Sekce

Galerie

/gallery/Pomsta se nevyplácí.jpg

Ronnie odjela z dětského domova. Teď už se stačí podívat do jejího domu, bohužel to nebude tak dokonalé, jak si myslela.

3. KAPITOLA

Potom jsem řekla pouhé „Sbohem,“ a vyjela vstříc novému životu.

Pohled Ronnie

Nasedla jsem do černého mercedesu. Auto se rozjelo, jakmile jsem zavřela dveře. Odvážela mě paní Kingová.

Moji pěstouni mě prý viděli. Já je ne, takže jsem zvědavá, co budou zač. Dívala jsem se z okýnka na nádhernou krajinu, která se rozprostírala na pobřeží. Dětský domov se nacházel kousek od moře, takže když bylo teplo, trávily jsme ho v moři nebo na pláži. Na rozdíl od ostatních dívek, jsem byla bledá. Stephanie mě děsila, že jsem studená, načež jsem jí vždy přetáhla tím, co jsem měla v ruce (polštáře, knihy, papíry, tužky…).

 

Jely jsme asi dvacet minut a dostaly jsme se do lesa, kde paní Kingová zahnula na opuštěnou cestu. Náhle jsem poznala tu krajinu, jsme ve vesnici, kde jsem vyrůstala. Kde jsem to měla tolik ráda, ale také mě to tu děsilo, kvůli vraždám, co se tu odehrávaly častěji a častěji. Byli to vraždy studených a občas nějakého toho zvířete. U vesnice bylo nebezpečně mnoho medvědů od doby, kdy se Corojové vydali do války.

 

Zastavily jsme u velkého domu s oprýskanou omítkou. Ano, jsem doma.

„Mám pro tebe překvapení!“ odpověděla paní Kingová na můj nechápavý výraz. „Můžeš se podívat domů, za hodinu si pro tebe přijedou nový pěstouni.“

„To jako… můžu se tu probíhat a oni si mě tu vyzvednou?“ zeptala jsem se stále nechápavě, ona jen přikývla a už byla venku z auta.

Otevřela jsem dveře a nadechla se čerstvého vzduchu, ve kterém se nacházela i vůně mých oblíbených planých růží. Dům vypadal stále zachovale, i když vstupní dveře, které bývaly čistě bílé, byly teď od větru poničené. Za okny jsem spatřila spoustu pavučin, které se budou nutně uklidit.

„Budeš mi chybět Veronico,“ řekla mi paní Kingová a podala mi kufry a klíče od domu, objala jsem ji a rozloučila jsem se s ní. Odjela a já zůstala sama u sebe doma!

Odemkla jsem dveře a když jsem je otevírala zavrzaly. Ocitla jsem se v hale, kde byla dvě schodiště, obě vedly na chodbu, kde se nacházeli koupelny, pokoje a mamčin ateliér. Na věšák od pavučin jsem si dala mikinu, jakmile jsem to udělala, vznesl se oblak prachu. Stolek, kam jsme odkládali klíče a jiné důležité věci, tvořila velká vrstva prachu. Odložila jsem tam klíčky a kufry nechala u vstupních dveřích, pokračovala jsem do salónku. Jakmile jsem tam vešla, pohled mi sjel na dveře do kuchyně, byly zavřené, i přesto se mi vybavil ten den, kdy matka zemřela. Koberec byl stále rudý, nikdo očividně neměl tu ochotu to uklidit. Přešla jsem ke stolku, uprostřed místnosti, kde se válela fotografie. Odfoukla jsem prach a spatřila Jonaha se svým prvním fotbalovým míčem, nad fotkou jsem se musela zasmát. To ještě nebyl vlkodlak a já byla, podle táty, malé štěně. Míčem rozbil dvě okna a shodil malou sošku, která bývala v chodbě.

Potom mi ale pohled usedl na dveře do zahrady, došla jsem do haly. Podlaha stále vrzala, bylo to vcelku děsivé, ale teď mě zajímalo jediné, chci se podívat do zahrady! Vzala jsem ze stolku klíče a došla k zadním dveřím. Odemkla jsem je a zhluboka jsem se nadechla. Otevřela jsem dveře a vydechla jsem nadšením, zahrada stále vypadala nádherně, i když normální člověk by řekl, že je to ošklivé. Jen z fontány netekla voda a záhony byly plné plevelu, i přesto tam byly moje oblíbené gerbery, růže a kopretiny. Seběhla jsem z kamenných schodů a hned u prvního záhonu z gerber jsem se zhluboka nadechla, nasála jsem tu neodolatelnou vůni, která mě k sobě vábila blíž. Jenže já pokračovala k fontáně, byla plná kalné vody a na hlavě studeného seděla žába. Pokračovala jsem ke své lavičce, byla rozbitá. Jedno prkno bylo na půlku a to druhé na tom nebylo o nic lépe.

Vrátila jsem se zpátky k fontáně, prohlédla jsem si sošku. Byla taková jakou jsem si jí pamatovala, jen ta voda je špinavá. Sedla jsem si na kraj fontány a pohlédla na hladinu vody. Na dno vidět nebylo, i přesto byla nádherná. Prstem jsem přejela po hladině vody a vytvořili se na ní menší vodní výry. Podívala jsem se blíže a všimla si pár pulců, co tam vyrůstají v odporné čtyřnohé žáby.

Přešla jsem se k jedné živé soše vlka, která měla představovat mého prastrýce. Zřejmě také padl v boji proti Volturiům. Pohladila jsem ho po čumáku a hlasitě si povzdechla. Vlci z La Push říkali, že je to nebezpečné a nemožné. Zajímalo by mě, kolik upírů zvládli zabít. Můj tvrdohlavý otec neposlechl a zatáhl do toho i mého bratra. Zvedla se ve mně vlna vzteku, ale i smutku. Po tváři mi stekla slza.

Vrátila jsem se zpět do domu, abych si prohlédla i svůj pokoj. Schodiště nepříjemně vrzalo. U posledního schodu jsem se zastavila. Bylo popraskané, takže jsem ho jedním dlouhým krokem překonala. Rozešla jsem se do svého pokoje, byl jiný. Temné fialové stěny zdobily pavučiny, ale nenacházeli se na nich pavouci. Postel byla zaprášená bez ložního prádla, takže vlastně prázdná. Poličky, do kterých jsem si dávala sošky všemožných vlků, byly také prázdné a smutné. Skříně byly stejné, všechno ztratilo život.

Do mamčiny ložnice jsem se ani nepodívala, neměla bych na to srdce. Alespoň jsem šla do jejího ateliéru, ten také ztratil všechen život. Obrazy byly položené na sobě a jeden rozdělaný byl stále na stojanu, stála na něm dívenka s knihou, asi já. Barvy byly zaschlé, štětce se váleli po zemi, vedle kterých se nacházeli střepy. Určitě shodila sklenici se štětci, když ji otec oznámil, že jede do Volttery. Protože od té chvíle do ateliéru nevstoupila, nechápala jsem jí.

Šla jsem do Jonahova pokoje, byl také bez života. Na posteli byla krev, rychle jsem přiběhla blíže. Ano, krev, byla i postříkaná po zdi. Nechápala jsem, jak se sem dostala, protože předtím než jsem skončila v dětském domově, procházela jsem všemi pokoji, nikde krev nebyla. Podívala jsem se za postel a hlasitě vyjekla, ležel tam Jonah a byl mrtvý. Tvář měl od krve, ale ránu měl na srdci. Trčela mu odtamtud stříbrná kudla. Utekla jsem z pokoje a rychle běžela dolů, ven, před barák, čekat na pěstouny.

 

Venku jsem si schovala hlavu do kolen a rozbrečela se. Uslyšela jsem přijíždět auto. Zvedla jsem hlavu. Z auta spolujezdce vyběhla zrzovláska, bylo jí asi okolo sedmnácti. Potom vystoupil i muž z blonďatými vlasy, rychle přistoupil ke mně.

„Co se stalo?“ ptal se vyděšeně.

„Jonah, leží tam mrtvý,“ vzlykla jsem, nemohla jsem tomu uvěřit. Kdo ho mohl, takhle brutálně zabít. Vždyť to je další z naší rodiny, kdo byl zavražděn.

„Kde?“ zeptal se nechápavě.

„Pokoj nahoře, na konci chodby. Je tam krev, hrozně moc krve,“ vzlykala jsem dál a zrzka si vedle mě sedla, muž se zvedl a odešel se podívat dovnitř. Přijelo další auto, bylo to žluté porsche, hned z něj vyběhla tmavovlasá žena a za ní se odtažitě držel zrzek s vlasy jako lví hříva. Oba dva byli neuvěřitelně krásní, ale bledí a měli žluté oči. Hned se vyptávala, co se stalo. Zrzka jí řekla, že jsem našla mrtvé tělo.

________________________________________________________________

Máme za sebou další díl. Prozradím vám, že jejich pouze 12. Ale potom budu mít mnohem delší kapitolovku. Vím, že o komentáře škemrám skoro každou kapitolu. Ale moc, moc prosím, zanechte koment. Stačí smajlíci, protože potom budu mít jistotu, že to čtete.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

3)  Brigita (07.04.2012 12:14)

Pokud stačí pouze smajlík, tak tady je :)
Dobrá nebudu tak zlá a přidám jich pár navíc

2)  emmettka (31.03.2012 18:50)

Terry

1)  Terry (05.03.2012 16:11)

:) :) :) :) :) :) :) *fworks* *fworks* *fworks* *fworks*

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse - Seth Clearwater