31.08.2011 [20:45], Baru, ze série Otisk na druhý pohled, komentováno 8×, zobrazeno 3251×

Jak to bude mezi Rachel a Paulem dál probíhat? A jak to všechno Paul cítí?

Bylo to šílené. Válela jsem se po posteli a řvala bolestí. Jakože ještě žiju? Moje srdce trpí nepředstavitelnou bolestí. Bože… ještěže tu není máma. Nevěděla jsem co mám dělat. Chtěla jsem běžet za Paulem a říct, že mu dám šanci, že chci aby byl se mnou! Ale taky jsem chtěla běžet pro nůž a ujistit ho v tom, že žádnou nedostane…

Sám mi ale řekl, že mě miluje, ne? Snad dokonce říkal, že je to silnější! A klečel na kolenou! Tak proč jsem ho sakra odmítla? Jo… jde mu jenom o to, co je na povrchu a ne co je uvnitř. Já ho ale potřebuju u sebe! Potřebuju, aby mě hřál, aby mě objímal a to všechno! Nechtěla jsem ho dráždit, ani trápit!

V koutku mysli jsem ale slyšela nějaký nápad. Ne… na nic jsem teď myslet nechtěla. Moc dobře jsem ale věděla, co to je za nápad, ale nechtěla jsem o něm přemýšlet. Začala jsem zhluboka dýchat a zklidnit tak záchvat vzlyků. Chtěla jsem se podívat z okna, ale můj pohled upoutal vlček na rameni – Paul. Ach jo, zase! Teď jsem toho ale měla dost. Rychle jsem vzala do ruky mobil a vytočila číslo na Embryho…

„Jsem rád, že jsi zavolala, Rachel… tak co se děje?“ řekl hned, jakmile mě spatřil. Věděl, že to není jen tak, ještě ke všemu po tom, co se odehrálo mezi mnou a Paulem. Prosebně jsem se na něho podívala. Trochu se tomu zasmál, ale hned zvážněl.

„Podívej, Rachel, to s tím Paulem mě mrzí, já chápu, jak se asi cítíš.“ pche, ten toho teda může vědět hodně, když slyšel jenom to, jak mu říkám své jméno. Z mého výrazu asi uhodl, nad čím tak přemýšlím.

„Řekl mi to.“ Vyjelo z něj na jednou. Vyvalila jsem na něj oči.

„Cože?! Proč? To je jenom mezi mnou a Paulem!“ Jak to mohl proboha říct?

„No, on to řekl nechtěně.“ Vypadalo, že mi něco tají, ale nechce se o tom se mnou bavit. Tak fajn. Nabručeně jsem si založila ruce na prsou a zrychlila krok. Šla jsem směrem k útesům. Kdyby tam nikdo nebyl a já zjistila ještě něco horšího než teď, tak by se to tam mohlo hodit… Embrymu to ale nedalo a dohonil mě.

„Rachel, podívej, on se taky trápí! Je mu to strašně líto, co udělal a mrzí ho, že…“

„Tak on se taky trápí jo? A že mi nic neřekl? Mě přijde docela v pohodě. Je to šílenej sobec! Určitě mu jde jenom o jedno. Je stejný jako všichni ostatní… Záleží mu prostě jen na vzhledu a na nic jiného nehledí!“ skočila jsem mu do řeči. On se ale jenom tak nedal.

„Tak tohle si o něm myslíš? Ty nemáš ani ponětí, co se s ním děje! Vůbec nevíš, jak mu je!“ Teď se ale opravdu rozzlobil.

„Já že nevím? A jak to teda víš ty, hm? Pořád se před vámi všemi jenom předvádí a nedokáže být ani na jedinou chvíli upřímný! Teda… řekl mi, že mě miluje, dokonce tvrdí, že je to něco silnějšího… ale, co může být silnější než jeho láska? Jedině jeho ego!“ Vážně jsem to ze sebe potřebovala dostat.

„Ty ani nemáš to nejmenší tušení, co k tobě cítí.“ Zavrčel skrz zatnuté zuby.

„A jak si můžeš být tak jistý? Víš, vážně nechápu, co se tady děje. V jednu chvíli si společně se mnou, Leah a Quilem děláš srandu a pak najednou obrátíš a vysvětluješ mi, co ke mně Paul cítí!“ Už jsme byli u útesů. Všimla jsem si Paula, jak se na mě dívá. V jeho očích byla poznat poraženost. Mě to ale bylo jedno. Ať se teda pořádně snaží a ať bojuje, když o mně tak stojí, jak mi tady líčí Embry!

_____________________________________________

Paul

Všiml jsem si, že jde Rachel opět s Embrym. Co to s ním sakra je? Včera večer jsem mu docela jasně vysvětlil, že ji má nechat na pokoji! Já se z toho vážně zblázním. Já ji tak miluju! Ani si to nedokáže představit. Udělal bych pro Rachel všechno, na co by si vzpomněla. Nejraději bych se ale šel zahrabat. Jak jsem mohl být tak blbej a ubližovat jí? Jo, možná, že jsem hroznej pokrytec. Má pravdu.

Koukla se na mě. Měl jsem sto chutí za ní běžet a políbit ji na její krásné, plné a svůdné rty. Ach Rachel! Ona se ale jen na mě podívala vyzývavým pohledem a objala se s Embrym. Co to k sakru dělá? Mé tělo polil horký pot a ruce se mi začali třást. Jo, musím se uklidnit. Kvůli Rachel.

Ona se ale na mě pořád tak zvláštně koukala a dál se s ním objímala. Já to nezvládnu! Miluji ji a nevím, co mám dělat! Klidně se kvůli ní změním, udělám cokoliv. Jen kdybych věděl, že je i sebemenší jiskra naděje.

Počkat – sama mi řekla, že se před ostatními jen předvádím. Jo, asi má pravdu. Někdy to opravdu přeháním. Ale já se kvůli ní změním! Řeknu Embrymu o její číslo. Kvůli Rachel bych šel klidně na kraj světa…

Viděl jsem, jak ho políbila. Sice na tvář, ale políbila! Neudržel jsem se – musel jsem za ní.

_____________________________________________

Rachel

Políbila jsem ho bez zaváhání na tvář a celou dobu sledovala, jak Paul žárlí. Jen do toho, ukaž co v tobě je, Paule!

Ani jsem se nenadála a už byl u nás. Naštvaně nás oba rozdělil a nasupeně si Embyho měřil.

„Co si myslíš, že děláš?“ vyjel na něj. Tak tohle se mi nelíbilo. Vždyť jsem to byla já, kdo mu vlepil polibek na tvář!

„No tak to prr, Paule! To já jsem si začala, víš? To mě by sis měl měřit zlostným pohledem a křičet na mě, co si to dovoluji, jak máš ve zvyku.“ Začala jsem na něj. Pustil tedy Embryho a zaměřil se na mě. Já ho sjela zuřivým pohledem a čekala, jak se zachová. On byl nejdříve rozzuřený, úplně rudý v obličeji, ale pak, – přesně jak na pláži, když viděl mého vlčka na rameni – pak se mu obličej vyjasnil, a dokonce se začal tvářit ublíženě.

„Rachel! Rachel, prosím, odpusť mi to! A nebo mi dej alespoň malou naději! Já se kvůli tobě změním, dokonce mi je jedno, že tady jsou mí kámoši, udělám cokoliv si budeš přát, prosím!“ Vážně byl tak naivní? Snad jsem mu to ráno vysvětlila dost jasně, ne?

„Jo, pár přání bych měla.“ Naoko jsem se zamyslela a Paul se na mě nadějně koukal. „Co třeba tohle – nech mě a zmizni mi už konečně ze života!“ bolelo to, ale musela jsem to udělat. Už jsem běžela směrem domů, ale tentokrát to jenom tak nenechal – běžel za mnou a chytil mě za paži. Nasupeně jsem se na něj ohlédla a užuž jsem se chystala Paula (jako vždy) odpálkovat. On ale vypadal, jakoby měl každou chvíli začat brečet. Tak to jsem vážně nečekala. Vůbec jsem nevěděla, jak se zachovat.

„Rachel, já tě opravdu prosím! Nedokážu bez tebe žít. Prosím, dej mi alespoň malou naději.“ Měl vážně na krajíčku a zněl hodně naléhavě.

„Paule, ale proč zrovna já? To se ti tak opravdu líbím? Já to nechápu, vždyť… zajeď si kromě za mě do Port Angeles a tam najdeš spoustu takových, možná i hezčích holek než jsem já! Nebo ti jde jenom o to, že ses vsadil s kámošema a teď se chceš  se mnou prostě vyspat?“ Jo, mluvila jsem hodně otevřeně a upřímně.

„Rachel, ne! Jak si vůbec můžeš tohle myslet? Já tě miluju, šíleně jsem se do tebe zamiloval, a ty ani nedokážeš pochopit, jak moc mě bolí, když odcházíš, když tě nemám na blízku… je to mnohem silnější než láska. V tom mi můžeš, Rachel, opravdu věřit.“ Už to nedokázal udržet a přes okraj oka mu přetekla slza, která mu nemilosrdně stékala po tváři. Páni, tak já jsem ho vážně dohnala až k slzám. To jsem opravdu nečekala… šlo to opravdu rychle, ale… no já nevím.

„Paule, já… možná by tady byla nějaká ta malá naděje, ale… no… já nepatřím mezi stíhačky, co říkají svému příteli -  nesmíš tohle ani tamto. Já bych jenom chtěla, abys… abys mi prostě dokázal, že nejsi takový pokrytec jako jsi byl do teďka. Chtěla bych na tobě poznat, že taky dokážeš být milý, dokážeš rozesmát, ale to myslím upřímně, ne narážkami na ostatní lidi…“

„Takže mi dáváš šanci?“ tak moc plného naděje jsem snad nikoho ještě neviděla.

„To jsem neřekla!“ nejistě jsem se zasmála. „jen jsem řekla, že ti dám trošku naděje, když mi ukážeš, že dokážeš být i laskavým člověkem…“ ani jsem to nedokončila a už něco povídal.

„A pak si mě vezmeš?“ vyjelo mu, ale pak se zarazil. Vykulila jsem na něj oči.

„Cože?“ co ho to jenom napadlo? Já mu tady říkám, že mu dávám naději a on hned střílí k sňatku?

„Promiň, to mi ujelo… ach Rache! Já ti tak strašně moc děkuju!“ skoro to zavyl. Popadl mě kolem pasu a začal se se mnou točit dokola.

„Paule, prosím tě, zklidni se, ano?“ snažila jsem se o vážný tón, ale musela jsem se taky smát.

„Promiň, promiň… hele… nešla bys se mnou zítra do kina?“ dala jsem si ruce v bok. On se vážně nezdá.

„Ještě nevím. Každopádně už musím domů, máma co nevidět přijede.“ On se na mě zklamaně podíval a odkašlal si.

„Tak, ahoj zítra.“ Už se nakláněl, aby mě políbil na tvář. Já ale v čas uhnula – tak jednoduchý to zas mít nebude, chlapeček.

„Ještě nevím! Ale zatím se měj.“ Ještě jsem mu zamávala a rozeběhla jsem se domů. Páni, tak to by jeden nečekal, že bude brečet…

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

7)  THe (01.09.2011 18:31)

Já prostě nemůžu přinutit mysl, aby mi představila Paula, jak brečí. To bude z té školy. Naprosto úžasná kapitola, jsem zvědavá, co bude dál.

1