29.08.2011 [10:45], Baru, ze série Otisk na druhý pohled, komentováno 12×, zobrazeno 3260×

Hra na pravdu... co na to Paul a jeho kamarádi?

Celou noc jsem musela na Paula myslet. Na ten jeho horký a zároveň příjemný dotyk. To tetování máma naštěstí neviděla. Líbilo se mi, ale šíleně moc mi ho připomínalo. A to není moc dobré. Celou dobu mám skvělé plány, jak ho dostanu na kolena, jak mě bude ještě prosit, jak bude žárlit a to všechno. A jediným dotykem jakoby to smyl. Pořád jsem si připomínala, jak na mě tehdy ještě pokřikoval, nadával, ale už to moc nezabíralo.

Tak jsem si našla novou techniku. Stále dokola si budu opakovat, že o něj nestojím a nikdy v životě bych s ním nechtěla nic mít. Snad to zabere… protože se mu chystám říct své jméno. Jo. Chci, aby to věděl a taky jak se potom bude chovat.

Ani nevím, co mám čekat, nebo co bych chtěla čekat. Kdyby mi zase začal nadávat, tak bych se asi zbláznila. Nedokázala bych  s tím žít. Ano, mám Embryho, Quila a Leah, ale stejně. Ale kdyby se ke mně chovala stejně hezky, jako včera večer – musela jsem se zasmát – to bych asi taky nepřežila. Snažím se být protivná, abych mu to oplatila, ale nějak mi docházejí síly. Prostě chci, aby věděl pravdu.

S těmihle slovy jsem se zavrtala do postele a usnula.

Moc dobře se mi nespalo, takže mě probudilo mámino auto, jak vyjížděla do práce. No super. „Co budu teď dělat?“ Zakňučela jsem a zavrtala jsem se zpátky pod peřinu.

Řekla bych, že jsem byla ještě v polospánku. Jinak bych neměla takové prapodivné sny. Před očima jsem totiž měla Paula. Jeho krásné oči, ramena, boky…

Rychle jsem se z toho probrala a posadila se na postel.

Rachel, ty už vážně začínáš bláznit!

Tak jo, půjdu si dát ledovou sprchu jako včera. Nic jiného mi nezbývá.

Opět přišlo na řadu líčení a řešení, co si vezmu na sebe. Neměla jsem moc dobrou náladu, takže jsem si vzala něco tmavšího.

Udělala jsem si snídani a chtěla jít.

Jenomže bylo moc brzo. Vzala jsem si tedy knížku a chvíli si četla. Dřív mě hrozně bavilo číst a skoro nic jiného jsem nedělala. Ale teď mi to nějak nešlo. Vůbec jsem se nedokázala vžít do děje, ať jsem se snažila jakkoliv. S povzdech jsem ji zabouchla a vrátila zpět na poličku.

Půjčila jsem si máminu voňavku a chtěla vyrazit. Jo, bylo teprve něco málo po sedmý, ale co na tom sejde.

Líně jsem si sedla na naplavený kmen a začala se dívat na moře. Krásný to pohled. Jedna opuštěná a zraněná holka, co se mstí klukovi, který ji nazval hyenu. Jo, nejsem si jistá, jestli to je k smíchu nebo spíš k pláči.

Sáhla jsem si na kmen, jestli není moc mokrý. Nebyl. Tak jsem si na něj lehla a začala pozorovat mraky. Byl to ale takový houf mraků, takže jsem tam pořádně nic nenašla. Jen nějakou šmouhu. Ach jo, to zas bude den. Už teď jsem měla ponurou náladu. Už mě to celkově s tím Paulem unavovalo. No, čekala jsem, že toho vydržím víc. Ale žárlivý Paul je stejně k nezaplacení.

Ležela jsem tam asi hodinu a málem bych nejspíš usnula, kdybych nezaslechla známé hlasy. Ano, dneska byli všichni – Paul, Jared, Quil a Embry.

Bylo mi blbé vstávat, protože tak bych na sebe nejspíš ještě víc upozornila. Tak jsem jenom ležela a snažila se vnímat jen svůj vlastní tlukot srdce.

Ale oni se blížili. Zase jsem slyšela, jak dělá Paul vtípky a ostatní se tomu smějí. Samozřejmě. To je celý on. Ale… najednou ztichli. Nechtěla jsem se dívat co se děje. Bylo mi to jedno. Klidně ať se utopí, alespoň bych měla klid. Teda… myslím.

Ale mýlila jsem se. Slyšela jsem kroky, jak se ke mně pomalu blíží. Ten člověk šel sám, ostatní byli nejspíš někde vzadu. Nejspíš to byl Paul… naklonil se totiž ke mně.

„Krásko?“ zašeptal těsně u mého obličeje. Jo, byl to Paul na sto procent. Poznala jsem ho podle hlasu. Ale – proč byl tak těsně u mého obličeje? Měla jsem lehce pootevřené rty, takže jsem na nich cítila jeho dech… Ne! Co to sakra dělá? To nesmí! Srdce sice bylo pro, ale rozum jasně říkal ne. Co mám dělat? Rychle jsem otevřela oči – právě včas. Viděla jsem, jak se jeho víčka pomalu snášejí dolů, pootevírá pusu a…

„Co to sakra děláš?!“ vykřikla jsem na něho. Polekaně odskočil a vyvalil oči, jakoby nevěděl, o co se jedná.

„Já… já… promiň, jen jsem myslel, že spíš a… chtěl jsem… no…“ Polekaně se otočil směrem k ostatním klukům. Myslím, že ani moc nebyl rozrušený tím, co se teď tady stalo ale jestli se neponížil před ostatními. Samozřejmě – to je celý on. Taky jsem se na ně podívala – jo, smáli se mu. Dobře mu tak.

„Co sis myslel, že děláš? Že když spím, tak mě můžeš klidně líbat? Jak si to vůbec můžeš dovolit?“ Už jsem stála na nohou. On mě jen polekaně sledoval. Nevěděl, jak se v téhle situaci zachovat. Zvlášť, když jsou kousek od něho kámoši. Rozzuřeně jsem chodila sem a tam, rukama jsem si vjela do vlasů a snažila jsem se co nejvíc uklidnit. Zhluboka jsem se nadechla. Tak jo, jdeme na to, než ostatní odejdou. Chci ho ztrapnit přesně tak, jako to udělal se mnou.

Byla jsem otočená zády k němu a snažila jsem se nasadit co nejroztomilejší a zároveň nejsvůdnější pohled.

Otočila jsem se k němu.

„Hele, já… jo neměla jsem na tebe tak vyjet.“ Přišla jsem k němu tak blízko, jak jsem jen v tuhle chvíli mohla. „A… ani jsem ti neodpověděla na tvojí otázku…. Stále tě zajímá, jak se jmenuji?“ naše rty byly jen centimetr od sebe.

„Jo.“ řekl omámeně. Snažila jsem se k němu ještě víc přiblížit, ale zároveň se ho nedotýkat. Už pootevíral rty…

„Rachel…“ vydechla jsem. Myslím, že už to ani nevnímal, protože se snažil naše rty spojit. Ale… já to udělala stejně, jako on.

Semkla jsem rty a pozorovala, co bude dělat. Stále měl zavřené oči, a asi si ani neuvědomil, že se na něj pobaveně dívám. Nemohla jsem se udržet. Jako šílenec jsem vyprskla smíchy a nemohla to zastavit. Nevěřícně se na mě podíval, ale stále to vůbec nechápal. Chudinka.

„Stále si nepamatuješ?“ snažila jsem se do toho dát co nejvíc pobavení a neuvěření. „Jsem Rachel! Nepamatuješ? Hm?“ Stále nechápal. „Ani si nepamatuješ na to, jak jsi mě nazval hyenou?“ Jo, vyžívala jsem se v tom. Podívala jsem se na ostatní. Ti nejdříve vypadali, jakoby dostali nějaký šok, vyjeveně na mě zírali, ale pak se koukli na Paula – taky vyprskli smíchy.

Otočila jsem se zpět na něj. On si promnul oči, pak vydechl a vypadal, jakoby měl každou chvíli omdlít. Stále zíral. Pak se ale probral a houknul na kluky.

„Hej, kluci? Běžte napřed, já za vámi přijdu.“ Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Tak on, aby se neztapnil je bude hnát napřed? Užuž jsem se chystala, že je zastavím a řeknu jim, aby tu klidně na něj počkali, ale pak jsem si řekla, že možná nebude tak špatný si s ním promluvit jen mezi čtyřma očima. Stále je sledoval. Teprve když se ztratili z dohledu, tak se na mě podíval.

„Rachel, podívej já…“ mě ale bylo úplně jedno co mi chce říct. Že mě miluje? Jo, klidně by mohl, protože má podobnou jiskru, jako já v očích, jenom je to silnější.

„Víš, mě je úplně jedno, co si myslíš, nebo dokonce cítíš. Já jsem se do tebe zamilovala, Paule! A ty sis ze mě dělal jenom srandu. A ani si nedovedeš představit, jak moc mě to zraňovalo. Jo, změnila jsem se, abych ti dokázala, jaká umím být, a chtěla jsem abys pochopil, jaké pro mě bylo to neustálé ztrapňování…“ řekla jsem mu co nejjedovatějším hlasem.

„Rachel, poslyš já… jsem se do tebe taky zamiloval! Ne – je to mnohem silnější než láska, věř mi.“ Z jeho hlasu byla cítit totální porážka.

„Ale to je mi úplně jedno! Nevěřím ti… A nezajímá mě, jestli to je láska, nebo něco víc, ale v jednom jsem si jistá. Kdybych zůstala tak jako dřív, do teďka by ses mi jenom posmíval a zraňoval mě! A to už o něčem svědčí, víš?“

Rachel, prosím! To si mám kleknout na kolena? Nedokážu bez tebe žít!“ vypadalo to, jakoby toho vážně byl schopný. Úpěnlivě mě prosil.

„Jo, to bys klidně mohl, ale stejně ti to neodpustím…“ odfrkla jsem si a založila jsem si ruce na prsou. Teď to ale vypadalo, že se vážně naštval. A začali se mi hrozně třást ruce.

„Ale Rachel, ty mě miluješ taky! Sama jsi to řekla, tak proč to prostě nepřipustíš? Miluji tě, Rachel! A  je to ještě silnější než si myslíš…“ Páni, on si vážně kleknul na kolena a prosil mě. Ale bylo to jen proto, že tu nebyli kluci…

„Myslím, že kdybych se nezměnila… ne, nikdy bys mě nechtěl poznat. A proč teď klečíš na kolenou? Odpověď je jednoduchá – protože tu nemáš ty tvoje kámoše! Pořád se před nimi předvádíš, neustále někoho ztrapňuješ a nedokážeš být sám sebou! Pořád jen kámoši!“ Už jsem se chystala odejít. Ale chytil mě za loket.

„Rachel! No tak, prosím. Udělám cokoliv, jenom mi dej šanci. Klidně můžeš vypadat jako dřív, ale stejně tě budu milovat!“ už z toho měl skleněné oči. Malinko mi ho začínalo být líto.

„Paule,“ řekla jsem poraženě, když jsem mu hleděla do těch krásných, tmavě čokoládových očí, „já bych ti ji klidně dala, jenomže… podívej se na sebe! Jde ti jenom o vzhled a o to, abys byl ten nejlepší. A o takového člověka já nestojím.“ Řekla jsem, vymanila jsem se z jeho sevření a uháněla domů… jinak bych se taky rozbrečela.

Baru

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1)  THe (29.08.2011 11:02)

Páááááááááááááááááááááááááni! Tak tahle kapitola se ti vážně povedla! Paul je strašně legrační. Děkuju, zlepšila jsi mi náladu o sto procent!

1