Sekce

Galerie

/gallery/Pomsta se nevyplácí.jpg

Ronnie jede do dětského domova a nečeká ji tam nic hezkého.

8.KAPITOLA

„To není blbost! Staneš se slavnou spisovatelkou a lidi si tvá díla budou kupovat!“ fantazíroval jsem a ona se dobrovolně vzdala a přikývla.

 

Pohled Ronnie

Jacob odešel s pokoje, já hned za ním, protože nás Esmé volala na oběd. K obědu byli nějaké těstoviny, Nessie ovinula Jacoba kolem pasu a políbila ho. Fuj! Láska, na co je? Je jen černá a zlá. Myslím tu partnerskou samozřejmě, otcovská, mateřská, příbuzenská a kamarádská se nepočítá. Raději jsem svůj pohled zaměřila na Bree.

„Nemáte někdo nějakou dobrou knížku, kterou jsem nečetla?“ zavolala do ticha domu, samozřejmě se jí ze všech pokojů ozvali odpovědi:

„Ne!“

„U mě už sis všechno přečetla!“

„Dej se čtením pokoj.“

Naštvaně se posadila ke stolu, Jacob ji musel hned prozradit mou tajnou sbírku.

„Ronnie má spousta knih o kouzelnicích, upírech a tak,“ řekl a já na něj hodila naštvaný pohled, všechno to byli moje knížky. Ano, už jsem jich pár napsala. Jacob se zaplať pánbůh nedíval na autorku knihy.

„Půjčíš mi něco? Děsně se nudím a s tou rukou se mi ven nechce,“ řekla a použila psí očka, která by mimochodem používat neměla.

„Jasně, hned ti pro ně dojdu.“ Zvedla jsem se od stolu, vzala jsem zatím jen dvě knížky. Celkem jsem jich napsala pět a dvě mám rozepsaný, jenže ty knížky jsem si vydala jen pro své čtení.

Vrátila jsem se ke stolu a na stůl položila dvě knížky.

„Nevím, jestli to bude tvůj vkus. Ale já… mě se líbí,“ zazubila jsem se a ona si to přečetla zezadu, náhle ztuhla.

„Kdo je Veronica Corojová?“ zeptala se nechápavě.

„Ehm… no… to budu asi já,“ přihlásila jsem se a hlavu jsem si schovala se co nejvíce to jde, cítila jsem jak mi hoří tváře.

„Páni, ty jsou boží. Mají dobrý příběh, ty umíš dokonale psát!“ řekla a oči jí zářily jako pětiletému děcku.

„Nech si je,“ usmála jsem se, cítila jsem jak se mi do tváří nahrnula nová červeň. Knížky byli o vlcích a čarodějkách, Jacob měl pravdu. Byla to série pět knížek, nechtěla jsem je vydávat. Všichni z dětského domova si je přečetli, byli s toho nadšení a potom si nějaké dívky na čarodějky hrály.

„Nepřemýšlela si, že bys je vydala? Vždyť jsou nádherné!“ řekla nadšeně, mlčky jsem zavrtěla hlavou. Ne! Nikdy nic nevydat, neproslavit se, jít za tátovým snem! A Jonahovým slibem, také!

Zbytek dne četla první knížku, byla do toho zabranější víc než do jakékoli jiné knížky, co jsem ji viděla číst.

Byl večer, Bree četla knížku v křesle a já v druhém sledovala americké hitovky.

„Páni, kde si sehnala nové knihy?“ zeptal se Edward a já se co nejvíce schovala do křesla, abych byla neviditelná. Ještě jsem přes sebe přehodila kožich bůh ví čeho, co bylo přehozené přes opěradlo, výhled jsem měla pouze na televizi. Jsi neviditelná, přesvědčovala jsem sama sebe v hovadinu.

„Od Ronnie, sama je napsala,“ zamumlala a četla dál.

„Aha,“ řekl bez známky zájmu a odešel, vydechla jsem a odkryla kožich.

„Počkat, to psala Ronnie?“ Vrátil se, zase do úkrytu!

„Jasně, “ řekla a odtrhla oči od knihy.

„Vážně? Proč to neřekla?“ řekl nechápavě, zřejmě můj úkryt zabral. Asi jsem zůstala bez povšimnutí!

„Nevím, Jake říkal něco o osudu a když tak Ronnie se schovává támhle pod kožichem!“ upozornila na mě. Do pytle, zrádkyně!

„Aha, já si říkal, proč Ronnie přemýšlí o chameleónech,“ odkryl ze mě kožich a usmál se „Ahoj Ronnie!“

„Čau, dlouho jsme se neviděli,“ řekla jsem s úsměvem, ale cítila jsem, jak se mi do tváří hrne červeň, znovu!

Ještě, že o tom víc nemluvil. Zase mě přikryl a oznámil, že jde s ostatními na lov. Já zůstala přikrytá, dokud mě únava nepřemohla. Rychle jsem vlezla do sprchy, ze sprchy a do mé milované postýlky. Nemohla jsem se dočkat zítřka, konečně zase uvidím děcka!

 

Zahrada, fontána, krev - mnoho krve. Tentokrát tam nebyl upír, byl tam ten Stříbrňák, hleděl na mě. Zase si mě připoutal svým pohledem, stál za posledním záhonem gerber u železného plotu. Potom vyskočil ohromným skokem, skoro mě dostal.

Probrala jsem se, měla jsem zrychlený dech a zpocené tělo. Otřela jsem si kapky potu z čela a pokoušela se uklidnit. Ten sen mi oznámil jediné, mám nového nepřítele, nebo přítele… nevím přesně, jestli mě chtěl rovnou zabít jako ten upír. Pot na obličeji se začal mísit se slzami, bylo mi tak nějak divně. Vztek, strach, smutek a samota, smíchejte to všechno dohromady a vznikne vám děsivý koktejl emocí. Cítila jsem uvolnění, velké uvolnění, možná až trochu moc. Jasper?! Ať toho konečně nechá, já si chci své emoce vychutnat a nechat se jimi stáhnout ke dnu.

Všechny moje emoce ho museli mučit, asi ano, protože se zezdola ozvalo praštění vstupních dveří a na mě dopadl můj děsivý koktejl. Začala jsem brečet, třást se a přitom jsem zatínala pěsti. Jak se mám spokojit s tím, že moje rodina je v nebi beze mě? Kdo je onen záhadný upír a Stříbrňák? A co sériový vrah mé rodiny? Ten zaplatí, až ho najdu!

Jediný výstřel změnil můj život naruby! Něco obrátil k lepšímu, ale zbytek k horšímu. Noci promarněné brekem a křikem se vrátit nedají, proč už se nesměji upřímně? Proč se necítím šťastná, vždyť mám rodinu, nevlastní, ale co? Jsou hodní, i když jsou to ti, které táta zabíjel.

 

„Ronnie?“ zašeptal někdo do ticha pokoje, přerušovaného mým oddechováním. Rozhlédla jsem se, ale nikdo nikde nebyl.

„Holčičko, ty jsi můj andílek víš to?“ Uprostřed pokoje se objevila má matka, u její sukně se krčila malá dívenka, byla jsem to já.

„Mami, že mě nikdy neopustíš? Tu holčičku v té knížce maminka opustila,“ řekla dívenka smutně a ukazovala mamince mou knížku.

„Nikdy tě neopustím, nemusíš se bát, bludičko,“ usmála se na ni matka. Její hlas zněl nádherně a dokonale mě omámil.

„Slibuješ?“ Chtěla se ujistit dívenka, to už jsem se nevydržela, schovala jsem si hlavu do polštáře, kde jsem se rozbrečela naplno.

„Slibuji děvenko, nikdy tě neopustím maličká,“ slyšela jsem, jak říká a cítila další a další slzy.

„Ne, prosím, nech mě být,“ brečela jsem a snažila se neříkat to příliš nahlas.

 

„Ronnie, jsi v pořádku?“ ozval se od dveří Breein starostlivý hlas.

„Jo, já jen… chybí mi a moc,“ vzlykla jsem a rukama si setřela slzy.

„Neplač, víš že ona tu je s tebou,“ snažila se mě uklidnit těmi báchorky.

„Není, on jí zabil,“  řekla jsem a cítila další slzy.

„Ty už víš, kdo to udělal?“ zeptala se Bree a zavřela dveře, které pouštěli hodně světla z chodby.

„Ne, ale já to musím zjistit,“ řekla jsem smutně.

„Ronnie, i když ho najdeš, co mu uděláš? Nesmíš ho zabít, byla bys jako on!“ řekla přísně.

„Já… chci, aby trpěl! Aby za to zaplatil.“

„Ne, víš on trpí. Uvnitř ho to užírá, nejradši by umřel, než aby s tím musel žít. Ronnie, zabil ti matku. Určitě o tobě ví, určitě ví, že jsi kvůli němu sirotek.“ Myslela to určitě vážně.

„Asi … asi máš pravdu,“ řekla jsem a položila jsem hlavu na polštář. Hned jsem usnula, ale cítila jsem na tváři její chladný dotek.

 

Jakmile jsem vstala, vtrhl do mého pokoje Jacob s originálním výkřikem „Vstávej!“ Hned jsem ho vyhnala s pokoje, ještě jednou jsem se osprchovala a oblékla se. Vlasy jsem si sepnula gumičkou, takže moje vlasy až pod lopatky, byly po ramena.

Vyjeli jsme a já byla tak nadšená, že uvidím svou druhou rodinu. Ano, ty děcka beru jako druhou rodinu, přeci jen jsem u nich strávila tři roky.

 

Pozdravila jsem se se všemi dlouhým objetím. Objala jsem se i s paní Basterovou, která si pouze podává ruce. Potom mi představili nováčka, jmenovala se Caroline a byla kouzelná. Měla nádherné blonďaté vlasy, výrazné zelené oči a plné rty. Byla trochu bledá a taky vychrtlá.

„Co se Caroline stalo?“ zeptala jsem se, když jsme šly se Steph pláží, která se nacházela kousek od dětského domova.

„Ronnie, neříká se mi to snadno, ale…“ váhavě se usmála, „je Corojová!“

„Cože? Čí?“ nechápala jsem.

„Holly a Jonaha Corojů. Její matka zemřela při porodu, Jonaha nalezli mrtvého v domě se zahradou. Caroline zůstala před tím domem sama, její otec prý chtěl něco sehnat. Když se nevrátil, šla dovnitř a našla ho tam mrtvého. Utekla do lesa, přivezla ji Rosaly Cullenová,“ řekla a já ztuhla. Nic mi o tom neřekli!

„Aha,“ zmohla jsem se jen na toto slovo.

Zbytek své návštěvy jsem si povídala s Caroline, bydlí v pokoji se Steph. Caroline toho moc nenamluvila, jen smutně přikyvovala, občas něco sem tam prohodila. O svém příbuzenském vztahu jsem jí neřekla.

 

Když přijel Jacob, sedla jsem si dozadu. Rozbrečela jsem se. Jsem teta a Jonah mi to ani neřekne, vždyť jsou jí tři roky. Tři roky se ode mě držel stranou a teď na to takhle doplatil. Chtěla jsem ho zfackovat, ale už byl mrtvý. Jacob z mého pláče byl nějaký celý špatný a stále se snažil zjistit, co se stalo.

Jakmile jsme přijeli, jen jsem pozdravila a běžela do svého pokoje, tam jsem slzám dala volný průběh. Caroline musí teď trpět, musí se cítit stejně jako já. Možná si to zase tolik nebere, možná to moc nevnímá a je smutná z toho, že je v dětském domově, ale prostě mě to tolik mrzí.

 

Pohled Jacoba

„Co si jí udělal?“ zeptala se naštvaně Bree, Ronnie zapadla rovnou do svého pokoje.

„Já?! Já nic, já muzikant!“ bránil jsem se.

„Tak proč pláče?“ zeptala se ještě naštvaněji, vypadalo to, že bude vraždit.

„Jak to mám asi podle tebe vědět? Když jsem to chtěl zjistit, neodpověděla mi,“ ohradil jsem se, něco zamumlala a naštvaně šla za ní.

„Jacobe! Co jsi jí udělal? A teď vážně!“ řekl přísně Carlisle.

„Já, vážně nic! Prostě než nastoupila, smála se a potom se rozbrečela!“ řekl jsem naštvaně.

 

Celý zbytek večera jsem čekal, až Bree vyjde z jejího pokoje. Nevyšla, trvalo to už pomalu tři hodiny a já nervózně přešlapoval sem a tam. Nakonec jsem se tedy šel najíst, protože jsem měl nervy na dranc. Všechno mi to v hlavě šrotovalo, ale nic nevymyslelo. Ozvali se kroky ze schodů, hned jsem šel do obýváku. Bree se právě posadila na křeslo a vzala k ruce knížku.

„Co se jí stalo?“ řekli jsme já a Emmet naráz.

„To ta Caroline,“ zamumlala.

„A co je s ní?“ zeptala se vystrašeně Rosaly, našla ji totiž v lese. Takže jí hned odvezla do dětského domova, ten večer o ní měla hrozný strach. Ronnie jsme to pro jistotu neřekli, protože by měla starost.

„Corojová,“ řekla a četla v knížce, nebo to spíše předstírala.

„Cože?!“ vyjelo z nás všech přítomných (Alice a Edward už věděli o co se jedná, takže šli na lov. Jasper naši nervozitu nesnesl a tak šel taky na lov)

„Vidličky a nože!“ řekla naštvaně a dál četla.

„Ona má ještě nějakou příbuzný?“ zeptal se nechápavě Emmet.

„Asi jo,“ řekla Nessie smutně.

„Já jdu, máme sraz ze smečkou,“ řekl jsem a už jsem se chtěl vydat ven.

„To jí tu takhle necháš?“ zeptala se naštvaně Nessie.

„Vy si poradíte sami, stejně to s ní neumím,“ vymluvil jsem se rychle a než kdokoli stačil něco dodat, zmizel jsem venku. Nastoupil se a rozjel se přímo k Emily.

 

„Čau,“ snažil jsem se o úsměv, ale něco mi bránila.

„Čau, vypadáš nějak mrzutě, co stalo?“ zeptal se rychle Jared, sedl jsem si vedle nich.

„Ta nová, to je… utrpení!“ řekl jsem a hlavu jsem si položil na stůl (spíše praštil).

„Co dělá? Otravuje tě? Kolik jí je?“ zajímal se Paul.

„Ona je Corojka.“ Ozvalo se zalapání po dechu i ze strany, kde se nacházeli Billy, Sam a Emily se Sue.

„Poslední Corojka?“ zeptal se šokovaně Sam.

„Předposlední, nedávno se našla ještě malá holka, taky Corojka,“ zabrblal jsem naštvaně.

„Tý bláho! A kolik jí je?“ Paul chtěl zodpovědět pár otázek.

„Myslím šestnáct, ta potvora mi leze na nervy! Pořád: Jakeu co si jí udělal? Jakeu proč brečí? Jakeu běž za ní, Jakeu buď na ní hodný, Jakeu, Jakue! Pitomá Veronica!“ řekl jsem naštvaně.

„Která to je?“ zeptal se Billy, vypadal opravdu šokovaně.

„Elizabethina dcera, vyvolená! Ona a vyvolená, stejně to ani nechce!“ odpověděl jsem ještě naštvaněji, že se o ní někdo zajímá.

„Přiveď ji, rádi se s ní seznámíme,“ prohlásil Sam.

„V žádným případě, leze mi na nervy! I když je to jediná Corojka, co si o naší smečce nemyslí, že jsme sraby,“ uznal jsem jí.

„Ale Jacobe, to je o důvod víc, jí sem přivézt!“ řekl nadšeně Seth.

„Vždyť ta holka je děsně falešná! Usmívá se na oko! Už mi ty její falešný úsměvy lezou na mozek! Ta potvora se mi dostává pod kůži,“ začal jsem se třást, ale hned jsem se uklidnil.

„Vždyť ona viděla, jak Elizabeth umírá. Jakeu, patří z poloviny mezi nás!“ zastal se jí Paul, aneb stal se další zázrak. Nepřivedu jí sem ani za milion, ne a ne!

„To je mi fuk, i to že má ty sny! Ona celá mi je fuk, už kvůli ní, o ní mám strach!“ udělal jsem psí očička, doufal že to zabere.

„Jakeu! Prostě jí sem přiveď! Příkaz alfy!“ řekl Seth a otočil se na Sama,

„Přesně, přivedeš jí!“ souhlasil s ním Sam, to snad né!

„Fajn, ale až za týden! Jinak potřebuji maličkost.“ Už jsem jako ona! Totiž falešně jsem se usmál.

„Oč jde?“ zeptal se horlivě Sam,

„Při posledním úplňku se u nás stavil nějaký měsíční vlkodlak, je celý šedý a voní po gerberách,“ rychle jsem vysvětloval, když jsem oznámil, že voní po kytkách, začali se skoro všichni smát, „potřebuji, abyste ho chytili a až do rána drželi. Mohlo by to Veronice pomoct při pátrání.“

„Jasně, toho jsem viděla.“ Leah seděla dál od nás a na tváři měla klasicky naštvaný výraz.

„Vážně?“ zeptal jsem se rychle a ona jen mlčky přikývla. Rozhlédl jsem se po společnosti, ale někdo mi tu chyběl. „Kde je Embry?“

„Hledá holku, co potkal na pláži v La Push,“ zasmál se Jared.

„Jakou holku?“ Že by se Embry konečně otiskl?

„Z dětského domova, jsou to asi dva týdny. Chvíli si spolu povídali, ona musela domů a zapomněla tam deku. Prý je Embryho posláním vrátit záhadné krásce deku,“ vysvětlil mi Paul a začal se smát jako blbec.

„Děcáku? Možná by jí mohla znát Ronnie,“ usmál jsem se.

 

Pohled Ronnie

„No, tak Ronnie, pojď už ven,“ řekla Bree už trošku naštvaně.

Už týden jsem ve svém pokoji, nemluvím, nejím a přeji si jediné, přidat se k ostatním svým mrtvým příbuzným. Bree by už dávno mohla, otevřít dveře násilím. Neudělala to, stále mě jen přemlouvá a přemlouvá.

„Ronnie, prosím!“ ozvala se znovu za dveřmi a já to už nevydržela. Otevřela jsem dveře, hned mě objala. Dovedla mě ke stolu a tam mi dala porci, bůhví čeho. Snědla jsem toho málo, abych ji maličko potěšila. Zářila jako hvězda, když mě viděla, jak jím.

 

„Konečně!“ zaradoval se Jacob, když mě viděl sedět u stolu. Určitě nebyl rád, že jsem vylezla. Na sto procent mě chce jen využít.

„Heleď, smečka tě chce vidět.“ Já to říkala! Rozkaz alfy, dobrovolně by mě tam nevzal. Mé dlouhé mlčení si vyložil jako souhlas, jenže já se pokusila spíše o ignoraci.

„Fajn, takže se umyj a obleč, učesej a připrav si nějakou masku, abych tě mohl odvézt, co možná nejdříve!“ A ani tak mě tam nechce! Podvraťák jeden, nejradši bych ho nakopala, ale určitě by mi to zakázali.

 

Nakonec jsem se rozhodla, že bude dobré poznat mamčiny příbuzné. Ale řekla jsem mu (já vážně za týden promluvila!), že chci až za měsíc. Nechápal to, ale já nejdříve chtěla počkat po úplňku. Něco mě nutí to Stříbrňáka najít, určitě něco ví.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

3)  Míja (26.03.2012 19:45)

*fworks* *fworks* *fworks* *fworks* paráda

2)  skyrim114 (21.03.2012 19:49)

1)  Týna (21.03.2012 15:33)

paráddní povídka :)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek