05.2010 23:16)

Wash: Marně si tu buduju reputaci...

43)  elmo (06.05.2010 23:15)

wash:


... a na to se napijem!

Wash

42)  Wash (06.05.2010 22:53)

elmo: Nápodobně!

1 2 3 4   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek