Sekce

Galerie

/gallery/Tygr naděje.jpg

Jak to dopadlo s medvědem a kdo ji nakonec zachránil? Čtěte! Jinak chci moc poděkovat Silvaren, která mi opravuje tuhle povídku :) Díky, díky!

4. KAPITOLA

Ozval se výstřel. Něco mě bolestivě seklo do nohy a já uslyšela svůj výkřik. Když vedle mě dopadl medvěd, Bella se probrala.

Stál tam ten kluk z fotografie, ten co měl černé kudrnaté vlasy a vypracovanou postavu. V ruce držel pistoli, na tváři měl zvláštní výraz. Když zbraní namířil na Bellu, zpanikařila jsem.

„Co jsi to udělal?“ křičela jsem na něj a postavila se před Bellu, která na neznámého nepřátelsky vrčela a prskala. Cítila jsem, že z mé nohy vytéká mnoho krve, ale odmítala jsem se na to dívat, protože pohled na krev mě děsí.

„Zachránil jsem ti život,“ řekl zmateně. Díval se na mě tak šokovaně, jako by mě odněkud znal, nebo co já vím.

„Vždyť  jsi ho zabil!“ řekla jsem naštvaně a pohladila polomrtvého medvěda po hlavě.

„Chudáčku maličký,“ chlácholila jsem ho, „neboj se, brzo to bude dobré.“

„Co to děláš? Vždyť se tě před chvilkou snažil zabít,“ vyjel na mě naštvaně, přitom trošku zmateně.

„No, jasně, vždyť je to jeho území. Co bys dělal ty, kdyby ti sem někdo přivedl tygra? Někam, kde lovíš ty,“ řekla jsem naštvaně a stále hladila medvěda, který byl teď mírný jako beránek a pomalu umíral.

 

„Co se to tu děje?“ zeptal se někdo naprosto božím hlasem. Z lesa se vynořil chlápek s vlasy jako lví hříva a za ním dalších šest postav, skrývajících se stále ve tmě.

„Zachránil jsem ochránce zvířat s.r.o.,“ zavrčel ten kluk s pistolí. Nevšímala jsem si ho a dál jsem chlácholila postřeleného medvěda. Ztrácela jsem rovnováhu, protože jsem přestávala cítit zraněnou nohu.

„Nejsem ochránce zvířat, jen nesnáším, když někdo s obřím egem postřelí zvířata jen tak!“ zavrčela jsem a Bella začala prskat.

„Jen tak? Vždyť tě chtěl zabít“ zavrčel znovu a vypadal přitom, že mě brzo taky zastřelí.

„Bella by mě ochránila, že jo, Belinko?“ Podívala jsem se na tygřici, která chodila kolem mě a medvěda.

„Který pako pojmenovává zvířata?“ Znovu mě naštval. Vrávoravě jsem vstala a podívala jsem se na něj a jeho rodinu.

„Nejsem pako na rozdíl od tebe,“ řekla jsem naštvaně a začala zase chlácholit medvídka.

„Miley?“ zeptal se mě někdo z davu nádherným hlasem. Podívala jsem se, kdo je majitelem toho dokonalého hlasu, ale ve tmě jsem spatřila jen obrys.

„Bello, přestaň,“ řekla nějaká holka podrážděným hlasem, když se na ni moje tygřice nalepila.

„Já nic nedělám,“ ozval se ten přenádherný hlas znovu.

„Ne ty, ta obluda,“ zavrčel zas ten ženský hlas, což mě dopálilo ještě víc.

„Kdo je u tebe obluda? Určitě je stokrát hezčí než ty!“ zavrčela jsem ještě o něco naštvanějším tónem.

„Hele, nedovoluj si, prcku!“ řekl naštvaně ten hromotluk a z očí mu šlehaly plameny. Měl je teď černé, i když z fotografie si je pamatuji zlatohnědé. Na něho jsem viděla nejlépe, protože stál v měsíčním svitu.

„Budu si dovolovat na koho chci!“ zavrčela jsem nepřátelsky a zase si klekla k medvědovi. Když jsem se nohou dotkla země, zadržovala jsem slzy.

„Chudinečko, musíš trpět, to je kvůli tomu egoistovi,“ chlácholila jsem ho. Egoista nepřátelsky zasyčel, načež mu stejným tónem odpověděl můj milovaný tygříček. Nepozorována mu sebrala zbraň z ruky a donesla mi ji. Pohladila jsem ji a ona si vedle mě poslušně sedla.

„Vrať mi to! Neučili tě, že děti si se zbraněmi hrát nesmějí?“ Zasyčel na mě. Co to s tím syčením má?

„Já si hrála s uspávačkou, dřív než ty jsi vůbec věděl, kterou ráži používat, což mimochodem nevíš ani teď,“ uznala jsem, když jsem spatřila zbraň, která ležela vedle mě na zemi.

„Jo, jasně,“ řekl ironicky a já mu věnovala jeden malý úsměv za to, že to uznal, načež zalapal po dechu.

„Bello, máš sestru?“ zeptala se holka, co se před tím ozvala. Bella, moje tygřice, na své jméno slyší, a tak k ní hned přiběhla.

„Ne, nemám,“ řekla zmateně ta dívka s nádherným hlasem a přitom měla hlavu otočenou stále na mě.

Vzala jsem si k ruce přitáhla zbraň a prohlídla jsi ji. Napadlo mě, že bych ho mohla zastřelit a skončit tak jeho trápení. Ale zbraň, kterou použil, byla dost blbá na to, abych ho s ní mohla zastřelit.

Náhle se rozsvítila baterka přímo mně do obličeje. Naštvaně jsem zakňourala a onen člověk ji hned odvrátil.

„Jak se jmenuje tvoje máma? A co děláš tady?“ řekl nějaký muž s blond vlasy a vydal se pomalým krokem ke mně.

„Neřeknu ani slovo,“ prskala jsem a zkřížila si ruce na hrudi.

„Najednou,“ postěžoval si ten egoista. Jen jsem tiše zavrčela a nejistě se zvedla. Bella mě z jedné strany podepřela a já se pomalým krokem rozešla k řece.

„Počkej, ošetřím ti to. Ale aspoň mi řekni, jak se jmenuješ a číslo domu,“ řekl ten muž s blond vlasy a už byl u mně. Můj mozek se snažil odhadnout, jak bude táta reagovat, jakmile zjistí, že jsem pryč.

„Já se domů nevrátím,“ zavrčela jsem.

„To teda vrátíš, přece nebudeš tady,“ řekl ten muž a vzal mě do náruče.

„Ne, táta ji prodá,“ cítila jsem v očích slzy a přitiskla s k němu blíž.

Nevím, jak dlouho jsme šli, ale náhle mě oslepilo ostré světlo.

„Pokus se zatnout zuby, musím ti to zašít,“ řekl a posadil mě na nějaký stůl.

„Ne, zašít ne!“ řekla jsem vyděšeně. Nikdy mi nic nešili a nechci s tím začínat.

„Tak přijdeš o nohu,“ zkusil na mě tu psychologii pro malá děcka, ale pozor, pane! Mně je patnáct a rozhodně nejsem nějaký prcek, co uvěří všemu.

„A máš vůbec nějaký doktorát?“ prskala jsem. Pobaveně se zasmál a ukázal na protější zeď. Otočila jsem se a spatřila různé diplomy.

„Stejně ne,“ zavrčela jsem naštvaně.

„Takže pojedeme do nemocnice, tam to bolí víc,“ usmál se a já vytřeštila oči.

„Fajn,“ procedila jsem skrz zuby a on rozstřihl džíny. Bolelo to víc, než jsem si myslela.

„Nehýbej se,“ řekl a pevně mi chytl nohu. Jeho ruce byly studené.

„Ale to bolí,“ zasyčela jsem ublíženě.

„Tak se pokus alespoň nesyčet.“ Další steh ale opět následovalo moje bolestivé syčení skrz zuby.

„Já nesyčím, to pako syčelo,“ zavrčela jsem a pokusila se nesyčet, nepovedlo se.

„To pako se jmenuje Emmett a myslím, že ti zachránil život,“ řekl, ale na tváři měl pobavený úsměv.

„A co když jsem se chtěla nechat zabít?“ Tak a teď jsem tu psycholog já!

„Nechtěla ses nechat zabít,“ řekl a zachmuřil se.

„Jak to víš?“ tykala jsem mu, já tykám skoro každému.

„Jsi mladá a lidi u zvířat nebývají sebevrahové.“ Ten chlap je génius!

„Kolik ti je?“ zeptala jsem se ho.

„Třicet,“ řekl a nervózně se usmál.

„Kecáš,“ zamračila jsem se.

„Jak bych mohl vypadat takhle?“ zeptal se a podíval se na mě pořádně.

„Plastika,“ hádala jsem a za dveřmi se ozval něčí smích.

„Ne,“ nemračil se, stále měl pobavený výraz.

„Můžou mít upíři plastiku?“ zeptala jsem se a rozhlížela se po jeho pracovně. Byly tam obrazy s upíry a peklem.

„Ne, pročpak?“ podíval se na mě s vážným výrazem.

„Jen tak. Proč tu máš ty obrazy? Doktoři, hodní doktoři do pekla přece nechodí,“ zamračila jsem se a pořádně si ho prohlídla.

„Děkuji, ale já mám za sebou pár hříchů,“ řekl smutně.

„Jaký? Byl jsi v base?“ hádala jsem naslepo.

„Ne, to ne,“ usmál se maličko.

„Tak jsi hledaný zločinec a jde po tobě FBI,“ fantazírovala jsem a on se tomu jen smál.

„Ne, to taky ne,“ zastavil se pohledem na mém krku. Rychle jsem si přitáhla mikinu, aby neviděl řetízek.

„Tak jsi ukradl diamanty a nikdo o tobě neví,“ dál jsem hádala.

„Ne, špatně.“ Už mi obvazoval nohu obvazem.

„Tak… jsi utekl z dětského domova jako malý,“ zase to bude špatně.

„Ne.“ Já to říkala.

„Já už vím proč, ale nepovím! FBI má oči všude,“ rozhlédla jsem se po pracovně a předstírala, že vlastním největší tajemství světa.

„S FBI to nemá nic společného. Jak se jmenuješ?“ usmál se maličko.

„Nepovím,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Co to kdybys mi řekla svoje jméno a já ti řeknu to svoje?“ Tak ty chceš obchodovat?

„Ne, stejně ho vím,“ zaprskala jsem.

„Ty víš všechno,“ zasmál se.

„A ty nic,“ vyplázla jsem na něj jazyk jako pětileté děcko.

„Kolik je tobě? A já ti svůj věk řekl,“ přísně se na mě podíval.

„Ale tys neřekl pravý věk,“ zamračila jsem se.

„Ale řekl,“ hádal se.

„Neřekl.“ Já se hádám ráda, protože vždycky vyhraju!

„Já se s tebou hádat nebudu,“ řekl a vzal si ze stolu peněženku. Podal mi občanku a usmál se.

„Ta je falešná.“ Určitě je!

„Není, podívej se na ni pořádně,“ už toho měl dost.

„Ne, je falešná,“ podívala jsem se na ni pořádně a ještě jsem si ji různě nakláněla.

„Takže Carlisle?“ Usmála jsem se, teď nemáš s čím obchodovat, kamaráde.

„Ano a ty?“ Nevyhraješ!

„Neřeknu,“ zavrtěla jsem znova hlavou.

„Proč ne?“ vzal si ode mě občanku.

„Protože bys pak zavolal našim, Kájo,“ chechtala jsem se. Při oslovení Kájo se zamračil, ale nijak to nekomentoval.

„Pokus se postavit,“ řekl a já se o to pokusila. Jakmile se moje noha dotkla země, projela mi z lýtka do celého těla neuvěřitelná bolest. Carlisle mě chytil dřív, než jsem stihla spadnout. Cítila jsem v očích slzy. Nebyly to slzy bolesti, ale smutku.

„Dobře, napoprvé se to nemusí povést,“ uklidňoval mě. Znovu jsem se pokusila postavit na nohu. Ani tentokrát se mi to nepodařilo, stejná bolest vystřelila do celé nohy. Vzdal to a posadil mě zase na stůl.

„Řekneš mi, jak se jmenuješ?“ utřel mi slzy a zamračil se.

„Miley,“ špitla jsem.

„To je hezké jméno,“ usmál se.

„A proč se jmenuješ Carlisle?“ zajímalo mě.

„Nevím, nepamatuji si,“ pokrčil rameny a zajímavě si mě prohlížel.

„Co je?“ zeptala jsem se po chvilce ticha.

„Já jen… na osobu, které jsem právě zašil nohu, jsi dost ukecaná,“ usmál se.

„To ne! Nejsem ukecaná,“ prskala jsem.

„Ale jsi,“ pobavený úsměv se mu vrátil.

„Nejsem. Ty jsi zase na třicetiletého moc chytrej, takže ti třicet není,“ zamračila jsem se.

„Je a nehádej se pořád. Kolik je teda tobě, Einsteine?“ Zase se vrací k mému věku.

„Hádej,“ usmála jsem se.

„Deset.“ Hádáš blbě!

„No dovol,“ zavrčela jsem.

„Dovolím, takže je ti šestnáct.“ Ne-e.

„Ne, blbě Kájo,“ chechtala jsem se jako malá.

„Tak patnáct,“ tipl si.

„Máme tu vítěze hádej věk,“ prohlásila jsem a vzpomněla si na jeden vtip.

„Tak a teď hádáš ty,“ přistoupil na mou hru.

„Tak mi dej nějakou hádanku,“ usmála jsem se. On vzal do ruky fotografii nějaké zrzovlásky a podal mi ji.

„Kolik jí je?“ zvědavě se na mě podíval.

„Dvacet devět! To je tvoje žena?“ zeptala jsem se a on se usmál.

„Ano na obojí,“ obezřetně jsem si ji prohlédla a potom vrátila fotku Kájovi.

„Je moc pěkná,“ pochválila jsem mu ji.

„Že ano?“ prohlížel si ji tak zamilovaně.

„Ty jí máš rád?“ zeptala jsem se o něco vážněji.

„Víc než rád,“ usmál se a odložil ji zase na stůl.

„Spřízněné duše?“ hádala jsem dál a on se na mě váhavě podíval.

„Asi jo, mudrci,“ usmál se.

„Mudrci? Ale já nejsem mudrc,“ prskala jsem a on se vrátil ke svému pobavenému úsměvu.

„Když myslíš,“ chechtal se dál.

„Jak se jmenuje ta dáma?“ ukázala jsem na fotku a on se nádherně usmál.

„Esmé,“ odpověděl. Nastalo ticho, kdy jsem těkala očima mezi ním a tou fotkou. Opravdu vypadali jako spřízněné duše, musí spolu být dlouho.

„Jak jste spolu dlouho?“ přerušila jsem ticho a on se skoro lekl. Přemýšlel nad tím, dlouho přemýšlel.

„Deset let manželé, jedenáct spolu,“ vešla dovnitř ta paní z fotografie. Zářivě se smála a hned přešla ke Kájovi a objala ho kolem pasu. Potom ho políbila na tvář a já raději odvrátila hlavu. Začala jsem se dívat ze skleněné výlohy, v lese byla stále černočerná tma a něco bílého se míhalo mezi stromy… Bella.

„Kde je ten kluk?“ zeptala jsem se a otočila se zpět na zamilovaný páreček. Ti si mě prohlíželi.

„Emmett je dole spolu s ostatními,“ usmála se na mě Esmé.

„Aha,“ podívala jsem se zase s okna.

„Pokusíš se postavit?“ zeptal se Kája a tím mě vyrušil z mého rozjímání nad noční krajinou.

„Jo,“ řekla jsem a opatrně seskočila ze stolu na zdravou nohou. Stála jsem na jedné noze a tu druhou neuvěřitelně pomalu pokládala na zem. Bolelo to, neskutečně to bolelo, ale přesto jsem udělala jeden opatrný krok. Potom se svět zastavil a mě pohltila tma a ticho. Musela jsem omdlít.

________________________________________________________________

Pobavili jste se? Prosím o komentík, aspoň pět :)

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

6)  AZJV (10.02.2012 22:35)

Dúfam že bude v poriadku Ale kapitola je

5)  Betynka (09.02.2012 21:04)

Moc se mi to líbí. Těším se na další kapitolu.*fworks* *fworks*

4)  jitush (08.02.2012 19:13)

:-D jo dobry...hm vypada to ze vsichni vedi a pritom delaji ze ne:-D ale libi se mi ten napad:-) tak co bude dal?:-)

anetta

3)  anetta (07.02.2012 21:35)

POKRAČUJ POKRAČUJ
Carlisle trochu jinak je můj favorit Najde Miley Bellu (tygřici) že jo?

Michangela

2)  Michangela (07.02.2012 21:27)

1)  Amazonkah (07.02.2012 13:34)

Chci další kapitolu, je to moc fajn! Děkuji!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek