Sekce

Galerie

/gallery/Pomsta se nevyplácí.jpg

V tomto díle Ronnie odjíždí, jak vypadá její srdcervoucí událost? Z jakého úhlu ji bere? To zjistíte v téhle kapitolce.

2.KAPITOLA

Pohled Ronnie

Vešla jsem do dveří a tam už netrpělivě čekala opatrovatelka. Tázavě jsem se na ní podívala. Po chvilce ticha jsem pokračovala do patra. Tam seděly všechny dívky, dívaly se na nějaký film. Červené zdi teď vypadaly děsivě, protože jedinými zdroji světla byli okna a televize. Dohromady to působilo o to děsivěji, protože stíny dívek se pohybovali na stěnách.

Rychle jsem raději odešla do svého pokoje. Sedla jsem si na postel a podívala se na obdélníkové hodiny na dveřmi, bylo jedenáct hodin večer. Převlékla jsem se a lehla.

Ráno jsem se probudila zpocená, byli teprve dvě hodiny ráno. Stephanie ležela v posteli naproti mně. Byla schoulená do klubíčka jako kotě. Vzala jsem si černé tričko s rudými krvácejícími  srdci a k tomu džíny. Osprchovala jsem se a potom jsem se převlékla. Ještě jsem si usušila a učesala hnědé vlasy s blond melíry, které jsem si svázala do culíku.

Nalila jsem si kafe a posadila se do prázdné jídelny. Byl slyšet každý můj nádech a cinkání mých přívěšků, které tvořil zlatý prsten, zlaté srdce s červenými drahokamy a malý klíček ve tvaru srdce. Venku byla ještě tma, ale hvězdy už nebyly vidět. Vypila jsem celé kafe a hrneček jsem umyla. Jo, kafe bych asi pít ještě neměla, ale co? Stejně je v něm alespoň čtyři lžičky cukru.

Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že se mi něco stane. Už pár let se mi zdají noční můry s nějakým upírem. Bojím se, že někdy přijde a něco mi udělá.

 

O 6 dní později

„Ron, už máš sbaleno?“ Nahlédla do našeho pokoje Stephanie. Její blonďaté vlasy teď doslova zářily na jarním slunci, které procházelo oknem v pokoji. Prohlédla si můj kufr, který byl stále ještě prázdný. Potom přimhouřila oči, jako by se mě snažila spálit na popel. Zasmála jsem se, ale ona se stále mračila.

„Víš, přece, že se mi tam nechce,“ ohradila jsem se, ale ona ještě víc zavrčela.

„Ronnie,“ začala opatrně, přešla ke mně a posadila se na zem, „musíš to alespoň zkusit, vždyť to budou jen čtyři roky a potom se vrátíš do svého sídla.“

„Ale kdo ti bude vyprávět o rozkvetlé zahradě? Víš, že nechci novou rodinu, táta někde určitě bude a Jonah taky!“ Usmála se, ale já byla o něco smutnější.

Ano stále věřím, že ty dva se někde potulují. Třeba je uvěznili, nebo je propustili a oni neměli odvahu se vrátit. Ty dvě psiska jsou určitě naživu, věřím tomu více než tomu, že sama jsem ještě naživu. Stephanie jsem o tom řekla, ona mi věří.

Její rodiče zabili studení, protože toho o studených moc věděli. Ona sama se jim chce pomstít, protože zavinili, že už je dvanáct let v dětském domově. Je jen o rok starší než já, takže spolu děláme úplně všechno, prý jsme jako jedna, co se týče rozhodnutí. Ale teď? Ne! Stephanie chce, abych dala šanci pěstounům, já nechci.

„Hele, znám tvé povídky od začátku do konce, takže se neboj, že bych na nějakou zapomněla a taky mám tvou knížku. Pamatuj, že až za tři roky půjdu z děcáku, ty mě vezmeš bydlet k sobě,“ ujistila mě.

„Bude se mi stýskat,“ řekla jsem smutně a vložila do kufru hromadu triček, ona mi pomohla zabalit i ostatní. Měla jsem málo věcí, takže zabalit je všechny, netrvalo ani pět minut.

 

„Děvčata!“ ozvala se zezdola paní Jungová, jedna z našich opatrovnic. Vzala jsem si dva kufry a naposledy se rozhlédla po nádherném pokoji, ve kterém jsem strávila tři roky života. Byl nádherně fialový s černým a bílým nábytkem. Samy jsme si ho se Stephanií vymalovaly, protože stará béžová tapeta se nelíbila ani jedné z nás.

Sešla jsem dolů, ostatní holky z našeho dětského domova tam smutně stály. Natasha, ta kterou jsme s Steph neměly moc v lásce, se smutně usmívala. Z nás všech měla zřejmě nejkrutější osud, její matka ji týrala a potom ji nechala v lese, kde jí našli nějací lidé. Říkala o nich, že měli zvláštní zlatohnědé oči, což mi bylo divné.

Katharina, ta co je z nás nejtalentovanější, se na mě usmála. Její rodiče jsou ze slavné rockové kapely, ale protože na ni nemají čas, dali jí do dětského domova. Jí je to vlastně jedno, protože každý měsíc si jí na víkend odvážejí. Buď s nimi jezdí po koncertech, nebo je s nimi jen tak doma.

Natož Jessica s Emou se mračily jak kakabus, prý se jim po mě bude stýskat. Obě dvě měly hrozný osud. Jessicu našli v lese, ztratila paměť. Emu zase rodiče nechaly v kontejneru, kde jí našly popeláři, byla v bezvědomí a nic si nepamatovala. Její rodiče zatkli asi měsíc potom.

Jediný kluk v dětském domově je Josh. Jeho rodiče ho nechali přivázaného za ruce u obchoďáku, kde ho ráno našla prodavačka. Bylo mu tehdy pět, jeho rodiče se nenašli. Josh se maličko usmíval, byl z nás nejmladší, bylo mu teprve devět.

Nechápu, proč si ti lidé berou mě. Ještě čtyři roky a pláchnu jim, ať se ke mně budou chovat sebemileji. Asi kvůli prachům, ale to asi taky ne. Podle paní Kingové, je můj nový otec uznávaný doktor a má nová matka je architektka. Sourozenců mám asi šest, což je naprosto šílené, protože všichni jsou adoptovaní.

Mám plán, že jakmile mi dovrší osmnácti, stěhuji se do svého domu. Chci tam nechat bydlet i Stephanii, protože je to dost velký barák a být v něm sama, se mi nechce. Ona si najde práci a já si udělám vysokou, prostě dokonalý plán, který neměl chybu. Teď jednu má, co když mě pěstouni odvezou někam daleko a potom mi nebudou chtít dát nějaké peníze na cestu zpět? Nebudu se tím trápit… zatím.

Viděla jsem, že všichni mají slzy na krajíčku. Byla jsem z děcáku asi ta nejnespolečenská, i přesto jsem radila všem, co za mnou přišly. Společně se Steph jsme mladším pomáhali s úkoly a podobnými věcmi. Kdykoliv potřebovali poradit, věděli že stačí zaťukat na dveře našeho pokoje. Chodili za námi s problémy, jako že třeba něco rozbili, nebo chtějí pěstouny. Byli jsme tu pro ně, ale teď je opouštím. Nechci je opustit, ale zákon je zákon! Musí se plnit, i když bych ho mohla snadno předejít.

Stephanie mi dala své telefonní číslo, e-mail a spoustu jiných komunikačních adres. Chtěla, abych ji informovala o každém kroku. A taky o nějakém fešákovi z nové školy, kam budu chodit. Steph je kvítko, dokáže člověka rozesmát na celé kolo, ale když vypráví o tom, jak zemřeli její rodiče, žádné oko nezůstane suché. Dětem to vypráví jako děsivou historku, ale ona si to opravdu prožila. Doufala jsem, že to nebyli stopaři, kteří si s obětí hrají, protože to by znamenalo, že se pro ní možná vrátí.

 

Se všemi jsem se objala, promluvila pár vlídných slov. Potom jsem řekla pouhé „Sbohem,“ a vyjela vstříc novému životu.

_____________________________________________

Takhle vypadá Ronnie

Další díl bude o prvním setkání s Culleny. Jak proběhne? Nebojte, rozhodně tam najdete nějakou akci.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Elisa

2)  Elisa (01.03.2012 15:38)

Dost hustý :D

1)  Pája (26.02.2012 10:19)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek