Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Sach_mat.jpg

Co všechno zvládnou andělé

„Asi modrá...“ řekl zamyšleně a přitom si na prst namotával jeden pramen mých vlasů. Pak ho pustil, aby vzápětí začal znovu.

„Proč?“

Ležela jsem k němu přitulená a nechala se hýčkat.

„Protože ti strašně sluší.“ Hned nato jsem ucítila polibek na temeni. „A tvoje?“

Musela jsem se usmát. Ještěže na mě teď neviděl. Od té doby, co před několika dny vstoupil do mého života, zjistila jsem, že červenání je přeci jen poněkud silný soupeř i pro moje léta trénované sebeovládání.

„Přijde na to...“

„Na co?“

Lehce jsem se nadzvedla a otočila se k němu.

„Jakou mají aktuálně tvoje oči...“ Teď zrovna se podobaly dvěma asfaltovým studním. Usmál se. Polibky jsou báječná věc, člověk se jich nikdy nepřejí. Ale není to moc výnosný obchod. Čím víc dostanu, tím víc chci. Je to návykové... Naštěstí jsem v tom nebyla sama, stal se na nich stejně závislým jako já.

Jemně mě nadzvedl a položil na sebe. Zezadu mě hřála deka, zepředu chladil on... I když - o chlazení teď nemohla být ani řeč. Spíš rozpaloval... Jenže vždycky jsme dospěli do slepé uličky. Vždycky najednou přišel okamžik, kdy jsme prostě museli přestat. Bál se, že by mi ublížil... A já to nerada akceptovala. Pořád jsem si pamatovala na ten vysoký smrk v lese. Bylo to ale strašně těžké...

Horečnatě jsem lapala po dechu zase pevně přitisknutá k němu a oddělená dvěma centimetry dutých vláken. Plamen pomalu a neochotně uhasínal, až z něj zbyly jen řeřavé uhlíky. Připravené a lačné při sebemenší příležitosti znovu vzplanout...

„Zítra se vrátím do práce,“ řekla jsem, když se můj krevní oběh konečně zklidnil a přestal bublat jako kapka vody na rozpálené plotně.

„Cítíš se na to?“

„Už jsem úplně v pořádku. Dnes mi volal Dick, už si o mě dělá starosti. Navíc - zhroucený psycholog - to by nedělalo dobrý dojem,“ odpověděla jsem s úsměvem. Už mi vážně bylo úplně dobře. Jakoby se události uplynulých dvanácti let staly někomu jinému. Jako bych je viděla ve filmu...

Odhrnul vlasy z mojí šíje a znovu začal s tou mučivou hrou.

„Opravdu nevypadáš zhrouceně...“

Bídák!

Lehce jsem se pootočila a hlasem autoritativního pedagoga řekla: „Máš nejvyšší čas.“

V tu chvíli na těch sedmnáct vypadal. Zvedl oči v sloup a zaksichtil se. A pak zneužil svojí převahy a stejně svůj odchod ještě o deset minut odložil. Opouštěl mě vláčnou jako dobře zpracované těsto.

„Tak za chvíli,“ zavolal těsně před tím, než seskočil z okna do tmy. Jeho tichý smích mě zase krásně rozechvěl. Měl mě v hrsti...

Vymotala jsem se z deky a v koupelně pomocí ledové vody a pudru zamaskovala stopy našeho zápolení. Ve chvíli, kdy se ozval zvonek u dveří, jsem byla i učesaná.

„Já tam jdu, May!“ zavolala jsem a seběhla schody. Nedočkavě jsem otevírala dveře.

„Ahoj, lásko, chyběla´s mi,“ řekl a bylo vidět, že má co dělat, aby se nerozesmál. Rychle mi stihl dát jeden ne úplně nevinný polibek, ještě než se k nám dostala kulaťoučká May.

Vypadala překvapeně, ale zdálo se, že i potěšeně.

„Dobrý večer, slečno Coleová,“ pozdravil Edward a já v tom dokonalém chování zahlédla toho mladíka z počátku dvacátého století. Když jí navíc ještě podal kytici kopretin, gerber a slunečnic, byla jeho.

„To je Edward Cullen, May. Můj přítel.“

May zářila jako sluníčko. Přemýšlela jsem, jestli jsem jí někdy viděla takhle bezezbytku šťastnou a spokojenou.

„Těší mě, Edwarde,“ pozdravila ho celá zmámená a naznačila něco jako pukrle. Musela jsem se kousnout do rtu, abych se nerozřechtala. Kradmo jsem se podívala na Edwarda. Takhle tedy asi působí na všechny. I na mě... S úsměvem jsem sama nad sebou zavrtěla hlavou. Jako když se myška zamiluje do kobry. Celá zhypnotizovaná jde blíž a chce od ní pusu...

May nás odvedla do kuchyně a malinko rozpačitě mi šeptem vyčetla, že jsem jí o tak důležité návštěvě neřekla dopředu.

„Byla bych něco upekla nebo uvařila...“

To byl ale přesně ten důvod, proč jsem to neudělala...

Stejně tomu ale Edward neunikl. May měla vždycky spoustu dobrot. Za pět minut už na stole stály tři šálky voňavé kouřící kávy a tvarohový páj od snídaně.

Ajajaj...

Napjatě jsem sledovala Edwarda. Vypadal úplně uvolněně, laskavě si povídal s May a odpovídal na její dobře míněné všetečné otázky. Přitom usrkával kávu a snědl celý kus koláče, který mu ukrojila. Jen přídavek zdvořile odmítl. Kdybych nevěděla, že lidské jídlo je mu odporné, a že jeho druh má k večeři radši kuchaře než jeho výtvory, vůbec bych to nepoznala. Vděčně jsem ho chytila za ruku a usmála se.

Asi za hodinu mě May pohladila po hlavě a rozloučila se s Edwardem. S předstíraným zíváním prohlásila, že je strašně unavená a musí si jít lehnout.

„Jaké to bylo?“ zeptala jsem se, když se z patra ozvalo klapnutí dveří od její ložnice.

„Už jsi někdy zkoušela jíst jíl nebo bláto?“ zasmál se.

Otřásla jsem se. „Vážně? A... nebude ti špatně?“

Zavrtěl hlavou. „Nemůže mi být špatně. Jedna z mála nesporných výhod toho, co jsem...“

Vstala jsem a sedla si k němu na klín.

„Byl jsi naprosto úžasnej,“ zašeptala jsem a líbla ho na tvář.

„Hodně mi na tom záleželo. May je skvělá,“ usmál se. „Nikdy jí nedokážu dost poděkovat, jak se o tebe báječně starala.“

Přitulila jsem se k němu a bylo mi úplně blaženě.

„Dnes mi volala Alice a mám ti od ní něco vyřídit. Prý bys měla Dicka poprosit, aby tě ráno vyzvedl a odvezl do práce.“

„Proč? Myslela jsem, že se mnou pojedeš ty,“ zeptala jsem se trochu nespokojeně.

Pokrčil rameny. „Nemám tušení. Strašně si užívá, když může být tajemná. Ale prý se nejedná o žádnou hrozbu. Jen by to prý bylo fajn...“ Zjevně to ani trochu nechápal. „Po telefonu jí nedokážu přečíst myšlenky.“

Ještě jsem o tom chvíli dumala, ale pak jsem s pokrčením ramen odeslala krátkou textovku, ve které jsem Dickovi napsala, že už jsem úplně v pořádku, a že bych ocenila, kdyby pro mě ráno přijel. Bude to dobrá příležitost moci si promluvit o tom, co je nového.

Když se ozvalo potvrzující pípnutí odeslané zprávy. Vzal mi Edward telefon jemně z rukou a položil ho na stůl. Pak mě beze slova zvedl a pomalou lidskou chůzí nesl po schodech nahoru do mého pokoje.

 

xxxxx

 

Ráno jsem byla strašně unavená, ale tak spokojená, že jsem si musela zpívat. Ještěže Stew nebyl doma, strašně by se mi smál. Nebo by se přidal... Usmála jsem se. Byla jsem strašně zvědavá, jak si budou s Edwardem rozumět. Ten odešel asi před hodinou a slíbil, že bude pořád někde poblíž.

V půl osmé zazvonil domovní zvonek. Než jsem sešla dolů, předběhla mě May a už se s Dickem zdravila na prahu. Naprosto brunátného a vyvedeného z míry ho pozvala na snídani a pořád mu děkovala za to, jak zachránil její „kuřátko“ (tedy mě) před zhroucením.

Můj parťák jí na oplátku třikrát poděkoval za kafe i za horké domácí koblihy. S úžasem jsem si všimla, že z ní nemůže spustit oči a kdybych mu teď vyměnila talíř a místo koblih mu podstrčila kus lepenky, pravděpodobně by to bez mrknutí oka snědl.

Tak takhle je to... Teda Alice! Zasmála jsem se.

Když bylo za deset minut osm, musela jsem Dicka doslova dotlačit ke dveřím, navlíknout do kabátu a nacpat do auta. Odvážel si recept na nakládané jehněčí a pozvánku na sobotní oběd. No teda!

 

Do práce jsme samozřejmě přijeli pozdě. A bylo to o to horší, že došlo k maléru. Celá stanice byla na nohou. Rotgar přecházel po své kanceláři jako lev v kleci a štěkal na každého, kdo se zrovna objevil v jeho zorném poli. Sháněl aspoň jednoho podělanýho psychologa. Když jsme strčili hlavy do dveří, seřval nás jako malé děti.

„Celý Anchorage je vzhůru nohama a vy se někde couráte po nákupech nebo co? To si aspoň nemůžete zapnout služební telefony?“ Byl naprosto bez sebe vzteky.

„Já ještě mobil nedostala,“ kuňkla jsem. Asi to nebyl dobrý tah, protože se na nás v zápětí vychrlila další smršť nadávek. Dick mě dloubnul loktem, abych už mlčela. To už jsem pochopila. Když chvíli počkáme, třeba se dostane k věci.

Šéfinspektor se po chvíli opravdu dostatečně vyřval a když usrknul kafe a sednul si za stůl, byl konečně schopný říct, co se děje.

„Vzpomínáte na ty případy zmizelých dětí? Dvě minulý měsíc ve Wasille a jedno měsíc před tím ve Sterlingu.“

Dick ponuře přikývl a mně přeběhl mráz po zádech.

„Včera odpoledne nahlásila jedna žena zmizení pětileté dívky. Od dnešního rána je oficiálně pohřešovaná.“

Dick si sedl proti Rotgarovi a já ho trochu prkenně napodobila. A to jsem si myslela, že budu jen vyměňovat papíry do detektoru lži...

„Je nějaký důvod spojovat tohle zmizení s těmi ostatními?“ zeptal se Dick a vytáhl z náprsní kapsy svůj zápisník a tužku. Přeskočil stránku s receptem od May a lehce se přitom usmál. Všimla jsem si toho...

„Ne. Ale ve všech případech je prakticky vyloučeno, aby dítě odešlo samo. Tři děti zmizely během nakupování s rodiči v supermarketu. Matka se otočila k regálu, a dítě mezitím zmizelo z vozíku. Ten poslední případ je trochu jiný. Holčička si hrála na zahradě před domem. Branka byla zamčená a plot je tak vysoký, že by ho takhle malé dítě přelézt nedokázalo.“

Všechno se ve mně svíralo. Bylo skoro jasné, že se jednalo o únosy.

„A žádné žádosti o výkupné, takže...“ Šéfinspektor jen významně zvedl obočí.

„Úchylák,“ dopověděla jsem za něj.

Oba přikývli.

„Tak jo, zlato, já si sednu k počítači a pročtu si spisy k těm starším případům,“ řekl mi Dick.

„A slečna Swanová zajde do kuchyňky. Je tam matka té dívky. Odmítá jít domů, chce zůstat tady... Dostala něco na uklidnění, ale asi by pomohlo, kdyby si s ní někdo promluvil. Třeba si ještě na něco vzpomene.“

 

Paní Larkinová seděla na křesle, v náručí malého plyšového medvěda. Byla úplně strnulá. I její oči zůstávaly upřené do jednoho místa. Zdálo se, že by stačilo jen málo a rozpadla by se na kousky. Jenže to bylo potřeba...

Opatrně jsem si k ní přinesla židli a chvíli jen tiše seděla.

„Dobrý den, paní Larkinová. Jsem Isabella Swanová.“

Přikývla a zachvěla se. „Už víte něco nového?“

Jen jsem zavrtěla hlavou. Věty typu: Pracujeme na tom, by teď nebyly zrovna na místě. Potřebovala jsem zjistit, jestli je paní Larkinová objímací typ. Teď vážně nebyl čas cokoli říkat, ale plakat s plačícími...

Naklonila jsem se blíž a jemně ji vzala za ruku. Nebránila se. Jen se na mě podívala a v jejích očích se najednou objevila jasně čitelná emoce. Prosila o pomoc. Kromě hrůzy a nesnesitelných představ o tom, co kdo právě teď asi dělá její holčičce, musela bojovat s pocitem viny. Objala jsem ji a ona se rozbrečela. Ten pláč vycházel z nejtemnějších hlubin jejího srdce a ona se křečovitě otřásala. Hladila jsem ji po zádech a pohupovala se s ní, jako to vždycky dělávala May. Dokonce ještě nedávno...

Až se vypláče, bude vyčerpaná a trochu apatická. Vzhledem k tomu, že v noci nejspíš vůbec nespala, teď by se jí mohlo podařit usnout. Brečela dlouho a já s ní. Měla jsem spoustu času přemýšlet a v jeden moment se mi úplně rozbušilo srdce, protože jsem najednou věděla, že je tu někdo, kdo tu malou princeznu určitě dokáže najít...

„Paní Larkinová, mohla bych si půjčit toho medvěda?“ zeptala jsem se jí, když jsem ji úplně zvadlou uložila na gauč v naší kanceláři a přikryla erární dekou.

„Proč?“ zeptala se zmateně a zdálo se, že se jí to poslední pouto se ztraceným dítětem nechce dát z ruky.

„Kvůli psům,“ odpověděla jsem bez zaváhání.

„Ale já už jim dala Sářino oblečení...“

„Tohle ale bude silnější. Spala s ním, ne?“ Doufala jsem, že je natolik unavená, aby takhle hloupou záminku neprokoukla.

Trochu váhavě mi medvěda podala.

„Nebojte se, paní Larkinová, věřím, že pro vás brzy budeme mít nějakou zprávu.“

 

Když jsem zjistila, že Dick ještě sedí u počítače a vyšetřovatelé se i s psovody vrátili s prázdnou, řekla jsem, že si jdu koupit svačinu a s medvědem ukrytým pod kabátem vyšla na ulici. O dva bloky dál jsem se zastavila a chvíli čekala. Netrvalo to dlouho.

„Tvoje práce se mi přestává líbit,“ ozvalo se za mnou ponuře.

S úsměvem jsem se otočila a objala ho.

„Nejsem v první linii,“ uklidňovala jsem ho.

„To je ale jen otázka času,“ odpověděl nesouhlasně a políbil mě.

„Nejsem úplný ořezávátko, víš? Přeperu i chlapy, kteří váží jednou tolik co já.“

„Je to nebezpečný. Myslel jsem, že budeš dělat jen profily a poradenství.“ Vážně se mračil.

„Slibuju, že nebudu dělat hlouposti. Ani mě nechtějí poslat do terénu...“ Znovu jsem ho políbila a pokusila se na něm vyloudit úsměv. Maličko se to podařilo.

„Tak, co máš za lubem?“ zeptal se.

Podala jsem mu medvídka.

„Je to asi hloupý...“ Najednou jsem nevěděla, jak ho o to požádat. „Ale neznám nikoho, kdo by měl tak dobrý čich. Ani naši psi ne...“ Pátravě jsem se na něj podívala a bála se, jestli se třeba neurazí.

„Chápu.“ Vypadal, že je úplně v pohodě. „Najdu jí.“ Pak se odmlčel. „Co mám udělat s ním?“

Přeběhl mi mráz po zádech. Na malý okamžik mě napadlo, že by ten muž mohl prostě zmizet a nikdo by ho nejspíš nesháněl...

„Znehybni ho a zavolej nás... třeba anonymně.“

Přikývl a znovu si mě přitáhl blíž.

„Ale ty zůstaneš tady, slib mi to.“

Přikývla jsem a ještě naposledy se nechala líbat. Když odcházel dívala jsem se za ním, dokud na křižovatce nazahnul a nezmizel.

Byla jsem hrozně nervózní. Kvůli těm dětem, paní Larkinové a vlastně i kvůli Edwardovi. Doufala jsem, že je opravdu tak nezranitelný, jak mi říkal.

 


Další část

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2 3   »

Anna43474

48)  Anna43474 (13.07.2011 14:46)

Viva la Alice, pěkně to naplánovala
Ty únosy... nestojí za tím upír, který má rád děti??? :/
Edward ala policejní pes
TKSATVO

miamam

47)  miamam (21.04.2011 12:39)

Alice je fakt zlatíčko Doufám, že se May a Dick zas brzo sejdou, je to roztomilý A Edward jako zachránce? No jo, tak tohle můžu

ScRiBbLe

46)  ScRiBbLe (27.11.2010 14:12)

Jsem zpět v plné polní ! Chuděra, jak musel sníst ten koláč a vypít kafe, které se rovnají bahnu, ble.:D Alice je prostě úžasná! May a Dick, on byl tak krásně roztomile rozpačitý ! A ten zbytek , doufám, že je Edward stihne zachránit, takže, Edí, pohni zadkem! Krása, pádím na další !

45)  Lejla (22.10.2010 13:34)

Ma draha Alice zase splnila svuj ukol na vybornou. To ze Edward dokazal, ze ani lidske jidlo a kaficko,ktere pro nas je lahodnou pochutinou, ale pro nej bahno neni prekazkou, bylo pro me jak dalsi vyznani lasky. Tema unosu deti je pro me haklive,kdyz doma lezi dve dobratka. Mraz mi bezel po zadech a slzy se spoustely z oci a ne a ne je zastavit. Ted jen doufam, ze Belly napad byl dostacujici a Edward bude mit moznost ji zachranit. Jeho obavy o Bells byly skoro hmatatelne a starost Belly, ze by se mu neco mohlo stat...

ambra

44)  ambra (12.05.2010 10:42)

Uáá, to je podruhé nejdřív Jacob a jeho otírající se rty, teď ten asfalt v očích (já měla naštěstí tér:)). Asi si ty chlapy a to, co případně s nima, představujem podobně;). Zase krása, ale teď se nedá moc psát, utíkám na další. Opožděné čtení má své výhody! Po tomhle bych nechtěla dva dny čekat na další kapitolu!

43)  Leli (09.05.2010 11:52)

Karolka: Jo to jsou Všichni animáci jsou skvělí. Ještě jsem u nikoho nenarazila na tak povedeny smily. Holky, moc se vám tenhle blog povedl! :)

Karolka

42)  Karolka (09.05.2010 10:14)

Leli: Díky. Ty roztleskávačky jsou skvělý, že?

41)  Leli (09.05.2010 09:48)

Božíííííííí! Páni Karolko, tohle je suprová povídka! Tolik emocí, co jsem u toholhle dílu měla ;) Tyjo a Dick s May, taky dobrý :D

Karolka

40)  Karolka (08.05.2010 19:30)

belko: Děkuju. Vážně. Jsi zlato.

39)  belko (05.05.2010 11:45)

Karolka:já jsem jen jedna z obyčejných čtenářek, která propadla kouzlu ságy Stmívání, ale taky kouzlu všech postav a příběhů ve Tvých povídkách. :)Jsi úžasná spisovatelka, máš "šmrnc" a Tvoje dílka se velmi dobře čtou Prosím, piš dál!!Jsi skvělá

Rosalie7

38)  Rosalie7 (04.05.2010 20:53)

A já myslela, že máš Nobelovku? Tys na to zase zapoměla, viď???:D:D:D

Jestli já mám nějaký diplom, tak leda tak z jedné nejmenované právnické fakulty... Ale jako koníček je to naprosto bezvadné a já se budu i nadále snažit o to, abych ti alespon někdy zvedla náladu tak, jako ty mě i tímto komentářem, ale hlavně příběhy, které se rodí v tvé geniální hlavince. Jsi zlatíčko a já ted s hrůzou zjištuji, že tady není jeden velice důležitý smajlík - ten, co má místo očí srdíčka... Ale to nevadí, představ si ho tu stokrát

37)  MiaYork (04.05.2010 20:06)

Krása. Veľmi ma to baví...

Karolka

36)  Karolka (04.05.2010 19:09)

Rose: Fňuk... Já jsem ták dojatá... Jestliže je mým úkolem zvát tě do světa fantazie a zvedat ti náladu (a snad stačí pouhý výuční list v tomto oboru...), tak tvým je asi hladit mi duši překrásnými komentáři, v kterémžto oboru máš červený vysokoškolský diplom.

Rosalie7

35)  Rosalie7 (04.05.2010 18:57)

Moje ručka konečně rejdí po funkční klávesnici ve snaze omluvit se ti a pohladit tě po duši... Takže to asi vezmu popořadě:

1) Moc se omlouvám, že jsem ti nepřidala komentík už včera, kdy jsi mi jako jediná autorka zvedla náladu a snížila práh bolesti. Vůbec mi totiž nešla klávesnice, což ještě podtrhlo mojí náladu, už i tak pod psa...

2) Chci ti poděkovat za tuto kapitolku. Chci ti moc poděkovat, že takhle krásně píšeš. Chci ti poděkovat, že vůbec píšeš a věnuješ nám svůj drahocený čas. Protože každá tvá myšlenka se musí vyvážit zlatem, každičký nápad diamanty a každičká vteřinka z tvého času se musí vyvážit slovy. Slovy tak krásnými a pochvalnými, že ani čeština jakožto jazyk z nejbohatších, jich zřejmě neobsahuje. Jen pár se jich blíží tomu pojmu, jako třeba dokonalost, krása, bezchybnost... A já je chci shrnout pod záštitu jediného obrovského DĚKUJI!!!

Silvaren

34)  Silvaren (04.05.2010 08:21)

Po tom, jak řekla, že záleží na tom, jakou barvu mají jeho oči, jsem se rozplynula. To bylo tak nádherné.
P.S. Miluju tohohle Edwarda, je lepší než originál.

33)  Leni (04.05.2010 00:03)

Nádhera. Tvůj Edward je tak okouzlující, milující a noblesní. Vůbec se s Bellou nehádá a to charisma se jen tak nevidí. Text plyne s lehkostí a přesto má napětí.

Karolka

32)  Karolka (03.05.2010 21:22)

Děkuju všem za krásné komentáře. Je to jako pohlazení.

blotik

31)  blotik (03.05.2010 21:13)

Nemá chybu. Další.

Sakriš, ani smajlíci nevystihují vechno. :D

30)  lilly (03.05.2010 21:08)

je to žůžo a bájo!

eli771

29)  eli771 (03.05.2010 19:29)

Oni jsou tak sladcí.:) Jen se bojím, že jim něco provedeš.:)

1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still