Sekce

Galerie

/gallery/Pomsta se nevyplácí.jpg

Nejdříve to byla úplně jiná kapitolka, jenže zbožňuji romantiku a hlavně chci příběh trošku zdělšit. Ronnie je v děcáku a jde v krásný den na La Pushskou pláž. Koho tam potká? A bude se k němu chovat hezky?

1.KAPITOLA

Pohled Ronnie

Zvuk budíku se roznesl celým, doteď tichým pokojem.

„Vstávat,“ ozval se hlas mé rozjásané spolubydlící.

„Nechci,“ zamumlala jsem. Deka, která zadržovala teplo, náhle zmizela a ovanula mě zima.

„Znova vstávat, nebo seberu i polštář,“ vyhrožovala Stephanie, patnáctiletá otravná osoba.

„Vždyť už vstávám!“ Neochotně jsem se zvedla z mé postele a došla ke skříni. Vytáhla jsem si rudé tričko a modré džíny.

„Dělej, nebo nám všechno seberou,“ prskala Steph, mluvila o snídani. Bydlet v děcáku má nějaké výhody, jako spousta kámošů na jednom místě, nebo bezplatné chození na kroužky. Ale taky nevýhody, to jsou ranní vstávání, budíček v podobě otravné Steph a hlavně večerní učení.

 

Dala jsem do pusy sendvič, který jsem si právě připravila. Očima jsem projela celou naší bandu. Je nás dvanáct, což je na děcák málo, ale komu to vadí, že?

„Půjdeme dnes na pláž? Venku je teplo!“ ozvala se malá Jessica, je o dva roky mladší než já.

„Samozřejmě, tak se převlékněte do něčeho kratšího a potom můžeme jít,“ oznámila paní Bannerová. Zřejmě poukazovala na mě a Steph, obě jsme na sobě měli rudé tričko s dlouhým rukávem a dlouhé džíny.

„Ano, paní,“ zamumlala jsem. Dojedla jsem a doběhla do pokoje, Steph byla hned za mnou. Oblékla jsem si džínové tříčtvrťáky a bílé tílko. Podívala jsem se do zrcadla a musela jsem sama sebe pochválit, vypadala jsem totiž senzačně.

„Páni, Ron, jsi kočka,“ chechtala se Steph. Hodila jsem po ní černé tílko, které bylo na vrchu poskládaného oblečení.

„Díky, to si vezmu.“

 

Stála jsem bosky na pláži v La Push, nechala jsem čechrat si vlasy větrem. Všechny mé starosti náhle prchly. Vrátily se, jakmile jsem uslyšela křik malých holčiček, které běhaly sem a tam. Smutně jsem se posadila na kmen stromu a začala pozorovat quileutské měniče, kteří hráli fotbal pár metrů od nás. Jak jsem je poznala? Táta mi o nich vyprávěl, vypadají jako by užívali steroidy a mají na pravém rameni nějaké tetovaní. Mamčin bratr, Sam Uley je quileutský měnič. Táta si výslovně nepřál, abych se k němu jakkoliv přibližovala. Proto přesně nevím, ani jak vypadá, ale podle mě… všichni Quileutové vypadají stejně.

Jeden z nich si mě všiml, rychle jsem odvrátila hlavu zase k moři. Ten vzduch, který tu byl, nádherně voněl. Opatrovatelka ležela na osušce a občas koukala na děcka, ale spíše nechala hlídání na starostlivé Lili. Ta byla z našeho děcáku nejstarší, ale za rok se prý odstěhuje. Podle všeho si tu poblíž vezme brigádu.

Zvedla jsem se, že půjdu k opatrovatelce, jenže mě do nosu trefila povědomá vůně. Nepatrně jsem se hlavou otočila, stál asi metr ode mě a výsměšně si kopal s míčem. Náhle spadl do písku a já se rychle přemohla, pokračovala jsem dál. Položila jsem deku poblíž opatrovatelky a usedla na ní.

„Ron, pojď si hrát na balvany.“ Maličká Jessica s velkou hlavičkou a bláznivými nápady, které někdy nemají obdoby.

„Opovažte se,“ zavrčela vedle mě opatrovatelka. Její šedé vlasy trčeli do všech stran, vypadala komicky.

„Ano, paní.“ Přísný pohled na opatrovatelčině tváři se změnil na spokojený, vrátila se zpět na osušku.

„Ježibaba,“ zamumlala si Jessica a odešla. Stephanie hrála na honěnou s ostatními děvčaty. Na rozdíl ode mě se dokáže lépe zapojit. Smutně jsem je pozorovala a přála si vrátit se do bezstarostného dětství.

„Veronico, přidej se k nim,“ řekla opatrovatelka, málem jsem nadskočila, jak mě vyděsila.

„Ano, paní.“ Tohle říkám stále. Nedokážu jí, říct jinak než paní. Zvedla jsem se a mírně se přiblížila k hloučku dívek, ale nepřidala jsem se. Nemohla jsem. Společnost není pro mě a nikdy nebyla, protože rodiče mě nepouštěli ven, hrát si s jinými dětmi.

„Máš jí!“ Dotkla se mě ručka malé Kathariny a rychle odběhla dál ode mě. Rozeběhla jsem se ke Steph, která se skrývala za Lili.

„Máš jí!“ oznámila jsem nadšeně Steph a ta se pobaveně zasmála. Rozeběhla se k malé Jessice, která neměla nejmenší ponětí o tom, co se děje. Oči se mi zase vloudili ke Quiletům, teď už jen leželi na zemi a o něčem se bavili. Poznala jsem jeden pár, určitě se do ní ten muž otiskl. Dívali se na sebe zamilovaně, ale taky trochu smutně. Další pár vypadal podobně, jenže oni vypadali mnohem šťastněji. Byli tam ještě dva páry, ale ostatní, převážně muži, byli o samotě.

Náhle mi někdo skočil na záda, rychle jsem podepřela dvě malé nožky.

„Jeď, koníčku!“ poručila mi nejmladší z našeho dětského domova, jmenuje se Ema a je strašně roztomiloučká, protože je jí teprve pět let.

„Pojedeme do moře,“ zasmála jsem se a rozešla se pajdavým krokem k moři. Zastavila jsem se až v malé hloubce, kde jsem ztratila rovnováhu. Ema mi ležela na mých zádech a nehorázně se chechtala, já ležela na zemi. Vlna nás obě hezky zmáčela, takže ani jedna se nesmála. Tentokrát se smáli ostatní děvčata. Sedla jsem si a Ema se začala zase chechtat. Cákla jsem na ní trošku vody a ona mi to oplatila.

„Paní Bannerová nás uškrtí,“ řekla vážně asi po pěti litrech vycákané vody.

„To bych uhodla i bez tebe,“ zamračila jsem se a odběhla na suchý písek. Ema byla hned za mnou.

Sedla jsem si na starý kmen a přikryla malou Emu svou dekou.

„A co ty?“ zeptala se rychle.

„Mě je teplo,“ ušklíbla jsem se. Zase jsem se podívala na Quileuty. Dva kluci nemohli popadnout dech, jak se smáli. Smutný pár měl na tváři jen pobavený obličej, ale stále byli smutní.

„Děvčata, tohle je neslýchanost. Řekla jsem, že smíte jen do malé hloubky.“ Paní Bannerová se na nás přísně dívala a v Emě byla malá dušička.

„My jsme byly v malé hloubce, jenže jsme ztratily rovnováhu a bác.“ Používat citoslovce, když mám malér, umím jen já! Ještě jsem přitom gestikulovala rukama, takže to dodalo ještě víc komiky.

„Aha, mám pro tebe dobrou zprávu Veronico,“ oznámila mi a potulně se přitom smála.

„No?“ zeptala jsem se dlouze.

„Brzo pojedeš ke svým pěstounům!“ Svět se náhle zhroutil a já nebyla schopna jediné hlásky.

„To má být dobrá zpráva,“ prskala vedle mě Ema naštvaně.

„Cože?!“ vydala jsem ze sebe šokovaně.

„Ano, přijedou si pro tebe za týden.“ Odešla zpět na osušku a já jí propalovala pohledy. To snad nemůže být pravda!

Ema vedle mě něco naštvaně zaprskala a odešla za holkama. Já se otočila na moře a smutně jsem si opřela ruce na kolena.

Pozorovat zapadající slunce je pro mě uklidňující, jenže teď to bylo spíše vražedné.

„Ron, jdeme domů,“ řekla Steph.

„Běžte beze mě, přijdu za hoďku.“ Dala jsem si ruce na obličej a pokusila se nadechnout.

„Fajn, zatím.“ Odešla a nechala mě tu samotnou. Quileuti po mé levici ještě neodešli. Podívala jsem se na zapadající slunce, jeho paprsky vrhali oranžové, červené a žluté světlo. Moře se nádherně třpytilo a oslepovalo mě svou krásou. Na východě zase byl měsíc.

 

„Čau,“ ozvalo se vedle mě a já se nejistě otočila. Byl tam jeden Quileut.

„Ahoj,“ zamumlala jsem a vrátila se k pozorování moře.

„Ehm, jsi v pořádku?“ zeptal se nejistě a sedl si vedle mě.

„Jo, jakž tak.“ Položila jsem si hlavu na kolena.

„Aha, já jsem Embry Call a ty?“ Drobně se usmál.

„Veronica Corojová.“ Při vyslovení toho jména se začal mírně třást, znamenalo to proměnu. Trošku jsem se odsunula.

„Ta Corojová, dcera Elizabeth?“ zeptal se zaraženě.

„Jo,“ hlesla jsem, jeho obličej se zkřivil vztekem. „Promiň, ale já nejsem táta, takže v klidu.“

„Já vím, já jen…“ zarazil se, „ty víš o Quileutech?“

„Ne asi.“ Ironicky jsem se usmála a otočila jsem hlavu na druhou stranu.

„Je mi líto, co se stalo tvé matce,“ zašeptal.

„To už mě netrápí.“ Snažila jsem si hlavu otočit ještě někam, hlavně abych se na něj nedívala. „Do teď.“

„A co tě trápí?“ Jeho hlas zněl ustaraně.

„Táta,“ špitla jsem.

„Ten je v tahu,“ zaprskal naštvaně.

„Nepovídej,“ pronesla jsem ironicky, „už musím jít, opatrovatelka bude mít starost.“

„Tak ahoj.“ Rychle jsem odešla zpět do děcáku. Doufala jsem, že už se ho nepotkám. Sakra, zapomněla jsem si tam deku. Vzpomněla jsem si, až když jsem stála u dveří.

________________________________________________________

Takže to je první kapitolka, doufám, že se vám líbila. V příští bude... to vám neřeknu. Ale prozradím vám, že bude další díl Tiger Fotrtune a zase se nasmějete

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

2)  Míja (22.02.2012 20:00)

užasny:) ;)

Terry

1)  Terry (21.02.2012 12:31)

nádhera! tak ať je tu ta další kapitolka! *fworks* *fworks*

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek