Sekce

Galerie

/gallery/Počertěná!.jpg

Isabella musí uklidit vilu. Jenže to by nebyla Izzy, kdyby tam nebyl její klasický bordel.

2. kapitola

Pohled Isabelly

Přemístila jsem se kouzlem k mé vile. Je sice tátova, ale táta zůstává u upírů, které soudí. Vila je ohromná a proto tu často pořádám večírky pod pseudonymem Izzy. Lidi se tu občas opijí a já je přinutím podepsat své duše tátovi. Zlé? Jo, ale to je cena za mou svobodu. Za rok deset úpisů. Najednou mi zazvonil mobil a já sebou vyděšeně škubla. Rychle jsem vzala telefon a přijala hovor, aniž bych se podívala.

„Tady Izzy Fontésová,“ oznámila jsem do telefonu. Napodobila jsem britský přízvuk, protože Izzy byla z Británie.

„Ahoj, Izzy! Ukliď ve vile! Bude u nás návštěva,“ řekl můj otec a já se zarazila těsně před dveřmi.

„Já ale nechci žádnou návštěvu. Nestihnu to uklidit,“ řekla jsem vztekle do telefonu.

„Přijedeme zítra, mezitím tam ukliď!“ ignoroval mou poznámku a položil to. Vztekle jsem mrštila telefon o zeď. Telefon to bohužel nevydržel a rozpadl se na malé kousíčky. Proč já?

 

Prošla jsem celou vilou a musela jsem se ušklíbnout. To že jsem tu sama, má i určité následky, které se projevily jako poházené oblečení, kusy zkaženého jídla, navršené nádobí a občas i rozbité obrazy. Taky mi jaksi nefungovala televize, protože její obrazovka byla… jaksi… rozbitá. Jestli tohle mám dát do zítřka do pořádku, bude ze mě Buddha!

 

Vytáhla jsem Zlaté Stránky a začala hledat uklízečky.

„Dobrý den, tady Isabella Fontésová. Potřebovala bych uklidit celou vilu, včetně sklepa… do zítřka,“ oznámila jsem do telefonu.

„Dobrý večer, firma Prachovka vám uklidí vše. Kolik máte pokojů?“ zeptala se paní v telefonu. Podle hlasu bych počítala na čtyřicet.

„Počkejte, takže to máme šest nebo sedm pokojů na spaní, tátovu ložnici, osm koupelen, dva obýváky, pracovnu a kuchyni. Takže dvacet čtyři nebo pět, či šest, jo a ještě ten sklep,“ spočítala jsem a v telefonu se ozval povzdech. Musela být nadšená, že jí telefonuji v osm hodin večer a potřebuji uklidit celou vilu.

„Tak fajn, pošlu k vám nejméně devět uklízeček, ale bude to drahé… Odhaduji tak okolo pět seti dolarů.“

„O peníze není nouze, klidně i tisíc, hlavně ať je to uklizené! A ještě… perete i prádlo?“ zeptala jsem se a ozvalo se zavrčení. „Fajn, bude stačit uklizení a prádlo můžete hodit do prádelny. Jo a ještě mám šatny, ale některé pokoje mají prázdnou šatnu.“

„Slečno Fontésová, není to poprvé, co si od nás necháváte uklízet. Víme, co od vás čekat. Za půl hodiny jsme tam!“ Že bych si od nich už nechávala uklízet?! To mi nějak muselo ujít…

 

Když přijeli, nechala jsem je tam a odešla koupit nové povlečení, televizi a ještě něco. Nakonec jsem nakoupila i barvu na dětský pokojík, ve kterém bylo sice prázdno, ale nevím, co je to za návštěvu. Chtěla jsem, aby moje vila vypadala perfektně a táta mi jí konečně dal úplně.

 

Zaparkovala jsem svoje červené Ferrari do garáže, kde byl ještě zaparkovaný tátův mercedes. To auto bylo jako pro starochy a né pro něho. Vyšla jsem bez tašek po schodech a zkontrolovala, jak pokročily. Ale oni už byly hotové! Hodinky ukazovaly dvě ráno, byla jsem pryč tak dlouho?!

„Mockrát vám děkuji, tady jsou peníze,“ oznámila jsem jedné z uklízeček, která vypadala nejstarší. Jen se usmála a poslala všechny ven.

„Nashledanou,“ rozloučila se a odešla. Zamkla jsem dveře a rozhlédla se. Obývák s červeno-červeným motivem byl perfektně uklizen a teď stačilo jen vyměnit televizi. Jenže nejdříve jsem chtěla udělat dětský pokoj. Vzala jsem z auta plechovky s barvou a tapety.

 

Pokoj se nacházel ve třetím patře. Celé čtvrté patro totiž patřilo tátovi. Táta tam měl pracovnu, koupelnu a ložnici. Ve druhém patře byla zase kuchyň, obývák a dva pokoje pro hosty s šatnou a koupelnou. V prvním byla další kuchyně, o které jsem se v telefonu zapomněla zmínit, další obývák a tři pokoje pro hosty s šatnou a koupelnou. V podzemí byl můj pokoj, aneb sklep, koupelna a velká šatna. Takže to bylo docela složité se tu orientovat.

 

Otevřela jsem malý pokojík a vešla dovnitř. V pokoji byla postel, nepovlečená. Dveře do koupelničky s umyvadlem, záchodem a vanou. Potom dveře do šatny, kde měla věšáky a velký botník. Ještě koupím zítra nějaký stoleček, papíry a pastelky, ať to tu nevypadá tak prázdně. Já totiž miluji kreslení.

 

Nejdříve jsem namalovala dveře do koupelny, do šatny a na chodbu na tmavě fialovou. Mírně jsem oteplila, aby to bylo dříve zaschlé a potom jsem se vrhla na zeď. Začala jsem pár tahů, když se ozvalo klapnutí dveří.

„Jasone, to jsi ty?“ zeptala jsem se. Jason byl můj smrtelný přítel. Nevím, ale nějak jsem si ho oblíbila. Byl pro mě bratr, i když byl závislý na drogách a alkoholu.

„Kdo je Jason?“ ozvala se mi odpověď zezdola. Táta!

 

Seběhla jsem po schodech a v chodbě jsem si ještě všimla, že mám na obličeji a ve vlasech barvu. Jenže on tam stál i s tou rodinou. Usmíval se tak, jak jsem ho usmívat ještě neviděla.

„Nikdo,“ řekla jsem lhostejně a prohlédla si tu rodinu.

„Nějaký smrtelný nápadník?“ zeptal se mírně naštvaně můj otec. Za tohle se Jasonovi hluboce omlouvám, ale nešlo odolat. Žárlivý otec mi tak dokonale nahrál.

„Drogový závislák,“ řekla jsme popravdě a věnovala mu výsměšný úsměv. „Kamarád z klubu.“

„Doufám, že se s ním přestaneš stýkat,“ zavrčel.

„Doufáš blbě,“ zasyčela jsem.

„O tom si promluvíme později, ještě jsi se neseznámila se všemi, tohle jso-“

„Cullenovi. Esmé, která je všechny stvořila. Rose a Emmett, kteří jsou teď spolu manželé. Alice a Jasper, vy jste se rozvedli, ale jste stále spolu. Edward a Renesmee,“ řekla jsem rychle a nevěděla, jak okomentovat Edwarda ani Renesmee. Znám, jaké to je, když mi někdo připomíná matku. „Nechala jsem si o vás zjistit od Volturiů. Mají vcelku přehled…“ odpověděla jsem na jejich překvapené pohledy.

„Aha, ráda tě poznávám. Tvůj otec o tobě hodně říkal,“ usmála se na mě Esmé a já se zamračila.

„Zvláštní, táta o mě něco ví?“ zeptala jsem se sarkasticky a táta se zamračil. „To je jedno, musím ti domalovat dětský pokoj. Jaksi tam byli nevhodné nápisy a výrazy.“

Táta se zamračil. Ale já ho ignorovala.

„Užijte si návštěvu.“ S úsměvem jsem opustila obývák a vrátila se do dětského pokojíčka.

_____________________________________________________

Ne, není to parodie. Je to humorická povídka, jenže tu budou i vážné scény. Jak jsem psala, je to spíše o Carlisle a Esmé. Takže Bella jen občas... jako každý teeneger dělá voloviny. Jinak děkuji za komentíky, takový ohlas jsem nečekala.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

tamias01

10)  tamias01 (18.07.2012 10:31)

Bella je eda číslo to se musí nechat už se těším na pokrečování.:)

9)  martty555 (18.07.2012 00:40)

Nicole

8)  Nicole (17.07.2012 22:59)

je to úžasný konečně jsem si to přečetla;) :) doufám, že brzo přidáš další

7)  kittekattka (17.07.2012 14:56)

wow..je to parádaaa honem dalšíí

Marcelle

6)  Marcelle (17.07.2012 10:50)

Izzy je vážně cvok Líbí se mi a ďábel s upířicí určitě budou taky úžasný.

5)  skyrim114 (17.07.2012 09:38)

4)  BabčaS (16.07.2012 22:26)

:D :D :D :D :D :D :D :D :D :D :D :D :) :) :) :) :) :) :)

Andrea9435

3)  Andrea9435 (16.07.2012 22:14)


naozaj fantastická kapitolka...
a niektoré poznámky sú naozaj vtipné...
už sa teším na pokračovanie...

2)  lelus266 (16.07.2012 21:44)

len tak ďalej

mispa

1)  mispa (16.07.2012 21:33)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek