Sekce

Galerie

/gallery/Pomsta se nevyplácí.jpg

Takže pokračování pomsty. Ještě se nepomstí, nebojte. Ale seznámí se s Culleny a zjistí jejich malé tajemství. Taky potká Jacoba, který ji jaksi nesnáší. Ronnie taky prozradí něco ze svého starého života.

4.KAPITOLA

Zrzka jí řekla, že jsem našla mrtvé tělo, nějakého Jonaha.

Pohled Ronnie

Potom mi nabídla, jestli se nechci někde projít. Navrhla jsem ji zahradu a ona přikývla, šli jsme železnými vrátky, které se nacházely vedle domu. Zrzka se mi představila jako Rennésme, jinak Nessie a tmavovláska Alice, ten blonďák je Carlisle, což je hlava rodiny. Kluk s vlasy, které šlohl lvovi, se jmenoval Jasper. Doma je ještě Esmé, druhá hlava rodiny, Bella, Edward, Emmet, Rosaly, Bree a Jacob. Obě dívky zahradu obdivovaly, až na tu sošku na fontáně.

„Co znamená ta soška?“ zeptala se Nessie a trošku se usmála.

„To co má rodina údajně dělala, ten vlk to je můj prastrýc a ten pod jeho tlapami je první studený s kterým se potkal, zabil ho, ale on nebyl sám. Takže se prý naše rodina spolčila s ostatními vlky a společně ty temné bytosti vraždili,“ řekla jsem nepřítomně a oni se zatvářily… nepopsatelně, něco jako vyděšenost a znechucenost zároveň v jednom úšklebku. „Když je Jonah mrtvý, linie padla,“ povzdychla jsem si.

„Ehm, ty sochy popisují jednotlivé členy rodiny, že?“ zeptala se Alice zase zvláštně, když se ozvaly sirény policejního a ambulantního auta.

Ve mně to vyvolalo vzpomínky, když jsem nahlásila mamčinu vraždu. Stalo se to samé, přijeli samé hlasité auta a já místo, toho abych otevřela, jsem omdlela těsně u dveřích do haly. Potom už si pamatuji jenom neuvěřitelně hlasitou ránu, pak už nic ne. Jen to, že se mě ptali, kde mám otce. Odpověděla jsem pravdu, postavil se proti studeným. Takže mě poslali k psychiatrovi a poté do děcáku. Zamotala se mi hlava, Alice mě rychle podepřela.

„V pořádku?“ zeptala se Nessie.

„Jo, jen mě trochu bolí hlava,“ řekla jsem a rychle zase nabrala rovnováhu.

Vrátily jsme se zpět před dům. Právě vyváželi tělo v černém pytli. Jonah je uvnitř a už je mrtvý. Nessie mi přejela rukou po mém rameni, které bylo holé. Mikinu jsem nechala na věšáku, ale nijak jsem zimu nevnímala. Potom na řadě bylo dlouhé vyslýchání od policie, Nessie mě utěšovala, když mě otázka zasáhla. Otázky byly typu: V kolik jste tělo našla? Jestli jsem ho poznala? Neměl nějaké nepřátelé? (odpověděla bych studení, ale do blázince se mi nechce) Kdy jsem ho naposledy viděla? Apod.

 

Mohlo se vyrazit do mého nového domova, naposledy jsem si prošla všechny místnosti až na ložnici. Na zahradě jsem se naposledy podívala na vlka, který měl představovat mého bratra. Jemně jsem mu přejela dlaní po čumáku, tiše a vlídně jsem k němu přistoupila blíž.

„Pomstím se tomu, kdo ti to udělal,“ zašeptala jsem soše. „Najdu všechny vlky a potom tě pomstím, udělám to co jste nedokončili.“

S tímto slibem jsem odešla k autu, kde už se smutně usmívala Nessie. Nastoupily jsme a ona se začala vyptávat.

„Takže vaše rodina má co dočinění s vlkodlaky?“ zeptala se trošku naštvaně.

„Asi jo, ale jsou to jen povídky, nevěř jim,“ usmála jsem se na ni a ona svůj naštvaný výraz povolila. Potom byly otázky typu, kde jsem byla po smrti své matky, kolik jsem vystřídala pěstounů a jestli jsem se zamilovala. Carlisle ji přibrzdil a já mu do zrcátka hodila děkovný výraz, on se jen hlasitě zasmál.

 

Setkání s novou rodinou proběhlo bezva, všichni se chovali mile. Nejdivněji mě přivítala Bella, která se jen usmála, ale stále se držela odtažitě, stejně jako Jasper. Všichni až na Nessie byli zvláštní, měli bledou kůži a zlatohnědé oči, později jsem si všimla, že se jim změnili na temně černou. Měla jsem podezření, že jsou to studení, ale ti mají červené oči. Povídaly jsme si, Carlisle řekl o Jonahovi. Všichni se přitom tvářili smutně, cítila jsem, že se mi do očí zase dostávají slzy. Esmé, která seděla vedle mě, si mě přitáhla k sobě blíž a objala mě.

 

Alice mi později nadšeně ukázala pokoj, byl nádherný. Fialový, odstín, který miluji, nábytek byl moderní a hlavně černý. Také tam byla plastová polička černé barvy, tam si určitě dám své kovové a cínové vlčky. S vybalováním mi pomohla taky Alice, mé oblečení se jí nelíbilo a tak navrhla nákupy. Chtěla jsem ji odporovat, ale ona si mě tak nějak omotala kolem prstu, takže se ji odmlouvat nešlo.

„Máš ráda vlky?“ zeptala se mě Alice, když vybalovala moje tričko s vlkem. Já mezitím dávala postavičky vlků na poličku.

„Podle čeho si to uznala?“ řekla jsem pobaveně.

„Blbá otázka. No, ty na ty historky vaší rodiny věříš?“ zeptala se mě a já se zarazila.

„No, já nevím… asi jo, protože jinak by mi táta nenechal vytetovat tohle,“ ukázala jsem ji znak na rameni a ona se zamračila.

„To ti to vytetoval, když ti bylo jedenáct?“ mlčky jsem přikývla, i když to byla lež, mám to tam od narození. „Hm… Jacob má podobný, asi za hoďku by měl přijet.“

Zbytek vybalování se mě ptala už jen na normální věci ohledně dětského domova, když jsem se ji zeptala, jestli i ona byla v děcáku. Zamračila se, ale odpověď se mi nedostala, protože Esmé přišla s tím, že je hotová večeře.

Jedla jsem jen já a Nessie, zbytek seděl u televize, nebo byl venku. Když jsem dojedla zůstala jsem u stolu a četla svou oblíbenou knížku, která byla už na rozpadnutí. Přišel poslední člen rodiny, Jacob!

Právě jsem dočetla poslední kapitolu, když na sebe odkašláním upozornila Nessie. Zvedla jsem hlavu a zůstala zírat s otevřenou pusou, tak oni mají v domě měniče! On se zachoval stejně, zíral. Poznala jsem ho hlavně podle toho, že měl na rameni vytetovaný znak Quileutů. Nessie mu zamávala rukou před obličejem a já i on jsme se vzpamatovali.

„Ehm… čau, já jsem Ronnie.“ Snažila jsem se zachovat klid, ale vzpomněla jsem si na slib. Možná by mi mohl pomoci se slibem.

„Jo, já jsem Jacob.“ Natáhl ruku, přijala jsem jí. Byla horká, stejně jako tátova, nebo Johanova. Jejich smečka byla odlišná v tom, že se měnili, kdy chtěli. Jako jediní nepřijali pomstu studeným, Corojové je nazvali srabama.

Já se jim, ale nedivila. Můj táta se choval jako blb a doplatil na tom zřejmě svým životem, protože Volturiovi se porazit nedá. Všichni studení k nim mají podle táty, respekt, který si udržují díky svým darům. Dary jsou různé, od antipozornosti (to vymyslel táta, je to něco, jako že upír odpudivý, ale je to jen v hlavě daného člověka) až po zničení pouhou myšlenkou. Táta říkal, že takové je schopno zabít, jen tím, že je překvapíš, aniž by na tebe dar dokázali použít.

„Black,“ dodal, ale stále tiskl moji ruku, pevněji.

„Corojová … totiž asi už Cullenová,“ řekla jsem a snažila jsem se to říct bez úšklebků, bohužel se to nepovedlo.

On se zamračil, vypadalo to jako kdyby mě teď, chtěl roztrhat na kusy. Mezi Coroji a Quleuti kolovala nenávist už dříve, protože se navzájem nemohli snést. Táta říkal, že oni od sebe cizí smečky odhánějí, naopak mi se k nim mile rádi přidáváme… přidávali. Já k nim nenávist nechovala, já pravou nenávist nechovala k nikomu, až na Volturi a ten, co zabil mou matku a bratra.

„Ehm… já nejsem táta, takže si tu nenávist nech pro někoho jiného,“ řekla jsem naštvaně a vyprostila svou ruku. On se na mě šokovaně podíval, ale samozřejmě jeho vlčí blbost ho přinutila si do mě rýpnout.

„Bezva, aspoň nemáme v domě sebevraha,“ řekl znechuceně.

„Můj táta nebyl sebevrah!“ křikla jsem na něj naštvaně.

 

„Co se to tu děje?“ zaburácel přísně Carlisle.

„Z milionů jiných dětí jste vybrali zrovna Corojku,“ řekl naštvaně a rozhodil rukama.

„Co je na ní špatného?“ zeptala se Nessie nechápavě, to už do jídelny přišli ostatní. Já se posadila a dívala se na Jacoba, ne naštvaně, smutně. Nenašel se člověk, kromě Natashi, který by mě neměl rád.

„Vždyť je to Corojka!“ rozkřikl se znova naštvaně, už se mi z toho jména začalo dělat špatně a to je to moje jméno.

„Co ti udělala?“ nechápala stále Nessie a já jí byla vděčná že se ptá ona.

„Corojka – měsíční vlkodlak – potíže – sebevrahové!“ popsal rychle a já myslela že ho něčím praštím, ale na blízku byla jen skleněná váza a moje knížka.

„Nejsem vlkodlak, nejsem potížistka a nejsem sebevrah!“ odpověděla jsem mu rychle. „Nechápu, že se na mě naštveš jen kvůli tomu, že se jmenuji Corojka. Nezapomínej, jak se jmenovala moje máma!“ Trefila jsem přímo do černého, moje máma totiž patřila ke Quileutům, jenomže se do ní táta zamiloval a ona ho tajně milovala. Opustila rodinu a měla s ním mě, Angee a Jonaha.

On na mě zavrčel, potom se začal třást, vím, že se chystá proměnit ze vzteku. Nessie ho rychle uklidnila tichým klidným hlasem.

„Tak vysvětlí mi někdo, co se to tu sakra děje?“ zeptal se podrážděně Emmet.

„Corojové jsou měsíční vlkodlaci, Quiletové zase měniči. Moje máma je… byla Quileutka a otec měsíční vlk. Když táta proměnil bráchu… toho, kterého jsem dnes našla s kudlou v srdci. Tak se společně s celou rodinou a jinými vlkodlaky postavil Volturiům, nabídli pomstu i Quileutům, jenže ti odmítli a má rodina je nazvala sraby,“ udělala jsem výraznou odmlku a podívala se na Jacoba, který zřejmě brzo vyletí z kůže. „Já si myslím, že k odmítnutí měli důvod. Můj táta se choval tehdy jako… blb, nějak moc horlivě. Z boje se nikdo nevrátil, až na Jonaha, který už jaksi, také nežije… asi jsem poslední Corojka na světě, ve vlkodlaka bych se měnit neměla, protože mě táta při krvavém měsíci nekousl. Možná by se mohl objevit gen po mámě, to bych se musela setkat se studeným, takže se neboj,“ zakončila jsem svůj dlouhý proslov. Sama, jsem se vyděsila, že to říkám tak klidně.

„A teď mě pošlete do blázince, s tím že bych se měla léčit,“ řekla jsem tak nějak smířeně.

„Páni, ty jsi stejně blbá jako tvůj táta,“ řekl tak nějak vítězně Jacob, nechápavě jsem pozvedla obočí.

„Určitě nevíš jak studení vypadají, že ne?“ zeptal se a já zapátrala v mysli.

„Bledí s červenýma očima. Podle legend i velice pohlední, dál nevím.“ Emmett se začal děsně chechtat.

„Ehm… asi nějak takhle,“ řekl Jacob a významně ukázal na mou novou rodinu, stále jsem nechápala.

„Nevím, jak to myslíš,“ odpověděla jsem slušně.

„Proč jste přivedli i tak blbou?“ zeptal se naštvaně a já se začervenala. Blbá jsem byla, ale spíš v tom, že jsem mu někdy chtěla vyhlásit mír!

„Jacobe, ona není blbá. Jen to nechápe! Taky by ses mohl chovat jako člověk, přece nemůže za to, že její táta podnikl něco neuskutečnitelného. Takže s ní koukej vycházet!“ řekl přísně Edward a já vyprskla smíchy, tak ten mu to nandal. „A ty nesměj!“ upozornil mě a já zmlkla.

„Já s ní chtěl vycházet, ona nechtěla!“ prohlásil a já se na něj zamračila.

„Nekecej, vždyť ti tu říkala, ať si tu necháš tu nenávist a taky…“ chtěla Nessie pokračovat, ale to se začal zase třást.

„Jacobe klid! Ona nemůže za to co je!“ řekl Edward, čímž mi naprosto vrazil kudlu do zad, protože já nejsem nic, pouhá smrtelnice. On jako by věděl nad čím přemýšlím, protože jakmile jsem popadla knihu, zvedl ruku a naznačil gesto Sedni si a buď hodná. Poslechla jsem ho a posadila se. Vlkoušek se přestal vztekat a díval se na Edwarda, jako by čekal že něco řekne. Nastalo trapné mlčení, při kterém jsem si uvědomila něco zásadního: Moji mámu zabili a mého bratra, pokud jsem poslední na světě, je teď řada na mě!

Začali něco říkat Jacobovi o slušném chování nebo tak nějak, ale já je nevnímala.

„Ronnie!“ okřikl mě někdo. Rychle jsem zavrtěla hlavou a vyhnala myšlenku na svou smrt.

„Promiňte,“ špitla jsem a znovu se začervenala.

„Nevadí, ehm… toho vraha se neboj, Alice uvidí, když se někdo rozhodne tě zabít,“ řekl Edward a poslední větu spíš zašeptal. Já to ale neřekla nahlas… nebo jo?

„Neřekla jsem nic,“ řekla jsem a nechápavě pozvedla obočí.

„Tady brácha se umí hrabat v hlavě,“ vysvětlil Emmet. Takže má dar, bezva.

„A co Alice uvidí?“ Zase jsem blbá, vždycky jsem blbá. Vlkoušek měl pravdu, má inteligence je… totiž není. Edward se pobaveně zasmál. Panebože, přestaň se mi hrabat v hlavě, totiž Edwarde, bůh se mi tam hrabe už dávno.

„Vidím budoucnost, podle rozhodnutí,“ zazpívala nadšeně Alice.

„Super, ještě něco?“ zeptala jsem trpce.

„Jo, Nessie umí ukázat své myšlenky pomocí doteku. Jasper zase čte a mění emoce, Bella má něco jako štít proti všem darům… to je všechno,“ řekla Bree a maličko se usmála. „Vlastně ne! Je tu ještě Emmet a jeho hyperaktivita.“

 

Potom jsem si raději šla lehnout, abych to nějak vytřásla z hlavy. Nepovedlo se, v noci jsem myslela na to, co jsem viděla. Jonah ležící v krvi, zdi postříkané krví, stříbrná kudla.

Stála jsem na zahradě, byla nádherně rozkvetlá, jenže byla v temné barvě. Rudé gerbery a růže byly všude kolem mě. Obloha byla celá černá, prostě to bylo všechno černorudé. Dostala jsem strach, bylo to celé děsivé. Mumlala jsem si něco pro sebe, když s fontány najednou začala vytékat krev. Přiběhla jsem k ní blíž, to co tam bylo, bych nepřála vidět ani Jacobovi. Těla mých příbuzných se váleli v krvavé fontáně. Podívala jsem se na sošku, ale tentokrát nevyhrával vlk, studený ho drtil ve svých silných pažích. Rozběhla jsem se k lavičce, seděl na ni muž v černém kabátě a pohrával si s kytkou. Když mě spatřil, ďábelsky se usmál. Nasadil vražedný výraz a jeho oči zrudly, jako by se v nich také nacházela krev.

„Jsi poslední!“ oznámil mi tiše a už mě drtil ve svých silných  pažích.

„Neboj, bude to jen chvilka, nic neucítíš,“ řekl už  jemným hlasem a naklonil se k mému krku.

Náhle mé oči ozářilo slunce, vystartovala jsem do sedu. Byla jsem upocená, rozhlédla jsem se po pokoji. Všechno bylo tak, jak jsem to nechala včera večer. Cítila jsem svůj rychlý tep, musela jsem být vyděšenější, než když mě otec málem napadl jako vlkodlak. Tehdy jsem usnula na zahradě, mamka mě prý hledala. Když jsem na své tváři ucítila kapku něčeho, probrala jsem se a nade mnou stál ohromný černý vlk. Cenil na mě hrozivě zuby a chtěl mi ublížit, svými tesáky mi stiskl silně dlaň, která mi visela ve vzduchu. Kousanec na své ruce schovávám bezprstými rukavicemi.

____________________________________________________

Zkrátila jsem tuhle povídku z dvanácti na necelých osm. Nemám teď moc času, takže to bude tak lepší, jak pro mě, tak pro vás.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Terry

2)  Terry (07.03.2012 17:53)

1)  xxx (07.03.2012 12:34)

:) :) :) pěknýý

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still