Sekce

Galerie

/gallery/Pomsta se nevyplácí.jpg

Hlásím se vám tu s předposlední kapitolou Pomsta se nevyplácí. Dnes zjistíte, kdo je Stříbrňák a vrah Corojovic rodiny. Dále se dozvíte, jak je to vlastně s Ronnie.

9. KAPITOLA

Něco mě nutí toho Stříbrňáka najít, určitě něco ví.

 

Ronnie

Úplněk, je tady.

Podle spousta starých měšťanů to byl nejnebezpečnější den v měsíci. Jeho moc popohání všechno k vraždám, on je podstatou celého mýtického světa. Podle znuděných puberťáků je to pouze měsíc, který má tvar koule. Pro mě je to něco víc, je to den, kdy zemřelo spoustu lidí, magické období mezi životem a smrtí. Měsíční světlo v úplňku dokáže podle nějakých legend oléčit zraněné, také může pomást mořské panny (nevím, ale možná existují).

Pro mě je to teď den, kdy zřejmě zemřu. Protože se vydávám hledat Stříbrňáka, ale jsem na to řádně připravená!

Mám stříbrnou dýku, kulku a malý stříbrný mečík na krku. Na mou štíhlou postavu jsem si oblékla černé uplé tričko a tepláky, k tomu jsem přidala na hlavu černou kuklu, abych si neumazala své hnědé vlasy.

 

Právě vyrážím, kryje mě jen to, že jsem se rozhodla najít vlkodlaka. Alice nic nevidí, Edward se na moje myšlenky neupíná. Kontroluje myšlenky Nessie, které už to začíná lézt krkem.

Všude v domě vládlo hrobové ticho a tma, Nessie spala a Jacob taky.

„Áááá!“ vyjekla jsem, když se mi nějaké lano ovázala kolem nohy. Během vteřiny jsem se objevila vzhůru nohama, v obýváku se rozsvítilo.

„Myška lapena,“ oznámil nadšeně Jasper. Byla jsem odhalena, chce to nějaký plán.

„Kampak?“ zeptal se Emmet, když jsem se snažila dosáhnout na uzel.

„Pusťte mě! Dozví se to Carlisle,“ řekla jsem v naději, že tam jsou jenom oni dva.

„Neboj se, už to vím a schvaluji to,“ řekl Carlisle a někdo mě otočil, byla tam celá rodina a všichni se tvářili nakrknutě.

Plán B byl vymyšlen, uskutečnila jsem ho rychleji než jsem si myslela. Vytáhla jsem z kapsy zapalovač, zapálila provaz u kotníku a spadla na zem. Potom jsem použila chytrost a… ne, prostě jsem ladným skokem vyskočila s okna a dopadla na nohy. Neptejte se, kde jsem se to naučila, prostě to umím od přírody.

 

Rozeběhla jsem se lesem, přímo za nosem. Co nejrychleji to šlo, zastavila jsem se až u kulaté louky, kde se proti mně tyčil velký černý vlkodlak. Táta, určitě je to on! Prohlížel si mě, potom na mě začal vrčet a zahnal mě pár kroků dozadu, kde jsem narazila zády na strom.

„Konečně jsem tě našel děvenko,“ řekl děsivým hlasem a stále vrčel.

„Ty… ty mluvíš!“ vydechla jsem.

„Ano má milá, taky jsem se tě nahledal, abych si s tebou promluvil,“ řekl a znělo to vážně.

„Co mi chceš?“ vyštěkla jsem, hned si mě přišlápl, když se po mě ohnal.

„Takhle k otci nemluv,“ varoval mě.

„Tati?“ zeptala jsem se.

„Ano, jsi mnohem užitečnější než tvůj bratr,“ řekl.

„To ty jsi ho zabil?! A ostatní?“ Skládačka byla zřejmě už složená.

„Zabil? To je moc kruté, spíše jsem se jich zbavil,“ řekl a zavrčel na mě.

„Zbavil? Proč?!“ Zněla jsem vyděšeněji než kuře před porážkou.

„Stáli mi v cestě, nechtěli,  abych tě proměnil. Prý by ti moc stoupla do hlavy, potom by si to převrátila proti smečce.“ Dílky začali zapadat. „Každého, kdo mi tě zakázal proměnit, jsem se zbavil. Už tvá matka s tím začala, nevěděla, čeho jsem schopný. Společně napadneme Voltteru, porazíme studené!“

„Nikdy s tebou nebudu spolupracovat,“ řekla jsem znechuceně, „nenechám se proměnit ve vlkodlaka!“

„Budeš, děvenko, nebo chceš zůstat s těmi studenými?“ optal se.

„Ano, chtěla bych zůstat s tebou. Ale spíše tobě moc ti vlezla do hlavy! Tati, já nejsem tvoje zbraň,“ řekla jsem naštvaně.

„Tak je nejdříve zabij, zabij je všechny!“ Chtěl po mě a já vůbec nechápala.

„Ne, to neudělám! Zabiji tebe!“ řekla jsem a z opasku jsem vytáhla stříbrnou dýku.

„Ale prosím tě! Nikdy mě nezabiješ, na to mě máš moc ráda,“ řekl posměšně, „vzpomeň si, co o tobě řekl Jacob, vždyť tě ani nechce představit tvým příbuzným!“

Z lesa vyskočil zrzavý vlk a rychle napadl tátu, ten se bránil. Chvilku se spíše jen tak pošťuchovali, jenže můj otec ho skolil na zem. Prokousl mu krk, Jacob zakňučel a proměnil se v člověka. Krev mu tekla z krku a i z jiných ranek.

„Tati, mám tě ráda,“ řekla jsem a přistoupila blíž k němu. „Ale je mám radši!“

Jakmile jsem to dořekla, vrazila jsem mu kudlu do nohy. Naposledy bolestně zavil a odplazil se do lesa, potom mi zmizela z dohledu.

„Jakeu!“ vykřikla jsem vyděšeně a rozeběhla se k ležícímu, nahému indiánovi. Přehodila jsem mu přes tělo kabát, který jsem doteď měla na sobě.

„To co, si řekla,“ zasýpal, „to bylo moc milý.“

„Jakeu, já doběhnu pro pomoc, zůstaň tady!“ Chtěla jsem se zvednout, ale on mě hned chytil za ruku a stáhl mě zpátky dolů.

„Ne, pro mě je už pozdě,“ zachraptěl.

„Ne, pro tebe není pozdě! Já pomůžu ti! Slibuji, přežiješ to!“ říkala jsem horlivě a ovázala mu jemně kolem krku kus trička, které jsem si roztrhla.

„Pořád stejná, dáváš sliby, které nesplníš,“ řekl pobaveně a zavřel oči.

„Jakeu, ne prosím! Nesmíš mě opustit, pomysli na Nessie! Prosím bojuj s tím,“ prosila jsem ho „nevzdávej to, jsi pro mě moc důležitý, jsi jako můj druhý bratr!“

Po tváři mi stekla slza a dopadla na jeho mrtvou tvář, připadalo mi, jako by se zablýskala. Za samostatnou slzou se spouštěli další a další, každá dopadla na jeho tvář. Ale ty slzy se dovnitř vpily, vytvářely jakési jiskřičky, jako když rozděláváte oheň. Uslyšela jsem za sebou kroky.

„Jakeu, ne, prosím. Jakeu! Nesmíš mě tu nechat samotnou. Nejsi mrtvý, Jakeu, ty ne.“ Po tváři mi stékaly slzy, byl jich nespočet.

Ozvalo se tiché zavrčení a já se vyděšeně otočila. Byl tam Stříbrňák a vypadalo to, že svádí boj sám ze sebou. Couvl, ale stále vrčel.

„Prosím, pomoz mi,“ zašeptala jsem.

„Aspoň něco se mi podařilo.“ Z lesa se kulhavým krokem ke mně pomalým krokem přibližoval můj otec.

„Ty bestie,“ zakřičela jsem naštvaně.

„Každý měnič, každý upír, vlkodlak, všichni to jsou bestie i ty!“ Popošel ke Stříbrňákovi, který sledoval mrtvého Jacoba.

„Ne, to není pravda!“ křičela jsem na něj dál. Přiblížil se ke mně blíž a zakousl se mi do nohy, vykřikla jsem bolestí.

„Ale je a nemluv takhle se svým otcem.“

„Ty nejsi můj otec,“ řekla jsem zhnusených hlasem a z krku jsem si strhla stříbrný mečík.

„Vlastně nejsem, ale to jsou jen vedlejší okolnosti.“ Přibližoval se blíž ke mně a Jakeovi. Mečík mi vypadl z ruky, nebyla jsem schopna slova.

„Šokovaná?“ Jeho pobavený hlas mě ještě víc rozčílil. Hodila jsem mečík a on se tátovi zaryl přímo do hrudi. Jenom sebou zacloumal a spadl do trávy.

„Zabij jí,“ zněla jeho poslední slova. Věnoval je Stříbrňákovi. Ten se na chvíli zarazil a potom začal vrčet na mě. Vyděšeně jsem se na něj dívala a napadlo mě jediné, začala jsem se mu dívat do je nádherných očích.

Cítila jsem za zády pohyb, rychle jsem se otočila a Jacob v ruce svíral trs trávy. Celý se zachvěl bolestí, rychle jsem si k němu zase klekla.

„Jakeu, jsi v pořádku?“ zašeptala jsem vyděšeně.

„Pozor,“ Strčil do mě a já se odkulila kousek od něho, na něj skoro skočil Stříbrňák. Skoro, protože těsně předtím ho srazil k zemi Emmett.

Stříbrňák zakňučel bolestí, protože mu Emmett zlomil zadní pracku. Vyděšeně jsem sledovala, jak se Stříbrňák snaží bránit pod Emmettovu útoku. Otočila jsem se na svého, už mrtvého otce. Ležel nehybně, jeho tělo už nemělo žádnou energii. Opatrně jsem se k němu připlazila a položila si hlavu k té jeho.

„Proč jsi to udělal?“ zašeptala jsem mu tiše. „Sebral jsi mi další milovanou osobu.“

Oči se mi začaly plnit slzami, jenže já to ignorovala. Zaryla jsem si hlavu do jeho huňatého kožichu a v něm jsem začala usínat. Ozvalo se další bolestné kňučení, jenže tohle nebylo Stříbrňákovi, patřilo Jakeovi. Pohladila jsem otcovu srst. Nevěděla jsem, co mám dělat. Zachránit Stříbrňáka a zradit Jakea, nebo nechat Stříbrňáka Emmettovi. Jenže se mi místo toho zamotala hlava a já omdlela v otcově srsti. Na rozdíl od filmových vlkodlaků se po smrti mění ve vlka a ne v člověka.

Pohled Jacoba

Probral jsem se v posteli. První, co mě napadlo, bylo, jestli nejsem mrtvý. Jakmile jsem viděl Nessie spící v křesle, věděl jsem, že ne. Potom mě trklo, jestli žije Ronnie. Rychle jsem zvedl a odešel do jejího pokoje.

 

Bree seděla na židli, Carlisle zase prohlížel zeď. Ronnie ležela ve své posteli, oči měla pevně zavřené a na čele se jí leskly kapky potu. Nervózně vrtěla hlavou.

„Bude v pořádku?“ zašeptal jsem nervózně.

„Nic jí není, za to ty bys měl zůstat v posteli,“ zasyčel Carlisle.

„Co se stalo, potom, co jsem… skoro umřel?“ Otce nezabila, protože ho jen sekla do nohy, takže jak to nakonec dopadlo?

„Zabila toho černého vlka, toho šedého držíme přivázaného dole,“ vysvětlila rychle Bree a starostlivě se podívala na Ronnie. Ta se zrychleným dechem vystartovala do sedu a hlasitě oddechovala. Potom se podívala na mě a než jsem se nadál, držela mě v obětí.

„Měla jsem strach, že ti něco udělal,“ řekla stále vystrašeným hlasem. Náhle se odtrhla a urovnala si vlasy.

„Promiň,“ hlesla smutně.

„Nevadí.“

„Ronnie, dole je ten šedý vlk“ oznámil jí Carlisle a ona se něj překvapeně podívala. Bree se zvedla a vzala Ronnie jemně za ruku. Vedla jí dolů do obýváku, šel jsem hned za nimi. Jakmile jsme sešli dolů, uviděl jsem nějakého přivázaného chlapa s tmavě hnědými vlasy.

Ronnie na chvíli naprosto znehybněla a potom se od něj odvrátila. Nechápal jsem to.

„Páni, takže už ti nestojím za pohled,“ řekl ten chlap opovržlivě.

„Sklapni,“ zavrčel Jasper.

„Na parchanty jako jsi ty, se nedívám.“ Začala se dívat na vázu a bojovala s pokušením podívat se na něho.

„Parchant? To je hezký,“ řekl uznale a já na něj tiše zavrčel. „Víš, kde si sehnala tenhle slovník?“ Znovu jsem zavrčel.

„Pejsek se zlobí,“ utrousil.

„Sklapni, nechápu, jak si to mohl udělat!“ Stále se na něj nedívala, ale v tváři jí čišela zlost.

„Já nic, to příkazy tvého otce,“ řekl v klidu a prohlédl si své svázané nohy.

„Měl bys taky chcípnout,“ zavrčela tiše.

„Vidím, že i když to není tvůj otec, vražedné sklony si po něj zdědila. Ale slovníček máš Quileutech.“ Ještě víc jí naštval, protože už ruce pevně zatínala v pěsti. Quileutech?

„Co víš o mých pravých rodičích?“ Pomalu k němu přešla. Chytla za opěradlo židle a opatrně si ho k sobě naklonila.

„Já toho vím hodně, ale parchant je moc blbý na to, aby ti něco řekl.“ Arogantnímu tónu přidával zřetelnost jeho obličej. Nahnula si ho ještě blíž a zlostně zavrčela.

„Okamžitě to vyklop! Nebo tě čeká… žába.“ Žába? V jeho obličeji to slovo udělalo zmatek, nejdřív se snažil tvářit nad věcí, jenže potom se to změnilo na výraz malého dítěte, kterému řeknete, že ho večer přijde navštívit bubák.

„Žábu ne.“ Znechuceně obličej stočil na stranu, aby se jí nemusel dívat do obličeje.

„Dělej,“ křikla na něj už podrážděně.

„Hele, nechtěl jsem, aby to zašlo tak daleko, ale já mám taky pár es v rukávu,“ pronesl vítězně, „co, takhle hada, jednoho chovám, tak co?“

Vyděšeně od něj odskočila a on se zřítil přímo na ksicht.

„Můj obličej,“ zahučel obličejem v podlaze.

„Promiň,“ řekla Ronnie a hlavou se otáčela jinam. Emmett ho rychle zase zvedl.

„Ronnie, kdo to je? A proč mu říkáš parchante?“ zeptal se Carlisle.

„Můj… bývalý snoubenec, zdrhl,“ zaprskala podrážděně.

„Snoubenec a bývalý? No dovol, ještě že se ty vraždy staly, vzít si tě by bylo utrpení,“ mumlal si pro sebe. Ronnie se zatvářila, jakoby se chystala vraždit. V celém těle musela víc vzteku než já při proměnách.

„Opovaž se to ještě jednou říct a skončíš jako táta, možná hůř! Byla to tvoje rodina, myslím že jedno manželství by tě nezabilo! Vsadím se, že tys taky někoho zabil! Nechápu, jak si mohl poslouchat mého otce, když se zase choval jako blbec! Proč si ho nezastavil? Proč si se mě pokusil zabít? Jsi vážně idiot a já si myslela, že jsi přítel.“ Nejdřív ho seřvala, potom ho zavalila otázkami a potom se přiznala, že ho považovala za přítele. Jak v nějaké nepovedené telenovele.

„Nikoho jsem nezabil! A klidně to řeknu, protože tobě by to mělo být ukradené, stejně jsi Blacková. A nikdy bych tě nezabil, jen jsem tě chtěl mírně strhnout, lekl jsem se tohohle, že ti chce něco udělat,“ zavrčel a hlavou mírně pokynul k Emmettovi. „A nemohl jsem ho zastavit, nikdy jsem se k němu nepřidal, potkal jsem ho až včera! A taky jsi byla kamarádka, teda do té doby, co jsi nezabila moje sny,“ zašeptal, ale asi neposlouchala celé, protože totálně ztuhla. Pěsti jí povolili a já si všiml kapiček krve, které jí stékaly po ruce. Musela si nehty zarýt hluboko. Rozhlédl jsem se, ale nikdo si toho nevšiml.

„Vypadni z mého života!“ Vyběhla po schodech a zmizela za rohem. Ozvalo se hlasité třísknutí dveří. Nastalo trapné ticho, které přerušil Carlisle.

„Jak se jmenuješ?“ Otočil se na neznámého, který se smutně díval na schody.

„Já? Jo, já jsem William,“ zamumlal, ale dále se díval na schody, jakoby čekal, že se vrátí.

„Na to, že jí máš rád, ses k ní choval ostře,“ zasyčel Edward a on se konečně otočil.

„Kdo řekl, že jí mám rád?“ zeptal se.

„Ehm, tvoje myšlenky,“ ušklíbl se Eda.

„Aha, takže mě konečně pustíte?“ Jeho přiblblý výraz mě rozčílil.

„Ne, dokud nezodpovíš pár otázek,“ zamračil jsem se.

„Aha, tak se ptejte,“ usmál se.

„Co si měl s Ronnie?“ Bree.

„Nic, teda byl jsem kamarád s jejím bratrem a vlastně i s ní, ale nic víc. Teda až na svatbu, co nám domluvili rodiče.“

„Říkal si, že je Blacková?“ Já!

„Jo, měl by ses k ní chovat mile, je dcera alfy,“ nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Počkat! To jako vážně? Jak to? Vždyť táta měl jen mě! A taky… “ Nic mě nenapadalo.

„Vážně, nevím a měl. A taky?“ Jeho klidný hlas mě ještě více rozčiloval. „Ještě něco?“

„Omluvíš se za tu utrhlou ruku?“ zavrčel Emmett a on si začal prohlížet Bree.

„Svedl bych to na vlka, ale ten to nebyl, myslel jsem, že ji držíte jako žrádlo. Ale když jsem viděl, že jí tady Quileut chrání, raději jsem zdrhl.“ Dlouze si odmlčel. „Takže se omlouvám, ale pro Ronnie bych udělal cokoliv.“

Nejdřív se usmál, ale potom zřejmě pochopil, co řekl a úsměv mu hned zmizel. Takže jí miluje, nebo jí má moc rád.

„Byla něco jako člen smečky, proto bych pro ní obětoval život a taky je vyvolená,“ vysvětlil nervózně. Ale bylo vidět, že mu na ní opravdu záleží. No, počkat! Já jsem její osobní bodyguard, ať si najde někoho jiného. Všichni si vyměňovali pohledy a potom ho Bree rozvázala. Sundal ze sebe provazy a vydal se směrem k východu.

„Vyřiďte Ronnie, že jí… se mi bude stýskat,“ smutně se usmál a už šahal po klice, jenže ho Edward zarazil.

„Proč tu nezůstaneš?“ zeptal se ho rychle.

„Mám manželku, měla by o mě strach,“ řekl rychle a potom se otočil směrem ke schodišti. Seděla tam Ronnie a kousala si nehty, vypadala nervózně.

„Proč si mi to neřekl?“ zeptala se smutně. Její oči byly naplněny slzami, které se koulely po její tváři.

„Promiň, ale Jonah říkal, že se od tebe máme držet dál.“

„Cože? Proč?“ Její obličej se zkřivil žalem a vztekem.

„Měl strach, že tě tím ohrozíme, on měl tě rád.“ Otevřel dveře. „Zbohem!“

„Ahoj,“ špitla a on za sebou zavřel dveře. Zůstala sedět na schodech a hypnotizovala dveře.

 

„Ronnie, jsi v pořádku?“ zeptal jsem se, ona zavrtěla hlavou a schovala si hlavu do kolen. Esmé si sedla vedle ní a objala jí, Ronnie se k ní přitiskla ještě více. Emmett uklidil židli a pokusil se jí rozveselit.

„Těšil jsem se, že si otevřeme žalář,“ usmál se. „Nebylo by to skvělý, lidi přivázaný na židlích…“ Chtěl pokračovat, jenže ona se rozbrečela a schovala si hlavu pod Esméinu bradu.

„Já to tak nemyslel,“ zašeptal. Edward s Jasperem a Carlislem ho vytáhli ven, Alice, Bella a Rosaly se jen soucitně dívali na plačící Ronnie, Bree odešla ven za kluky. Nessie zřejmě spala nahoře.

„Ronnie, neplač, aspoň můžeš navštívit své pravé rodiče.“ Bella se snažila najít nějakou dobrou stránku, jenže ono to mělo jen tuhle.

„Přesně, odvezu tě tam hned zítra, stejně jsem to slíbil,“ řekl jsem rychle.

„Běžte ven, chci tu být s Ronnie sama,“ zasyčela Esmé. Všichni jsme se vypakovali z domu. Kluci s Bree seděli kousek od domu na kládě. Rosaly si sedla na klín Emmettovi, Alice Jasperovi a Bella Edwardovi. Já zůstal stát a sledoval malou ještěrku.

 

„Já mám sestru,“ vydal jsem ze sebe a ani jsem netušil proč.

„Ale jak to že má hnědý vlasy?“ nechápal Emmett.

„Nevím, ale já mám sestru!“ Vytřeštil jsem oči. Byl jsem naštvaný a nadšený zároveň. Vždyť jsem o ní nevěděl, to nemůže být Blacková. Má zelené oči a taky ty hnědé vlasy, táta musel zahnout.

„Nepovídej, to už jsme slyšeli, něco nového?“ optala se netrpělivě Bree.

„Vlastně jo, Ronnie včera večer něco řekla a to se vám bude líbit,“ mrkl jsem na ně.

„Povídej,“ řekl horlivě Emmett.

„Že mě má radši než otce, že jsem pro ní druhý bratr a jsem pro ní moc důležitý. Prý by beze mě nemohla žít,“ pochlubil jsem se. Ty slova ve mně vyvolali zmatek a nadšení zároveň, možná je to vážně moje sestra. „Jo, ještě něco o tom, že raději zůstane s námi než s ním.“

„Vážně?“ zeptala se nevěřícně Bella.

Říkal jsem jim, co včera říkala Ronnie a sám sem tomu ještě nevěřil… nebo nechtěl věřit.

 

Vrátili jsme se až večer, Ronnie ležela na pohovce a v ruce křečovitě svírala nějakou fotku. Zase měla zrychlený dech a na čele se jí třpytily kapky potu, na tvářích se jí mísily se slzami. Oční víčka měla pevně sevřené, chvěla se strachem, nebo spíše třásla.

Edward se na ní starostlivě podíval a potom odešel k hrát na klavír. Nádherná melodie se vinula celým domem, uklidnila napjatou situaci, která ne a ne zmizet. I Ronnie se po ní uklidnila, už se netřásla a fotografie jí vypadla z ruky. Sebral jsem jí, byl na ní Billy, totiž táta. Tiše zakňourala a schovala si hlavu do koženého opěradla.

„Někdo by jí měl odnést, bude jí bolet za krkem,“ zašeptal Carlisle. Hned jsem jí vzal do náruče a odnesl jí do jejího pokoje. Položil jsem jí na postel. Když jsem si jí tak prohlížel, vlastně měla nějaké ty moje rysy.

 

„Já mám sestru!“ zakřičel jsem do telefonu svému otci.

„Nechtěl jsi říct dceru?“ zeptal se Billy nechápavě.

„Ne! Sestru, jmenuje se Veronica! Pamatuješ???“ ječel jsem na něj naštvaně.

„Jakeu, já ti to chtěl říct, jenže jsem se nakonec rozhodl, že ne. Její matka jí nechtěla a tak jí adoptovala Beta. Ona to ví?“ převyprávěl mi nervózně.

„Jo, zítra jí přivezu do rezervace.“

„Pro příště nejdřív se zdraví a potom se ječí!“ řekl přísně do telefonu a položil to.

 

Měl jsem takový vztek, takže jsem vyběhl ven a proměnil se. Běžel jsem dlouho, nechtělo se mi zastavit.

„Čau, Jakeu, proč tak negativní myšlenky,“ ozval se mi v hlavě hlas Embryho.

„Já mám sestru!“

„Cože? To přece… kdo to je?“ Nevěděl na co se zeptat první.

„Veronica.“

„Jak dál?“

„Corojová!“

„Tys jí našel!“ zakřičel mi v hlavě nadšeně.

„Jak to myslíš?“

„No, já hledám holku z pláže, byla z děcáku. Ale někdo jí adoptoval, já jí chci vrátit tu deku s vlky,“ řekl nadšeně.

„Aha, zítra bude v rezervaci.“

„Super, ale pořád nerozumím, proč jsi naštvaný?“

„Hele, vy dva o čem to tu štěkáte?“ Paulův hlas se teď zrovna nehodil.

„Mám sestru a nevím o tom!“

_______________________________

Příště bude epilog a tím končí celá devítikapitolová (prolog + epilog) série Pomsta se nevyplácí. Líbil se vám tento díl?

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

3)  Míja (30.03.2012 08:51)

Juuu*fworks* *fworks* *fworks* *fworks* *fworks* *fworks*

Terry

2)  Terry (29.03.2012 18:40)

krása, jen škoda, že bude konec! :( :) :) ;) ;)

1)  angela (29.03.2012 18:32)

pekne pokračuj

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek