Sekce

Galerie

/gallery/Pomsta se nevyplácí.jpg

Článek je z dvou pohledů. Jacob se s Ronnie snaží mírně usmířit, i když rivalita mezi nimi stále panuje.

7.KAPITOLA

Začínám být zralá na blázinec.

Pohled Jacoba

Její oči se v tu chvíli rozzářily, zorničky se jí protáhly a koutky úst se zvedly do nádherného úsměvu.

„To… táta… ne! Ano! Táta žije! Byl to ten Stříbrňák, proto mě nezabil! Proto mi neublížil!“ Nevím, jestli si mluvila sama pro sebe nebo pro nás, ale už jsem jí tu radost chtěl zkazit. Podíval sem se na Edwarda, on se na mě neotočil. Díval se na ni, sledoval ji smutnýma očima.

Hele, Eďo máme problém, její táta byl černý! Oznámil jsem mu v myšlenkách a on se zamračil, nedíval se na mě. Věděl jsem, že to slyšel. Protože se mu vrátil smutný výraz a hleděl na rozjařenou Winnie, totiž… jak to říkala? Asi Renée.

„Hele, i kdyby to byl tvůj táta, nesmíš za ním!“ řekl Emmet a zastoupil cestu z obýváku.

„Co?! Proč?“ zeptala se naštvaně, je tu zase zpátky.

„Je nebezpečný, teď i potom, v lidské podobě!“ řekl naštvaně.

„Ne! Na co narážíš?“ zavrčela lépe než já!

„Nepřijde ti divný, že on… ehm, jako jediný žije?“ pronesl to jako otázku

„Cože?! Myslíš, že můj táta zabil mámu, Jonaha a tak?“ zeptala jsem a její tón zhysterčil. „On by neublížil ani mouše v lidské podobě, natož Jonahovi! A mámě by taky neublížil! Vždyť se do ní zamiloval! Jacobe, ty bys taky Nessie nezabil, že ne?“ Ona mě do toho prostě zatahovat musí! I když má pravdu, nemohl by jí zabít. Láska je silná a je zázrak, že ještě žije on! Něco ho tu drží, něco co on chce! Možná je to ona? Chce ji! Chce ji a moc! Ona je jeho důvod, proč ještě žije!

„No, to nevím… protože tvůj otec ji asi nemohl zabít, ale je zázrak že neudělal to, co Edward,“ Užij si to kamaráde, věnoval jsem triumfální pohled na Edwarda. Měl jsem na mysli jeho útěk do Vollttery, jakmile se zjistil, že Bella skočila z útesu.

Ona se zatvářila tak nějak bezradně, doteď ji v očích šlehaly jiskřičky naděje. Jenže teď je měla zase zatopené žalem při zmínce o její matce. Tupec jsi Jakeu!

Viděl jsem v ni tu hereckou část, když smutně předstírala, že je ospalá a jde si lehnout. I když se po chvilce ozvala sprcha a potom jen šlehnutí pokrývek, věděl jsem že nespí. Hlavně protože když spí, převaluje se a je nervózní.

 

„Co budeme dělat?“ zeptal jsem se smutně, teď jsem ji opravdu litoval. Kmenové neshody půjdou stranou!

„Najdeme toho vlka, možná najde odpověď na to, jestli Ronniin otec žije,“ řekl Edward a snažil se maličko usmát, nešlo mu to.

„Dost! Vždyť to byl její otec ne?“ zeptal se nechápavě Carlisle, což u něj byl zázrak (myslím tu nechápavost, to že se ptá je časté).

„Ne, její otec je černý vlk, tohle byl šedý,“ vysvětlil jsem stručně a všichni si smutně povzdechli.

„Jsi v pořádku?“ snažil se odpoutat Emmett pozornost a podíval se na Bree, slyšel jsem to skřípění. Bál jsem se, že jsme přišli o jednoho člena.

„Jasně, jen to trochu bolí,“ usmála se, i když zatajovala výkřik bolesti. „Takže najít toho vlka?“

 

Samozřejmě hned jsme se vydali po jeho stopách, vedly dál a dál do lesa. Já byl ve vlčí podobě jako hlídací pejsek a Edward s Emmettem, Jasperem a Bree, která na své přítomnosti trvala, postupovali za mnou. Ještě vodítko a vážně by to vypadalo, jako poklidná procházka. Edward se mé myšlence zasmál, ale já po něj hodil naštvaný pohled… stejně se pořád smál.

Šli jsme dlouho po jeho stopě, ale kdybych ho viděl, určitě bych ho poznal i jako člověka. Les byl klidný, už se svítalo, takže nebyl ani moc temný. Stromy mě mátli ještě víc, protože vypadal každý stejně.

Dlouhá cesta skončila na velké zahradě, byla zajímavá. Všude vlci, samozřejmě kamenní. Nádherné gerbery, růže a kopretiny tvořili dokonalou vůni.

„Páni, to je krásná zahrada,“ vydechla Bree a já na ni zavrčel. Nevšímala si mě! Prohlížela si zahradu a zorničky měla rozšířené úžasem, vlastně měla pravdu.

„Rozdělte se, bude asi v domě!“ řekl Edward.

Poslechl jsem ho a začal hledat stopu po zahradě, když se ozvalo skřípění kol. Přes železný plot jsem viděl červené auto, jak ujíždí od domu, co nejrychleji.

„Uprchl!“ řekl naštvaně Emmett a já po něm hodil obličej ve stylu Nepovídej!

Vrátili jsme se zpět rychleji než jsme šli tam. Doma jsme řekli, to kam jsme se dostali a o tom ujíždějícím vozu. Nikdo neřekl, že by mu ta zahrada přišla povědomá. Prý si máme počkat na Ronnie, možná o té zahradě bude vědět.

 

„Čarodějka Carmen se rozhlédla po zemi, kde leželi kamenné sochy. Ze všech šel strach, i z těch roztomilých zvířecích sošek. Carmen se pokusila proměnit malého ptáčka zase k životu osobu, jenže ten se rozpadl na maličké kousky. Znovu se rozhlédla a spatřila… “ mumlala si Ronnie a přitom něco psala do notebooku, který byl položený na psacím stole, „vlky, divoké a nespoutané. Carmen měla jasno, všem už není pomoci! Za jejich vraždu může jediný… Jacob!“ zasmála se a já se zamračil. „Ne, za jejich smrt může zlý, studený upír! Upír, který si se svými oběťmi jen hraje, sleduje je a ví každý jejich krok!“

Páni o čem si to tu mumlá?

„Do háje s upírem!“ Vymazala poslední odstavec.

„Co chceš?“ vyštěkla na mě.

„Nic, jen neznáš zahradu s vlky? Kamennými vlky!“ upřesnil jsem.

„U nás na zahradě bylo mnoho vlků,“ řekla smutně a hlavu si schovala do dlaní.

„Aha, byli tam gerbery, růže a kopretiny, že? A taky velký dům s oprýskanou omítkou?“ zeptal jsem se ji rychle.

„Přesně,“ vzlykla a nohy si zvedla na židli, schovala si hlavu do kolen. Vypadala teď tak bezbranná, slabá a smutná. V jejích slzách byl ukryt žal, smutek a ztráta nejbližších. Chtěl jsem odejít, už jsem byl za polozavřenými dveřmi, když jsem uslyšel její tiché vzlykání. Zaváhal jsem, jestli ji nemám pomoct. NE! Je to přece Corojka, nepatří mezi mé oblíbence. Zavřel jsem ji dveře a odešel dolů.

Hned jsem schytal naštvané pohledy od všech přítomných.

„Bylo to u ní doma,“ řekl jsem a ze shora jsem svým zlepšeným sluchem uslyšel další vzlyk. Ona opravdu brečí, spíše zase brečí. Tiše jsem zavrčel a přešel do kuchyně, sedl jsem si ke stolu. Jen jsem si sednul, nic jsem nedělal, jen přemýšlel nad tím, jestli se jí nemám na něco zeptat, abych zahnal její smutek.

Pohled Ronnie

Máma mi chybí, Jonah mi chybí, Angee mi moc chybí. Zahrada mi taky moc chybí, stejně jako Stephanie. V srdci mám díru, která ne a ne se zacelit.

Cítila jsem se sama, i když jsem byla ve společnosti studených, polostudeného a vlkodlaka.

Cítila jsem chlad, když jsem byla v teple.

Cítila jsem smutek, když jsem se smála.

Cítila jsem smrt, i když jsem ještě živá.

Necítím lásku, i když jsem jí obklopená.

Cítím se prázdná, bez života, bez radosti.

Má rodina je pryč navždy, není nic, co by mi ji vrátilo. Už se nechci trápit, ale nechci se zabít, nechci umřít. Mé slzy mi stékaly po tváři a já je chtěla zastavit. Nechci brečet, slíbila jsem si, že už nikdy nebudu. Porušila jsem ho hned večer, kdy jsem se probudila ze stále stejnou noční můrou.

Rychle jsem si utřela rukávem slzy a vrátila se k notebooku. Nevrátila jsem se ke psaní, připojila jsem si sluchátka a pustila si hudbu. Napsala jsem Stephanii, která se už tři dny dobíjí o mou odpověď:

Mám se skvěle, je mi stále smutno, ale dá se s tím žít. Asi si najdu brigádu, abychom mohly opravit ten dům, je zachovalý. Jen to chce hodně úklidu a nové stěny. Bylo to tam… já nevím bez života, i když to tam bylo barevné, v každém koutu byla smrt. Co vy v děcáku? Co moje milá Jessica a hlavně co ty? Moc se mi po vás všech stýská, řekni to prosím všem ;)

Odpověděla jsem ji přes e-mail, bude nadšená, že jsem ji konečně napsala. Vytáhla jsem album a začala si ho prohlížet, tentokrát pořádně.

Fotky byly jiné, jako kdyby tam stále byla smrt. Smrt kam se podíváš, děti se tam usmívali, ale… nevím, měla jsem z těch fotek strach. Všechno se mi zdálo úzké, temné a hlavně nebezpečné. Album bylo nádherně fialové (jak jinak?), uvnitř byly tmavě fialové a bílé stránky. Fotografie byli barevné, byli tam hlavně fotky z pláže a z výletů. Našla jsem tam i tu, kde jsem poprvé do hor. Dost jsem se tam vyflákala, modřin a krve bylo na mém těle tehdy hodně. Prostě jsem šla a zakopla jsem o kořen stromu u velkého strmého kopce. Neuronila jsem ani slzu, jen zatínala zuby bolestí.

Poté jsem našla tu, jak jsme byli v ZOO. Já v krátkém fialovém tílku s malým vyšitým vlkem a bílou sukní s kytkami. Stephanie to měla naopak, ona měla zase bílé tílko s vlkem a fialovou sukni. Obě na hlavách dva slaměné klobouky, byli jsme jako dvojčata. Tehdy nám obou bylo obou třináct, to ona mi pomohla ven z mého smutku.

Další fotka se týkala našeho dne na statku, kde jsme dělaly Stephaniině babičce malou výpomoc. Její babička se o ní nemohla starat, protože měla rakovinu a nechtěla, aby byla Steph smutná až umře. Proto jí nechala v dětském domově. Tehdy jsme jí pomáhaly to tam douklidit, zvířata byla totiž už rozprodaná až na krávu Jessie. Stephaniina babička umřela hned ten večer, Stephanie statek zdědila. Podle babiččiny rady ho prodala, peníze má na opravu našeho společného baráčku.

„To je tvoje kámoška?“ zeptal se Jacob za mnou, děsně jsem se ho lekla

„Jo, to je,“ usmála jsem se smutně, ale musela jsem do něj rýpnout. „Příště sem nechoď jako vrah!“

„Ehm, promiň,“ řekl trošku zmateně a díval se do alba, ne na mě.

„Páni, vypadáš jako Kvassimodo,“ zasmál se Jacob nad fotkou z hor.

„Hej, nevypadám… možná trochu,“ uznala jsem a taky se zasmála.

„Chceš zítra hodit do děcáku? Jedu kolem do železářství v Seattlu,“ zeptal se a mě se přímo rozzářily oči.

„Ne,“ řekla jsem vážně, on byl v tu chvíli zmatený. „Hodit, ne! Odvézt, ano!“

On se na mě mile usmál, samozřejmě jeho rivalství se dostavilo.

„Zkazíš všechnu legraci.“

 

Potom se mě zeptal, jak se mi stala ta zranění na fotce. Vyprávěla jsem mu o tom, jak jsem jako malá holka, byla natěšená, že jdeme do hor. Tehdy mi bylo jedenáct a já na chvilku zapomněla na tátu, Jonaha, Angee a mámu. Bylo to poprvé, co jsem byla v lese, protože mě táta a máma pouštěli jen na zahradu, do školy. Nedávala jsem pozor a spadla. Vyptával se mě na ostatní fotky, seděla jsem na kraji postele a on seděl na židli opěradlem ke mně. Vyprávěla jsem mu o všem, co jsem s Steph prožila. Nevím, jestli poslouchal, ale ke všemu měl svůj komentář.

 

Pohled Jacoba

Ta holka by se měla stát spisovatelkou, dost slavnou! Její knihy by se prodávali po celým světě, vždyť páni a dámy, ta holka má talent! Vše jsem si živě představoval, nemusel jsem ani vidět ty fotky, abych věděl, kde co leží. Když mi to vyprávěla, hlavu měla v oblacích.

„Měla by ses stát spisovatelkou,“ oznámil jsem ji, když jsme došli na konec alba.

„Ale prosím tebe, podle tvých komentářů jsem za nic nestála.“ Odložila albu a smutně na něj hleděla.

„Mě si nevšímej, něco napiš a potom mi to dej na flashku. Můj táta zná vydavatele v Seattlu, jsou dost dobří přátelé,“ řekl jsem ji nadšeně. To jsem ale hlavička, co? Na to by nepřišel ani Sam!

„Ne, já na to nemám,“ řekla odtažitě a já myslel, že jí něco přerazím o hlavu.

„Co chceš vlastně v dospělosti dělat?“ Natáhla se na postel a zamyslela se.

„Nevím, nikdy jsem nad tím nepřemýšlela.“ Stále přemýšlela.

„Proč? Ani na to, že bys byla, co já vím. Třeba princezna, medailistka,“ řekl jsem naštvaně, že se jí můj nápad nelíbí. Sam zase vyhrál!

„Nevím, táta mi mojí budoucnost určil. Takže jsem si nikdy nepředstavovala, že bych se stala princeznou,“ řekla pobaveně, ale v očích jí hrál zase smutek.

„A jakou?“ nechápal jsem.

„No, být vlkem. Alfou naši smečky, prostě to tak chtěl a všichni s ním souhlasili,“ řekla s malým úsměvem na tváři.

„Alfou? To jako hned od narození?“ zeptal jsem se nechápavě.

„Tohle znamení tam mám už od narození, proto se tak rozhodli,“ řekla a odhrnula si rukáv, byl tam vlk s půlměsícem. Spadla mi čelist až na zem!

„To přece… to… to není… ne ty! Proč holka?!“ vykoktal jsem ze sebe a ona se zamračila

„Nechtěla jsem to, nikdy jsem nechtěla být ona vyvolená! Osud mi to určil, já ho budu muset poslechnout,“ řekla smutně.

„Ale… kdo… totiž… kdy,“ koktal jsem dál.

„Kdo mě promění? Ten Stříbrňák a kdy? Za dva roky, bude krvavý měsíc,“ odpověděla na z půlky nepoloženou otázku, bylo na ni vidět, že to nechce. Určitě by se tou spisovatelkou stala, určitě a moc ráda. Můj otec mi o vyvolených vyprávěl, jsou to vlci, kteří dokážou poroučet každému vlkovi. Prý ještě umí komunikovat se zvířaty apod.

„Víš, co? Teď to neřeš! Prostě něco napiš, dej to na flashku a já to dám tomu vydavateli,“ řekl jsem, otevřela pusu, chtěla odmlouvat. „Žádné odmlouvání!“

„Jakeu, já nevím… totiž, nemůžu se zabývat blbostmi, jako psaní knihy,“ řekla, i když v očích jí hráli jiskřičky tanec souhlasu.

„To není blbost! Staneš se slavnou spisovatelkou a lidi si tvá díla budou kupovat!“ fantazíroval jsem a ona se dobrovolně vzdala a přikývla.

___________________________________________

Ještě tři kapitoly! Rozhodněte se pro pokračování a napiště komentář. Už to mám v hlavě připravené, ale musíte mě informovat, jestli to má cenu.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  Ája (20.03.2012 16:33)

Honééém dalšíí

Elisa

4)  Elisa (20.03.2012 15:40)

Pěkný....

3)  skyrim114 (20.03.2012 07:53)

rychle další

MarryTyger

2)  MarryTyger (19.03.2012 20:15)

Aha, jasně, beru na vědomí ;)

Ree

1)  Ree (19.03.2012 20:04)

Za každou tečku patří mezera. A u řadové číslovky dvakrát tolik, takže příště "8. kapitola".

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek