25.08.2011 [20:45], Baru, ze série Otisk na druhý pohled, komentováno 10×, zobrazeno 3190×

Rachel a její skvěle strávený den s přáteli.

Zbytek dne jsem strávila doma u knížky. Máma přijela až pozdě večer, takže rovnou zalehla do postele. Má toho moc. Dokonce pracuje i v neděli. Ale… aspoň mám víc času na vymýšlení sladké pomsty.

Jo. To s tou Leah se vážně povedlo. Ještě než jsem šla spát, tak mi zavolala a dala mi na Embryho s Quilem číslo. Bude vážně sranda, jestliže bude zase jeden z nich s Paulem a prohlásí: „Hele já mám něco domluveného s tou holkou, takže se tady s tebou nemůžu zdržovat.“

Musela jsem zadusit smích. Měla jsem šílenou radost… dokonce i žárlí!

Ale vůbec jsem nemohla usnout. Měla jsem záchvaty smíchu, které samozřejmě dusil polštář. Takže jsem usnula až někdy ve dvě ráno.

Další den mě hrozně bolela hlava. A sakra. Dneska se to moc nehodí. Jestli chci Paula zase trochu podráždit, tak musím být plná elánu. Vyběhla jsem tedy z pokoje a běžela zapnout konvici s vodou na kafe. Pak jsem si ještě vzala nějaké oblečení a šla s tím do koupelny. A rovnou do sprcháče, pod ledovou vodu. Umyla jsem si i vlasy, protože za tu dobu se mi jaksi trochu víc zamastily. Zabalená v ručníku jsem si vyčistila zuby, umyla obličej, namalovala jsem se a… natočila si vlasy kulmou. Hmm… zase jsou jako od kadeřníka. No, možná, že je to lepší než od něj.

A teď – co si vezmu na sebe? Mám toho tolik, ale stejně! Možná něco trochu výstředního. Vzala jsem si letní červené šatičky bez ramínek a k tomu kotníčkové botky. No co. Nebude mi zima. Dneska má být obzvláště teplý den. Tak to alespoň využiji. Na hlavu jsem si ještě vzala černo-červenou čelenku. A hotovo.

„Jsi vážně k sežrání, Rachel.“ Neodpustila jsem si poznámku na svůj odraz v zrcadle.

Rychle jsem si udělala kafe. Vážně mě trochu nakoplo, takže jsem na tu otravnou bolest hlavy trošku zapomněla.

Bylo půl osmé, takže byl nejvyšší čas vyrazit.

Cestou tam jsem přemýšlela, jak ho zase odrovnat. Sice ho naštve už to, že jsme mu s Leah ukradli kámoše, ale stejně…no, třeba na něco přijdou ostatní.

Už z dálky mi mával Embry. Zase ten jeho výtlem – nikdy mě neomrzí.

Zamávala jsem mu taky a přidala do kroku, jak jen to na takových podpatcích jde.

„Ahoj, lidi!“ Houkla jsem na ně, když jsem byla skoro u nich.

„Ahoj!“ pozdravila mě Leah šťastně a objala mě. S kluky jsem si jen plácla.

„Tak, co máme v plánu?“ zeptala jsem se a lišácky na ně mrkla.

„No…“ začal nejistě Embry. Pak se ale usmál a podal mi ruku. „Nešla bys se mnou na zmrzku?“ S radostí jsem ho popadla za ruku a mohli jsme jít. Byl to dokonalý plán. Dojít si pro zmrzlinu ruku v ruce s Embrym a při tom vidět ten žárlivý a rudý Paulův obličej. Věděla jsem, že to Embry myslí jen jako kamarádské gesto. Teda… doufala jsem v to.

„Tak co, Leah? Quiele? Jdeme si dát zmrzlinu? Dneska má být opravdu teplo.“ Otočila jsem se směrem k nim a ušklíbla se.

Oba se jen zasmáli a mohli jsme vyrazit.

Cestou jsme si povídali. S Embrym je vážně sranda. Teda… ještě větší sranda je slyšet ten jeho smích - je šíleně nakažlivý.

Už z dálky byl slyšet Paulův hlas.

„Sakra proč zrovna já?! Co jsem komu udělal?“ a to je teprve začátek. To ještě neviděl mě s Embrym…

Leah s Quilem šli za námi a něco si povídali. Já jsem schválně na Embryho mrkla, a schválně jsem začala s našima propojenýma rukama pohupovat.

„Ježiš! Embry nekecej! Tak to jsi vážně dobrej, tohle bych do tebe nikdy neřekla!“ Nejlepší způsob, jak na nás dva upozornit.

Paul se na nás podíval a když sjel pohledem k našim rukám, šokovaně vytřeštil oči. Už zase k nám nasupeně běžel. Vážně jsem se musela přemáhat, abych nevyprskla smíchy. Embry samozřejmě taky.

„Co tohle má k sakru znamenat?! Jak mi s ní můžeš…“ tak tohle překračovalo všechny meze. Možná, že jsem do něj byla zamilovaná, ale byla jsem natolik mazaná a šikovná, abych to v sobě dokázala potlačovat.

„Mi?! A s ní?“ přerušila jsem ho. „Tak tohle už překračuje všechny meze, chlapečku! Dobře, jsem natolik tolerantní, že překousnu to tvoje neustálé vyptávání, kam jdu a to, že mě furt držíš za paži. Ale že jsem tvoje, tak to se šeredně pleteš!“ Jak jsem to ze sebe vychrlila, byla jsem hodně zadýchaná. On na mě zíral jak na blázna, pak se trochu probral a vypadal, jakoby mu bylo líto, co právě řekl, ale pak zase jako ten největší týpek, co se nebude kvůli nějaký holce ponižovat. Samozřejmě. To je celý on.

Leah do toho raději skočila.

„Paule? My bychom už potřebovali jít. Máme totiž rezervovaný stůl v restauraci.“ Za tu bystrost Leah vážně zbožňuju.

„Cože?! A mě jste se nezeptali? Já bych s vámi šel rád. Můžu?“ A najednou se chtěl kamarádit. No jo, ale to je vždycky, když někdo něco chce…

„Promiň, Paule, ale stůj je jen pro nás čtyři.“ Řekl mu Embry. Už to zase vypadalo, že mě chce chytnout za paži, a nikam nepustit. Já ale včas ucukla.

„Ne! Už mě za tu paži nechytej! Budu tam mít modřinu!“ On se na mě zkroušeně podíval a odešel. Tak to bychom měli.

Vyrazili jsme dál, a když jsme byli z Paulova a Jaredova dohledu, tak jsem se zeptala.

„Takže zmrzlina nebude?“ řekla jsem na oko zkroušeně.

„Nejdřív oběd, potom zmrzlina.“ Zasmál se Embry, ke kterému jsme se postupně všichni přidali.

Byl to příjemně strávený den… dobře, přiznávám. Nebyl to obyčejný a příjemný den. Pořádně jsme si zablbli. Nejdříve jsme si skočili do restaurace na hranolky s hamburgerem.

„Proč vlastně nechceš říct, jak se jmenuješ?“ zeptal se z ničeho nic Embry.

„No… to chce čas. Ale neboj, dozvíš se to.“ Strčila jsem do něj ramenem a přitom na mě Leah nenápadně mrkla.

„Počkej, nechceš tím naznačit, že máš nějaký obludný jméno, že ne?“ Začal se smát Quil.

„Ne, to ne! Teda… doufám.“ Musela jsem se začít smát. Jo, a hodila jsem po něm hranolku – to způsobilo naší hamburgerovo-hranolkovou válku. Vážně sranda. Ještě větší byla, že jsem nevěděla, jestli to z těch šatů půjde vyprat. Ale co, máma si s tím nějak poradí. Když jsme vše dojedli, doházeli a zaplatili, šli jsme k dalším krámkům.

„Hele, a proč máte všichni stejné tetování?“ zeptala jsem se, ale všichni naráz znejistěli. Asi něco špatně, nebo co.

„No, to se ani neptej. Jednou jsme trochu víc oslavovali, pili jsme a když jsme se ráno probrali, tak – ta dá, naše ramena byla úplně, do puntíku stejná.“ Vložila se do toho nejistě Leah. Možná to tak opravdu bylo, ale moc jsem jí to nevěřila. Ale vždyť je to jedno. Dnes si to užíváme, a tak to taky zůstane.

Zkroušeně jsem se na ně podívala. „Já chci taky tetování.“ Zakňučela jsem. Všichni se na mě podívali a hned dostali záchvat smíchu.

„Věř mi, za chvíli tě to omrzí.“ Vyprskla zase Leah.

„No… tak alespoň henou.“ Byla jsem neodbytná. Sice se snažili zadržet smích, ale moc jim to nešlo. Naoko jsem se trošku naštvala, založila si ruce na prsou a šla k obchůdku, kde vyráběli tetování. Ostatní mě následovali.

„Dobrý den.“ Kuňkla jsem směrem k holce za pultem. „Chtěla bych na pravé rameno tetování. Ale henou!“ dodala jsem, jakoby mi šlo o život.

Ona mi jen podala nějaké šablony a dál si něco psala do sešitu.

„Tak co myslíte?“ zeptala jsem se ostatních a ukázala jsem jim je. Mě by se líbila nějaká kytička nebo tak, ale to tady neměli. Jen zvláštní klikatice a pár zvířat.

„Co tohle?“ zeptala se Leah a ukázala na vlnitou, stáčející se do kolečka, čáru.

„Ne. To ne. Já nechci jenom nějakou čmáranici. Chtělo by to něco originálního...“

„Tak co třeba toho vlka?“ skočil mi do řeči Embry. Pak se ale na mě podíval, jako by řekl něco špatně a zase couvl o krok zpět. Mně to ale přišlo jako dost dobrý nápad. Hlava vlka, který jakoby vyje na měsíc.

„Jo, tak tohle Paula vážně odrovná.“ Smál se Quil.

„Proč myslíš?“ nechápala jsem a se zájmem jsem se na něj otočila.

„No… on má jaksi k vlkům vztah.“ Tak to se mi líbí. Další dráždění na účet Paula.

„Toho vlka, prosím.“ Kuňkla jsem směrem k té ženě.

Ta se jen na mě koukla, a otráveně zavolala. „Georgi!“

Přišel takovém obrovskej chlap, který měl potetované celé ruce. Trochu jsem znejistěla.

„Tak co to bude, slečno?“ i když, na druhou stranu, zase tak špatný nebyl.

„Toho vlka na pravé rameno. Ale henou!“ zdůraznila jsem to poslední slovo. Máma by se asi zbláznila, kdybych tohle měla už napořád. Ale stejně jí to raději nebudu ukazovat.

Šlo to docela rychle, ale trochu to šimralo. A já jsem docela lechtivá, takže jsem celou dobu dělala obličeje, protože jsem sebou nechtěla cuknout, aby se ten vlk nerozmazal. Samozřejmě se mi  Embry, Quil a Leah smáli. Ale stálo mi to za to. Moc to nestálo, dala jsem mu poslední peníze, co jsem měla, a mohli jsme jít dál.

Jenomže k mému zklamání už bylo docela dost hodin.

„Už bych asi měla jít.“ Řekla jsem smutně. Embry do mě strčil.

„Ale až po té zmrzlině. Samozřejmě ji platím já.“ Řekl jako nějaký gentleman.

„Ó, děkuji Vám.“ Řekla jsem se smíchem a udělala jsem pukrle.

Dala jsem si pistáciovou. Moje oblíbená. Jak jsme tak šli zpátky, říkala jsem si, že tam Paul asi už nebude. Ale co. Mám krásného vlčka na rameni, skvělou zmrzku a skvělé přátele.

A opravdu na útesech nebyl. Embry mě vzal zase za ruku.

„Ale dojdeme až na pláž, ne?“ Zajiskřilo mu v očích. Něco měl za lubem. Nebo to věděl… Paul byl totiž na našem naplaveném kmeni a jen tak se díval na západ slunce. A kupodivu byl sám – bez Jareda.

Jakmile nás zaslechl, polekaně se otočil a vyskočil na nohy. Když ale zpozoroval, že jdu taky, šťastně se usmál. Zvláštní. Ale asi to bude tím, že je sám.

A zase. Viděl, jak se s Embrym držíme za ruce, a nasadil ten žárlivý pohled, co mě chce zase lapit za paži. To mu ale nedovolím. Co když mi zničí vlčka na rameni, který ještě pořádně nezaschl?

„Tak co, jak žije vlk?“ zeptal se schválně Embry, aby na něj upozornil. Jukla jsem se na rameno.

„Jo, myslím, že se mu u mě bude líbit. Budeme teď nějakou dobu spolu žít. Bude se mnou jíst, čistit si zuby… spát.“ Jo. Řekla jsem to schválně. Při tom totiž Paul ještě víc zpozorněl.

„Jakej vlk? Ukaž.“ Přiběhl ke mně a zase se mě chystal čapnout. Já mu ale ucukla.

„Opatrně!“ vykřikla jsem, jakoby mi měl ublížit. On se nejdřív ještě víc zamračil, ale pak… pak se jeho obličej vyjasnil, jemně mi oběma rukama přejel po paži a zvědavě si ho prohlížel. Úplně se mi při tom doteku zamotala hlava. Bylo to úžasné. Chvíli ho ještě sledoval, šimral mě a po očku sledoval, co jeho dotyky se mnou dělají. Ach... Úplně se mi v břiše objevili motýli a začalo mi tlouct srdce jako o závod.

Sakra, Rachel! Co blbneš? Přeci tě ještě před pár dny nazýval hyenou, ne? Tak se zklidni!

Jo, ta vzpomínka na hyenu zabrala.

„Je opravdu hezký.“ Řekl s úsměvem na tváři. Stále mě ale hladil. Věděla jsem, že kdyby to trvalo ještě nějakou chvíli, neovládla bych se. Odkašlala jsem si.

„Jo, díky. Hele,“ otočila jsem se směrem k ostatním a tu ruku, co mi hladil jsem položila Embrymu na rameno. „Tak já už budu muset jít. Strašně vám všem děkuju za skvělej den, za zmrzku a… zase někdy.“ Mrkla jsem na ně a co nejrychlejším krokem šla domů. Cítila jsem jejich pohledy na zádech, teda hlavně ten Paulův…

Nesmím se nechat obměkčit. Zítra si zahraju tu jeho hru, a řeknu mu, jak se jmenuju…

Baru

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

8)  Kaca (28.08.2011 18:54)

tak to je super, Embry nejspíš není vlk, ale lišák a Leah jak to krásně zahrála do outu. Stejně ten žárlivej Paul mě trošku štve, ale taky není až tak hloupý jak se zdá.
Ale být Rachel, tak mu to ještě neříkám, já bych si možná počkala, ať si na to příjde sám. Kamarádům jo, ale jemu ne. Možná bych... asi bych mu odpustila hyenu, kdyby přišel na to, že je to Rachel, ale jsem hrozně zvědavá, co bude Paul dělat, a jestli ji prozradí že je vlkodlak.
ale POZOR!! od Embryho cítím nebezpečí, nevím, nevím jestli ji bere už jen jako přítelkyni, i když vlkodlak někdy klame.
Bylo by zajímavé, sledovat souboj mezi Embrym a Paulem... aEl těším se na pokračování!!

1)  THe (25.08.2011 21:16)

Já z nich prostě nemůžu. Rachel a Embry, drží se za ruce... Stejně mě vždycky nejvíc dostane žárlivej Paul. Strašně se těším, až se Paul dozví, že je to "hyena"!
Tahle povídka je vážně úžasná, píšeš vážně skvěle. Pořád se jenom řehtám.

1