Sekce

Galerie

/gallery/Tygr naděje.jpg

Takže díky za komentáře u minulé kapitolky :) Tahle kapitolka se točí ohledně tygřice, kterou si Miley osvojila :) Jinak je tam prodej, ztracená, medvěd. Nevyznáte se? Tak si to přečtěte ;)

3. KAPITOLA

 

Večer se mnou spala v posteli, byla to velká legrace. Ukazovala jsem jí fotky Cullenových, byli tak krásní a já vůbec jsem netušila jestli je někdy najdu, nebo aspoň uvidím. Nevím, ale něco mi říká, že oni jsou odpovědí na to, proč máma utekla pryč, nebo rovnou kde je. Také jestli má jinou dceru, důležitější než já. Tygřice si je prohlížela se stejným zájmem jako já.

Mládě jsem pojmenovala Bella po mamce, tátovi se to nelíbilo. Mně to bylo jedno, hlavně že má jméno, na které slyší. Ráno jsem se s ní procházela po ZOO a ukazovala ji návštěvníkům, ti si ji hladili a ona na jejich pozornost dávala až moc velký důraz. Vyrovnala chůzi a chovala se ušlechtile, spíše jako... jako kůň.

Rostla jako z vody, každý den jsme se spolu procházely po ZOO. Když sem ji večer měla v posteli, prohlížely jsme si fotky Cullenových. Natasha na Bellu reagovala protikladně, vždycky ji od sebe odháněla. Já ji vždycky chtěla říct něco sprostého, ale táta mě vždy zarazil. Když jí byl rok, musela do výběhu. Takže jsem si s ní občas udělala spaní pod širákem, což nás obě bavilo.

Byla večeře, Natasha jela na nějakou dovolenou, takže od ní byl pokoj.

„Zítra se na Bellu, přijede podívat kupec. Dáš si koláč?“ snažil se zamluvit táta Bellin prodej.

„Ne, tati, já nikdy Bellu nedám,“ zavrčela jsem nepřátelsky.

„Miley, víš že tu nemáme místo. Bella zabírá jeden velký výběh, do kterého bych chtěl přestěhovat rysy,“ nechtěl mě poslechnout.

„Tak dáme Bellu do výběhu s rysy,“ nabídla jsem, nikdy se Belly nevzdám.

„Už jsem řekl,“ skončil diskusi.

„Nemusím tě poslouchat, nejsi můj otec!“ vypadlo ze mě náhle, aniž bych si to uvědomovala.

„Jak jsi to zjistila?!“ zeptal se mě a snažil se zachovat klid. Takže nemají jinou dceru. Tiše jsem si oddechla, ale potom jsem zase nasadila nepřátelský výraz.

„Normálně,“ zavrčela jsem naštvaně.

„Okamžitě běž do svého pokoje a vyjdi, až se mi budeš chtít omluvit, půjdu ještě zkontrolovat lamy,“ zakřičel na mě naštvaně a odešel. Lamy byly úplně na začátku ZOO, takže mu to bude chvilku trvat.

Nakonec se mi podařilo vymyslet geniální, negeniální plán. Vzala jsem si tašku, do které jsem si dala dřevěnou truhličku, teplou mikinu. Rychle došla do kuchyně, kde jsem vzala sušené hovězí a trošku čokolády.

Potom jsem se oknem v přízemí vydala k výběhu Belly, ona byla vzhůru. Takže jsem otevřela její výběh, společně s ní jsem se vydala ven. Táta měl u sebe baterku a už se vracel zpět, rychle jsem se i s Bellou schovala za stánek s občerstvením. Jakmile jeho svítilna nebyla v dohledu, vylezly jsme a obě jsme se vydaly ven.

Šly jsme chvilku po chodníku, kde už tolik domů nebylo. Když už domy nebyly k dohledu, zjistila jsem, že jsme v lese. Kde jsme ona a vlastně ani já, nikdy nebyly. Šly jsme vedle sebe, ona byla stále u mě. Kdykoli se něco šustlo, zavrčela. Ale nic nebezpečného jsme nepotkaly. Možná jen veverku, na kterou Bella reagovala lhostejně.

Když jsme byly hluboko v lese, dala jsem jí trochu hovězího. Chtěla jsem se vrátit domů, chtěla jsem ji tu nechat na svobodě. Ale vymklo se mi to z ruky, kudy domů? Byla tma, všude to vypadalo stejně, děsivě a temně. Proč jsem si nevzala baterku?

Bella už zívala, tak jsem jí poručila, ať si lehne, ona jako vždy poslechla. Zazpívala jsem jí tu samou ukolébavku, co mi prý máma zpívala, když jsem byla malá:

Květ růže zvadl,

zhasl jeho hlas,

smutek neupadl,

je tu zas a zas.

Černé oči už nevídám,

do svého smutku stále upadám.

Dala bych mu svojí duši,

ale mé srdce hryžou myši.

Utekl v jeden den,

u mě zůstal jako sen.

Věrná přítelkyně zmizela,

na hruď mi smrt přišila.

Pijí moji krev,

jejich hlas je jako zpěv.

Proč jsi mi utek´,

vem si můj smutek.

Byla o něco delší, ale ty další sloky jsem si nepamatovala. Nikdy jsem nepochopila její význam, ale líbila se mi. I když na ukolébavku byla dost děsivá. Bella u ní vždy usnula, tak proč to řešit, že? Náhle mi to došlo, je to o té rodině Cullenových. Černé oči, pijí krev, ano, jsou to oni!

Lehla jsem si k ní, její tělo jsem použila jako polštář. Přemýšlela jsem, jestli někdy potkám onoho záhadného Edwarda Cullena a jeho rodinu, zvláštních bledých lidí… totiž upírů. Než jsem usnula, oblékla jsem si teplou mikinu a dala si kus čokolády. Ráno se asi vydám zase domů.

Teda alespoň jsem si to myslela, když jsem se vzbudila. Ale nevěděla jsem, odkud jsem přišla. Procházela jsem lesem sem a tam, za mnou vždy věrně stála Bella. Došly jsme k malé řece, sedla jsem si na velký balvan u ní a sledovala hladinu vody, která se třpytila na slunci.

Odložila jsem tašku s věcmi a šla blíž k vodě. Sundala jsem si boty a ponožky, odhodila jsem je ke kameni, na kterém jsem seděla. Palcem u nohu jsem zkusila teplotu vody, byla studená. Ale to jsem, v tomhle vedru potřebovala. Dala jsem tam obě nohy a jen tak se procházela u břehu řeky, pozorovala jsem nádherné kamínky a občas i malé rybky, které zabloudily blíž ke břehu. Bella byla stále za mnou, studená voda se jí líbila, stejně jako mně.

Když bylo odpoledne, dostala jsem hlad, vrátila jsem se ke kameni. Zarazilo mě, že je truhlička venku. Rychle jsem ji dala zase dovnitř a dala Belle hovězí, sama jsem si vzala čokoládu. Hlad to bohužel nezahnalo, stále bych něco snědla. Takže jsem se obula a vydala se zase do lesa, hledat cestu domů. Jenže jsem se objevila zase u řeky, ale byl tam dům.

Napadlo mě zaťukat, zeptat se na cestu nebo tak nějak. Ale blbost, určitě tam nikdo nebude. Šla jsem tedy dál od řeky, protože u ZOO žádná řeka nebyla, ani cestou do školy. Což vlastně byl jediný cíl v mém životě, kam jsem jela autem nebo busem.

Takhle jsem se bloudila až do večera. Bella byla stále za mnou, takže by můj bývalý plán stejně nevyšel.

„To je dobrý, ty to zvládneš, najdeš cestu domů,“ chlácholila jsem sama sebe nahlas.

„Už jsi dělala horší věci, jednou ztracená v lese, to se přece nic nestane!“ už jsem hysterčila.

„Bello, pamatuješ si cestu domů?“ ptala jsem se tygra, tak hluboko jsem klesla.

Už se stmívalo a já zase jen procházela lesem, hledala jsem něco, co by mi připomnělo včerejší cestu, ale nic. Takže jsem si zase s Bellou lehla a po chvilce jsme usnuly.

Probudilo mě něco jako vrčení, Bella spala. Když jsem si ho všimla, nade mnou stál obrovský medvěd, vrčel na mě. Tlapy měl natažené nade mě, jeho tělo bylo asi třikrát větší než to mé. Vypadal děsivěji než Natasha po ránu a to je co říct. Z jeho tlamy kapaly sliny, cenil velké, ostré zuby, které mi nahnaly ještě větší strach.

 

______________________________________________________

Poradí si s medvědem ? Nebo je to její konec? Počkejte si na další kapitolku ;) Jinak díky za komentíky u minulé kapitolky!

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Terry

4)  Terry (17.03.2012 17:34)

vypadal děsivěji než Natasha po ránu tak to mě dostalo

Michangela

3)  Michangela (07.02.2012 21:18)

BellaMcCullen

2)  BellaMcCullen (06.02.2012 18:27)

určitě poradí :) pomůže jí buď někdo kdo vyndal tu truhlu nebo Bella :)

1)  jitush (06.02.2012 16:58)

:-D no jasne ze jo...pomuze ten nekdo kdo vyndal truhlu:-P kdo to asi bude...tak co nejdriv dalsi:-)
:D

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek